vlkcz komentáře u knih
Skutečně pro začátečníky. Jazyk je velice jednoduchý, příběh velice zestručněný tak, aby si vystačil se základními gramatickými prvky.
Graficky příjemné, bohužel ne vše ze španělského textu je přeloženo do češtiny, což může být pro čtenáře motivací hledat i samostatně, ale u zrcadlového textu mi to přijde divné. Obdobně i chyba v překladu.
Moje druhé setkání s autorem a větší spokojenost než U muže, který chtěl být šťastný. Románové seznámení s Enneagramem zvládl perfektně, hlavně pro lidi, kteří se s ním ještě nepotkali. Ale i těm, kteří o něm leccos vědí může tato kniha odhalit další souvislosti.
K úplné dokonalosti chybí málo.
4,75*
Tak tenhle díl se úplně nepovedl. Sice se čtenář dozví, jak to bylo s Marií Murvalovou ze Zimní oběti, ale jinak se to neskutečně táhlo. Spousta úvah se opakuje z předchozích dílů, Hlasů už je tolik, že se v nich člověk pomalu nevyzná, jako kdyby je začínali slyšet i další členové týmu. Brutality už na mě taky bylo moc a vrchní záporák byl taková esence zla, až byl neuvěřitelný.
Roční období se nám tedy uzavřela, tak hurá na živly. Snad se autor znovu nadechne k lepším výkonům. Aspoň že Malin chlastala a dá se zařadit do výzvy. V tomhle díle už úspěšně abstinuje, ale vzhledem k tomu, že vyléčený alkoholik neexistuje, splní mi téma 5.
Stejně jako v několika komentářích přede mnou i mě napadalo, kdo je cílovka knihy. Pro šachisty nic moc nového, snad až na několik příhod z dětství. Pro nešachisty? To by příběh musel mít nějakou linku a ne zběsile skákat od jedné příhody k druhé. Takhle Fischer vychází jako nesympatický týpek. V dětství vykazující autistické rysy, v dospělosti pak "vylepšené" paranoidní schizofrenií. Jenže to si musí čtenář doplnit sám, v knize jsou jen náznaky. Nepochopil jsem ani smysl výkladu šachových pravidel na začátku každé kapitoly.
Takže knihu zachraňuje kresba. Nezahlcuje grafickými experimenty, ale drží strohou linku odpovídající "nudné" a neakční hře, přitom je (stejně jako šachy) dostatečně nápaditá.
Na mém hodnocení se možná trochu podepsala skutečnost, že jsem měl k dispozici hned první vydání. A i když tehdejší čeština je roztomilá, přeci jen k sobě poutá tolik pozornosti, že jí už nezbývá tolik na samotnou knihu.
Ale i tak mi přišla příliš roztříštěná. Nejdřív jsem váhal, zda jde o reflexi doby nebo její karikaturu, protože mnohde jde skutečně o frašku. Zhruba ve třetině se pak začínají objevovat prvky, které navíc vedou k alegoriím na náboženská či spirituální témata. Bohužel se všechny tyto prvky stále mísí, takže i přes některé zajímavé nadčasové myšlenky na mě kniha hlouběji nezapůsobila.
Dále rozvíjí myšlenky z prvních třech knih. Možná díky jejich znalosti mi tento díl přišel nejpřístupnější.
Hodně zvláštní dílo. Na pomezí sci-fi, učebnice fyziky a filozofického spisu. S nádechem tajemna a trochou dobrodružství.
Skoro 300 stran bez nějakého zvláštního příběhu, ale atmosféra člověka nutí číst stále dál. Škoda jenom, že místy kniha sklouzává do "normálnosti" a tím vypadává ze svého volného tempa a mysteriózní atmosféry. Jinak by to bylo 5* bez debat.
Nějak nevím. Jde o jednu z těch knih, kdy silně cítím, že k tomu, abych jí pochopil a docenil, mi bolestně chybí něco, co autor "sál s mateřským mlékem". Takto zůstávám lehce v rozpacích.
Nejvíc z toho, že jsem skutečně moc nechápal a ani emocionálně se mi nepodařilo k ději přiblížit.
Na druhou stranu bylo zajímavé vidět, že i v africkém folklóru jsou motivy podobné i našim pohádkám (Rampelník, Otesánek, O kohoutkovi a slepičce...).
Kapitolou samu pro sebe je jazyk a forma knihy. Prvních zhruba 20 stránek jsem si říkal: "WTF. To jako vážně?" Ale postupem času mě ten zvláštní rytmus a repetitivní sekvence zhypnotizoval a já vážně přemýšlel o tom, že by možná bylo lepší knihu slyšet jako nějakou domorodou píseň.
Takže asi tak průměr.
Nevím, jak hodnotit. Určitě nejde o špatnou a už vůbec ne zbytečnou knihu. Ale já jsem se nějak nepotkal s autorčiným stylem. Přišlo mi to příliš "americké". Stálé opakování několika hlavních myšlenek, k tomu "podivný" překlad (někdy se jména počeští, jindy ne).
Navíc mám dojem, že za těch skoro 20 let od napsání se posunula i společnost, takže dneska je to procento vědomých rodičů větší.
Osobně mě mnohem více oslovilo Magické dítě a Koncept kontinua, které sice nepracují s "klinickými případy" a nemají tedy formu příručky, zato jdou mnohem víc do hloubky a vnímavému čtenáři umožní dojít k vlastním závěrům, které se ale do značné míry budou s Aldortovou shodovat.
Obsahově 4*, forma 3*, takže průměr 3,5*.
A obálka? Děs běs.
Zajímavé informace, i když na dvou místech jsem trochu pochybovačně zvedl obočí. Hodně hutně podané a bez nějakého základního povědomí už při začátku čtení asi i hůř stravitelné. Velice kvalitní grafická stránka.
Z nějakého důvodu se můj původní komentář nezobrazil ani neuložil, takže zkusím znovu.
Nerad dávám nízké hodnocení, tím méně to úplně nejnižší, ale u téhle knihy to jinak nejde, protože se v ní nahromadilo tolik prohřešků, že ten odpad prostě udělit musím.
I když jsem od začátku ke knize přistupoval s tím, že to je červená knihovna a nepůjde o žádnou "velkou" literaturu, očekával jsem, že autorka dodrží alespoň základní obecná pravidla.
1.) Anachronismy. Pokud už autor trvá na přesné dataci děje, měl by dodržovat reálie dané doby. Lékař na sklonku 50. let nemohl hrdince rozmlouvat hormonální antikoncepci už z toho důvodu, že se začala používat až na začátku 60. let, v Československu až v jejich druhé polovině. Obdobně i testy DNA se pro určení otcovství začaly používat až v 80. letech, takže o nich mohla hrdinka v šedesátkách těžko vůbec uvažovat. Walkmany nebyly běžnou výbavou středoškoláků ani za mých studií na začátku osmdesátek, tím spíš už o deset let dřív (opět z toho důvodu, že přišly až na samém konci sedmdesátek. Ve světě, u nás vůbec nemluvím). Představa Židů s dvojím československým a západoněmeckým občanstvím, kteří by na začátku padesátých let, charakteriských honbou za špióny a nepřáteli, dle libosti přijížděli z Německa do Čech na svou vilu jako na letní byt je také úsměvná. Nehledě k tomu, že jejich vilu by nejspíš už obýval nějaký zapálený soudruh. A to je jen výběr.
2.) Jazykově mě nejvíc zarazilo používání nářečné češtiny i mimo přímou řeč. Nehledě k výraznému počtu překlepů, které ale padají na vrub vydavatelství.
3.) Stylisticky na úrovni průměrného žáka gymnázia.
4.) Samotná dějová stránka je i na poměry žánru také slabá.
Jedna z těch knih, kdy lituji, že na DK není hodnocení 9/10. V tomto případě jsou 4* málo a na úplných 5* něco málo chybí.
Napsáno svižně, vcelku originálně, možná ten mezistupeň mezi YA a klasickou postapo někomu vadí, ale mně to přišlo jako skvělý nápad. Děj odsýpá a člověk si připomene, že k dobrému příběhu není třeba popsat 500 stránek.
Ale samotní prachožrouti nejsou už fikce. Ti už v Bangladéši fungují a jejich práce a podmínky v nichž fungují, se od těch popsaných v knize příliš neliší. Takže vítejte v budoucnosti.
Určitě brzy dojde i na Potopená města a moc se divím, proč ještě není přeložen závěr trilogie Tool of War, když se překládají a vydávají mnohem větší kraviny.
Neskutečně zdlouhavé a zmatené, i když obojí mohlo být cílem. Ano, je tam kingovská atmosféra, ale být to o třetinu kratší nic by se nestalo a bylo by to mnohem čtivější. Po "Charliem" velké zklamání.
Kdybych hodnotil hned po dočtení, asi by to bylo 5*, takhle s odstupem to nadšení trochu vyprchalo, ale pořád je to hodně dobré a určitě zkusím i Durman.
Rozpaky a zmatek.
Tato kniha může být zajímavá pro Angličany a ty, kteří jsou fascinování Tudorovci. I když ani tam bych ruku do ohně nedal.
Úplně nejnešťastnější volbou autorky bylo spojit příběhy dvou dívek s podobnými osudy, časově od sebe vzdálené jen 80 let, navíc s příbuzenskými vazbami (byť vzdálenými) a přeskakovat mezi těmi příběhy vždy po několika stranách. Kdyby se aspoň nejmenovaly stejně (to sice autorka částečně řeší rozdělěním na Katherine a Kate, další Kateřina je pak Kat, ale ani tak to na přehlednosti nepřidá). Navíc klasicky anglický zvyk používat pro osoby někdy jméno a někdy titul. Také ta "záhada" je vcelku banální a je mnohem lépe popsaná v jiných knihách, Kdyby autorka ten starší příběh vypustila, smrskla by se kniha na stravitelnějších cca. 250 stran a vůbec nic by se nestalo.
Například Králova dcera od Sandry Worth o Alžbětě z Yorku (manželka Jindřicha Tudora), která je zmiňována i v této knize je mnohem čtivější a zajímavější.
Tak spíš než na Dana Browna mi přišlo, že autor hodně koukal na Lucifera. Na druhou stranu, to že se rozebírání záhad nevěnuje příliš do hloubky nemusí být na škodu, protože pak se člověk víc soustředí na hledání vlastních odpovědí na otázky, které text provokuje. Já jsem si čtení užil, což je možná dáno tím, že náhled, se kterým kniha pracuje, je mi myšlenkově dost blízký.
Jenom mi chyběl nějaký Wow moment. Ale i tak ty 4* dávám naprosto bez výčitek.
Verena Kast podává základy jungiánské terapie nejenom jako suchou teorii, ale díky příkladům z praxe je její podání mnohdy přístupnější, než Jungův originál. Dokonce si dovolí místy i s Mistrem polemizovat. Přesto nejde o žádné jednoduché čtení, určitou předběžnou orientaci v tématu člověk potřebuje.
Jenom škoda tentokrát odbyté redakční a korektorské práce, těch chyb je v textu nepříjemně hodně.
V rámci daného média slušná práce. Kresba výborně vytváří atmosféru.
Já jsem komiksovou formu zvolil z toho důvodu, že Melvillův originál s více než 600 stranami jsem považoval za příliš rozsáhlý na knihu, kde se podle všeho zase až tolik neděje. S vědomím, že komiks nutně musí zestručňovat, takže se leccos "ztratí v překladu", jsem si toto tušení potvrdil a na "skutečného" Moby Dicka tedy pravděpodobně, v mém případě, nedojde.
Atmosféra je díky kresbě skvělá. Bohužel bez znalosti předlohy se, zřejmě už tak neurčitý příběh, kvůli nutné komiksové zkratce stává značně nepřehledný a je otázka, zda se touto formou vůbec dá plnohodnotně interpretovat.
Každopádně mě nalákalo k přečtení opravdu Kafkova Zámku.
Moje první setkání s autorem a absolutní spokojenost.
"Nehledej cesty, po kterých se už šlo. Nehledej příběhy, které se už staly. Možná je v nich nějaká podobnost; vždycky je nějaká podobnost. Jenomže já vím, že jsem tady, abych cestu prošlapal, ne abych se k nějaké už prošlapané vracel."
Samozřejmě, že podobnost Eliho příběhu s Ježíšovým musí každého trknout. Ostatně sám Eli na to několikrát upozorňuje. Ale zároveň je jiný. Jinak nový. Evangelizační? Nevím. Odkazy na Ježíše nejsou příliš časté, vyskytují se zmínky i o judaismu a islámu a rozhodně nedávají jasné odpovědi, vždy je tam nějaká polemika. "Je mnoho cest k jednomu cíli. Tolik cest, kolik poutníků. Kdo by chtěl druhé přesvědčovat pro svou cestu, sám z té správné sejde." Takže evangelizace spíš ne.
"Budeme začínat od nuly. A pak: nemůže věda za to, co se děje teď? Přesto proti ní nic nemám. Musí být úžasné na něco přijít. Určitě to mohla být cesta. Jenomže se to nestalo."
Je mrazivé, jakou vizi kniha nabízí. A ještě mrazivější, když si člověk uvědomí, jak blízko by se realita k této vizi mohla dostat.
Kdybych byl objektivní, tak bych knize vyčítal nezáživný, až dokumentaristicky popisný styl. Ale myslím, že autor tuto formu volil úmyslně. On podává svědectví. O tom, co by se mohlo stát. Nedává odpovědi, jen klade spoustu otázek. Nevyslovených, o to naléhavějších. Odpovědi si musí najít každý sám.
"Lidé nevěří, že by zázrak mohl být součástí jejich života. A tak, čím blíž mu jsou, tím víc se mu brání."
A zdejší nízké hodnocení tohoto malého a nenápadného literárního zázraku, jako by to jenom dokazovalo. :-)