Vilas1979 komentáře u knih
Na „Světla, která nevidíme“ jsem měl políčeno docela dlouho, kladné ohlasy všude možně nešlo přehlédnout a tak jsem knihu nakonec zakoupil. Horší investici jsem nemohl udělat, z mého pohledu je to jedna z nejvíce přeceňovaných knih, jakou jsem kdy četl. Neskutečně mne rozčilovaly ty krátké kapitoly na dvě až tři stránky, ale občas také jen na jednu. Po těchto krátkých kapitolách se střídají dvě hlavní linie, příběh slepé francouzské dívky Marie-Laure a talentovaného německého mladíka Wernera, a jedna vedlejší linie popisující pátrání německého praporčíka von Rumpela po legendami opředeném drahokamu. K tomu všemu autor skáče v čase, kdy střídá přítomnost, která se odehrává v několika srpnových dnech roku 1944, s událostmi, které těmto dnům předcházely. Výsledkem je naprosto nekonzistentní chaotická mozaika, sotva se člověk začetl do jednoho příběhu, je z něj vytržen a vržen zase do jiného, přičemž někdy kapitoly velmi stručně popisují celé měsíce a jindy jen pár okamžiků. Autor měl navíc zvláštní potřebu každou mikrokapitolu pojmenovat, takže tu máme třeba jednostránkovou kapitolu Ponožky o, ehm, ponožkách. Ty dva příběhy spolu vlastně celou dobu vůbec nesouvisí a tak si autor musel pomoci alespoň bizarní náhodou v podobě francouzského rádiového vysílání, které německý albínek jako dítě poslouchal. Jak dojemné. Tušíme, že příběhy se na konci protnou při obléhání Saint-Malo, ale žádné srdcervoucí finále se nekonalo, kniha vyznívá jaksi do ztracena, jakoby autor nevěděl jak to pořádně zakončit, takže kapesníky jsem si chystal úplně zbytečně. Poválečné kapitoly si autor mohl zcela odpustit. Kniha je kratší, než by se dalo z počtu stránek usuzovat, spousta kapitol končí na začátku stránky a jméno kapitoly také vždy zabere několik řádků, i tak jsem však knihu četl neobvykle dlouho. Popularita této knihy oceněné Pulitzerovou cenou se naprosto vymyká mému chápání, mělké, podbízivé, občas neskutečně naivní, občas neuvěřitlně stručné, vyumělkovaní hlavní hrdinové. Remarqueovi, který tu dobu doopravdy zažil, to nesahá ani po kotníky, jeho knihy působí autenticky a člověka na rozdíl od tohoto kýče skutečně dojmou. Naprostý souhlas s komentářem od tanuki.
Opět jeden bestseller, kterému jsem neodolal, respektive k jeho koupi jsem byl tak trošku donucen okolím. Kniha se čte vcelku dobře, ale těch věcí, nad kterými jsem se pozastavil, bylo nakonec docela dost. Počínaje samotným názvem knihy, který je matoucí, ale za výlohou knihkupectví vypadá zcela jistě sexy. Vyšetřování probíhá tak nějak samo od sebe, důkazy jsou šefinspektorce servírovány pod nos, často má prostě kliku, například vlézt do té správné hospody. A jasně, milionářská dcerka schovává pod podlahou postele (jak tam tu díru jenom vykutala?) trávu, v krabičce od telefonu, a díky bohu i s účtenkou! Má to Erika ale kliku! Oukej. Přehnané zdůrazňování odlišné sexuální orientace několika postav bylo také poněkud zbytečné, pro příběh to nemá žádný význam, stejně tak původ Eriky a matky první oběti, to je ale náhoda! O tom, že se policisté k nové šéfové po pár dnech chovají jakoby se znali dvacet let, ani nemluvím. Zápletka je nakonec velmi banální a Erika k jejímu vyřešení přišla jako slepá k houslím. Takže výsledný pocit z knihy je velmi ambivalentní, čte se to dobře, ale člověk nesmí moc přemýšlet nad detaily. Když k tomu připočtu naprosto přestřelenou cenu e-booku, pokračování, které nedávno vyšlo, si nechám zřejmě ujít.
Nestává se mi často, že bych přečetl knihu téměř na jeden zátah, Dívka ve vlaku však mezi to málo knížek patří. Jistě, kniha nemá ani 300 stránek, i tak to však ukazuje na vysokou čtivost tohoto dílka. Srovnání se Zmizelou je určitě na místě, mně se však Dívka ve vlaku líbila o dost víc a to hned od prvních stránek. Odjakživa mám totiž slabost pro hlavní hrdiny trpící různými psychickými poruchami, alkoholiky a uživatele všemožných prášků a drog. Tedy stejně jako Harry Hole, byla i Rachel postava podle mého gusta, bylo zajímavé sledovat její každodenní zápas se závislostí, tak důvěrně známý všem alkoholikům. Vyprávění Megan a Anny už tolik zajímavé nebylo, jak ale vše směřovalo do jednoho bodu, kde se tyto tři linie protnou, nemohl jsem se od čtení odtrhnout a knihu dočetl ve čtyři hodiny ráno. Samozřejmě, že tato kniha není nějaké nadčasové umělecké dílo, patří do žánru komerční populární literatury, je naivní koupit si knihu označenou jako Světový bestseller - Kniha roku 2015 a očekávat, že dostanu nového Tolstoje. Stejně jako by bylo naivní očekávat, že na komerčním rádiu uslyším Close To The Edge od Yes nebo na komerční TV stanici uvidím Mechanický pomeranč v hlavním vysílacím čase.
Psychopatů je prý v populaci zhruba jedno procento. Tato kniha je sondou do duše jednoho z nich, má-li ovšem takovýto člověk duši. Robert Lang je bezpochyby narušená osobnost a snad i oběť výchovy svého otce. Spíše než provaz by si zasloužil pobyt v psychiatrické léčebně. Spolu s Jiskrou života od Remarquea by tako kniha měla být povinnou četbou. Abychom nikdy nezapomněli.
Na třetí případ majora Servaze jsem se hodně těšil, po dočtení nemohu říci, že bych byl zklamán, ale čekal jsem trošku něco jiného. Tma se totiž od předchozích dvou dílů dost liší, máme tu mnohem méně Servaze a jeho osobních problémů, jeho kolegové se v knize sotva mihnou a linie s Julianem Hirtmanem je zcela uložena k ledu. Tedy vše, na co jsem se tak těšil, bylo upozaděno. Příliš mne neuspokojilo ani navázání na předchozí děj. Cože? Servaz se zhroutil, je na nemocenské a už několik měsíců pobývá v léčebně pro podobně unavené policisty? Tohle mi k němu vůbec nepasovalo. Případ tak vyšetřuje zcela neoficiálně a prakticky sám. Tma je tedy takovým intermezzem, pauzou v honbě za Hirtmanem, a nakonec vlastně proč ne, rozumím autorově snaze zkusit to zase trochu jinak. Zápletka je velmi dobře vymyšlená a propracovaná, Minier se naučil tahat čtenáře za fusekli skoro tak dobře jako Nesbo, avšak vyšetřování samotné trvalo na můj vkus nějak krátce, začalo příliš pozdě a najednou je hlavní padouch odhalen a do konce knihy ještě pěkných pár desítek stránek zbývalo. Nu, moc jsme si Servaze tedy neužili, možná o to větší důvod těšit se na další díl. Tentokrát jen čtyři hvězdy. Tak trochu i za tu těhotnou kosmonautku, těžko uvěřit, že by jí to prošlo.
Pokud bych měl vybrat jedno slovo charakterizující tuto knihu, asi by to bylo slovo bizarní. První stránky se mi nečetly uplně dobře, styl se mi jevil poněkud zvláštní, plný archaismů a neobvyklých slovních spojení, ale zakrátko jsem mu přivykl a autorovy hrátky s českým jazykem jsem si vyloženě užíval. Dost často jsem se musel prostě smát, například jménu barona Sulz-Rossol d’Aspiqa nebo výrazům typu „chlapec byl nahoře zakončen čepicí“. Člověk měl při čtení pocit, že si z něj autor dělá neustále srandu a zkouší, co všechno čtenář ještě zbaští, funguje to na výtečnou. Kniha se prezentuje jako detektivka, ale vyšetřování komisaře Durmana běží jen jaksi na pozadí, středobodem je totiž komisařův rozkošný hedonismus, kniha je tak daleko spíše průvodcem po pražských hospodách a hampejzech z roku 1866 a sondou do ranně novověké kuchyně zároveň. Popisy toho, co komisař labužnicky konzumuje nebo koho a jak souloží jsou velmi sugestivní a je jim věnováno neobvykle mnoho prostoru, je to však čtení tuze příjemné, až se člověku sbíhají nejen sliny, co je ale hlavní, neomrzí se to až do konce knihy. Některá popisovaná jídla působí natolik bizarně, že jsem si často nebyl jist, zda jsou výplodem autorovy bujné fantazie či se jedná o existující receptury a inspirací mu byla nějaká kuchařka z té doby. Velmi zajimavá jsou také setkání s tehdejšími celebritami, například Nerudou, Smetanou či Tyršem. Podtrženo a sečteno, Mlýn na mumie je jazykový skvost, který se nedá nedoporučit a patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím letos četl.
Další poctivý thriller od Petera Maye, tentokrát s poněkud matoucím názvem i obálkou, obojí vyvolává asociace, jež mají s tématem knihy pramálo společného. Maják by byl zcela jistě příhodnější, ale ten už se objevil na obálce Ostrova Entry. Každopádně opět navštívíme Hebridy a dozvíme se i něco málo o chovu včel. Stejně jako ostatní knihy autora, i tato se od prvních stránek čte velmi lehce, rychlému vtažení do děje napomáha ich forma a čtenář se tak ocitá v kůži muže, kterého vyplavilo moře a on zjišťuje, že ztratil paměť. Druhá dějová linie je pak vyprávěna z pohledu třetí osoby, tedy schéma, které May používá docela často. Ani v této knize autor nešetří popisy divoké přírody bičované nevlídným počasím, ideální čtení pro dlouhé podzimní večery. Knize není prakticky co vytknout, May nám opět dokazuje, že kriminální thriller z dalekého severu může být ke čtenáři laskavý a nemusí nutně obsahovat šokující drastické detaily. Pozastavil jsem se pouze u postavy Karen, skutečně by dívka s hodně nadprůměrným IQ nezapadající do kolektivu měla nad postelí plakáty One Direction? A svou následnou pubertální revoltu vyjádřila poslechem mainsteamové kapely Marilyn Manson? Na maximální hlasitost, samozřejmě. Nepochybuji o tom, že teenageři ve svém mladistvém hněvu poslouchají hudbu nahlas, ale skutečně to není maximální hlasitost, ač se to dospělým tak může jevit. A skutečně by se takto chytrá dívka nechala potetovat od hlavy až k patě? Nemluvě o tom, že v patnácti by jí to žádný příčetný profesionální tatér neudělal, daleko spíše by jí to rozmluvil. Karen je zkrátka ztělesněním těch nejotřepanějších klišé, uvěřitelná pro mne byla až v okamžiku, kdy ji autor jako mávnutím kouzelného proutku přestal stylizovat do Liz Salanderové a ona z obličeje odložila to železářství. Banalita a na výsledném hodnocení to vůbec nic nemění. Pět hvězd.
Kniha „V lese visí anděl“ vnesla svěží vítr do žánru severské krimi, rok se s rokem sešel a máme tu druhé pokračování. Nu, je-li to skutečně teprve druhá kniha autora, tak potud dobré. Nemálo věhlasnějších spisovatelů napsalo své skvosty třeba až napotřetí, napočtvrté. Sova se čte docela dobře, zápletka je originální, nicméně pár výtek bych měl. Autorovi se v první knize povedlo načrtnout vcelku zajímavé charaktery, byl jsem zvědav na jejich vývoj, ale ten jaksi chybí, autor jen opakuje osvědčené schéma, takže Holger opět zachraňuje Miu před jistou sebevraždou a případ opět nějakou souvisí s Holgerem a jeho rodinou. Poněkud nadbytečně a úmorně působí podrobná rekapitulace minulosti hlavních postav a to včetně toho, co se stalo v prvním dílu, nevím, nevšiml jsem si, že by například Nesbo stále dokola omílal Harryho minulost, aby byl náhodný čtenář v obraze. Myslím, že není třeba být za každou cenu takto laskavý. Tým detektivů se tentokrát příliš nepředvedl, případ se řeší tak nějak sám od sebe, vše do sebe postupně zapadá jako puzzle. Příliš nechápu tu Miinu nepostradatelnost, notabene když je ta holka buďto nalitá, na práškách nebo z toho všeho strašně unavená. Mám rád tragické hrdiny, ale z Mii se postupně stává spíše jejich karikatura. Podivně na mne tentokrát působily dialogy, snad každá věta byla zakončena buďto ne? nebo ano? Nevím, zda je to tak i v originále, ale v češtině to vypadalo nepřirozeně a posléze i komicky. Podtrženo sečteno, stále se jedná o podařenou detektivku, ale v dalším dílu bude muset autor předvést něco víc.
Předposlední kniha Marco mi ani trochu nesedla, takže jsem netrpělivě čekal, až Nesmírný vyjde elektronicky, což se konečně, půl roku po papírové verzi, stalo. Po dočtení knihy mohu říci, že Nesmírný rozhodně není nejslabší kniha série, jak tu kdosi napsal, právě naopak, vůbec bych se jí nebál ohodnotit jako díl nejlepší. Jednak mi velmi sedl tématicky, zmiňovaný film Zeitgeist je hodně provařený, defakto odstartoval celou tu vlnu konspiračních filmů a svého času jsem na něm celkem ulítával. Některé jeho části jsou samozřejmě velmi diskutabilní a dnes se všem těm konspiračním teoriím jen směji, ale první třetina Zeitgeistu věnovaná společnému původu náboženství je zajímavá a zcela jistě hodná zamyšlení. Druhak se autor vrátil k tomu, čím jeho knihy vynikají a čím se odlišují od většiny detektivek a to je ten všudypřítomný humor, Carl vnitřně komentující každou situaci a hláškující Asad, jehož přísloví o velbloudech jsem nejednou sám použil. Někdy si musím udělat čas a všechny si je vypsat. Takže člověk čte detektivku a pořád se u toho tak nějak uculuje. Zápletka je velmi propracovaná, celé to drží skvěle pohromadě, nečekaný závěr, bavilo mne to moc. Klaním se a vrním blahem.
Kultovní kniha, která poměrně dost nečtivým způsobem popisuje snahu skupinky chlapců přežít na tropickém ostrově. Autor se snažil vytvořit nějakou situaci a příliš přitom nehleděl na detaily, v průběhu čtení se tedy vynořovaly všelijaké otazníky. Kde je vrak letadla? Pokud z něj nic nezbylo, jak je možné, že chlapci přežili? Je možné rozdělat oheň pomocí brýlí na dálku? Jak může deštný prales chytnout jak otep slámy? A další a další. Chápu, že to jsou naprosto nepodstatné detaily vedle toho, co se autor snažil sdělit a ano, je děsivé, v co se díky testosteronu změní dvanáctiletí chlapci, nicméně by to mělo být podáno trochu uvěřitelnějším a čtivějším způsobem. Naprostý souhlas s předchozím komentářem: pokud by místo chlapců byly dívky, přežili by všechny. Statistika je totiž neúprosná, 90% trestných činů páchají muži, ve válkách bojují muži, v politice jsou většinou muži, ve vedení korporací jsou většinou muži. Žijeme ve společnosti, které dominuje mužský prvek a tato kniha je jejím perfektním obrazem.
Kniha měla pár slabších míst, ale jako celek se mi líbila. Jak tu kdosi trefně poznamenal a i mne to během čtení napadalo - švédské Gran Torino. A ten film já hodně můžu. Ove mi byl velmi sympatický a jeho "No, prosim." jsem si celkem rychle osvojil.
Velké zklamání, přitom nápad je to docela slibný a zajímavý (i když se spoustou otazníků), ale zpracování je takové neslané, nemastné. Měl jsem dojem jakoby se tam skoro nic nedělo a většinu času hrdinové jen chodí po točitých schodech desítky pater buď nahoru nebo dolů. Film podle této knihy si vůbec nedovedu představit. Koho Silo zklamalo stejně jako mne a je to jeho první postapo, zkuste Malevil od Merleho, Silo mu nesahá ani po kotníky.
Knihu Spolčení hlupců jsem se pokoušel číst kdysi před lety a nedočetl. Tehdy to pro mne bylo příliš náročné čtivo, rozhodl jsem se však dát jí ještě jednu šanci. Hlavní hrdina Ignácius Reilly je... no, zkrátka na pěst. Ten člověk je naprosto neuvěřitelný, takže jsem se velice podivil, když jsem se v komentářích dočetl, že s někým takovým se lidé setkávají docela často, což je poměrně zvláštní, protože já jsem ještě žádného Ignácia Reillyho nepotkal, možná se jen dobře maskují. Spolčení hlupců je humorná kniha a Ignácius je zcela jistě záměrně přehnaná postava, přesto jsem se neubránil myšlenkám, co je ten člověk vlastně zač. Jako největší hlupák mezi jinými hlupáky mi moc nepřipadal, jevil se mi spíše jako vyšinutý blázen se sociopatickými rysy. V kontrastu s jeho zápornými vlastnostmi a nechutným chováním je však jeho rozkošná vzletná mluva, která mne zpočátku velmi bavila, některé dialogy, hlavně ty s matkou, jsou prostě kouzelné. Ostatní dějové linie bohužel tak zábavné nejsou, byť jsou okořeněné jadrným dialektem neworleanských spodních vrstev. Postupně se stala úmornou i hlavní linie s Ignáciem, poslední třetinu knihy jsem spíše protrpěl a měl jsem co dělat, abych ji vůbec dočetl. Pochvalu zcela jistě zaslouží překlad, ten je mimořádně vydařený. Celkově hodnotím třemi hvězdičkami.
V komentáři k Babičce jsem napsal, že postava Britt-Marie je těžko uvěřitelná, že nikdo takový přece nemůže existovat. Beru zpět, v nové knize, která navazuje na Babičku a přitom je tak trochu variací na Oveho, nám autor dokazuje, že Britt-Marie je nejen skutečná a velmi velmi uvěřitelná, ale že to zdaleka není taková nepříjemná můra, jak se nám na první pohled zdála, že to je také jen člověk, dokonce docela milý člověk. Nu, možná s citronem v zadku, ale co už, jak se dozvíme, má to své důvody. Přiznám se, mnohem víc mne bavila první polovina knihy, její směřování je sice předvídatelné, ale interakce Britt-Marie s okolním světem vykouzlí nejeden komický dialog. Jistě, jistě, některé situace jsou poněkud přehnané, například monology s krysou, ale s tím je třeba u knih tohoto typu počítat. Co se druhé poloviny knihy týká, snad moc nevyzradím, když napíši, že je škoda, že Britt-Marii není o 10 let méně, jednak jsem si ji celou dobu představoval o něco mladší a jednak jsem jí velmi fandil, aby poznala i jiné hotely, takhle z toho bylo v závěru vcelku jednoduché dilema. Podtrženo sečteno, přijemná oddechovka, četlo se to dobře.
Když jsem se ptal kolegy, experta přes Kinga, kterou knížkou tohoto autora začít, celkem bez zaváhání odpověděl, abych zkusil Svědectví. Asi rok jsem se odhodlával, protože počet stránek rozšířené verze je skutečně extrémní. Pak jsem si to ovšem představil jako třídílnou sérii a už to tak šíleně nevypadlo, vždyť takový Pán Prstenů je na tom co do počtu stránek podobně. A podobnost to není jediná, snad mne uctívači Kinga neukamenují, ale přišlo mi to jako Pán Prstenů zasazený do dvacátého století říznutý pořádnou dávkou tajemna a mystiky. Klasický nikdy nekončící souboj mezi dobrem a zlem, kolosální epos s neskutečným množstvím detailně vykreslených postav, takové je Svědectví. Smekám a hluboce se klaním, pan King má dalšího fanouška a já konečně chápu tu mánii kolem jeho knížek.
Na to, že to je autorova prvotina – smekám! Některým, i ve výsledku velmi dobrým knihám, trvá déle, než čtenáře chytnou, než si zvykne na styl vyprávění, než se příběh rozjede. Marťan tímto absolutně netrpí, od první věty, od první stránky chcete vědět, co bude dál, jak to dopadne. Mark je skvělý vypravěč s obrovským smyslem pro humor a vy mu prostě fandíte a říkáte si: „Jo tak s tímhle chlapíkem bych rád zašel na pivo.“ Situace, kdy se tolik lidí na Zemi snaží bez ohledu na peníze zachránit jednoho člověka na Marsu je až dojemná, ale tak to prostě je, většina lidí je slušných a slušní lidé si navzájem pomáhají. To je poselství této knihy.
Na Stalkera jsem se hodně těšil, bohužel kvalit předchozích dílů nedosahuje. Joony Linny si zde moc neužijeme, místo něj nastupuje pro mne nesympatická vyšetřovatelka Margot a hodně prostoru dostane i Erik Maria Bark a jeho kostlivci ve skříni hlásící se o slovo. Odhalení identity vraha sto stránek před koncem, jistě, velké překvapení, toto asi nikdo nečekal, nicméně těch posledních sto stránek jsem vyloženě přetrpěl, pasáž ve sklepě je snad to nejnudnější, co jsem od této dvojice četl. Cliffhanger v poslední větě výsledný dojem nijak nezachránil, jen navnadil na další díl. Čtyři hvězdičky s odřenýma ušima.
Po několikatýdenním trápení s knihami od Ransoma Riggse bylo čtení Syndromu E učiněným požitkem. Podobně, jako když se vyhladovělý trosečník ocitne na spektakulární hostině, hltal jsem i já jednu stránku za druhou a nemohl se nasytit. Ale zatímco přecpání se jídlem po dlouhém půstu nemusí dopadnout dobře, při čtení nic takového nehrozí. Jediným nebezpečím je snad jen nevyspání a ne zcela objektivní hodnocení, kterého se teď pravděpodobně dopustím. Příběh má grády od samého začátku, fanoušek klasických filmů Ludovic shlédne podivný a šokující snímek neznámého autora a následně oslepne. Od tohoto okamžiku čtenář hoří zvědavostí a touží po objasnění celé záhady. Nápad s nebezpečným filmem, na který není radno se dívat, není úplně nový, zde se však, na rozdíl od hororu Kruh, dočkáme téměř vědeckého vysvětlení, byť možná trochu přitaženého za vlasy. S postavou šíleného filmaře to měl Thilliez jednoduché, inspiroval se skutečnými poněkud excentrickými režiséry, Andy Warholem a zejména pak Ruggero Deodatem, autorem kultovního a mnoha legendami opředeného snímku Kanibal Holokaust. Příběh tohoto filmu do nejmenších detailů odpovídá skutečnosti, nebo alespoň tomu, co se o něm traduje, liší se jen název, v knize se jmenuje Oči lesa. Ale proč ne, tohle prostě nevymyslíš. Nápad s detektivem trpícím paranoidní schizofrenií se mi zamlouval a i jeho kolegyně mi byla vcelku sympatická, takže jsem logicky doufal v pokračování. V závěru knihy jsem byl překvapen hned dvakrát, jednak šokujícím cliffhangerem v poslední větě a následně po zjištění, že se jedná už o třetí díl v zatím pětidílné sérii. Velká škoda, že u nás díly nevycházejí chronologicky, i tak bez debat pět hvězd.
Příjemná oddechovka na jedno odpoledne, neobvyklý románek mezi dvěma lidmi, kteří se nikdy neviděli. Kdysi jsem něco velmi podobného zažil, jen to nebylo po emailu, ale skrz tehdy populární ICQ, k internetu jsme se připojovali přes telefonní linku a první hodina stála 16Kč. Škoda, že se ta komunikace nedochovala, rád bych si jí s odstupem času znovu přečetl, třeba by to také vydalo na kratší knihu. Ale spíše ne. Stejně jako u Lea a Emmi, i u nás šlo o každodenní závislost, na sedmou večer jsme si nic neplánovali, to začínal levnější tarif, a končilil jsme mnohdy až po půlnoci. V reálný vztah se to nikdy neproměnilo, nikdy jsme se neviděli, ani na fotce. I my jsme řešili, jaká je to podivnost, kterou by asi někdo jiný nepochopil. Trvalo to skoro rok. Takže už jen z tohoto důvodu se mi Dobrý proti severáku hodně líbilo, hlavním hrdinům jsem rozuměl a dovedl se do nich docela dobře vcítit. Po přečtení jsem ihned sáhl po pokračování.
Nadšen a okouzlen Mlýnem na mumie, hledal jsem knihu podobného rázu. Narazil jsem na Miloše Urbana a protože jeho knihu Sedmikostelí jsem dostal od nejmenovaného eshopu jako dárek, byla to jasná volba pro seznámení s tímto spisovatelem. Nu, styl je to rozhodně jiný, zcela chybí hrátky s jazykem, vypravěč vypráví příběh s odstupem času, věcně, skoro až bez emocí, věty jsou jednoduché, lakonické. Povaha vypravěče, jenž je naprostým opakem hédonisty Durmana, mi však byla natolik sympatická, že jsem zvědavě četl dál. Trošku mi připomínal hlavní hrdiny z některých povídek Edgara Allana Poea, nesmělé podivíny a životní outsidery se zvláštními zálibami, ten strohý styl, jímž je kniha psána, se k němu vlastně dokonale hodil a snad to tak autor i zamýšlel. Stejně jako v Mlýnu na mumie, vyšetřování vražd není až tak důležité, kniha je spíše vyznáním autorovy lásky ke gotice, ústy hlavních hrdinů se nám dostává rozsáhlé přednášky o historii pražských kostelů a je ventilován odpor ke všem postgotickým slohům. Myšlenky na první pohled kontroverzní, ale rozhodně hodné k zamyšlení. Závěr mne velmi mile překvapil.