Vesmich komentáře u knih
Okouzlilo mě to. Příběhů hned několik, přitom je jasné, kde je hlavní linka. Putování po Státech parádní, až jsem si k tomu brala k ruce mapu.
Po přečtení Naslouchače mě zajímalo, co bude dál. Po přečtení Faji už mě to zas až tak nezajímá, vlastně mi to takto stačí, víc už vědět nepotřebuji a všichni si tam mohou se svou strategickou surovinou žít dál bez mého nakukování jim za plot. Autorka svým světem vládne natolik, že ho může udržovat dlouhé roky a stavět na něm příběh podobající se Duně, rozvíjet ho do všech stran a pořád to bude napínavé, propracované, chytré. Koukám, že už je před vydáním další díl. Nasterea hm...že bych přeci jen ještě koukla přes plot...jen tak trochu...samozřejmě už úplně naposled...
Jak se tak dívám na obálky všech dalších vydání, ta první mi vyhovuje pořád nejvíc. Když Duna vyšla, hned jsem jí měla a po řadu let ji používala jako základní text pro tvorbu své vnitřní imaginární krajiny. Teď jsem si ji pořídila jako audioknihu a nechala si celý ten dlouhý příběh číst někým jiným. Císaři se v mém starém vydání říkalo Imperátor, což znělo velkolepěji. Některé z postav mi po třiceti letech sedly méně než kdysi a nevídáno, najednou jsem měla i jisté pochopení pro barona a na celý příběh nahlížela jako na boj o strategickou surovinu. Tehdy mi přišlo, že je to o lásce..No, nebylo mi ještě dvacet, to je všechno tak nějak o lásce...
Sherlock s doktorem už se světem prohánějí o holi a většinu času tráví na svém venkovském sídle, docela jako dva písaři. Jakmile se ovšem objeví záhada, jdou po ní jak ohaři! Trochu pomaleji jim to myslí, což v doktorově případě znamená téměř couvání, ale padouši, třeste se! Příjemný bonus v podobě agenta Jejího Veličenstva. Mně se to rozhodně líbilo!
Vzala jsem to odzadu a začala Doktorem Spánkem. To, co se stalo kdysi dávno v hotelu, bylo v druhém díle zastřené mlhou, ale ne tak hustou, že by ji bylo potřeba krájet, takže jsem se k prvnímu dílu mohla propracovat pěkně v klidu. A tak jsem se začetla. Měla jsem trochu výhodu, že jsem věděla, jak to dopadne. Postupně mi došlo, že to tak sice dopadne, ale má to poněkud jiný průběh, než jsem si myslela, že mělo. Všechno je pozvolné, plíživé a nevyhnutelné.
Vypravit se s Bergmanem po čase zase do nějakého zdejšího místa, mě lákalo. Také proto, že autorčina schopnost zasadit mordy do prostředí způsobem, který láká na výpravu, je přímo vražedná. Tentokrát byla milosrdná, protože do Besdky je přeci jen blíž než na Schiermonnikoog. Pytlácká linka příběhu mě vedla k úvahám, jestli to nakonec nebude nějaká variace na Svůj vůz a pluh....
(SPOILER) Začátek docela jako starý film pro pamětníky, jak tetička předstírala skon a příbuzenstvo se rozeběhlo pro baráku a hledalo závěť. Později se do věci vloží malé šedé buňky a už to jede! A ten Bob! :)
Tak ony ty vraždy v těchto starých flákách vždycky dávají smysl... v průběhu četby se mi připomínala filmová verze, které patřila mezi ty, které se mi líbily, a tak jsem jednotlivé postavy viděla před sebou jako živé.
Tak on byl Poirot někdy i mladý! To mě ani nikdy nenapadlo uvažovat o něm jako o někom, kdo se vlastně někdy narodil! Obsah znám z filmu, ale já si filmy nepamatuju, takže to pro mě bylo celé úplně nové.
Slečna Marplová je od dětství můj velký oblíbenec a filmy s ní jsem měla raději, než ty o malých šedých buňkách. K nim jsem se dopracovala až později. Teprve teď ale objevuji knihy, kde nevystupuje nikdo z nich, dokonce ani žádný detektiv a zjišťuji, že v nich se Božská Agáta rozjela v takovém stylu, že by se na ní daly vyučovat některé obory, kupříkladu rodičovství a paralelně s ním i práce s dětmi, které nejsou naše. Četla jsem to dvakrát po sobě a jdu na třetí - výběrové kolo.
Jak název napovídá, píše se rok 1913 a ve Vídni se děje ledacos. Mně autorův styl psaní vyhovoval, do Vídně jsem se přenesla rychle a pozorně jsem chytala "gastzeita"...nahlédla do dobového tisku, poseděla v kavárně, klíčovou dírkou mrkla do armády a policie, prožila nějaké ty chvíle se zlatou mládeží a některými proslulými osobami a nahlédla i do pěkné měšťácké rodiny. Za mě dobrý a pokračování si dám.
V knihovně mě na první pohled zaujala obálka a na druhý název. Cílila jsem na Karen Blixenovou, neboť Vzpomínky na Afriku tvoří krajinu mého mládí a měly na mě výrazný formativní vliv. Meryl Streep ve své nejlepší formě, všechno to elegantní khaki a promítáno (tehdy) v nečekaně obřích rozměrech..ten prostor, ten zhýralec manžel a ten Redford! Aaach jooo, nezbývá, než vzdechnout se starou Škopkovou...
Má to pěkný odpich, než se cestující v metru naděje, už se morduje. Následovaly ovšem (pro mě) k uzoufání nudné pasáže ze života hmyzu, aby se to v poslední třetině zase zhouplo do pozoruhodna.
My, holky co spolu mluvíme, jsme se po letech sešly, abychom dokončily, co jsme kdysi nestihly. Nevím, čím to, že v zemi zdejší není až takovým tématem nějaké to silné kouzlo podmanivosti "života na střední", takže tu fascinaci těžko prožít spolu s hrdinkami. Co prožít lze, je strach z toho, jak moje DNES může ovlivnit nějaké to TEHDY, kdyby se provalilo. I když to jejich TEHDY by v našem TADY a TEĎ zase takovou dehonestující pecku nepředstavovalo, a nezhatilo by to nadějné vyhlídky lékařčiny, právniččiny a už vůbec ne té třetí. Pozoruhodné na knize bylo to, že mě nějak extra nebavila, nepřiměla mě číst ji jedním dechem a nebyla jsem z ní nějak unešená, ovšem pamatuji si obsah i základní dějovou linku, atmosféru a mnoho detailů...takže něco na ní rozhodně je!
Přišlo mi to jako loupání cibule. Takové poklidné, ospalé (žádné vzrušující nic jsem neodhalila ani si ničeho podobného nevšimla) vylézání všeho zpod pokliček a ze skříní. Postupné snímání masek a čekání, cože je pod nimi. Vlastně jsem nějaký ten detektivně vražedný příběh ani moc nesledovala, takže houby vím, kdo koho zamordoval a proč, úplně jsem se nechala vést jen tou vztahovou linkou. My a naše ulice/čtvrť. To se povedlo!
Božská Agáta v tomto příběhu naplno rozjela své kombinační schopnosti a Poirotovi šedé buňky jedou na plné obrátky. A do toho ta říkanka :) Navíc se mi stále před očima odvíjelo to parádní filmové zpracování, ve kterém byl malíř parádně zhýralý a všechny ženy kolem něj náramně rozjitřené.
Těžko říct, co je smyslem. Takové soft porno kombinované s pošahaným bububu. Samotný nápad je originální a kdyby ho býval napsal někdo, kdo by věděl, co s ním a nějak se buď na začátku, anebo alespoň v průběhu rozhodl, co je to za žánr, tak by to mohlo být zajímavé. Poslouchala jsem jako audioknihu v autě, je to teda dost na dlouho a chce to štreky Aš-Ostrava, a interpretka, která četla, ždímala z textu, co se dalo, takže se to odvíjelo před očima jako film. Z kina bych asi odešla, a v autě jsem to taky přetáčela. Porno pasáže jsou pořád dokola stejné, takže nudné a nejzajímavější část textu je ta, kdy hlavní hrdinka čte něco, co číst nemá a u čeho nikdo neví, co to je. Tak toto COSI, kdyby bývalo bylo tvořilo celou knihu, tak by to byla pecka. Ale není.
Tož Jura! Dobře to čistí! Místy mi nebylo jasné, jestli to nepíše Stančík, zejména v pasážích týkajících se jídla a pití. Chce to číst v jednom tahu, jakmile čtenář vypadne z děje a vrací se k němu s odstupem, může se mu stát /mně se to tedy stalo/, že začne přemýšlet, proč tu ptákovinu vůbec čte :). Je to lehoučké jak pírko a chce se to nechat jen tak unášet.
Kniha má pomalé, poklidné tempo, hlavním vypravěčem je nejmladší člen rodiny, která svou obživu zajišťuje poskytováním pomoci lidem posedlým zlým duchem. Právě to vyprávění člověka někde na hranici mezi holčičstvím a ženstvím je naprosto uvěřitelné. Dívka tak trochu ví a tak trochu neví, co se doma vlastně děje, na svět nahlíží pouze svýma očima a poměřuje ho pouze sebou, jinak to v tomto věku nejde. Pozvolné vyprávění umožňuje si dobře představit, jak se rodina mění, jak se nezadržitelně řítí do zkázy a ani zpětně se vůbec nedá říct, co by bývali mohli udělat jinak. Jistěže by trocha tolerance, pokory a respektu přispěla k obecné větší pohodě, ale bylo by to ještě potom vůbec autentické? Závěr je napínavý a trochu vybočuje z poklidné atmosféry, nicméně je zvládnutý bravurně a až do samého konce je text prostý trapnosti a klišé.
Již od Kolumbovské světové výstavy, na které lovil návštěvníky proslulý americký Jack Rozparovač - H.H.Holmes, je známo, že v Bílém městě se dějí věci! Kombinace deníku takové soudržné rodiny, která si žije pro sebe, její členové se k sobě chovají pěkně a otec se synovi věnuje a pomáhá mu zorientovat se v životě a osvojit si klíčové dovednosti, a pracovního života party detektivů, kteří se sice špičkují, ale tak nějak v pohodě a mají se rádi. Celé je to bojovka a hra s překvapením, při které je potřeba hledat a sbírat indicie a dojít k pokladu. Když se ještě autorovi povedlo zvládnout závěr a neudělat z toho nějakou totální hňupinu nebo to odfláknout, tak je z toho velmi originální a zajímavé počtení. Pro mě to tedy rozhodně bylo. Dám si i pokračování.