Ventimiglia komentáře u knih

Mám ráda, když mě kniha překvapuje. A v tomto případě se překvapení opravdu konalo nejednou, vždy nové a nové. A také mám ráda, když mě autor donutí, abych si do knížky dávala záložky, protože se k některým místům chci vracet. Ocenila jsem vtip, paradoxy i to, že postavy jsou komplikované, nejednoznačné - pohledy na ně se postupně proměňují. Přes všechen humor to není žádná povrchní hříčka. - "Namlouvali jsme si, že svět je tady proto, abychom ho ovládli, takže čím lepší technika, tím lepší kontrola a tím lepší náš svět bude. Skutečnost, že s každým novým skokem v technice se náš svět stává nepříjemnějším a chaotičtějším, je hluboce matoucí. Lepší věci, které vyrábíme, ho zhoršují. Víra, že svět je tady proto, aby ho lidé ovládali, je filosofickým základem naší civilizace, ale je to mylná víra. Optimismus je pohřební hranice, na které se upalujeme." (s. 272)

5 21.10.2017

Četla jsem tyto pohádky jako dítě a několik z nich se mi definitivně vrylo do paměti; pohádka o čarodějnici především. Přečetla jsem si komentáře dalších čtenářů a pocítila jsem souznění, že příběh čarodějnice tak silně zapůsobil i na někoho jiného. Je to pro mě poselství o tom, jak prosociální chování proměňuje lidi a působí na ně.

8 19.09.2017

Jak se mořská panna slitovala nad námořníkem: zjistila jsem, že jsem beznadějně sentimentální - láska totiž hory přenáší... "Patříme sice každý k jinému rodu, ale kde jinde bych se dočkal takové dobroty srdce, jakou jsem našel jedině u tebe?" O Zapomněnkách: dočista sociální pohádka (nesrovnávám, ale vzpomněla jsem si na Wolkera) - ti, co mají nejvíc, mohou být nejnešťastnější; a co je vlastně štěstí? (Nechci nic prozradit, a zároveň chci něco sdělit, a je to docela těžké...) A o člověku, který viděl všechno, ale neviděl to nejdůležitější. Od dětství mám ráda moderní pohádky, třeba ze Špalíčku moderních pohádek či Pohádky Olgy Scheinpflugové, a pohádky Terryho Jonese mě vysloveně potěšily.

Ondřej Sekora je jeden ze zásadních autorů mého dětství. Cokoli vím o hmyzu, vím díky Ferdovi a Pytlíkovi, ke knížce Uprchlík z ptačího stromu mám vysloveně citový vztah. Proto jsem bez váhání sáhla po jeho denících. Zapůsobily na mě především zmínky o takových těch běžných věcech, které normálně ani neregistrujeme, ale ve chvíli, kdy jsme v nich nějak omezeni, stávají se problémem; tedy např. s vylučováním, hygienou, životním prostorem. Děsivě stísněné podmínky (jaké štěstí, když s novými lůžky se jejich prostor rozšířil na 80 cm!), ztráta soukromí, protivní a obtížní spolubydlící, noční courání na záchod, močení před ubikacemi či rourou od kamen z jedoucího vlaku, jeden vodovod pro tisíc lidí; to všechno jsou záležitosti, které ve srovnání s ohrožením života mohou působit nicotně, ale vedou ve skutečnosti ke ztrátě důstojnosti. Tomu všemu Sekora čelí bez reptání, pouze to zaznamenává, nenaříká. A při každé příležitosti kreslí - a to je další důvod, proč Sekorovy deníky číst.

Přesně takovou knížku jsem potřebovala. Odevšad se na nás hrnou mizerné zprávy, hospodářská krize, populističtí politikové získávají hlasy, napětí v EU, děsivá Korea... Někdy propadám skepsi. A v takové chvíli kapka naděje, že i v tak zoufalém místě, jako je maloměsto Broken Wheel v Iowě, totálně zbídačeném (mladí se stěhují pryč, obchody zkrachovaly, lidé jsou zadlužení a nedaří se jim prodat své domy, protože kdo by chtěl do Broken Wheel?), může - možná? - začít něco, co vrátí do městečka život. Nepravděpodobné? Inu ano; ale proč ne? Proč by švédská knihomolka nemohla šířit lásku ke knížkám, lásku, která z ní přímo vyzařuje (viz kouzelná scéna, kdy Sara čte v knihkupectví a před výkladní skříní přibývá zvědavců, kteří nemohou pochopit, jak je možné, že někdo dokáže číst pět hodin v kuse) a která je nakažlivá? Knížky voní dobrodružstvím a pro každého se najde kniha, která je pravá právě pro něho. Připomnělo mi to báječně chvilky s knížkami, čajem a sušenkami Club před mnoha lety, a už pro tohle je mi knížka milá.
Četla jsem se zápisníkem po ruce - kvůli knižním tipům. Jsou mezi nimi takové, které neznám, a už teď se na ně těším.

7 08.09.2017

Nejvíc mě zaujaly kapitoly o volbě a morálce a hledání štěstí (šest Tolkienových klíčů ke štěstí: radost z obyčejných věcí, změňte své problémy ve světlo, mějte osobní vztahy, upevňování dobrých vlastností, vytvářejte krásu a pečujte o ni, objevujte znovu zázraky; vše, co potřebujete, je láska, která se vyjadřuje prostřednictvím oddanosti a sdílení, nikoli vlastnictví). Vztah mezi mocí a morálkou: příklad z Platóna (Ústava): Gýges a jeho prsten neviditelnosti - a Tolkienův příběh jako variace na platónské téma. Vše doloženo příklady z Pána Prstenů. Výborné k zamyšlení, navíc jsem dostala ohromnou chuť zase jednou přečíst Tolkiena.:)

Slabší je jazyková úroveň. V textu je řada hrubých chyb (shoda přísudku s podmětem apod.), některá souvětí působí poněkud "vykloubeně".

Počet hvězdiček není vůbec o kvalitě. Napsáno dokonale. Jenom prostě neunáším tu tíhu a smutek.

4 21.08.2017

Přece potřebujeme romány, že? Ptáte se proč? (...) Z jakéhosi záhadného důvodu probouzí příběh - a ještě mnohem víc báseň - v lidském duchu nejdříve jakýsi ozvuk. Mohu lidi bavit, jak jste podotkla, mohu je utěšovat a samozřejmě jim mohu pomáhat, aby spatřili větší část světa a porozuměli mu. Literatura nutí pokládat otázky, pomáhá nalézat odpovědi - a krásu... (82) Není to dechberoucí čtení, ale je to křehké, jemné, vyvolává představy a chuť okamžitě vyrazit na představení některé z Čechovových her. A to není málo. :)

2 21.08.2017

Kultovní záležitost. Láska na první přečtení. Něco, k čemu se musíš vracet. Od roku 1991 stále. Čtu a cítím, že jde o víc než jen o napínavý příběh, že ke mně knížka promlouvá. Díky.

7 10.07.2017

Tuhle také nemůžete nemilovat. A opět skvělé představení v Dejvickém divadle: https://www.youtube.com/watch?v=JlTYvCtvHHA.

6 10.07.2017

Jedna z nejmilejších. A jako bonus úžasné představení Dejvického divadla (posuďte sami: https://www.youtube.com/watch?v=7pgjB5K1mpU).

3 10.07.2017

Láska na první přečtení. Báječné, vtipné, chytré, s kouzelnými ilustracemi. A rozradostnilo mě, kolik čtenářů zde vzpomíná na Alenku s podobným sentimentem jako já. :)

7 09.07.2017

Zatím v půlce prvního dílu. Neuvěřitelně intenzivní. Tolik otevřenosti bych nezvládla ani ve svém nejtajnějším deníku, ani v nejskrytější myšlence. Láká k otevření Pandořiny skříňky. "Psát znamená vytahovat to, co existuje, ze stínů toho, co víme. V tom psaní spočívá. Ne v tom, co se tam děje, ne v událostech, jaké se tam odehrávají, ale TAM, v sobě samém. Tam má psaní své místo a cíl. Jenže jak se tam dostat?" (182)

6 09.07.2017

Už profilový obrázek naznačuje, že tohle byla opravdu KNIHA mého dětství. Žádná nebyla tolik čtená, milovaná, citovaná. Některé kouzelné věty dodnes vyplouvají z hlubin. Pán di Valpenta a di Ventimiglia, Van Stiler, Carmaux, Katalánec, Yara... i ta Honorata van Gouldová, i když nutno říci, že ta mě zase tak nebrala. Doplnilo se s působivým seriálem, který tehdy běžel v TV (pozor, nešlo o trapný film s Kabirem Bedi, který představu o Černém korzárovi spíše narušoval), takže se naše dětská domovní parta věčně hádala, kdo bude velitelem lodi... Jedna z knížek, které bych jako dítě četla i při slabém svitu světlušek cucujo, které si milovaní dobrodruzi přivazovali na nohy při cestě pralesem, když stíhali proradného van Goulda. :)

9 09.07.2017

Knížku jsem dostala v Vánocům ve 2. třídě a patří k mým nejmilovanějším. Četla jsem ji během dětství mnohokrát, dokázala citovat celé pasáže zpaměti a dodnes se mi - s láskou - vybavují dobrodružné i dojemné epizody i fotografie ze seriálu, které knihu doprovázejí. Knížka formovala moji představu o druhé světové válce a až mnohem později jsem si uvědomila, jak je v mnohém romantická. Přesto ji mám pořád ráda. Ovšem seriál, který jsem znovu viděla v 90. letech, dnes budí spíš rozpačitý úsměv.

3 09.07.2017

Udivilo mne, že vydání Scipionova snu v češtině vyšumělo jaksi bez zájmu: od samého začátku mě vysloveně "chytil". Autor v úvodu zdánlivě prozrazuje vše, ale pak sundává slupku za slupkou a ukazuje se, že vlastně nic není tak úplně takové, jak se původně jevilo. Zoufalá snaha zachránit civilizované bytí je ušlechtilá, ale děje se za cenu ústupků, zrady ideálů, přátel, sama sebe. Šlechetný záměr často přináší paradoxně opačný výsledek (Manlius zachraňuje hodnoty římské civilizace tím, že ač bezvěrec, stává se biskupem; jako takový jedná s Burgundy - zdánlivě jim bez boje ustupuje, podle svého plánu ovšem svým ústupkem získává pro církev burgundskou ochranu, a tak vlastně - jako vedlejší produkt své činnosti - zachraňuje křesťanství, které by bez něho (údajně) nepřežilo; ovšem to, co chtěl zachránit, se rozpustilo... symbolem čehož může být scéna, ve které po Manliově smrti lovci relikvií v blouznivém zanícení rozsápou ostatky a vyrabují obydlí). Jeden a týž čin se jednou může jevit jako jasnozřivé jednání, které zachraňuje civilizační hodnoty, jindy jako odpudivé slabošství či proradnost. Jde o fikci, ale působí velice pravděpodobně. A aktuálně.
Text je hutný, chce, aby se čtenář k němu vracel, promýšlel ho. Množství motivů (úpadek vzdělanosti, touha předat vědění dál - nenechat ho vyhasnout, hledání smyslu, skutečné lásky, hodnota umění, pronásledování Židů a mnoho dalších) způsobuje jistou přetíženost textu. Nicméně zatoužila jsem vědět víc o novoplatonismu a dějinách křesťanství a mám pocit, že se ke Scipionovu snu budu vracet (i když to si slibuju u mnohých knih, a ne vždy se mi to daří). Třeba i kvůli postavě Julie, která je pro mne nejživotnější: v tom, jak tvoří, jak miluje, jak intenzivně užívá každý okamžik štěstí u vědomí toho, že její čas se krátí.

2 09.07.2017

Obávám se, že vzhledem ke své polovzdělanosti ani nemohu docenit všechny vtípky a narážky, kterými je tato báječná kniha nabita. Občas předčítám udiveným posluchačům nahlas parodie na reklamy a většinou je nemohu dočíst, protože slzím smíchy. Nedostižný je tradeskancionalistický jídelní lístek, nedostižný ohňostroj jazykové hry.

3 30.06.2017

Dlouho jsem přemýšlela, kam to směřuje a proč to poslouchám. Teď už vím, že kvůli dvěma momentům. Zoufalec, kterému starý kněz vzal boha, zůstal sám. Arťomovi to SÁM zní pořád v uších. A pak samozřejmě konec. Zmařená šance. Krůček od naděje. Ničemu nerozumíš, ale bojíš se toho, tak to zničíš. Jak tomu nerozumět?

4 25.06.2017

Čekám na každou novinku od Tany French. Tato na mě zapůsobila zatím nejvíc: obraz ztraceného přístavu, místa, které se mělo stát báječným místem k bydlení, a zatím je z něj rozpadající se sídliště přízraků. Pád rodiny, kterou zničila touha mít se tak báječně jako všechny ty přešťastné rodinky z reklam. Detektivní pátrání přečteno s chutí (dá-li se tak mluvit o tragickém příběhu), ale podstatné je pro mě sdělení o sociální situaci. A proměna postav vyšetřovatelů podle toho, kdo je vypravěčem.

8 25.06.2017

Příběh o Kupidovi a Psýché jsem do minulého týdne znala jen zběžně. V pondělí jsem objevila jeho převyprávění, učarovalo mi a použila jsem ho jako základ pro týdenní práci s dětmi. V pátek mi v knihovně padla do ruky nenápadná knížka od C. S. Lewise Dokud nemáme tvář. Nejlepší román o lásce napsaný ve 20. století, zkusím, proč ne? Teprve doma jsem si všimla podtitulu: nové zpracování řeckého mýtu o Kupidovi a Psýché. Tak to nemůže být náhoda. Přečetla jsem za jediný den, naprosto okouzlená. "Tu proměnu zahájilo psaní samo. Ať se o takový úkol nikdo lehkomyslně nehlásí! Jakmile se jednou paměť probudí, stává se tyranem. (...) Minulost, již jsem popisovala, nebyla táž minulost, o níž jsem se domnívala, že si ji (celé ty roky) pamatuji." (s. 231) Hluboké, moudré, vyzývající k tomu, probudit paměť a pochopit věci, které jsou skryté.

4 25.06.2017