vlkcz komentáře u knih
Vzhledem k tomu, že Hartl je všude prezentován jako humorista, tak jsem čekal zábavnou oddychovku. Zhruba po 100 sránkách, když jsem se asi dvakrát usmál, jsem si začal říkat, že něco bude asi jinak. Se mnou nebo s knihou. Když jsem tedy odložil původní očekávání, dostal jsem zajímavý příběh. Přestože ve splétání zápletek je Hartl zdatný, bohužel mi nesedl jeho poněkud pubertální styl. Viewegh je přeci jen jako spisovatel vyzrálejší. A to ho moc nemusím.
Pro mě trochu zklamání. Tři čtvrtiny knihy jakoby autorka nevěděla, jestli chce psát Stmívání, Harryho Pottera, Jamese Bonda nebo 1984. Navíc i na alternativní svět příliš mnoho nelogičností. Naštěstí poslední čtvrtina to částečně napraví, v té se vrací předchozí švih a mizí žánrová roztříštěnost. Každopádně po strhujících prvních dvou dílech velký krok zpět, ale závěr slibuje nový začátek. Takže se stejně těším na pokračování.
Autor si asi ještě nižší hodnocení nezaslouží, i když jediné devizy této knihy jsou jeho schopnost psát lehce a s elegantním humorem. Jinak ale v podstatě vykrádá sám sebe (konkrétně Honbu za Cézannem). Ale co z toho udělali překladatel a korektor (i když ten asi chyběl) s vydavatelstvím, to se rozum vzpouzí. Mám silný dojem, že Paul Millar je snaživý student nějakého prázdninového kurzu češtiny, jinak si to nedovedu vysvětlit. "Tekutou angličtinu" bych ještě zkousl (přece jen to říká anglicky Francouz, takže jako, možná nechtěný, vtip dobré). Ale "tuhé rozhodnutí", "byl oblečený do starobylé polní bundy v krvavě rudé, a odkapávající barvě s nápisem ĎÁBEL NA KOLECH přes celá záda" všudypřítomné špatné pády, skloňování v Marseilli, Roth - pro Rothe apod., za to by všichni, kdo se na knize podepsali zasloužili od autora zmrskat. A to pomíjím, že u Boba Bookmana není jisté, zda se nejmenuje Bowman (jak se také objevilo), zda Schroeder je Alex nebo Axel atd.
Poněkud nevyrovnané. Místy strhující, ale občas také pěkná nuda. Zejména návraty k rodinným historiím jednotlivých postav. Jako plus vidím, že nejde o klasickou válečnou knihu a na stále poněkud tabuizované téma odsunu nahlíží zajímavou optikou, ač ani toto téma není úplně hlavní. Spíš to vidím jako náhled na to, jak naše předsudky, byť pro ně můžeme mít i faktické indicie, mohou být úplně špatně a ovlivní životy i dalších generací.
Asi se budu muset vrátit k filmu, který mi přišel trochu o něčem jiném. Anebo v době, kdy jsem ho viděl, jsem byl trochu jiný já sám.
Každopádně tahle knížka je hrozně těžká na hodnocení. V podstatě nemá děj, respektive ta hlavní linie se posunuje jen pomalu. Do toho vstupují příběhy dalších osob a ty se postupně ovlivňují. Spousta zajímavých myšlenek, které musely být ve své době revoluční, dneska, alespoň v některých kruzích, jsou naprosto normální.
Jeden z mála případů, kdy film knihu překonává. Přitom kniha je hodně nadprůměrná, ale teprve Tim Burton s Johnny Deppem udělali z Willyho Wonky toho správného excentrika.
Pokud by člověk hodnotil jen příběh, tak by mohl být spokojený. Bohužel je podán trochu suchopárně a bez větší hloubky. Autorka popisuje svůj přerod z chladně uvažující finanční analytičky v buddhistickou mnišku, ale o podstatě buddhismu, hlubší vhled do toho, co člověku může dát, se čtenář už moc nedozví. V této podobě to vypadá spíš jako reklama na její charitativní činnost. Ta zaslouží ocenění, jenže to z knihy žádnou extra literaturu nedělá. Škoda, že nepřizvala ke spolupráci nějakého novináře nebo spisovatele, takhle mi je líto nevyužitého potenciálu.
To je hrozné, jak autor ty skvělé myšlenky devalvuje. Hlavně těch zhruba 30 stran od 70. stránky je utrpení. Jakmile se začne zabývat plány, jak Anastasiiny myšlenky realizovat, tak kupí jeden logický rozpor na druhý. Fajn, vytvoříme rodové statky, na kterých nám vyroste, co potřebujeme, budeme osvobozeni od daní. Z čeho pak asi bude živ ten stát, který bude muset financovat tu "skvělou Rudou armádu"? A jak se šikanózní a člověkem pohrdající prostředí této armády, které dožene k sebevraždě 2 tisíce mladých mužů ročně, srovnává s ideály, které Anastasia představuje? Ano, máme řešení, z Ruska teče ropa, ta to zaplatí. Ale autorovi asi uteklo, že ta ropa neteče ze země sama. A kdo ji tedy bude těžit, když každá práce, kromě budování rodového statku je podle něj prací otrockou? A samostatnou kapitolou je jeho velebení moudrého vládce, Vladimíra Putina, kterému ale jeho okolí nedodává správné informace a on tak nemůže činit správná rozhodnutí, takže mu nezbývá, než osobně či přes rodinu kontrolovat desetinu rozpočtu Ruska. Skvostná je také naprosto nezpochybnitelná vina západu na korupci v Rusku. Jako by o ní nepsal už třeba Čechov.
Nejzajímavější na knize je, jak věcný a střízlivý pohled jednotliví generálové nabízejí. I když se občas nevyhnou tomu, aby německého vojáka pochválili, zpravidla jde o objektivní popis. U některých postřehů člověka až zamrazí, jak vizionářsky viděli budoucnost.
V závěru už docházelo k tomu, že se nějaká témata opakovala, ale i tak, výborné.
Kniha, která, stejně jako řada jiných, přišla v pravý čas. Místy román, místy učebnice, někdy má člověk chuť polemizovat, ale pak si řekne, kde beru tu jistotu, že je správný ten můj pohled. Ale otázky zůstávají. A to je, myslím, v pořádku.
Jedna hvězda dolů za místy poněkud nezáživný styl, ale myšlenkové bohatství zůstává.
Určitě kniha, ke které se budu vracet.
Téhle knížce dost ublížilo vydavatelství, které na přebalu uvedlo, že jde o předlohu slavného filmu. Nejde, už jenom proto, že, jak Mark Logue přiznává, ke konzultacím o svém dědečkovi byl přizván až v průběhu realizace filmu. A teprve díky tomu zjistil, jak blízký (s ohledem na obrovskou společenskou propast) vztah měl s králem Jiřím VI. Proto se rozhodl, že na základě studia rodinných dokumentů přiblíží osobu svého předka a dobu, ve které žil. V okamžiku, kdy ke knize budete přistupovat jako k faktografii a ne románu, nemůžete být zklamáni.
Jediná potíž, ale ta se objevuje u řady knih z britského prostředí, je horší orientace v postavách. Rodiny střídaly stále stejná jména, v královské rodině se dokonce mohla měnit, do toho odvolávání na členy královské rodiny nejen přes jména, ale i přes tituly. To pak občas člověk neví, o kom je zrovna řeč. Zde je to ještě umocněno skutečností, že u popisu dětství Lionela Logua, se o něm, jeho otci i jeho dědovi mluví prostě jako o Logueovi.
Celkově ale zajímavé svědectví o zajímavé době.
Co je čas?
Na tuhle otázku, kterou kniha začíná, čtenář odpověď nedostane. Vlastně jich dostane tolik, že si může vybrat. A podobných otázek je kniha plná.
K tomu kritika poměrů dánského školství před téměř 50 lety. A člověku to přitom nedá, aby nesrovnával s naším dnešním. Hlavně tu posedlost hodnocením.
Nečte se snadno, zejména kvůli tomu, že se v příběhu prolíná několik časových rovin, které navíc nejsou vyprávěny lineárně. Ale zážitek je to neobvyklý.
Po anotaci člověk očekává dramatickou sebereflexi hlavního hrdiny. A ono téměř nic. Pomalé vypravování, ve kterém se "hrdina" vrací ke svému mládí a střednímu věku, je hodně subjektivní. Otázky a pochybnosti si téměř nepřipouští, pouze v reakcích na náznaky, které si přes všudypřítomnou masku úcty k otci občas dovolí jeho dcery, vysvětluje své pohnutky. Takže nakonec, spíš než o vinu a odpuštění, jde v románu o střet tradice a modernity.
Kniha k věčnému studování a člověk s ní bude nacházet stále nové souvislosti. Nevím jak vydání v Malvernu, to z Unitarie z roku 1994 bohužel trochu trpí odbytou korektorskou prací, možná místy překladatel nedodal kvalitní podklady (špatné pády, nesouhlasící číslování v poznámkách apod.).
Přiznávám, že mám pro Urbana slabost, i když jsem zdaleka od něj nečetl vše. Přesto mi přijde aktuálních 62 % žalostně a nezaslouženě málo. Tento svůj názor píši krátce po dočtení, takže je možné, že své hodnocení ještě přehodnotím, ale pokud k tomu dojde, tak počítám, že k vyššímu počtu.
Zdá se, že Urban opustil poněkud vyšinuté hrdiny a Mikuláši Jelenovi už zůstala jen tělesná deformace. Vzhledem k tomu, že vlastně vytváří nový svět (osobně si myslím, že děj knihy se neodehrává v naší blízké budoucnosti, ale v nějaké paralelní současnosti), připravuje se o svou silnou stránku, kterou je vystižení atmosféry reálného místa (kdo nezatoužil po přečtení Sedmikostelí obejít zmiňované kostely, po Hastrmanovi se nechtěl podívat na Vlhošť, nezalitoval po Lordu Mordovi, že už se nemůže projít po starém Židovském městě, nebo po staré Libni a Vysočanech po přečtení Pragy Piccoly).
Místy na mě dýchl duch P. K. Dicka (cítil jsem určitou inspiraci jeho Adjustment Teamem - filmoví Správci osudu) s jeho paranoioiu, jako by v dálce byl přítomný Voynichův rukopis, všechno okořeněno Urbanovskými ingrediencemi erotiky a lásky, filosofickými úvahami, které v tomto případě jdou, podle mého, hlouběji než jindy, a lehkým humorem.
Velmi vysoký standard.
Lituji, že jsem Kostičasu dal 5*, protože takhle už nemám kam pokračovat.
Napětí, intriky, akce, překvapivé zvraty, vše okořeněné mírnou dávkou romantiky. U posledních 100 stran hrozí, že se udusíte, protože zapomenete dýchat.
No a závěr? Jak už tu bylo mnohokrát napsáno, absolutní pecka (i když trochu nelogická).
Tenhle text je geniální. Přestože na mnoha místech je odporný z estetického hlediska. Realismus až na půdu.
"brigita se ani neodváží říct, jestli má hlad nebo žízeň. když má pak později heinz hlad, má ho i brigita, jedno jediné tělo se všemi důsledky. heinz a brigita jsou jedna bytost.
potěšitelná situace pro dva mladé lidi.
brigita heinze nenávidí velice vřele."
No není to skvostné?
Vynikající kniha. Oproti Ekonomii dobra a zla, kterou psal Sedláček sám a Soumraku homo econimucus, kde měl Davida Orrella, s kterým ale byli myšlenkově kompatibilní, David Graeber již je oponentem. Ne nesmiřitelným, ale přesto nutí Sedláčka vydat to nejlepší, co v něm je. A vice versa. Výsledkem je myšlenkově bohatá kniha, zajímavá tím, že diskutující nejsou fachidioti, ale mají veliké přesahy do jiných, než jen striktně ekonomických oborů.
Povinná četba pro každého, komu nestačí jen školní poučky, ale jsou zvědaví na to, co mnohdy zůstává skryto.
Tak pravil Zarathustra patří ke knihám, které je velice obtížné číst a interpretovat. O tom svědčí i to, že byl zneužit nacisty (učení o nadčlověku), přitom z kontextu díla je zřejmé, že stádnost a poslušnost, ke kterým nacismus vedl, jsou právě těmi věcmi, které Nietzsche viděl jako největší překážku v individuálním růstu a objevení božské podstaty v člověku.
Přesto, že se o Nadaci mluví jako o románu, jde vlastně o sérii vnitřně logicky provázaných novel. A s vědomím toho, že je Asimov začal psát v padesátých letech, člověku nezbývá, než se poklonit jeho géniu. Některé motivy se dají vysledovat i v "Dunách" Franka Herberta i jeho následovníků, na několika místech, zejména pozdějších dílů, si člověk se slzou v oku vzpomene na českého průkopníka sci-fi, J. M. Trosku.