Vesmich komentáře u knih

Pro některé lidi dovolená není a tak je pro ně požehnáním, když je z ní něco vytrhne. Měli to tak úderníci v Andělovi (Dovolená s Andělem), má to tak komisař morous. Jakmile zavětří cosi smrdutě podezřelého, jde po tom jak ohař! Pachatel, který naplánoval dokonalý zločin, má smůlu, když se mu ovíněný znuděný policajt přimotá do příběhu a nedá pokoj, dokud ho nerozlouskne. Pěkné počteníčko!

4 17.05.2020

Od té doby, co Voxi vydává Agathu Christie v parádním načtení, kdy slečnu Marplovou čte Růžena Meruňková, což je standard, ale všechny ostatní čte Otakar Brousek ml., což je vysoký nadstandard, si je pouštím dokola v autě a musím se pořád smát a při každém znovupřečtení objevím něco nového, takový suchý anglický humor, takové famózní vedlejší postavy a celá ta sestava vesnická! :)

8 12.05.2020

Některé knihy od A.CH. jsou jako audioknihy načteny takovým způsobem, že je radost je poslouchat pořád dokola. Zatím je mou nejoblíbenější Vražda na faře, ale Smrt na Nilu jí šlape na paty. Jen si tak člověk leží a poslouchá, jak mu ten děj leze do hlavy a zvuk se mění v obrazy a ty míhají před očima jako film, a přestože ten příběh zná už dávno, stejně čeká, jak to dopadne :)

9 10.05.2020

Aljaška dobrý. Knih z Aljašky moc není. Nápad taky dobrý. Padouch moc dobrý. Ostatní padouši taky moc dobrý. Nácvik dovedností nutný k přežití a seznamování se s tím, že sever je na severu, jih na jihu, mraky plují ze západu na východ a řeky tečou na jih, slabší. Ale dovednosti v praktických ukázkách padouchových, dobrý. Rozhovory padoucha s paní taky dobrý. Motivy padoucha (biologické) dobrý, filozofické (nejslabší ze všeho). Mudrování paní, když je v extrémní krizi, vynechat zcela.Moc slabý. Poslední třetina utahaná. Ke konci mi největší vyděšení způsobilo, že snad začne nějaký další příběh. Závěr, ale až to totální finále, zase dobrý.

8 08.05.2020

Vzala jsem do ruky knihu náhodně, předchozí příběh neznajíc a bylo dokonáno. Stephen King je prostě pro mě. Jakmile na něj narazím, nemohu se odtrhnout, úplně mě to pohltí. Všechna ta přímočará jednoduchost, variace na vlastně stále stejné téma, přesto pokaždé jiná. Čtu ho víceméně nahodile, jak na něj kde narazím. Takže obvyklý kingovský souboj mezi něčím jako Trochuvícdobro a Trochuvíczlo, odehrávající se především uvnitř nás samých, kdy jsme vrženi do okolností, které si nevybíráme a proto volba je pro některé dopředu téměř jasná. A o to TÉMĚŘ jde. Na straně Skorodobra King představil partu, která je tak civilní, že je prostě uvěřitelná - pevná, vzájemně se milující rodina, pár Anonymních alkoholiků, sem tam duch a šťastná hvězda. Parádní příběh!

6 04.05.2020

Jako dítě narozené koncem šedesátých let, jsem si připomněla mnohé, mnohé si vůbec nepamatuji, že bych kdy slyšela nebo si nevybavuji, že by se to kdy používalo. Četla jsem tři z těchto lexikonů a autoři byli schopní skutečně stále někde vydolovávat cosi nového starého. Celkově to na mě překvapivě dýchlo spíše mrtvým dechem márnice, než že bych se nějak třeskutě bavila. Taková jedna velká ubohost kolem, koncentrovaná do vtípků o režimu, přisprostlých hlášek a snahou se vypořádat s životem v kleci. Naštěstí mě normalizace zastihla v dětství a to člověk dává všechno snadno. Graficky je to zpracované retro - parádně, včetně toho papíru, na kterému je text vytištěný.

3 12.04.2020

Naše máma byla velkou čtenářkou R.M., můj starší bratr tu lásku odkoukal a mívali jsme tyto tlustopisy doma. Takže jsem to četla kdysi v mládí a pamatovala si z toho základní kostru a uchovalo se mi to v hlavě jako něco pozoruhodného. Před časem byla kniha načtena jako audio, ukázka mě zaujala a tak jsem si to po čase nechala přečíst ještě jednou. Něco jsem teď vnímala jinak, ale něco docela stejně - zatoužila jsem znovu po velkém pozemku, lánech polí, lesích, panství a hradu na něm. Po radosti z vzešlé pšenice a z deště a po pořádném kopanci do zadnice proradného zlotřilce!

19 28.03.2020

Jako velký fanoušek Stromu duchů, tedy té části Bradburyho tvorby, která není sci-fi, jsem se vášnivě zahloubala do této povídkové sbírky. Jsou tu klasické pecky, jako Malý vrah, kde je temné zlo zahnízděno v čisté nevinnosti nebo Rodinná sešlost v různých pokračováních, což je taková první sága všech těch upírských rodin, které v současnosti zaplavují trh a Zástup, bleskově se přemisťující skupina čumilů při nehodách. Pár povídek jsou spíše takové črty a jen je člověk dočte, už ani neví, o čem to bylo. Pro mě největší pecky byly Žila byla stará žena, o dámě, která usoudila, že na smrt nevěří a nehodlá si nechat nic diktovat takto nátlakovým způsobem a Kosa, kdy se táta stane farmářem na základě nečekaného daru, který se ukáže býti spíše veslem převozníkovým, které v pohádce jeden předává druhému a jak už vesluješ, není ti pomoci. Všechny povídky jsou na začátku opatřeny příběhem, jak vznikly a kdy.

6 07.03.2020

Je to lehounké, rozverné a radostné, neboť pan Kobosil dobře ví, že získat flek na vyloženého durcha je těžká věc, ale jako výzva to rozhodně stojí za to.

5 20.02.2020

Autor se vydával dokonce i v komunistickém Československu, takže jsem všechny jeho knihy četla v dorosteneckém věku, kdy jsme texty hltali až rychlostí kniha/den. Protože on sám do války rukoval jako osmnáctiletý a z tohoto pohledu jí popisuje, měla jsem dlouhodobě za to, že zejména jeho pacifistické texty jsou pouze pro mladého člověka, a proto se k nim já už nevrátím, aby to kouzlo nezmizelo. Vrátila jsme se, tentokrát v podobě audioknihy, zajímalo mě, jak to načte chlap, tedy někdo, koho by se taková zkušenost mohla bezprostředně dotknout. Mýlila jsem se hodně. Ten text je naprosto bezčasový. Je jedno, v kolika letech ho kdo čte, není tam ani slovo navíc, žádný patos, nic přehnaného, žádný prvoplánový útok vyvolávající zaručenou emoční odezvu, je to prostě dokonalé. A když vám to předčítá chlap, je to ještě k tomu velmi autentické.

19 20.02.2020

Znám pouze film a když na mě někdy lezly chmury, spolehlivě je rozpustil. Knižní příběh mě překvapil nečekaně rozsáhlostí a čekaně detailnějším vykreslením postav. Zejména dramatický umělec Mistr Mertens je v knize jinou personou a to velmi sympatickou, rada Dyndera není až takový podpantoflák a paní hostinská má hlášky, které si půjdu vytesat na futra : " Kde ses namazal, tam se doraz, obejdo!"

20 17.02.2020

Autorka se hlásí do služby jako pokračovatelka Miloše Zapletala, a zejména v oblasti skákání gumy přináší hodně ucelený soubor všemožných variant. Hry jsou vypátrány i historicky - kde se vzaly a upraveny pro současnost. Kniha je graficky parádně zpracovaná, návody srozumitelné, ilustrace ilustrativní. Jsou zde i odkazy na tutorialy a fungují. Má jedinou drobnou hnidu, která mě ale celou dobu lezla na nervy a to je neustálé povzdychování na téma mobily :fuj, dřív na ulici : fajn. Bývalo by to stačilo jednou na začátku.

5 16.02.2020

Je to o lásce, jak jinak. Mladý muž na startu kariéry bydlí tam, co krásná mladá žena. Ona je tajemná a nespoutaná a nevyzpytatelná a zvláštní a on jí miluje. Ona se mu přibližuje a uniká, až mu unikne docela, což je dobrá zpráva spíše pro něj, než pro ní, ale on to nejspíš neocení nikdy, protože tak už to s láskou prostě je.

7 09.02.2020

Od doby, kdy začala Toulavá kamera vycházet i knižně, se u nás doma uchytil vánoční rituál - každé Vánoce dostanu od naší mámy oba díly, které vyšly ten rok. Techniku čtení jsem za ty roky různě měnila, až se to ustálilo v podobě, kdy si pročtu všechno, co mě zajímá a znám to, potom to, co mě zajímá a neznám to a všechno ostatní vynechám a zrovna v tomhle díle jsem toho vynechala nějak málo a určitě to nebylo tím, že bych měkla nebo neměla jinak co číst. Takže, mami, jen tak dál, klidně se toho zvyku drž.

4 26.01.2020

Já bych si to teda zkusila! Tři sta let zase není až taková pecka, ale třeba bylo důležité, kdy se Věc Makropulos provedla. Kdyby mi mělo být tři sta let třeba deset, to bych si nedala a šedesát nejspíš taky ne. Bylo by potřeba načasovat si to na nějaký takový pěkný den, kdy je člověk nejvíc v pohodě, esence jiskřivosti, elegance a svěžesti, jak ranní růže a šup šup Věc Makropulos (ať už to bylo teda cokoliv) a pěkně to zafixovat na 300 let. Četba je to náramná a bavila jsem se královsky.

7 25.01.2020

Krásná šedesátá a hned za nimi neméně krásná normalizační sedmdesátá. Mimořádně působivý popis oblíbeného mocenského triku zadržení dítěte a co z toho vzejde. Nemůžu říct, že by mě text nějak extra zaujal provedením, ovšem příběh sám je speciální, a jako stvořený pro velký film.

4 25.01.2020

No o Janu Palachovi to není. Z textové části knihy je nejzajímavější předmluva, popisky a komentáře k fotografiím jsou místy trapné. Výběr fotografií je ovšem parádní a rozdělení po tématech zrovna tak. Takže když to člověk nečte a jen se dívá na fotky, je to zajímavé.

18.01.2020

Je to hodně jiný Messner. Kdyby mi bylo dvacet, lezlo by mi to na nervy tou pomalou rozvleklostí a jistou užvaněnou sebereflexní ukňouraností, zkrátka by to nebylo nic pro mě. Jenomže mi dvacet není, a tak to přesně pro mě je. Není to ani cestopis ani klasická biografie, a dokonce to není ani jako Sám a sám, je to přesně to, jak se to jmenuje – poušť v mé duši, takové trápení. Starý pán se vydává na výpravu, která mu jediná chybí do jeho vlastní „Koruny“, jenomže to není, co to bývalo. Fyzicky to lepší nebude, a tak srovnává jaké to bývalo, když to bylo nejlepší. Teď ho bolí noha, batoh je těžký, žízeň veliká, špína otravná a vichr zrovna tak. Také ten pověstný drive tu není, stýská se mu po domově a po civilizaci, na kterou současně brblá a po světě, jaký býval nebo spíš mohl být. Poušť už ztýrala i mnohé svaté a čím je člověk starší, tím komplikovanější je být pouze sám se sebou, protože hlava vás tlačí k bilancování a nemusíte kvůli tomu ani na poušť, kolikrát stačí trávit den sázením kytek na zahradě. Reinholda týrá kdeco a padesátikilový batoh na zádech je z těch zátěží ta nejmenší a ke konci už chce jen domů, domů, domů…. Je to tvrdá zpověď.

8 15.01.2020

Zaujal mě ten začátek, historická linka věnující se dějinám Finska v podobě "pro každého", a tu jsem také po celou dobu sledovala, protože autorka je pro mě zárukou kvality. Knihu o Waltarim jsem si pro sebe proměnila v knihu o Finsku a s obrazem, který mi zůstal v hlavě, jsem spokojená a vím, že mi tam už zůstane.

6 14.01.2020

Nedávno jsem četla vzpomínky Jiřího Menzela, takže mám ještě v živé paměti ten poklid, středostavovskou uhlazenost, noblesu a uměřenost, sestavu, která na mě vykukuje i z jeho filmů. Tohle byl docela jiný příběh - touha uspět, vyniknout, dokázat to, udělat to po svém, překonávat limity a neohlížet se na zaběhnuté vzorce, utíkat a moc se u toho neohlížet. A ještě k tomu je to i přelet nad velkým kusem našich dějin.

7 13.01.2020