Vesmich komentáře u knih
Začátek slibný, lákavý, propracovaný. Ve třetině se to začalo zoufale táhnout a v polovině už jsem zívala. Hrdinům bylo stále náct, charaktery už byly dlouho jasné, stejně jako to, co chce táta, co chce máma a vůbec všichni ostatní. Uchopit celý ten příběh trochu jinak, než pouze jako rekovský příběh války, je zajímavý nápad, jenom kdyby se to trochu hýbalo! Jasněže je to k uzoufání, když musíte do války a nechce se vám tam, věštba není taky nic moc a navíc máte podezření, že vojenský život nebude pro vás, ale nemohla jsem si pomoci - jakmile se objevil Odysseus, přišla úleva. Konečně je oba naverboval a objevila se jiskra naděje, že se někam hneme. Už jsem u četby hmatatelně cítila, jak nudou stárnu. Hnuli jsme se a úhel pohledu, který autorka nabídla, nutí k zamyšlení. Hrdinské masakrování rolníků, lidská oběť, ranní odchody vojáků z ležení do "práce" a na večeři už doma ve stanu ..no, proč ne?
Po četbě Kruhu mě nejvíce zajímalo, jestli je druhá část tak slabá proto, že v první se autor vyčerpal, anebo jestli je to koncept. Volila jsem raději audioknihu, aby mi to četl Jiří Žák v autě. Dělal, co mohl...Po vyslechnutí si myslím, že je to přeci jen koncept. Působí to, stejně jako Kruh, dojmem automatického psaní. Autor plácá, co ho zrovna napadne a rozvede vždycky tu myšlenku, která se nabídne, bez ohledu na to, jestli je to pro příběh důležité nebo ne. Rovněž je patrná inspirace ledasčím, především Purpurovými řekami. Náckové, Pyreneje, stavby, fobie....i lavina bude.....I nějaké to Mlčící jehňátko sem tam z textu vykukuje. Rozjezd je svižný a slibný, zárodek nápadu vzbuzuje zvědavost. Jen do chvíle, než začne Polda recitovat zcela bez kontextu latinské citáty. Autor tomu říká " mluvit latinsky". Již v Kruhu bylo patrné, že Poldovým hlavním vyšetřovacím nástrojem a strategií současně, je z pekla štěstí. Jenom díky němu žije. Jenom díky němu se nezastřelí vlastní zbraní, neutopí, nedostane infarkt po deseti minutách běhu v teplákách, neusouží nad tím, jaký je svět zkažený. Rovněž má závratě, bojí se koní a rychlosti a vrtulníku a..... Text je obohacen názvy mnoha písní a nejrůznějších produktů- telefonů, oblečení, motorových vozidel- až mi přišlo na mysl, jestli to není čistý product placement. Nádherný je rovněž úsek, kdy si Polda II dopisuje s kontaktem a seznámíme se s celými mailovými adresami obou a to opakovaně. Nevím, jak to vypadá v písemné podobě, ale čtené je to tak pitomé, že to nutí pouštět si tu pasáž opakovaně. Závěr už jenom dílo korunuje. Inu, stačilo.
„Hádám z palce bolavého, tudy přijde něco zlého“ Den mrtvých, americký Středozápad, Jack-o ´lantern kam se podíváš. Kluci mají přichystané masky – kostra, žebrák, chrlič, mumie, čarodějnice, žnec…a jdou na to! Bude se koledovat a pořádně si to užijí! Jeden ale chybí. Kde je Pipkin? Je doma a ukáže se, že není moc ve formě, vlastně je úplně z formy. V průběhu noci se s kamarády nakonec uvidí několikrát, a skutečně budou zírat na jeho masku, ale tak nějak jinak…. Kluci koledují jako o závod, ale protože chtějí zažít něco POŘÁDNÉHO, vydají se k tajemné rokli a domu za ní. Jakmile vstoupí na zapovězené území, spatří Strom duchů a objeví se Průvodce, zvláštní učitel. Kostroun. Noc nabere obrátky a kluci se v jejím průběhu dozvědí, co přesně znamená maska každého z nich, kde se vzala a všechno ostatní o svátku světel a slunce a Slunce a mrtvých. Je to velká jízda a náramné dobrodružství a současně je to temné, temné jako sama smrt. „Před čím se máme schovat? Přicházejí křesťané!“
Autor se znovu vrátil k tématu Halloweenu, stejně jako v Tudy přijde něco zlého ( i tam byl pan Kostra a Čarodějnice…) a pradávném Ďáblově kole. A znovu je to paráda!
Pravěká kniha, parta kluků, přátelství. Děti ji nečtou a číst nechtějí, dospělý čtenář ji ocení.
Kráva Elsie Bovaryová jednoho dne zjistí celou pravdu o smyslu života zvířat z člověčího pohledu a je z toho špatná. Je to ovšem kráva činu, upřednostňující řešící přístup a tak koná. Trochu ekologická, trochu sociální, trochu vzdělávací pohádka. Popis života dospívající krávy a její rozhovory s "nejlepší kámoškou navždy", maji velký vzdělávací potenciál. Přizpůsobování textu potřebám filmového producenta je vtipné a překladatelská práce kreativní. Pro mě svěží, příjemný text, ke kterému se má cenu vrátit. Prostě jako k pohádce. Jen s tím tebedojením, Elsie, s tím fakt kecáš!
Nenásilná komunikace vyžaduje především zvládnutí umělého jazyka. To je na ní nejtěžší. Autorka se podělila o vlastní zkušenost, že jí šly snáz používat nenásilné uši, než nenásilný jazyk. To je z textu patrné a rovněž je patrné, že její nadšení je mnohem mohutnější, než její dovednosti. Porozumět druhému, co chce vlastně říct, co se za jeho sdělením skrývá, tedy umění naslouchat, je jedna část vyjednávání. Umět vyjádřit přesně, co chci já, aniž kohokoliv zraňuji, dráždím a ještě se doberu i nějakého praktičtějšího cíle, než je pouhé sdílení, je ta druhá. A ta vyžaduje dlouhý trénink a velkou komunikační praxi. Často opakované oznamování "jsem frustrovaná.....potřebuji bezpečí...soucit....", druhou stranu k nenásilné komunikaci rozhodně nepřivede a takhle se to prostě nedělá. Někoho to možná překvapí, ale lidé nepobíhají po světe pro to, aby naplňovali naše potřeby a vyslechli jejich dlouhé seznamy. Témeř neuvěřitelný je návod, kdy se váš partner divá na televizi, vám to z jakéhosi neznámého důvodu vadí a místo doporučení "měl by ses méně dívat na televizi, je to povrchní..." mu sdělíme:" jsem frustrovaná a ráda bych s tebou prožívala něco úžasného...pojďme dnes večer na houslový koncert..." Inu, snad se jednalo o žert. Taková hubená knížečka by mohla mit význam jedině tehdy, kdyby obsahovala zcela konkrétní komunikační návody, přesné, efektivní, POUŽITELNÉ umělé věty pro různé situace. To neobsahuje.
Na malém prostoru autor dokáže představit životní program nezúčastněného pozorovatele, který je tím lepším glosátorem, čím méně si ví rady se sebou. V první části jsem se občas hlasitě a nezadržitelně smála, v té druhé mě z některých postřehů až mrazilo. Humři lezoucí po sobě v akváriu, Veronika “v analýze”, ekonomický a sexuální liberalismus…Copak je to asi za druh textu? No, netřeba být tak konvenční a pátrat. Rozhodně patřím mezi autorem pokaždé (ať napíše, co napíše) oslovené.
Série má stoupající úroveň. Autorka do toho zjevně přichází a už se rozepsala. A protože psát tedy umí, má to šťávu. Zvolila jsem osvědčenou formu audioknihy, kterou tentokrát nečte Petr Oliva, ale Pavel Rímský a kapitoly uvozuje řízná muzika, která se k textu skvěle hodí. Tentokrát je celý příběh hodně osobní, Zloun je rafinovaný a stíny z minulosti se valí jeden za druhým. Zlo je velmi blízké a vlastně takové všednodenní, byť se s ním nemusí nutně setkávat všichni, kteří chodí stejným městem.
Občas se stane, že nějaký spisovatel zachytí kousek historie způsobem, který se nedá vymazat z hlavy. Na největším z Normanských ostrovů se za války neděje nic velkolepého. Až na německou okupaci a to hodně dlouhou. Není co jíst, čím topit a svítit a ostrované žijí v podmínkách, které moc k žití nejsou. Náhoda jim dopomůže k tomu, aby jim život usnadnilo cosi nečekaného. Knihy. Knihy, jako most k spojenectví, přátelství, lásce, jako příležitost podívat se na svůj vlastní život z nečekaných úhlů pohledu.
Komunikační strategie, které text představuje v tréninkové podobě, nejsou užitečné pouze pro bezpečnostní sbory, ale pro pracovníky ve veřejných službách obecně.
Dnes už se jedná o téma, které je vcelku známé, ale v době, kdy kniha vyšla, to byla dost bomba a téma tak originální a "nové", až se v zúčastněných a angažovaných hlavách rozbřeskávalo!
Pro každého, kdo se zajímá o tuto část našich dějin, je to skvost. Fotografie jsou vybrané velmi pečlivě a lze si z nich vytvořit velmi dobrý obraz nejen stran výzbroje, ale i postupu jednotky.
Je to především strašně a zbytečně dlouhé. Hlavní policajt je komplikovaná osobnost, vláčící s sebou tak obrovské osobnostní zátěže, až je s podivem, že ještě žije. Neustále mu padá pistole z ruky, neumí střílet, topí se, zadýchává se při výstupu do schodů, pořád nad něčím úplně nesmyslně hloubá; má špičkové vzdělání, které ho nutí neustále něco pronášet latinsky a rozumět klasické hudbě, ale současně mu hlavou probíhají rozličné úvahy o tom, že poslanci jsou zkorumpovaní, politici vyžírkové, svět zkažený a lidstvo zblblé konzumem. To vše v rovině tak prostinké, až jsem celou dobu čekala, kdy bude dumat nad tím, že v noci je tma a ve dne světlo. Nesmyslně jsem se seznámila s nápisy na tričkách marginálních postav, názvy irelevantních skladeb a texty slok písní!!! Proč jsem se na to tedy nevybodla a četla dál? Příběh sám je výborný, přehledný, zápletka chytrá a v okamžicích, kdy se autor zkáznil a vzpomněl si, že píše detektivku, to mělo šťávu i potřebnou dynamiku. Poslední díl si nepřečtu, nicméně na první se podívám, abych zjistila, jestli celá ta rozplizlost a míchanice přišla až s Kruhem, protože autor je čten a má potřebu vyjádřit světonázor, anebo už s Mrazem.
Sliby se mají dodržovat, náhody jsou kouzelné, zlo je po zásluze potrestáno a hrabivost přivede jednoho do maléru!
V Pepově Týnci nad Lesem zažhnula výheň permanentní revoluce, v níž se staří týnečtí tavili v nové, pokrokové lidi. U některých se, vlivem jejich zatvrzelosti, tavba
nevydařila, a stali se vědomými nástroji upírů z Wall Street(u). Rekonstrukcí jediného revolučního dne dokázal autor osvítit každého, kdo po osvícení touží. Nemohla by to být dějepisně povinná četba?
Ve velkém městě má člověk vždycky jistotu, že realta, ve které žije, je jen jednou z mnoha možných a paralelně jsou tu i jiné. Ani to nemusí být ve třicátých letech v Berlíně, aby si několikrát denně nezopakoval, že jen z milosti velké Náhody to nejsem já. Velmi syrové, ale ne prvoplánově senzační, pouze popisné. A ještě to vědomí, co je čekalo v letech následujících, kdy měli věk zrovna tak pro armádu….
Sešitek mám trvale v autě a vždycky, když trčím v koloně na D1, D11, D8,D2 a jiných D a A, přečtu si to. Znám už to tedy víceméně zpaměti, ale ne a ne se to omrzet. Prostě se potkají dva, kteří by si tolik rozuměli, nebýt té zpropadené jazykové bariéry...
Flavie je i ve třetí knize ve formě. Autor si s ní evidentně, na rozdíl od jejího otce, ví rady. Vesnice už také dobře ví, co je Flavia zač, a někteří spoluobčané si nepouštějí hubu na špacír jako dřív. Má to tedy při vyšetřování těžší, nicméně jejímu ostrovtipu nelze uniknout. V mém případě ani odolat.
No tohle byla zase lahůdka! Mimořádná schopnost vyhrabat nějaký zapomenutý kout a proměnit ho v kouzelné místo. Některé autorovy knihy mě přimějí taková místa vyhledat a podívat se na ně jeho očima. Od okamžiku prvního přečtení miluji Holany, Dolany, Kozly a Vlhošť, jakož i veškeré rybniční soustavy! To je génius ten člověk! O grafice knihy ani nemluvě.
Ajajaj, i při nejlepší vůli a lásce k autorově tvorbě a úctě k jeho schopnosti pohybovat se snad ve všech žánrech, tohle se mi četlo mizerně. Ne, že by to neteklo a nenavazovalo, ale bylo mi nějak úplně jedno, co se komu stane a jak to dopadne. Četla jsem to dvakrát a pokaždé se mi obsah do týdne úplně vykouřil z hlavy.