Vesmich komentáře u knih

Kdo chodí bos, má silné nohy, které se nelámou a kdo chodí v botách, ten je celý zkřivený a otlačený. Sdělení předchází varování o zbavení se odpovědnosti za případné chyby, kterých se může čtenář dopustit, když nesprávně = AMATÉRSKY použije informace z knihy. Když se chodí amatérsky naboso, taky to tedy může dopadnout nehezky. Zbytek textu se věnuje tomu, jak se zout a nebudit tím veřejné pohoršení, anebo jak se zout v zemích, kde sněží. Text je svěží, srozumitelný a motivační.

27.12.2016

Všichni poněkud vyšinutí, každý z nich k tomu má dost dobrý důvod a všechno to cvokatění je velmi uvěřitelné. Máma, která je slabá, takže je úplně jedno, že milující, táta nemožný odshora dolů, úplná reklama na zbytečnost a výsledkem je početná rodina a chudoba, která cti rozhodně tratí. A už je jen věcí souhry okolností a náhod, k jakému konkrétnímu průšvihu to celé směřuje. Velmi, velmi chytrá kniha.

6 26.12.2016

U knihy bude nejspíš záležet na tom, jak dlouhá doba uplyne mezi čtením prvního a druhého dílu. V mém případě dlouhá, tedy přesně mezi vydáním jedničky a dvojky. Člověk nutně čeká nějaký vývoj osudů, posun v ději, nové nápady, pričemž nic z toho nepřichází. A to skutečně vůbec nic. Nutně si potom může přijít poněkud oklamán. Jakoby nečetl pokračování, ale jen další kapitolu. Jakoby si přidal omáčku k obědu, ale až večer....takže to nemusí nijak nadchnout a působí to poněkud zbytečně, přestože to nutně neznamená, že omáčka nebyla dobrá. Jestliže čte ale někdo dvojku vzápětí po jedničce, tak mu to prostě nemusí vadit, je stále ještě v ději, který je jen o něco delší a protože jednička není nijak rozsáhlá, je text stále zábavný a svěží. Trojka už nějaký posun přinesla, cosi nového se stane a něco je jinak. Podle mě lze dvojku prostě přeskočit a vůbec nečíst, aniž by to mělo jakýkoliv vliv na cokoliv. Lze se bez ní snadno obejít. Když číst, tak hned po jedničce a vlastně jen otočit na další stránku.

5 26.12.2016

Kastelánování, které v Aristokratce působí jako velká sranda, má tady docela jiný rozměr. Tento kastelán přichází z města, kterého má plné zuby a zámek ho postupně vcucává a vcucává do svého vlastního příběhu, který je dostatečně tajemný a ponurý, aby okouzlil například i mě. Kastelánovu manželku moc neokouzlil a už tak skomírající vztah doskomírá zcela. Taková příjemná mrazivě ponurá temnota. Pro mě nejlepší autorova kniha.

11 25.12.2016

Krásná obálka, lákavý formát, neméně lákavé úvodní slovo editorčino, to vše vybízí zasednout a číst! První povídky jsou dost únavné, postavy poněkud vyšinuté, ale zase ne natolik, aby byly zajímavé. Hellerova Chánova dcera je tak strašlivá, že se číst vůbec nedá, Tetera od J.K. Tyla osvětlí, proč autor zemřel v chudobě a Josef Holeček ve Stáne potěšil zejména tím, že se nezvykle ukáznil a blouznivý text se táhne "pouhých " šestnáct stran. Ve chvíli, kdy jsem začínala mít jedinou touhou - knihou přiložit, přišla změna dokumentující, že některé texty jsou nadčasové a jiné ne. Svižný a lehcepsavý Neruda, následovaný krásnou a originální povídkou Čechovou o neobvyklém psu. Zeyerův text je dlouhatánský, ovšem jako první skutečně "vonící" exotikou a uvozující žaponsko-čínský blok, v němž vyniká Vrázova povídka O-Haru, která je tak nudná, že se mi v průběhu čtení podařilo dvakrát usnout a vůbec nevím, o čem byla, jenom že to bylo samá sakura a srkání čaje z koflíčků. Nicméně slovo editorky před touto slátaninou bylo zajímavé velice (jako ostatně před každou povídkou). Poslední třetinu tvoří sarkastický Hašek, dobrodružný Batlička, napínavý příběh z Mladého hlasatele, ve kterém vystupuje i mořská panna a je celý jako stvořený pro zimní podvečer a konec obstará Karel Čapek povídkou o tom, kterak si člověk vždycky nejvíc váží toho co má, až kdyz o to přijde, anebo přijít může.

4 25.12.2016

Kniha byla pro me objevem roku 2015. Zaujala mě obálka, námět i naprostá neznámost (pro mě) autorčina. Knihu jsem četla rychle, s velkým zájmem o příběh, léčivé byliny, osud jednotlivých postav i místo, kde se to celé ASI odehrává. Sběratelka Anna byla uhrančivá a umanutá a naprosto jedinečná. Byla jako nikdo a tak inspirativní, že jsem celý následující rok sbírala léčivé byliny...

13 24.12.2016

Dokud jsem ji nečetla, nechybělo mi to. Po přečtení nechápu, jak se mohlo stát, že jsem ji četla až teď. v naprosto nadčasovém textu si každý najde své téma a svou postavu. Zatímco v Rusku se do lidové mluvy promítnul především výrok RUKOPISY NEHOŘÍ, mně se ve slovníku mohutně zakořenilo PROČ NEPOSLALI KOCOMOURA ?

8 22.12.2016

První Poslední aristokratka byla osvěžující, vtipná a nekomplikovaná společnice. Jakmile přešla do Varu, už nebyl důvod číst, příběh se vůbec nikam neposunul, text působil jako násilně oddělený od prvního dílu. Nečekané tetiččino zjevení v Na koni děj přeci jen posunulo a lehce obměnilo a tedy znovu pobavilo. Možná mohlo zůstat u prvního dílu, který byl originální.

7 22.12.2016

Knihu (alespoň mně) prodal obal. Některé z postřehů jsou tak dokonalé, až jsem měla dojem, že nemá cenu číst nic, co by bylo delší a zatoužila jsem umět se také vyjádřit takovou zkratkou. Některé věty se mi zapsaly do paměti okamžitě a zcela jistě nesmazatelně. Pro mě Objev roku.

2 21.12.2016