vlkcz komentáře u knih
Člověk by řekl, že když už autor třetí díl ukončí ve stylu "... a to je tak všechno, co můžu říct o langustách...", tak už nebude mít o čem psát. A ono přesto pokračovat jde, vždy najde něco nového, a tím, že člověk už ví ten základ, tak pokračování dává čím dál větší smysl.
Těch aktuálních 68 % hodnocení asi odpovídá. Thriller to sice je jenom až asi na posledních 25 stranách, i když ono i to rozuzlení je tak zřejmé, že pořádné napětí se ani nedostaví. Hrdinka střídá okamžiky jasnozřivosti, kdy překonává i policii, s neuvěřitelně naivním jednáním, kterým si koleduje o další potíže. Až na několik logických lapsů (např. Emily má zraněnou nohu tak, že neobuje normální botu, ale to ji nebrání v tom, aby v Crocsech neutíkala jako o život) jde o svižně napsanou detektivku, které na spádu příliš neubírají ani popisy různých kusů oblečení, nábytku a dalších, pro děj nepodstatných, rekvizit, což je ale u amerických autorek zřejmě nutnost.
Milan Tesař má dar udělat rozhovor se silně introvertní Lenkou Dusilovou i neřízenými střelami Zuby Nehty, například. A to takovým způsobem, že člověk má dojem příjemného povídání, při kterém se jen tak mimochodem dozví spoustu zajímavých věcí. A sami zpovídaní během toho rozhovoru působí, že jsou za ten rozhovor rádi nejenom z marketingového pohledu.
Tak i tento rozhovor představuje Jana Hrubého, muzikanta se vzhledem divomužíka (obdoba divoženky), který často dává svůj díl talentu a práce ve prospěch jiných umělců, jako postavu, která má na hudbu svůj názor, ale respektuje i jiné. Hudebníka, který často působí trochu živelně, ale přitom má jasnou představu, co chce předat. Člověka, který otevřeně vypráví nejen o svém řemesle, ale i o běžném životě.
I přes desetiletý časový odstup od vydání moc příjemné čtení.
Taková divnokniha. Tedy možná audiodivnokniha. Když se v dialogu nepozná, kdo zrovna hovoří, je to značně matoucí.
Ale i tak jsem měl problém s tím, dostat se do děje. Celé mi to přišlo takové rozplizlé, reálie toho světa se objevovaly jen hodně pomalu.
Ještě zkusím pokračování jako opravdovou knihu, ale trochu se bojím, že ani to mě s Kingem neusmíří, že naše vidění světa se dost liší.
Jako inspirace na cestování dobré, ale kniha trpí spoustou neduhů. I když asi všechny budou moje subjektivní.
I když se v anotaci píše o pomalejším cestování, itineráře představují turbo turistiku v nejryzejší podobě. Pokud bych ty cesty měl podstoupit v představeném tempu, budu po nich potřebovat měsíc na zotavenou. Stihnout za den prohlídku dvou i tří měst s neustálými přesuny, to je nejvýš pro dvacátníky nebo ty, kteří mají opravdu málo času a potřebují si v životě odškrtnout "prohlídku" co nejvíce pamětihodností.
Obrazová část je vybraná s citem, ale bez popisek, co na fotografii je (s jednou výjimkou) a ke které destinaci patří, působí jenom jako manýristický doplněk k nafouknutí objemu knihy.
Neustálený přístup ke geografickým názvům občas působí zmatek. Někdy překladatelka volí originální jméno, i když je v češtině ustálený jiný tvar, jindy postupuje opačně a počešťuje i tam, kde se běžně používá původní název (nejrušivější je to u názvů ulic).
Ale abych jen nekritizoval. Jako skvělý nápad vidím odkazy na zdroje informací k vlastnímu cestování. I když časy odjezdů jednotlivých vlaků mohly být změněny, stejně jako ceny a podmínky slevových programů, na uváděných webových stránkách člověk snadno zjistí aktuální situaci.
Vzhledem k tomu, že mám Bor prakticky za dveřmi, jsem byl zvědavý na detektivku z Budějc. Nakonec z toho vyšel průměr. Napsáno vcelku slušně, jen mi zpočátku přišel rušivý ten spisovný jazyk, kterým mluví i štamgasti v hospodě. Na Moravě bych tomu možná věřil, ale takhle se u nás fakt běžně nemluví. No a pak vcelku idiotské chování většiny postav. Jasně, kraviny děláme všichni, ale tady mi to už přišlo trochu za hranou.
No a pak výhrady, které má KlariN.
Příjemným překvapením naopak byl, na MOBU, nízký počet tiskových chyb.
V tomto případě kresba velice pomáhá scénáři. Postavy jsou jasně odlišitelné a v potřebných místech umí zprostředkovat i emoce.
Scénář je bohužel selektivní a příliš oslavný. Pomíjí kontroverzní témata (vyjádření k procesu s Miladou Horákovou, pozdější odsouzení Charty) a zcela rezignuje na přiblížení pozdějšího života legendy, který byl možná mnohem zajímavější.
Takže v souhrnu průměr.
Pro člověka, který je s problematikou trochu obeznámen nic moc nového. Jako rychlé a snad uvěřitelné seznámení pro "nepolíbené" výborné.
Největší klad spatřuji v autentických svědectvích lidí, zvlášť dětí. Některé jejich komentáře (hlavně nadějeplné, i když mrazivé: "My jsme nepřišli diskutovat, ale změnit to tu.", nebo opakovaně zmíněná: "Když jsem byl ještě velkej.") člověka donutí přemýšlet.
Celkově je to ale dost neučesané.
Povídková kniha, kde závěrečnou zhruba třetinu tvoří stejnojmenná povídka. Ta, a úvodní Země a kámen, se přímo dotýká Ryhopského lesa, jak je popsán v Lese Mytág a Lavondyss. Zaroveň jde asi o nejlepší části celé knihy. Zejména hororová Země a kámen člověka dostane. Druhou skupinu tvoří povídky, které nějakým způsobem zpracovávají známé mýty (Thorn, Silvering a možná Scarrowfell), zbytek jsou povídky, které se témat z Lesa mytág dotýkají pouze okrajově, ale mají stejnou atmosféru.
Vzhledem k tomu, že k průměru bych zařadil pouze dvě povídky (poněkud neoriginální a předvídatelný Šaman a hodně zvláštní Čas stromu), jde o velice slušnou knihu. I když rozhodně ne mainstreamovou. A to i v rámci samotné fantasy.
Bach v podstatě celý život píše jen jednu knihu, ale přesto ji vždy uchopí nově a stejně podmanivě. Tady je někde mezi Iluzemi a Mimo sebe.
Ze všech perel, které v celé knize jsou, ještě vystupuje už zmiňovaná 19. kapitola (viz komentář triatlet) a zdánlivá drobnost, kdy se objevuje posun mezi sugescemi které si tvoří sám ("Lidé ke mně budou stejně přívětiví jako já k nim.") a těmi, které k němu jdou přes automatické psaní ("Jsem dokonalým projevem dokonalého života, tady a teď.")
Člověka vždycky potěší setkání se spřízněnou duší.
Moudré a krásné.
První část knihy rekapituluje Na cestě do sousední dimenze a vysvětluje, proč se autor rozhodl napsat tuto. V dalších částech pak podává návod, jak aktivovat samoléčící procesy a co za nimi stojí. Vzhledem k tomu, že vychází z vlastních zkušeností a výsledků absolventů svých kurzů, lze se na metodu asi spolehnout.
Jen mi, ve srovnání s knihou Na cestě do sousední dimenze, místy přišel styl poněkud těžkopádný. Ale to už je můj subjektivní názor.
I když člověk odfiltruje ty nejneuvěřitelnější myšlenky, které Icke předkládá, pořád to má svou logiku.
S knihou jsem měl víceméně jen dva problémy. První souvisí možná s tím, že informace z Británie (USA, EU) jsou Ickovi dostupnější. Jinak si neumím vysvětlit, že na mnoha místech to vypadá, že naší nadějí jsou Rusko a Čína. Jako by Icke nechápal, že zrovna tyhle země jsou v zavádění těch opatření, za která kritizuje Západ, mnohem dál a mají s nimi stoletou zkušenost.
Druhá se týká určité bezvýchodnosti, která na člověka mnohdy při četbě padá. I proto mi trvalo její přečtení tak dlouho. Závěr sice leccos napraví, ale během těch několika měsíců, kdy jsem knihu po kouskách četl a průběžně zpracovával, jsem se mnohokrát přistihl, že věnuji pozornost tomu, o čem Icke píše. Což je přesně to, před čím varuje.
Ale ty 4* si, myslím, právem zaslouží.
Famózní.
Je pravda, že jako seznámení s Dickem bych asi příliš nedoporučoval, ale na druhou stranu jsou zde klasická Dickova témata "tekuté reality" a (ne)normálnosti. Okořeněné špetkou svérázného humoru. Vzhledem k častým odkazům na gnostiky a Junga neuškodí, když člověk o těchto tématech něco ví, ale úplně nutné to není.
Když se navíc, náhodou, povede, že čtete souběžně s Ickovým Životem v přeludu, neubráníte se hlubšímu zamyšlení nad tím, jak to vlastně s tou naší realitou je.
Za mě možná ještě lepší než Temný obraz, který jsem zatím bral jako Top.
Zajímavé myšlenky, jenže bez nějaké podpory (terapeuta, terapeutické skupiny...) asi obtížně převeditelné do praxe. Oceňuji strukturovanost a přehlednost textu, ale i tak se nemohu zbavit dojmu, že vše šlo podat stručněji.
Jak už bylo zmíněno, člověku se musí vybavit Žítkovské bohyně. Zde zasazeno do Anglie na přelomu 16. a 17. století. Ve srovnání s bohyněmi mi to přišlo poetičtější, ale co vímám jako obrovské plus knihy, je důraz na, dalo by se říct, "etické" zázemí čarování a zažehnávání.
Výborná kniha.
Velice potřebná kniha, která se snaží nabourat černobílý pohled (tedy spíš černý) na prvního Lucemburka na českém trůnu. Z toho plyne moje jediná výtka (ta ale je daná spíš tím, že jsem laik), a tou je obrovská spousta jmen a titulů. Občas se mi všichni ti Jindřichové a Karlové trochu pletli. Ale u takto široce angažované osobnosti to asi jinak nejde.
Pro zájemce o nejen českou historii povinná četba.
Na literárního Oscara to úplně není, ale jinak vcelku příjemné čtení. Jak už to u povídkových knih bývá, některá člověka chytne víc, jiná méně, ale vyložený propadák se tu nenajde. Nejvíc mě asi bavily povídky s kvartetem Anna, MDash, Steve Wong a vypravěč. Zajímavé byly i sloupky Hanka Fiseta.
Detektivky nejsou úplně můj žánr, u těch severských mi navíc trochu vadí ta zbytečná brutalita (nebo je to normální a jen já jsem zhýčkaný?). Ale Zimní oběť si těch 5* ode mě zaslouží. Skvěle jsou použity promluvy mrtvého a i kromě nich se najde dost dalších filozofických pasáží. Malin je sice občas na ránu, ale celkově sympatická. A jsem zvědav, jestli někdy dál opravdu využije služeb psychoterapeutky. Pro pokračování hodně vysoko nasazená laťka.
Knížka se rozjede až v poslední třetině, do té doby vcelku bez humoru. S blížícím se koncem nabírá tempo, takže možná i 4* by s přivřením očí šlo. Ale celé je to průhledné a člověku nezbývá, než se podivovat nad naivitou "protřelých" kriminálníků, kterým nic nedojde.
Pořád velice solidní čtení. Na začátku sice trochu ruší odkazy typu "v minulém díle jste četli" a neustálé střídání Maxon...Aspen...Maxon...Aspen... ... už bylo ke konci poněkud úmorné, na druhou stranu se objevují nová témata, takže celková spokojenost. I když před pokračováním dám něco náročnějšího.