Vendes komentáře u knih
Líbí se mi hlavně jazyk, kterým je kniha napsaná. Hodí se k Sudetám, které nemají své válečné a poválečné křivdy ještě zpracovány. Ve chvíli, kdy jsou uvedena jména ruských zajatců, jsem věděla, ke komu vše směřuje. Na přebalu knihy je položena otázka, odkud vyvěrá zlo? Mám pocit, že ze všech, kromě malé Velkové.
Velkolepé i prosté, úsměvné i smutné. Nemyslela jsem si, že mě to chytí, ale po delší době mě kniha opravdu strhla a unášela.
Woodrow mě zklamal, že to nedokázal.
O fungování světa a jeho mytologii jsme se toho příliš nedozvěděli, za to ale známe každý kousek Xadenova těla. Je to únavné stejně, jako točení se hlavních hrdinů v kruhu. Radši bych to prohodila. Chybí mi tam dopady rozhodnutí některých postav na děj. Příběh jako takový mě zajímá, beru to jako skvělou oddychovku. Tairna miluju, zajímalo by mě, jak to vlastně mezi draky funguje. Nejsem cílovka, ale další díl si přečtu.
P.S.: Od prvního dílu mi vrtá hlavou, zda jsou hlavní hrdinové hlaďoučcí nebo chlupaťoučcí.
Za mě ne. Nedokázala jsem se vcítit do knihy, příběhu ani hlavní postavy. V době, kdy jsem ji dostala, byla bestsellerem, ale dodnes úplně netuším, čím se o to zasloužila.
Neznám knihu Paní Dallowayová, ani osud Virginie Woolfové. Dočíst tuto vleklou mikrosondu do myšlenkového života tří žen pro mě byla velká výzva a také jistý druh utrpení. Čekala jsem na zvrat jako žíznící v poušti na kapku vody. Ani jedna ze tří hrdinek, které se babrají ve svém životě a myšlenkovém světě, zabředávají do svých vnitřních pocitů, si nezískala moje sympatie. Každé bych ráda řekla, aby se probudila a začala žít. Krásný a barvitý jazyk je zde vyplýtván v příběhu, který nikam nespěje. Nebo jsem to celé nepochopila a jsem moc jednoduchá na to, abych knihu docenila.
Knihu jsem dostala k přečtení od paní knihovnice kvůli zpětné vazbě. Nevím, kam ji vlastně zařadit. Kniha pro mládež to za mě rozhodně není. Nechtěla bych, aby moje 14leté dítě četlo na deseti stránkách o jedné souloži. I pro mě jako dospělou to bylo až moc, prostě docela otravné. Kdyby byla vynechaná nebo zkrácená ta červená knihovna ve fantasy kulisách, bylo by to pro mě snesitelnější. Příběh jako takový se mi libil, četl se to dobře. Pokud to má být fantasy, čekala bych trochu propracovanější svět a ne jen ho tu a tam nakousnout.
Dcerka si v knihovně vybrala tuto knihu. Líbila se jí podle obrázků. Byla jsem z ní nejdřív úplně špatná, samozřejmě jsem ji obrečela. Protože nám první holčička zemřela, nedokázala jsem ji napoprvé vůbec přečíst celou. Ale až budou děti trochu větší, koupím ji. Je smutná, ale krásná a něžná.
Milé čtení o jiném pohledu na svět, který nakonec přináší docela přímočará řešení. Vidím zde paralelu s Podivným případem se psem (šok vede k úniku), ale tato kniha mě chytila víc.
Utonulý kraj jsem četla po Kostischránách. Postavy mě tentokrát oslovily víc, ale mohly by být propracovanější. Příběh se mi líbil, je spíš pohádkový než mytologie. Corgi se však s kozou nemůže rovnat.
Kniha je nadčasová, mluví o aktuálních tématech, byť byla napsaná před druhou světovou válkou. Asi jsem ale od ní čekala, že mě víc chytí. Víc by mi seděla, kdyby to byl román. Takhle mi prolínání různých žánrů vadilo a odvádělo od čtení.
Moje první setkání s čistým sci-fi. Soubor povídek jsem si vybrala záměrně, kdyby mě nebavil, bez výčitek ho mohu odložit. Nejvíc mě oslovila povídka Vánoce na Ganymédu, tak dlouho jsem se při knížce nezasmála, jako při čtení o "Kšanda Klausovi". Možná časem sáhnu i po nějakém románu.
Vím, že je film i putovní výstava. Příběh je hezký i myšlenka, téma posmrtného života ne úplně lehké, ale asi mi tam něco chybí, nebo bylo mě očekávání příliš velké.
Závažná kniha o hrozné části evropské historie. K jejímu přečtení jsem se dlouho dopracovávala. Jak málo stačí, aby se z běžných tátů od rodin stali masoví vrazi. Přibližně ve stejné době vznikly dvě knihy se stejnym tématem - Obyčejní muži od Browninga a Hitlerovi ochotní katani od Goldhagena. Browning, na rozdíl od Goldhagena, který pracoval se stejnými prameny, ale nechal promlouvat jen ty, které se mu hodily do jeho obrazu, nehodnotí, nevyslovuje soudy, že "to" v Němcích prostě bylo, ta nenávist, agrese, chuť zabíjet, lhostejnost. Myslím, že tohle je skryto skoro v každém z nás a za určitých podmínek se může probudit. Browning se mimo jiné zaměřuje na ty podmínky - oficiální rétorika, odlidštění obětí, neztratit tvář před kamarády, zvyšující se odolnost vůči násilí a konečně válka sama.
"Každá válka - a zvláště rasová válka - vede k růstu brutality, která nachází výraz ve zvěrstvech. Tento rys se táhne jako červená nit od Brombergu a Babiho Jaru přes Novou Guineu a Manilu až k My Lai." (Obyčejní muži, s. 135)
"Prakticky v každém společenském kolektivu vyvíjí skupina, kam jedinec patří, silný tlak na chování a stanoví morální normy. Když se za takovýchto podmínek mohli z příslušníků 101. záložního policejního praporu stát vrazi, u jaké skupiny lidí lze něco podobného vyloučit?" (Obyčejní muži, s. 160)
Browning velmi dobře zvládá historikovo řemeslo, kdy si dokáže udržet odstup, nadhled a dívat se na události z různých úhlů.
Kniha na pomezí pohádky, hororu a mytologie. Mrtví ožívají, staré rituály jsou zapomínány. Koza mě bavila, k hlavním hrdinům jsem nepřilnula, příběh se mi líbil.
Na knihu mě přivedla návštěva u příbuzných v jedné zapomenuté vsi na Tachovsku. Není to lehké čtení, historie toho, jak byl komunistický režim obludný, tentokrát k venkovu a sedlákům. Některé poznatky pro mě byly nové, např. jsem nevěděla o tom, že součástí kolektivizace bylo i přesídlování celých nepohodlných rodin stovky kilometrů daleko. Ocenila bych více osobních příběhů, shrnutí některých čísel do tabulek, ale to jsou jen detaily. Jsou to smutné a pokřivé kulisy naší rodinné historie.