Ventimiglia komentáře u knih

Není to úžasné, ale je to docela dobré: poslední třetina je většinou plochá, ale pár věcí si odnáším: jak je těžké být dítětem (i dospělým) rodičů, kteří mají mezi sebou problémy, jak přežít mentální úpadek svého báječného otce a jak se znovu sblížit s maminkou, které člověk prostě nemohl být nablízku, protože by se musel postavit na něčí stranu - a to je hrozně těžké. A pěkný nápad: rodič zapisuje výroky své maličké dcery (co ty děti nenapadne?) a dospělé dítě pak zapisuje, co řekl či udělal zestárlý (a nemocný) rodič; něco zůstane, a to je důležité. To všechno není málo a kvůli tomu stojí za to číst.

2 24.04.2018

Jak se mořská panna slitovala nad námořníkem: zjistila jsem, že jsem beznadějně sentimentální - láska totiž hory přenáší... "Patříme sice každý k jinému rodu, ale kde jinde bych se dočkal takové dobroty srdce, jakou jsem našel jedině u tebe?" O Zapomněnkách: dočista sociální pohádka (nesrovnávám, ale vzpomněla jsem si na Wolkera) - ti, co mají nejvíc, mohou být nejnešťastnější; a co je vlastně štěstí? (Nechci nic prozradit, a zároveň chci něco sdělit, a je to docela těžké...) A o člověku, který viděl všechno, ale neviděl to nejdůležitější. Od dětství mám ráda moderní pohádky, třeba ze Špalíčku moderních pohádek či Pohádky Olgy Scheinpflugové, a pohádky Terryho Jonese mě vysloveně potěšily.

Ondřej Sekora je jeden ze zásadních autorů mého dětství. Cokoli vím o hmyzu, vím díky Ferdovi a Pytlíkovi, ke knížce Uprchlík z ptačího stromu mám vysloveně citový vztah. Proto jsem bez váhání sáhla po jeho denících. Zapůsobily na mě především zmínky o takových těch běžných věcech, které normálně ani neregistrujeme, ale ve chvíli, kdy jsme v nich nějak omezeni, stávají se problémem; tedy např. s vylučováním, hygienou, životním prostorem. Děsivě stísněné podmínky (jaké štěstí, když s novými lůžky se jejich prostor rozšířil na 80 cm!), ztráta soukromí, protivní a obtížní spolubydlící, noční courání na záchod, močení před ubikacemi či rourou od kamen z jedoucího vlaku, jeden vodovod pro tisíc lidí; to všechno jsou záležitosti, které ve srovnání s ohrožením života mohou působit nicotně, ale vedou ve skutečnosti ke ztrátě důstojnosti. Tomu všemu Sekora čelí bez reptání, pouze to zaznamenává, nenaříká. A při každé příležitosti kreslí - a to je další důvod, proč Sekorovy deníky číst.

Přece potřebujeme romány, že? Ptáte se proč? (...) Z jakéhosi záhadného důvodu probouzí příběh - a ještě mnohem víc báseň - v lidském duchu nejdříve jakýsi ozvuk. Mohu lidi bavit, jak jste podotkla, mohu je utěšovat a samozřejmě jim mohu pomáhat, aby spatřili větší část světa a porozuměli mu. Literatura nutí pokládat otázky, pomáhá nalézat odpovědi - a krásu... (82) Není to dechberoucí čtení, ale je to křehké, jemné, vyvolává představy a chuť okamžitě vyrazit na představení některé z Čechovových her. A to není málo. :)

2 21.08.2017

Udivilo mne, že vydání Scipionova snu v češtině vyšumělo jaksi bez zájmu: od samého začátku mě vysloveně "chytil". Autor v úvodu zdánlivě prozrazuje vše, ale pak sundává slupku za slupkou a ukazuje se, že vlastně nic není tak úplně takové, jak se původně jevilo. Zoufalá snaha zachránit civilizované bytí je ušlechtilá, ale děje se za cenu ústupků, zrady ideálů, přátel, sama sebe. Šlechetný záměr často přináší paradoxně opačný výsledek (Manlius zachraňuje hodnoty římské civilizace tím, že ač bezvěrec, stává se biskupem; jako takový jedná s Burgundy - zdánlivě jim bez boje ustupuje, podle svého plánu ovšem svým ústupkem získává pro církev burgundskou ochranu, a tak vlastně - jako vedlejší produkt své činnosti - zachraňuje křesťanství, které by bez něho (údajně) nepřežilo; ovšem to, co chtěl zachránit, se rozpustilo... symbolem čehož může být scéna, ve které po Manliově smrti lovci relikvií v blouznivém zanícení rozsápou ostatky a vyrabují obydlí). Jeden a týž čin se jednou může jevit jako jasnozřivé jednání, které zachraňuje civilizační hodnoty, jindy jako odpudivé slabošství či proradnost. Jde o fikci, ale působí velice pravděpodobně. A aktuálně.
Text je hutný, chce, aby se čtenář k němu vracel, promýšlel ho. Množství motivů (úpadek vzdělanosti, touha předat vědění dál - nenechat ho vyhasnout, hledání smyslu, skutečné lásky, hodnota umění, pronásledování Židů a mnoho dalších) způsobuje jistou přetíženost textu. Nicméně zatoužila jsem vědět víc o novoplatonismu a dějinách křesťanství a mám pocit, že se ke Scipionovu snu budu vracet (i když to si slibuju u mnohých knih, a ne vždy se mi to daří). Třeba i kvůli postavě Julie, která je pro mne nejživotnější: v tom, jak tvoří, jak miluje, jak intenzivně užívá každý okamžik štěstí u vědomí toho, že její čas se krátí.

2 09.07.2017

Nedočteno; nikoli pro nezájem, ale protože čtu po kouskách a hodlám se ke čtení vrátit. Rozumím kritickým připomínkám uvedeným níže, ale navzdory všem odborným námitkám pro mě naprosto skvělé; díky tomuto "stravitelnému" překladu a výborným komentářům se můžu seznámit s dílem, které se mi zdálo naprosto nepřípustné a pro současného čtenáře mrtvé. Takže díky. :)

1 22.10.2024

Spousta zajímavých informací a souvislostí: aha momenty a "to si musím ověřit!". Ale: naprosto nepřitažlivé a ploché hlavní postavy, které vždycky někam jedou, něco dobrého snědí a vedou přitom řeči, které jim nevěřím (dokonce jsem si nezapamatovala ani jejich jména, není mi ani jasné, proč vlastně provádějí svoje pátrání, co je k tomu skutečně motivuje; ledaže by Petr - jméno už jsem si zjistila - chtěl prostřednictvím pátrání mladou dívku okouzlit). Škoda, části označené jako Hráči jsem hltala, Pátrače jsem stěží přežívala.

Velmi mě zaujala linka s Macharem (a je to zábavné i k zamyšlení).

1 24.08.2024

Dočetla jsem, protože mě zaujala zápletka, ale překlad je tak příšerný, že jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Co dělal redaktor, nevím, protože text silně připomínal strojový překlad (překládá do češtiny všechno, naprosto nesmyslně např. názvy firem, dokonce i "deep state"!).

1 24.08.2024

(SPOILER) Poslouchala jsem audio verzi v podání Zdeny Hadrbolcové a nadchlo mě to natolik, že jsem sáhla i po tištěné verzi. Skvělé podání paní Hadrbolcové mi zní při čtení v uších a pozvedá čtenářský zážitek.

Vyprávění o tom, jak začaly vycházet Hrabalovy knížky (a následoval jejich fantastický úspěch), koupi chatičky v Kersku, kocouru Etanovi a jeho následovnících, žlučníkové katastrofě a odcházení rodičů i přátel. Vypravěčka hovoří o svém manželovi (můj klenot) s trpkostí i hořkou něhou, přesvědčuje klenota, aby se neničil svou pažravostí a pitím (souvisí s nutností předvádět se); bývá často sama, dbá o svou fazónu (červené botičky na kramflíčku, červený a modrý deštníček), nesnáší studený a mokrý libeňský byt a "svatby v domě", jak se říká hlučným merendám s přáteli a známými), vzpomíná na své zajištěné mládí v německé rodině (rodiče byli odsunuti, dospívající děti ne), lituje, že manželství nebylo obdařeno dětmi. Jejími ústy se dozvídáme o Hrabalově dětském traumatu nechtěného nemanželského dítěte, náhlých změnách nálad, potřebě unikat a schovávat se: nadchlo mě, jak je to hluboké, lidské, otevřené - a zároveň díky zvolenému úhlu pohledu uvěřitelné.

Hrabalova díla si velmi vážím, ale teprve tato trilogie mě přivedla k tomu, abych si ho zamilovala.

1 06.07.2024

V anotaci se píše o podmanění čtenáře jazykem; bohužel právě ten mě odradil natolik, že knihu odkládám nedočtenou. To jakým jazykem jedna z postav vypráví svůj příběh, je natolik protivné, že to nepřekousnu. :(

Jedinou příčinou toho, že jsem knihu odložila, je nedostatek času - rozhodně se k ní vrátím!

V rámci žánru vážně trefa. Přečteno na jeden zátah (díky za tip na způsob čtení, vážně se vyplatí knížku obracet průběžně). U cituplných scén mívám obavy z přeslazenosti, tady nehrozí - je to "tak akorát", emoce uvěřitelné (i když logika příběhu chvílemi naopak); postavám jsem vážně fandila - a milovníkům žánru rozhodně doporučuju.

1 01.04.2021

Slovní souboje

Vraždění
Slovy
Oslovují mě

Bezpočetná slova
Která vraždí

Žádný pomník
Žádné jméno

S. 61.

Protože jsem neočekávala, že to bude "jako Austenová", nejsem zklamaná, ale potěšená milým čtenářským zážitkem. Víc než celkem předvídatelný děj mě těší drobné narážky na životní styl, historické události, lorda Byrona apod. A znovu si uvědomuji postavení ženy ve společnosti: Alethea je majetkem svého manžela, očekává se od ní absolutní poslušnost; i kladný hrdina se k ženám chová přezíravě a trvá hodně dlouho, než svůj názor změní...

1 12.07.2020

Třetí, čtenářsky nejnáročnější část Kafkovy biografie. Sledujeme Kafkův život během první světové války, pokusy opustit úřad a nechat se odvést, horečné psaní v Ottlině domku ve Zlaté uličce, konec vztahu s Felice, propuknutí nemoci (a vlastně - paradoxně - úleva: hlava se domluvila s tělem), vztah s Julií Wohryzkovou a Milenou Jesenskou, Zámek, Dora a poslední utrpení. Je to tak těžké, uchopit Kafkovo neuvěřitelné úsilí, přijít na kloub tomu heroickému snažení: "... překročil hranici mezi sebepozorováním a odstupem od sebe sama (...) Byla to radikalizovaná forma sebepozorování, doslova opustil sám sebe, stav, jenž nyní volal po tom, aby se mu dostalo výrazu." (s. 37) "...soustředil energii na to, aby kompenzoval odhalené slabosti a nalezl cestu k sociálně akceptovatelné normálnosti. Konečně nemoc ho přesvědčila, že takové pokusy nemají smysl; (...) Kafka se chce vrátit sám k sobě, chce na sebe vědomě, jako úděl, vzít formy chřadnoucího sociálního života, na které si dosud jen stěžoval - izolaci, staromládenectví, status pozorovatele -, a tím dospět k relativnímu pokoji."

1 14.09.2019

Pro mě objev roku. Vyprávěno s lehkostí, vtipem, doplněno poznámkami vysvětlujícími, etymologickými (kde se vzalo slovo sykofant - s. 302), literárními (Héró a Leandros u Marlowa, Shakespeara, lorda Byrona), vtipnými autorskými komentáři ("Může se zdát, že je to pro smrtelníka veliká čest, když ho bohové přizvou jako soudce ke svým sporům, ale jak ukazuje tento příběh (Teiresiás) i osud trójského prince Parida,může se tahle čest smrtelníkům šeredně vymstít.", s. 321). Některé z mýtů, které jsem dříve lehkovážně přecházela bez hlubšího zamyšlení, ve Fryově podání najednou pro mě získávají na významu či aktuálnosti, možná jim lépe rozumím... Éós (úsvit) a Títhónos a příběh jejich lásky: dávej si pozor, co si přeješ. Nesmrtelná Éós si pro svého manžela přeje nesmrtelnost - a dostane ji. Ale stárnutí Zeus (nezbedná myšlenka, ale možná ji způsobila hlavně Afrodítina kletba, kvůli které Éós nikdy neměla najít štěstí v lásce, protože se kdysi zapletla s Afrodítiným manželem Aréem, poznamenává Fry) jaksi nezařídil... Títhónovo utrpení sešlého starce, který nemůže umřít, nakonec ukončila zoufalá Éós, když ho proměnila v cvrčka. Dávej si pozor...

1 28.06.2019

Silný zážitek, určitě se ke knize ještě vrátím. Koupila jsem si ji - a to už něco znamená!:)

1 03.03.2019

Nenechejte se odradit pozvolným "rozjezdem" - děj se úžasně rozvine a dokáže nejen překvapovat, ale i vést k zamyšlení. Prostředí je sice fantastické (bojové vzducholodě, "velrybí" ponorky), ale situace v královstvích Dary jsou nadčasové, jejich paralely jsou kolem nás...
Vládce sjednotí drobná království, která mezi sebou ustavičně válčí, aby nastolil mír. Sjednocení proběhne za cenu nesmírných obětí. Kdyby dokázal trpělivě upevňovat svou moc a nehnat se za přeludem nesmrtelnosti, mohli na něj vzpomínat jako na vizionáře, mírotvůrce... Všechno dobré, co zamýšlel, přijde vniveč a rozpoutá se krvavé povstání. Přinese vzpoura prostým lidem pokoj? Je možné vládnout a zůstat čestným? Může se dobrotivost stát slabostí? Co všechno musí obětovat ten, kdo buduje spravedlivou říši?

A kromě otázek ještě pár citátů:
"Ideály jsou nebezpečné. Nikdy nejsme tak dokonalí, jak si přejí druzí." (428)
"Když Haan padne, lidé trpí.
Když Haan povstane, lidé trpí.
Když je Haan chudý, lidé jsou chudí.
Když je Hann bohatý, lidé jsou chudí.
Když je Hann silný, lidé umírají.
Když je Haan slabý, lidé umírají." (484)
"Mé vyšívání ti připadá nicotné, avšak nicotnost je nevyhnutelným osudem veškerého lidského konání." (526)

Byla by velká škoda, kdyby u nás Dynastie Pampelišek zapadla. Zaslouží si pozornost. Už teď se těším na druhý díl, i když se o "své" postavy trochu bojím.

1 30.07.2018

Úžasně barvité, barevné, exotické. Obávám se, že jsem mnohému neporozuměla, mnohé mi uniklo, ale přesto mě autorova skvělá imaginace uchvátila. Pro mě nejpůsobivější - a nejsympatičtější - postava je Šahín Badúr Chán, který celý život potlačuje své nejhlubší touhy. Autorovi se podařilo vylíčit, jak skrývané tajemství devastuje nejen život tajnůstkáře, ale i jeho nejbližších, a navzdory všemu úsilí nakonec někde vyhřezne v děsivých následcích.

Velké překvapení (v pozitivním smyslu). Šťavnaté, zábavné, nadčasové.

1 12.11.2017