Verousek komentáře u knih
Musím říci, že vůbec netuším, jak knihu hodnotit. Přečetla jsem jednu třetinu, víc jsem nezvládla. Myslím, že spíše než rádce týkající se úklidu je kniha deníčkem jedné obsese. Marie Kondo by se měla trochu zklidnit, na chvíli přestat číst knihy a časopisy o úklidu a zamyslet se nad úplně jinými otázkami než je úklid samý. Důležité otázky tady jsou: Proč musím tolik uklízet? Nebylo by lepší přestat hromadit (v případě Marie Kondo čti nakupovat) a začít s věcmi zacházet lépe? Co ekologická stopa, kterou po sobě zanechávám neustálým vyhazováním ne jednoho, ale kupy pytlů odpadu? Když už vyhazuji, co takhle třídit? Co dát pro mě nepotřebné věci lidem, kteří je potřebují? Odpovědí na všechno je podle všeho podle Marie Kondo vyhazov. Nepotřebuješ to - vyhoď to, nenosíš to - vyhoď to. Nevyhodíš to ty - vyhodím ti to já. Až si říkám, zda je tohle normální? Tohle zkratkovité jednání mi celou dobu čtení zvyšovalo tlak. Čekala jsem od knihy rozumné rady, jak se vypořádat s úklidem tak, abych se z toho nezbláznila, čekala jsem efektivní rady, nicméně v podobě této knihy jsem dostala pouze chaos vytvořený neustálým opakováním stejných frází a vyhazováním pytlů s odpadem. Kniha se mi opravdu nečetla dobře, protože neobsahuje žádnou pořádnou myšlenku, kterou bych se mohla inspirovat. V zájmu úklidu (nejen) hlavy bych doporučovala tuhle knihu zavázat do pytle s odpadem a vyhodit - Marie Kondo by mě za to jistě pochválila.
Neobyčejně obyčejný Markus Zusak. Přes první půlku knihy jsem byla nadšená, celou druhou půlku knihy jsem obdivovala práci Markuse Zusaka takového, jakého ho znám, ale v novém světle. Možná to zní nesrozumitelně, ale takový pocit z něj mám. Začalo to pro mě u knihy Posel a jeho neobyčejné obyčejno pokračuje touto knihou dál. Co jiného říct, kniha je prostě výborná.
Výborná kniha, co jiného ještě dodat... Čte se velmi pěkně. Hlavní postava ve mně vyvolává stejný dojem jako Sherlock Holmes - perfektní! Samozřejmě až na to ohryzávání kostí. Těším se na další díl.
Pořekadlo „nesuď knihu podle obalu“ naprosto platí nejen mezi lidmi, ale plně i u knih. Přesvědčil mě o tom právě Lískový les, jehož vazba vypadá zajímavě, obal slibuje nápaditý obsah. Nicméně na to všechno se nesmí dát, protože největším překvapením pro čtenáře bude asi to, že kniha není naplněna obsahově, ale je pouze plná příslibů.
První stránky nevyznívají zase až tak zle, zmíněné příběhy působí tajuplně a vypadá to, že putování s hlavní postavou Alicí za vyřešením toho všeho bude zajímavé, nicméně čtenář se musí prokousat přes třičtvrtě knihy, aby se konečně dostal do opěvovaného Lískového lesa, aby z něj ale taky hodně rychle zase vysvištěl ven. Nastíněné postavy (např. Dvakrát zabitá Kathrine, Tři Alice) nejsou příliš rozepsané, takže je z nich poznáno jen velmi málo (pokud vůbec), což je velká škoda. Asi nejvíce to shrnuje dotaz Alice a odpověď na něj: „A jak by to se mnou v příběhu vůbec dopadlo? – Na to se radši neptej.“ Věděla vůbec sama autorka, co s postavami, když příběh začala psát, nebo už se jí prostě nechtělo je víc rozepisovat? Totiž právě to tajuplné, to tolik připodobňované Harrymu Potterovi a Alence v říši divů totiž v knize naprosto chybí.
Respektive abych to uvedla na pravou míru – odkazy na Harryho Pottera v knize opravdu jsou, leckdy doslovné. Autorka to i sama zmiňuje v poděkování. Úplně si představuji, jak při tom mrká na své kamarády a myslí si, jak to tam všechno nandala. Nutno však dodat, že odkazy často působí naprosto zbytečně, mnohokrát jsou tam dány asi jen s láskou k Harrymu, protože v díle nedávají smysl a postupem knihy s jejich rostoucí mírou jsem byla naštvaná, protože to na mě působilo dojmem toho, že autorka se více věnovala vykrádání díla Rowlingové než vytvoření vlastního světa Lískového lesa.
Takže u téhle knihy se mi stalo, že jsem četla, putovala s Alicí a Ellerym, najednou jsme byli v lese, pak zase venku z něj a já ani nevěděla, co a jak a proč. Mnoho věcí mi chybělo, v knize prostě nebyli. Dílo rozhodně naznačuje, že má velký potenciál, ale autorka ho naprosto nevyužila. Také si myslím, že lidé, kteří knihu propagovali, hodně sázeli na připodobnění k Harrymu Potterovi (a jiným podobným knihám), protože jinak si neumím představit, na jakou skupiny by měli cílit s pohádkovým příběhem, který není dobře rozvedený.
Opravdu krásná knížka. Nejvíce se mi líbil "citát" někde zhruba na konci...lidé se dívali do očí prasatům a prasata se dívala do očí lidem, ale už nebyl znám rozdíl, nebo tak nějak... Opravdu velice výstižné a docela dobře to sedí na dnešní vládu
Kniha se stala v poslední době známá především díky seriálu, a proto jsem měla velká očekávání a Příběh služebnice jim naprosto dostál. Po tom, co se čtenář vzpamatuje z prostředí, do kterého je bez upozornění vržen, stává se součástí velmi dobře vykonstruovaného světa a musí se chtě nechtě přizpůsobit jeho pravidlům. Když se začnou v hlavě rodit otázky a touha po odpovědích, příběh je utnut. Autorka tak činí ve správné chvíli, protože otázky jsou, ale zase jich není tolik, aby čtenář nemohl vydržet bez odpovědi. Zastaví příběh v dobu, kdy konec může být podle čtenářových očekávání - nebo taky ne, to zůstává záhadou.
Naprostá dokonalost!
Jaká byla moje první reakce na tuto knihu? Asi něco jako: "Co to sakra je?" Tohle je neskutečná blbost, ten největší blábol, který se mi kdy dostal do ruky! Je určitě zajímavé srovnat normálního chlapa s "nadmužem" typu pana Greye, ale ne v tomhle podání. Už po první kapitole jsem měla sto chutí knihu odložit, protože výrazy typu "penis greyensis" jsou moc i na mě. Pokračovala jsem dál jen proto, abych zjistila, jestli se kniha neposune dál. Neposunula. Po 40 stranách jsem knihu musela definitivně odložit, protože jsem prostě nemohla číst dál. Verdikt? Okamžitě tu knihu spalte!
Kniha se četla velice dobře, líbilo se mi, jak autorka postupně budovala napětí. I přes určitá klišé si Prokletý rok zachoval originalitu. Celkově mám z knihy dobrý pocit, zároveň se však nemůžu ubránit myšlence, že mohla být ještě o trochu lepší - proto i mé hodnocení čtyři hvězdy. Leckdy se autorka snaží překrýt hluchá místa v textu takovým tím - vždyť ono to tam je vepsané mezi řádky. Týká se to několika událostí (které zmiňovat nebudu, abych něco neprozradila budoucím čtenářům) a není to nic, co by příběh rušilo, ale štvalo mě, že momenty, se kterými si autorka nedokázala pořádně pohrát, jsou tímhle "skryty". Ne každý čtenář je idiot, takže nás přece takhle nemusí balamutit, ne? :)
Myslím, že asi takhle vypadají trosky světa Bridget Jonesové.
Tato kniha asi nepatří mezi ty, které by snesl každý. Úvod je poněkud drsný, až jsem si říkala, jestli i já nebudu spíš ta mírná dušička, jež úvod nepřekousne. Nicméně jsem pokračovala ve čtení dále a žasla jsem, jaká asi musí mysl autora být, když dokáže stvořit takové dílo. Dá se toho v něm najít moc - v knize i v autorovi. Pochmurnost, lásku, depresi, živelnost, leckdy naprosto protikladné prvky. Kniha je velmi čtivá, otázkou však je, kterou její úrovní se čtenář nechá unést. Bude se ploužit depresí hlavní postavy, či Houllebecqovým vzpomínáním na život?
Kniha není prvotinou autora, má však ano a jsem zvědavá na jeho ostatní díla.
Napadá mě mnoho slov, ale asi žádné plně nevystihne, jak naprosto zbytečná a hloupá tahle kniha je. Kdyby některé příspěvky byly alespoň trochu vtipné, ale tohle... Obsah knihy se dá považovat za ubohý. Na takovouhle "literaturu" je škoda plýtvat papírem. Jak ale vidím, má to i pokračování. To jsme to dopracovali...
Celou dobu jsem si říkala, co tolik dětí táhne k tomu tuhle knihu číst, už dlouho ji vidím všude - v troleji, na zastávkách, na rozpálených lavičkách. Pak jsem si ji půjčila a už to vím - je to dokonalost maskovaná jako deníkové záznamy. Velmi čtivé, vtipné, krásné ilustrace, lehké do ručky, může být klasifikována jako odpočinková četba. Doporučuji každému!
Zhruba první půlku knihy jsem chtě nechtě srovnávala s předchozími díly a říkala si, zda nebyly lepší. Střed knihy však přinesl neskutečný obrat a od té doby jsem byla "napnutá jak kšandy". Zbývající část jsem přečetla za jedno vydechnutí a jsem moc spokojená. Myslím, že je to velmi dobrý konec série a už se velmi těším na jejich další tvorbu.
Už od té chvíle, kdy jsem přečetla prvních pár stránek jsem si knihu oblíbila. Stále se u mě držel nepopsatelný pocit, díky kterému mi přišel děj strašně zajímavý....pak jsem chvíli četla a divila jsem se, kolik jsem toho stihla za tak krátkou chvíli přečíst, ale ona uběhla třeba hodina, dvě...příběh mi přišel strašně kouzelný, roztomilý, u jedné scény jsem dokonce brečela...opravdu zvláštní kouzlo tenhle příběh má...s každou další stránkou jsem se i já cítila být součástí příběhu a kam šel Ed, šla jsem i já...
Možná to bude znít směšně, ale teď když už knihu nemám u sebe si říkám, proč byla lepší než kterýkoliv jiný příběh...jako by se kolem té knihy vznášel obal emocí a vstoupil do čtenáře, když ji otevře...
Louis de Funés rozhodně patří k mým oblíbeným hercům (komikům). Jsem docela ráda, že se mi tahle kniha dostala do ruky a já jsem se tak o něm mohla dozvědět další, velmi zajímavé informace :)
Musím říct, že tahle kniha na mě udělala velký dojem. Když jsem jí četla, prožívala jsem příběh spolu s hlavním hrdinou
Musím se přiznat, že básně nejsou zrovna můj šálek kávy, protože jsem se ještě nenaučila trpělivosti při pomalém klidném čtení, abych si je mohla dostatečně vychutnat. K této sbírce jsem se dostala vlivem masivní pobídky okolních čtenářů a musím říci, že jsem trochu na rozpacích. Kniha se mi zároveň líbila i nelíbila. Ze čtyř částí se mi líbila druhá a třetí. Místy jsem obdivovala, kolik věcí se dokáže vtěsnat do tak malého prostoru slov, hlavně jsem ale byla unesena hlubokými emocemi, které jsou mi známé i vzdálené zároveň. Celou knihu doplňují minimalistické ilustrace, které nicméně knihu náramně doplňují a spolu vytvářejí pozoruhodný celek. Z čeho jsem však byla na rozpacích (a co se mi nelíbilo), byla první a čtvrtá část knihy. Tam jsem měla silný pocit, že se autorka snaží knihu dostat do pozice, jež nikdy nemůže mít, místy na mě sálalo lehké pozérství. Tematika knihy je místy velmi těžká a nemám právo soudit autorky zpracování, přece jen si ale myslím, že by těmto částem lépe posloužilo beletristické zpracování.
Pokračování ze série Inspektorky Eriky Fosterové se mi líbilo daleko více než Dívka v ledu, což byla má první přečená kniha od Roberta Bryndzy. Myslím, že autor už se trochu tzv. vypsal a děj je zde plynulejší a nápaditější. Mám za to, že hlavní slovo, které vystihuje autora, je slovo milý. Je to velký sympaťák a jeho kniha mi přijde milá v tom ohledu, že je pečlivě rozvedená, jsou tam jemné nuance nápadu bez toho, aby to bylo agresivní, či to mělo sexuální podtón. Inspektorka Erika Fosterová je lidská, ale ne uměle (detektivkově), ale přirozeně, autor píše s citem, což beru jako hlavní benefit jeho knih.
Měla jsem to štěstí, že se mi do rukou dostal výtisk knihy z roku 1993 s kresbami a fotografiemi Jiřího Všetečky. Kniha je nádherná, kresby a fotky dávají Čapkovým myšlenkám nový rozměr. Sám Josef Čapek však do textu vložil silné emoce, každá z vět má svou hloubku. Z knihy je cítit i vzrůstající negativní atmosféra období konce čtyřicátých let.