Ventimiglia komentáře u knih

Velmi prosté (a v prostotě dokonalé) a působivé. Až se mi zastesklo, že takhle hory nemám. Prostá je příroda a být v ní, s ní a s nejlepším kamarádem.
A zároveň hrozně složité. Otec je tvůj NEJVÍC, dítě je tvoje NEJVÍC. A stejně se to pomotá, neporozumění, zklamání, nenaplnění. A v tom všem pěkné chvilky: Pietro nachází v zápisnících na vrcholcích hor stopy svého otce (Byl jsem tady.), má chuť něco připsat nebo vytrhnout list ze zápisníku, ale neudělá to. Okamžik, který tě osloví.
Brunova touha po - čem vlastně? Tomu asi nerozumím. Ale hrozně bych mu to přála. A velký smutek. Haj hou.

11 06.12.2019

Líbezné. Sladké. Barevné. Něžné. Dojímavé. Půvabné. Intimní. Tak blízké, že se až nechce věřit: jako bych to prožívala sama; jen bych o tom, žel, nedokázala tak překrásně psát. Čapek vidí na Dánsku, Švédsku a Norsku to pěkné, lidsky důvěrné, hřejivé. Pořád se mi vrací slovo důstojnost. A ohromná úcta: k životu, k lidské práci, k člověku, k přírodě. Rozkošné kresbičky všechno doplňují. Okamžitě se chci vydat na sever.

8 06.12.2019

Už jsem si říkala, že s detektivkami končím, protože to začíná být jednotvárné, ale Cara Hunter mě dostala: dobře napsané, neočekávané, nesentimentální, zajímavé postavy kriminalistů. Zdá se, že s detektivkami zatím nekončím...

6 09.11.2019

Po knize jsem sáhla kvůli čtenářské výzvě a proto, že se chci aspoň trochu zorientovat v současné literatuře pro mládež. K pouti do Santiaga mám srdeční vztah, část jsem šla dvakrát (a cyklisty jsem na ní opravdu neměla ráda, hlavně proto, že ti neukáznění ohrožovali nás, pěšáky). Očekávala jsem, že tu bude víc ze zvláštní, neopakovatelné atmosféry putování a setkávání s dalšími poutníky, ale to je problém mého očekávání, nikoli kvality knihy. Ta je z mého hlediska, tedy z hlediska dospělé osoby, velmi dobrá, uvěřitelná, snesitelně didaktická; ráda bych věděla, jak ji vnímají teenageři, jestli slyší na ty "výchovné" momenty.

2 09.11.2019

Výborné čtení, škoda, že poněkud toporně přeložené a možná z něho až příliš čouhá didaxe (proto jen 4 hvězdičky); na druhou stranu oceňuji, že není sentimentální a přeslazené happyendem. S postavami prožívám jejich úzkost ze ztráty (ach, jak dobře poznávám Davidovy rituály - a jak dobrá je Dřevorubcova rada, podle níž naše rituály mají být účelné; znám i Rolandovu úzkost, kvůli které si často s blízkými neužiju přítomnost, protože se bojím, že je ztratím; a svou knihu ztracených věcí pro sebe píšu skoro každý den, i když jsem dodnes netušila, že je to ona).
Hodně na mě zapůsobila scéna, ve které se starý král vyviňuje ze svého zlého skutku a vymlouvá se, že byl dítě a nemohl tušit, jakou škodu napáchá. Hákáč mu na to odpovídá: "Jako dítě jste viděl všechno jenom černobíle, věci byly buď dobré, nebo špatné, buď vám přinášely radost, nebo bolest. Teď vidíte všechno v různých odstínech šedi. Dokonce i vládnout tomuto království je nad vaše síly, jak jste neschopný se rozhodnout, co je správné, a co ne, jak si nedokážete ani připustit, že jde určit rozdíl. Věděl jste, k čemu svolujete (...)" (s. 252) Ve svém srdci víme, že děláme špatnou věc, když hřešíme, a nelze se z toho vymluvit.

6 15.09.2019

Třetí, čtenářsky nejnáročnější část Kafkovy biografie. Sledujeme Kafkův život během první světové války, pokusy opustit úřad a nechat se odvést, horečné psaní v Ottlině domku ve Zlaté uličce, konec vztahu s Felice, propuknutí nemoci (a vlastně - paradoxně - úleva: hlava se domluvila s tělem), vztah s Julií Wohryzkovou a Milenou Jesenskou, Zámek, Dora a poslední utrpení. Je to tak těžké, uchopit Kafkovo neuvěřitelné úsilí, přijít na kloub tomu heroickému snažení: "... překročil hranici mezi sebepozorováním a odstupem od sebe sama (...) Byla to radikalizovaná forma sebepozorování, doslova opustil sám sebe, stav, jenž nyní volal po tom, aby se mu dostalo výrazu." (s. 37) "...soustředil energii na to, aby kompenzoval odhalené slabosti a nalezl cestu k sociálně akceptovatelné normálnosti. Konečně nemoc ho přesvědčila, že takové pokusy nemají smysl; (...) Kafka se chce vrátit sám k sobě, chce na sebe vědomě, jako úděl, vzít formy chřadnoucího sociálního života, na které si dosud jen stěžoval - izolaci, staromládenectví, status pozorovatele -, a tím dospět k relativnímu pokoji."

1 14.09.2019

Chtěla jsem zjistit, proč jsou Okamžiky štěstí tak oblíbené. Ale nezjistila jsem to. Postavy jsou zcela ploché, děj běží urputně a křečovitě kupředu, styl triviální, jazyk odpudivý. O to více mě udivuje nadšení většiny čtenářů.

Tak tohle je skutečná lahůdka, doporučuji nejen milovníkům klasické ruské literatury, která je v textu často zmiňovaná. Delikátní chutě pokrmů v restauraci Bojarský, lahodné vůně, barvy, uhlazené chování, vzdělaný a zásadový hrdina s humorem, skvělý jazyk, který vystihuje jemné nuance pocitů, atmosféra, která uchvátí, naladí, okouzlí. Nedějí se tu velké věci, ale stejně se nemůžete odtrhnout; takové čtení povznáší.:) Touha po domově, touha po svobodě, schopnost najít smysluplný život i radost z něho - protože svobodu má titulní postava prostě v sobě. Alexandr Iljič Rostov si navzdory domácímu (vlastně hotelovému) vězení zachovává noblesu, nadhled, a i když to tak zpočátku nevypadá, najde zde skutečná přátelství (šéfkuchař Emil a číšník Andrej, se kterými uzavře triumvirát, dívenka Nina) i milostný vztah. Kouzelné detaily: včely na střeše hotelu, Miškova rukou psaná a svázaná kniha o chlebu, tenounká hranice mezi skutečností a fikcí (Dívka s broskvemi není portrétem Alexandrovy sestry, ale je to hezká představa). Zajímavé úvahy o ruské tradici soubojů, o ruské literatuře a kultuře vůbec.

29 13.08.2019

Skvělá kniha, přečtená jedním dechem. Pro mě úplně nový pohled na historii trampingu v první části, pak na španělskou občanskou válku (nevěděla jsem o ní nic, teď mám chuť se o ní dozvědět mnohem víc; "Když tě zabije nepřítel, je to součást boje, ale když je pro tebe nejnebezpečnější tvůj soudruh," vykládá Capa, "je to... je to..." // František si vzpomene na Codyho. // "Ocitneš se v díře, která nemá dno." - s. 380; hned jsem také začala hledat informace o Capovi a jeho slavnou fotografii), na historii našeho odboje (Fučík!), na padesátá léta ("Tehdy se nám neřeklo, aby se dodržovaly zákony. S tím se přišlo až později," vzpomene si František... - s. 403). Spousta materiálu k zamyšlení, třeba když František přemýšlí o výborných lidech, kteří se k němu chovali velmi laskavě, o Petrových rodičích, kteří skončili v koncentračním táboře, či o rodině Apetaurově: "Ty vaše ideály, běží mu hlavou. Mysleli jste si, že když se budete chovat čestně, že všechno poběží, jak má. Jako by to, že je někdo slušný člověk, znamenalo nějakou záruku." (s. 439) A konfrontace toho, jak nám prezentovali odboj za našich školních let, se skutečností - a vlastně i s tím, že dnes sice něco víme, zřejmě objektivněji, a stejně - je možno vynášet nějaké soudy?: "Jakej byl ten Fučík?" (...) "Práskal teda?" (...) vlastně by chtěl Julka bránit a napadne ho, že je to neuvěřitelná komedie. Vždycky to dovedou nějak zaonačit. Pokaždé vyhrajou. Ti, co ovládají jazyk - ti, koho slova poslouchají na povel - ti, kteří ohýbají věty, aby zamířily přesně tam, kam chtějí. (s. 444)
Zvraty v ději mohou vypadat nepravděpodobně, podle doslovu ale podobně těžko uvěřitelných "kariér" bylo (a vlastně ještě je) mnohem víc. A tato četba mi navíc podivně "zaklapla" s nedávno přečteným Vokolkovým Dominovým efektem.

4 13.08.2019

U podobných knih mě vždycky zajímá, co je fikce a co je podloženo dokumenty; cením si autorovy důkladné přípravy a zaujal mě pohled na mnichovské události očima Britů. Fiktivní část budí znovu otázku, jak rozpoznat blížící se zlo a co proti němu dělat.

8 12.08.2019

Odpudivě přímočará obálka, překvapivě hluboký obsah, který se mě několikrát hluboce dotkl a rezonoval s tím, co prožívám a cítím. Přitom autorka nesděluje prvoplánově, zůstává spousta nevyřčeného, naznačeného, znepokojivého.
Zaměřením na intimní prostředí rodiny mi knížka trochu připomněla romány Petry Soukupové, vypravěčským stylem i jazykem je samozřejmě úplně jinde. Při čtení recenzí ostatních čtenářů jsem docela překvapená tím, jak velice se od sebe liší a jak negativně je vesměs hodnocená (někdo ji vnímá jako příjemné čtení - sic!, jiný jako rozvleklou nudu, prý se nic neděje, průměrná, nezajímavá atd.).
Sama jsem ji otvírala opatrně a s odklady (to kvůli té otřesné obálce), ale od prvního dialogu (Denny telefonuje, že je gay) už jsem byla "chycená". Fascinuje mě křehkost rodinných vztahů, (ne)srozumitelnost motivací, touhy, kterým postavy často nerozumí a při jejichž naplňování zapomínají, že život je tady a teď... ("Vždycky ses ptala, co to se mnou proboha je, ale myslíš, že já jsem se neptal? Ptám se celý svůj život; probudím se uprostřed noci a ptám se: Co to se mnou, proboha, je? Jak jsem to zas mohl takhle podělat? Někdy se dívám na to, jak se chovám, a prostě to nedokážu vysvětlit.", s. 293)
Hluboce mě dojala kapitola vnitřního monologu Abby (je to v er-formě, kouzlo vyprávění je zde i v polopřímé řeči); jemně, nesmírně důvěryhodně zobrazuje vnitřní svět staré ženy: "A když se slyšela promluvit, často se skoro lekla, jak cvrlikavě její hlas zní - tak hloupě a povrchně, jako by nějak padla do role matky v nějakém pitomém televizním seriálu.// Co se to s ní, proboha, stalo?" - s. 129. Vzpomínky se prolínají s obavami (ale není to sentimentální, nechybí něžný humor): "Možná by s Redem mohli umřít najednou. Řekněme v letadle. Mohli by být upozornění několik minut předem, pilot by jim oznámil, že padají, a oni by si tak mohli říct pár posledních slov. Až na tom, že oni nikam nikdy nelétají, tak jak by se tohle mohlo stát?" (s. 131) "Celé roky truchlila nad tím, jak si nechala život proklouznout mezi prsty. Kdyby dostala druhou šanci, říkávala si, dávala by si víc záležet na tom, aby ho víc prožila. Ale v poslední době zjišťovala, že ho koneckonců opravdu prožila a jen některé věci zapomněla, a ty se jí teď vracely." (142) Podobně se mě dotkla reverendova řeč na pohřbu: "Ale někdy mě napadá, že naše vzpomínky na milované osoby nejsou možná až tak důležité. Možná že důležité jsou jejich vzpomínky - všechno, co si odnesou s sebou. Co když nebe je jen jedno obrovské vědomí, do kterého se mrtví vracejí?A jejich úkolem je podat zprávu o zkušenostech, které nasbírali během svého pobytu na Zemi. (...) Jarní rána, kdy se probouzeli do halasů milionu ptáků, vyzpěvujících z plna hrdla, a letní odpoledne s ručníky, přehozenými po plavání přes zábradlí verandy, a teple zářící okna domu, když se večer vraceli sněhem domů. Tohle jsou moje zážitky, řeknou, a ty se založí k ostatním - další zpráva o tom, jaký byl jejich život. Jaké je být naživu." (s. 160)
Dalším kladem knihy je pro mě způsob, jak autorka odhaluje rodinné příběhy, které se tradují, a jejich skutečné pozadí - včetně toho, jak odlišně své příběhy jednotliví aktéři vnímají a jak jinak je "čtou" jejich potomci (příběh zakladatelů rodu Linnie Mae a Juniora Witshanka, historii domu, do kterého se Junior "zamiloval", vyprávění o tom, jak se Abby zamilovala do Reda) a jak různě vnímají své vztahy jednotliví členové rodiny (Nora vypráví o svém blízkém vztahu s Abby, kterou ve skutečnosti rozčiluje; Junior Linnii nesnáší, ale bez jejích projevů oddanosti žízní, Linnie je pro něho "koulí na noze", ale bez ní by zřejmě neuspěl). Knížka klade znepokojivé otázky, které si v realitě zřejmě klademe všichni, nebo je od sebe zaháníme, abychom o nich nemuseli přemýšlet... Navíc je všechno velmi proměnlivé, změna v rodinné rovnováze může rozkolísat i zdánlivě neměnné charaktery: pomoci může odpouštění, ale někdy trvá dlouho, než k němu dospějeme.
Dojemný detail: keramický domeček, který vyrobila Abby a který jí připadal velice povedený, na hromadě věcí určených k vyhození, nevzhledný a kýčovitý.

7 12.08.2019

TOTO JE SKVĚLÁ KNÍŽKA, kterou si prostě musí - no, měl by - přečíst každý, kdo miluje fantasy. Najde tam perly, se kterými souzním. Třeba: "K moudrosti nelze přijít snadno a nikdy ne lacino." (s. 176) - To bychom si měli nechat vyrýt/napsat nad vchody našich škol. - Nebo na stejné straně: "Budete-li však hledat průvodce Říší fantazie, kteří nelžou, půjdete-li za skutečnými čaroději, pak možná nezbohatnete, nezůstanete mladí ani nevyhrajete žádnou bitvu mezi Dobrem a Zlem, ale naučíte se ROZLIŠOVAT mezi dobrým a zlým. A toto vědění je Arcikam, klenot, nad jaký není."

7 11.07.2019

Velice působivá je rychlost, s jakou se stane z dvanáctileté, velmi vnímavé, ale přece jen dětské dívenky předčasně dospělá žena, ve které zápasí touha přežít (dnes večer uteču, konec je tak blízko, je hrozné umřít na prahu míru) s vědomím, že nemůže maminku nechat samotnou. Dojemná je snaha děvčat v Terezíně udržet si lidskou důstojnost, důraz na čistotu, uklizené ubikace, péče o nemocné rodinné příslušníky a přátele, dodržování svátečních rituálů (krepová kytička pro maminku na Svátek matek, drobné dárečky, které udělají obrovskou radost, dort z naškudlených surovin a náhražek) - teprve dodatečně jsem si to dala do souvislosti s mottem, které napsal tatínek Helze do památníku: "Snad bude i hůř a snad zas líp/ v tom světě tak nelidsky štvaném,/ dnes dejme si pouze věrný slib,/ být lidmi že nepřestanem." A pak ta nevýslovná, jen těžko popsatelná hrůza v Birkenau; rozhodování v selekci: co má Helga udělat, aby zůstala s maminkou? Má si přidat na věku? Má říct pravdu? Je lepší říct, že patří k sobě, nebo naopak? A pak už jenom zima, nepředstavitelný hlad, nekonečné apely, nekonečné útrapy. Ponižování je promyšlené: ženy se nesmějí mýt, nesmí udělat nic, co by jim mohlo udělat drobnou lidskou radost (prstýnek z drátu, pramínek vlasů vykukující zpod šátku) - za všechno se fackuje, stříhá dohola. Jak se teď vzpomíná na Terezín, který se dřív zdál hrozný...
A v samotném závěru krutá cesta v otevřených vagónech na uhlí, ve kterých si mohly ženy lehnout jen tak, že se skládaly vedle sebe, všechny na pravém boku, kdyby se jedna chtěla otočit, musí se otočit všechny... Solidarita i agrese, nervozita se snoubí s nadějí, vyhladovělé ženy a neskutečně zbídačené ženy se hádají, vlak projíždí českými městy, fronta už je jen kousíček - a pak to hrozné zklamání, když je dovezou do Mauthausenu, a hrůza, že teď, v květnu 1945, půjdou do plynu...

2 11.07.2019

"Co myslela tím, žes měl pravdu? Je to tak moc důležité? Tedy mít pravdu? Nemluvě o schopnosti nebo vůli zasít hlodavou pochybu do víry jiného člověka? Ne, říkám si, nechci odpověď..." (s. 166) Žádnou odpověď ani pravdu nedostanete. Ale knížka vyvolá spoustu otázek. Co se v příběhu vlastně stalo? Kdo byla Brusinková královna, co vlastně viděli a slyšeli Solrun a Steinn, co tajemného se přihodilo před třiceti lety a jaký to mělo smysl... A jak to mám já? Čeho se bojím, po čem toužím, čemu věřím, co je duše, co je láska a na co umírá? Solrun se raduje z toho, že je ještě něco víc než tělesná přirozenost, že je něco trvalejšího. A přesto se zdá, že tato její naděje byla tak křehká...

3 08.07.2019

Úžasně působivý příběh o lidskosti, odvaze a přátelství: Johansenovi obětavě pomáhají Rosenovým a dalším židovským spoluobčanům na útěku z Dánska do Švédska, to vše podáno očima desetileté Annemarie. Dojemné detaily, např. když paní Johansenová přinese pro miminko uprchlíků červený svetr své nejmladší dcerky, když pan Johansen vyvrátí podezření německých vojáků, že Ellen Rosenová není jeho dcera, fotografií své zemřelé nejstarší dcerky. Každé slovo má své místo, každá epizoda je, jak se v dalším ději ukáže, důležitá (bezstarostné tlachání Kersti Johansenové pomůže Annemarii v obtížné situaci). Příběh je napínavý a přečtete ho jedním dechem (pravděpodobně), ale přitom je (nenásilně) "vzorný": rodiče jsou úžasně empatičtí, respektují své děti a jejich potřeby. Když třeba ze zcela pochopitelných důvodů lžou a Annemarie to zjistí, akceptují její potřebu to pochopit a vyprávějí si s ní o tom, že někdy může být lepší, když člověk o něčem neví, třeba o nebezpečí, které z toho, co rodina dělá, plyne, protože pak je "mnohem snazší být statečný": "Jak moc jsi statečná, holčičko moje?" zeptal se nečekaně. Annemarie to zaskočilo. A polekalo. Takovou otázku nechtěla slyšet. Když ji kladla sama sobě, nelíbilo se jí, jak zní odpověď. "Moc ne," přiznala s pohledem upřeným na podlahu stodoly. (...) "Já myslím, že to není pravda," řekl strýček Henryk. "Myslím si, že jsi jako tvoje maminka, jako tvůj tatínek a já. Máš strach, ale jsi odhodlaná, a kdybys měla prokázat odvahu, jsem si jistý, že bys byla moc a moc statečná." (s. 72-73).
A ještě jeden "detail", který mě dostal. Sousedé se v prázdných bytech, odkud museli utéct židovští spoluobčané, starají o květiny, utírají prach a leští svícny židovských rodin. "Od toho jsou přece přátelé," říkávala (paní Johansenová). "Teď sousedé vešli do těch neobydlených, čekajících bytů, otevřeli okna a vyvěsili z nich symbol svobody." (s. 118) Jak jiný obrázek než to, co čtu o tom, co se dělo (často, ne vždy) v Čechách a na Moravě...

8 30.06.2019

Pro mě objev roku. Vyprávěno s lehkostí, vtipem, doplněno poznámkami vysvětlujícími, etymologickými (kde se vzalo slovo sykofant - s. 302), literárními (Héró a Leandros u Marlowa, Shakespeara, lorda Byrona), vtipnými autorskými komentáři ("Může se zdát, že je to pro smrtelníka veliká čest, když ho bohové přizvou jako soudce ke svým sporům, ale jak ukazuje tento příběh (Teiresiás) i osud trójského prince Parida,může se tahle čest smrtelníkům šeredně vymstít.", s. 321). Některé z mýtů, které jsem dříve lehkovážně přecházela bez hlubšího zamyšlení, ve Fryově podání najednou pro mě získávají na významu či aktuálnosti, možná jim lépe rozumím... Éós (úsvit) a Títhónos a příběh jejich lásky: dávej si pozor, co si přeješ. Nesmrtelná Éós si pro svého manžela přeje nesmrtelnost - a dostane ji. Ale stárnutí Zeus (nezbedná myšlenka, ale možná ji způsobila hlavně Afrodítina kletba, kvůli které Éós nikdy neměla najít štěstí v lásce, protože se kdysi zapletla s Afrodítiným manželem Aréem, poznamenává Fry) jaksi nezařídil... Títhónovo utrpení sešlého starce, který nemůže umřít, nakonec ukončila zoufalá Éós, když ho proměnila v cvrčka. Dávej si pozor...

1 28.06.2019

Lapená od první stránky do poslední. Už jsem potřebovala přečíst příběh, ve kterém si zamiluju postavu/y a který nechci odložit. Zamilovala jsem si Holly a prožila s ní její příběh. Část, v níž se dozvídáme o životě válečných zpravodajů, mě doslova dostala, abych se o jejich práci a o zemích, ve kterých působí, dozvěděla víc. Oslovil mě i stárnoucí spisovatel, který se pomstí uštěpačnému kritikovi: jak snadné je udělat něco, co se nikdy nedá odestát. (Rady pro budoucí spisovatele z kurzu tvůrčího psaní: "Příslovce jsou cholesterolem v žilách prózy. Když je omezíte na polovinu, bude vaše próza proudit dvakrát svižněji. (...) Och, a taky se mějte na pozoru před slovesem zdát se: je to takové textové mumlání. A ohodnoťte každé přirovnání a metaforu jednou až pěti hvězdičkami a pak odstraňte každé, které dostalo tři a méně hvězdiček." (s. 366) "Tvrdím, že autor Ságy o Njálovi používá přesně tytéž narativní triky, které později využívali Dante a Chaucer, Shakespeare a Moliere, Voctor Hugo a Dickens, Halldór Laxness a Virginia Woolfová, Alice Munroová a Ewan Rice. Jaké triky? Psychologickou nejednoznačnost, vývoj postavy, zásadní zvrat v závěru scény, padouchy poskvrněné ctností, hrdiny pošpiněné ničemností, předtuchy a odskoky do minulosti, obratné svádění čtenáře na scestí. (...) v islandských ságách poprvé v západní literatuře objevujeme zárodky romanopisců při práci...", s. 357.) Pobavila mě spousta aluzí (a to jsem ještě spoustu z nich neobjevila): je to čtenářsky příjemné a zábavné. Fascinovala mě Mitchellova fantazie, jeho jazyk, metafory. Každý motiv se někde později propojí s dalším motivem a utvoří linku, která najednou dostane smysl. To, co vypadalo jako veledůležitá informace, se promění v nedůležitý štěk, ale právě to nám říká významnou sdělení o našem poznání světa (tři slova, která se vynořují znovu a znovu Holly v souvislosti s Crispinem, se naplní významem, který je ale nicotný; co víme o světě, je vytrženo z kontextu, a i když je toto vědění pravdivé, o kontextu nám neříká vlastně nic: a to jsme pyšní, co toho víme...)
Ale nejvíc, nejvíc mě vzala vize světa, ve kterém došla ropa: civilizace existuje jen do té doby, dokud v ni lidé věří. Pravděpodobně existují ještě silnější dystopie, ale mě tahle zasáhla, snad proto, že je děsivě uvěřitelná.

10 25.06.2019

Co na to říct? PŘEKVAPENÍ!!! Úplně jiné než cokoli, co jsem dosud četla.
S vytřeštěnýma očima. Tohle prostě nepoberu. Aspoň pár citátů. "Nehledě na to, jak jsi rychlý nebo pomalý, ve vesmíru se vždy najde někdo rychlejší nebo pomalejší." (s. 584) "Ani ne, různí lidé vidí svět různě. Obyvatelé Světa III. věřili, že ve své bezpečné soustavě si budou žít jako v ráji - i když už nikdo nezjistí, jestli si to myslí pořád. Jakmile hrobku dokončili, veškerá komunikace zevnitř ustala. Každopádně hádám, že se vevnitř žije opravdu dobře. Pro spoustu lidí je bezpečí nutnou podmínkou ke štěstí." (689) To je tedy dost přesné. Jenže jak se zdá, veškeré bezpečí je dost iluzorní záležitost, podle všeho. Gejzíry nápadů. Kdykoli si člověk myslí, že má něco (možná) ve svých rukou, zjistí, že v nich nemá nic. Inu, námět k přemýšlení. Lepší sci-fi jsem nečetla.

11 07.04.2019

Druhý a poslední pokus o četbu "postPoirota": marná sláva, Poirot to prostě není (píšu to s plným vědomím toho, že nelze čekat nemožné, a autorku z toho nijak neviním). Kouzlo této postavy Sophie Hannah nějak uniklo.
Přesto jedno pozitivum: pobavil mě popis postavy, která dokáže vystihnout, co lidé potřebují, a servíruje jim to na stříbrném tácku. Tomu se nedá odolat.

3 18.03.2019

"Tolik se nahledal lásky, tak usilovně po ní pátral, a přitom ji měl na dosah ruky! Protože láska, která nám přináší vykoupení, není ta, kterou žádáme, nýbrž ta, kterou rozdáváme. Lampář tenkrát před lety to věděl: darem není světlo, darem je rozsvěcovat lucerny." (s. 577)
Velké překvapení: opulentní vyprávění se nezadržitelně valí, nadšení letců je nakažlivé, stejně jako touha po životě, lásce, létání. Přátelství hlavních postav oslovuje svou hloubkou, narážky na Exupéryho dílo půvabné a zábavné.

2 05.03.2019