Vesmich komentáře u knih
Období, kdy zúčastnění buď mohou, anebo musejí hájit své zájmy a nezúčastnění musejí, i přes vrozenou nechuť, zaujmout postoj, jsou pro vzdáleného pozorovatele vždycky velmi zajímavá. Pozoruhodné je také to, že jakmile je potřeba někoho někde obětovat, neomylně se nabízejí stále stejní beránci.
(SPOILER) Dlouhý zimní večer, unavené tělo, vyprázděná mysl a přesto si člověk říká, že by u krbu/topení nerad seděl sám. Koho ale pozvat, aby to bylo zcela bez nároku na protislužbu a pozornost? Někoho nezištného, ale obohacujícího, okouzlujícího a současně nevtíravého... A dopadne to pokaždé stejně - Hercule Poirot! Stále mi vrtá v hlavě pan Herold ve Stymfalských ptácích, což byl ten chlapík, který měl za to, že ty dvě vyděračské harpyje jsou milé ženy. Ten dobrý muž RÁNO vstal, potom se NĚKOLIK HODIN věnoval studiu němčiny, napsal několik dopisů a ještě mu zbylo dost času se jít PŘED OBĚDEM projít! Ohromující!
V záplavě Zátopkovského knižního šílenství, které loni vypuklo, byl Emil běžec jeden z prvních. Knížka je graficky krásně udělaná a autor se pokusil vykročit trochu jinou cestou, než je u model obvyklé a povedlo se mu ukázat Zátopka jako člověka, kterého formovala doba, ve ktere žil a kterou také on pomáhal spoluformovat. Nicméně mi přišlo, že se autor trochu sám lekl toho, kterým směrem se jeho kniha ubírá a nakonec ubral. Škoda.
Knihy, ve kterých jsou popsané rozličné regionální zvyky, doplněné tradičními recepty, vždycky radostně "zhltnu". Vzápětí se dostaví touha vyrazit do TAM na výlet a taky chuť na nějakou tu místní mlsotu. Guliváry, šlížky, patenty, mladá kachna pečená....
Sonda do života zahrádkářů nejen u nás , se výborně čte. Vzpomínala jsem na některé kolonie, které zanikly a ustoupily třeba osmdesátému sedmému supermarketu v okolí.
Záhadná, nadaná a v oblasti sněhoznalectví mimořádně erudovaná dáma, se pustí do pátrání, při kterém chce přijít, a také přijde, na to, proč zemřel kluk ze sousedství. Podmanivý, velmi zvláštní příběh s hlavní postavou ženy dynamických vlastností a projevů, která používá násilí bez skrupulí a slitování. Mám za to, že to byl první autor, který takovou ženu čtenářům představil. Tou dobou byla Lisbeth Salanderová ještě dávno na houbách.
Děj jednoduchý a nijak složitý ani barvitý. Hodnotově prázdný intelektuál se potácí osamělým životem, nevěda, kam se vrazit. Rozhodně ovšem umí naslouchat a má komu. A je ochoten nechat se svést a nechat se vést. Brilantní , na pozornost náročná a strhující četba. Jak snadné by bylo dát milovníkům nezúčastněného a utilitárně požitkářského životního stylu lákavý směr a cíl.
Když je vyprávět CO, dá se docela dobře akceptovat, že drhne JAK. Tady se to dalo unést tak do tří čtvrtin, potom už mi text přišel příliš bezduchý a nepomáhalo mu nic, ani mimořádná otevřenost a upřímnost sdělení. Zajímavé bylo vyprávění o životě bez zaměstnaneckého razítka v občance i po skončení studií a přejíždění hranic na západ tam a zase zpátky, bez nějakých větších potíží. To vše v osmdesátých normalizačních letech.
Jižní Amerika sedmdesátých let je v tomto vyprávění okouzlujícím a neodolatelným místem a vyprávění je tak pozitivně nakažlivé, až se člověk začne shánět po letence.
Vypravěčsky mě to uchvátilo! Vyprávění nabírá tempo, až se dostane do tak vysokých obrátek, že to člověk sotva stíhá učíst a hlavou mu běží všechny ty obrazy. Krásný jazyk, suchý, sarkastický, který celou tu temnotu projasňuje. „...pokládal za nutné mi sdělit, že se nebojí Boha ani ďábla, natož obyčejného člověka. Řekl jsem, že tohle je mi sice jasné, ale momentálně že potřebuji určité množství nýtů…“
To by mě v mládí nenapadlo, že budu dobrovolně číst kroniky, s jejichž obsahy jsem byla ve škole bolestně otravována. Teď, na začínající stará kolena, mě to baví. Tato je krásná, jak byl každý náš pan král ušlechtilý a ctnostný, všichni mužně bojovali a prolévali potoky slz, kdyz to bylo třeba. Když se psaní kroniky ujme Petr Žitavský, dostane takový pěkný kosmopolitní ráz a je obohacena různými drby a příhodami zpoza humna. Po celou dobu to ovšem vypadá, jakoby se už od pradávna nikomu moc nechtělo do " země mravů dosud hovadských", a neustále plakal a plakal, než se vydal. Jakmile se dosti vyplakal a vydal, oklepal se a od té chvíle se ohněm a mečem oháněl a kradl a kradl v "království nadobro spuštěném".
Měla jsem trochu obavu, jestli takhle rozsáhlý román učtu. Jestli si budu chtít pamatovat kdo je kdo a komu kým. Bylo to zbytečné. Je to román o městě a osudy lidí městu jenom pomáhají růst. Krásně se mi všechno pospojovalo v hlavě a zaplnily se mi mnohé mezery. Navíc mnohé události byly podané velmi originálně a text se čte snadno.
Na četbu jsem se těšila, slibovala jsem si napínavý a neotřelý čtenářský zážitek a dostavil se. Je to skutečná lahůdka i pro povídkové nemilovníky. Žádná z povídek není ani nudná ani průměrná. U mě vítězí Život a dílo baronky Mautnicové a v těsném závěsu Opukový kruh s Oldou číslo 3.
Velmi syrový text, nejsyrovější, který jsem v poslední době četla. K čtenáři docela nemilosrdný, představující život jako sérii událostí, které je potřeba přežít, vydržet, snést a přesto se z toho nakonec uspořádá pěkný život. Ženská kniha, ženský úděl. Začátek padesátých let a všechna ta poválečná mravní mizérie. Hodně intenzivní čtenářský zážitek.
Knihu mi předložilo dítě. Chtělo si o ní povídat, ale já ji nečetla. Mezi doporučenou školní četbou má Lovce mamutů a Bílého tesáka. „Ptáčka“ si doporučilo samo, což mi přijde jako školně promarněná příležitost, neboť toto je čistý Bildungsroman. A tak mi nezbylo, než si doplnit vzdělání a „diskutovat“. Zatímco já jsem byla od začátku vysazená na učitelku Caroline a při každém „kontaktu“ jsem těžko ovládala touhu zadávit ji, dítě její existenci nejspíš ani nezaznamenalo. Pro pana otce a pana bratra od Bubu Radleyho bych měla zvláštní komůrku v pekle, dítě by ji mělo pro tetu Alexandru. Jednoranný Finch byl velký frajer, pro dítě byl trochu nudný, nicméně formát. Ewellovic rodiny mi defilují před očima jedna za druhou…. Po soudu nám z toho bylo nanic oběma, stejně jako Dillovi. Tedy soudím, že v textu si najde každý vrchovatě to své.
Lehká četba, kterou obdarovávám tápající babičky ve svém okolí. Těm, které mají potíže se čtením, nosím audioknihu, načtenou Ninou Divíškovou.
Deníky psané někým tak literárně výjimečným, navíc v době, kdy žena ani nemohla některé věci říkat jinde a jinak, než psaním do deníku, jsou velmi působivé. Mysl jedoucí na plný výkon, zklidňování se nacpáním špuntů do uší a dvoudenním ležením, radostné psaní knih, bolestné psaní knih, kritika jiných a strach z kritiky sebe. A postupné silnější a silnější uvědomování si ceny času, odmítání konání všeho, co je zbytné. „V šestačtyřiceti už musí člověk skrblit. Věnovat čas jen tomu, co je nezbytné.“ Je to nekonečná kniha, kterou mám vedle postele místo Bible a stále v ní nacházím něco nového, byť bych jí četla stokrát.
Slečna Annie Londonderry, která na konci devatenáctého století objela na kole svět, nebyla ani slečna, ani Londonderry a kolo se často, spolu s ní, vezlo lodí nebo vlakem, přesto je to příběh úchvatný. Doba si žádala NOVOU ženu, neohroženou, svobodymilovnou a Annie měla nejspíš plné zuby obvyklého života s manželem, domácností a dětmi. Tak chňapla příležitost za pačesy a vyrazila. A že to byla jízda! Svého muže a tři malé děti odložila doma na patnáct měsíců, aby mohla objet svět a s jejich manželstvím to neudělalo vůbec nic. Žili spolu dalších padesát let.
Vzpomínám, jak krátce poté, co kniha byla zfilmována, bylo v jedné z recenzí uvedeno, že „kniha a film zvýší empatii s duševně nemocnými“. Mně osobně lezl John Nash na nervy jako mladý zdravý úplně stejně, jako zralý nemocný. Egoistický, nedůtklivý, otravný typ, kterého ve své blízkosti může snést pouze vědecká komunita, anebo milující osoba. Přičemž těžko říct, proč ho vlastně miluje. Kniha je napsaná tak brilantně, že přestože je plná vědy a matematiky a Princetonu, četla jsem ji jedním dechem, pouze s nezbytnými přestávkami.
Zpočátku to bylo jakési naléhavé a sklíčené. Tak to bude asi něco existenciálního. Po začtení se to vypadalo jako kniha o chlapech, kteří nevědí, kam se vrazit a tak jí vrazí vždycky v pátek či v sobotu jeden druhému, pročež je svět hned snesitelnější. Terapeutické účinky vzájemného hub si rozbíjení se projevují blahodárně i tím, že na nikoho netroubějí na dálnici a nemají potřebu mu parkovat v kufru. Od půlky jsem měla dojem, že je to román o lásce. Po dočtení jsem to vzala rovnou ještě jednou, jestli mi třeba něco nezůstalo utajeno. Víc jsem se u toho pobavila, vychutnala si podpůrné skupiny, přátele na jedno použití, terapeutické tělesné kontakty, Joa Skřípala Zubního a jiné jazykové perly a utvrdila se v tom, že je to celé o lásce.