vlkcz komentáře u knih
Jo, před 40 lety bych z toho byl u vytržení, dneska už mám přeci jen něco za sebou, ale i tak mě tahle knížka hodně bavila. Po trochu pomalejším začátku svižné tempo, poměrně originální nápady. A docela mě zaujal popis celého vesmíru. Na tom by autor klidně mohl založit nové náboženství :-)
Moje seznámení s gnostickými texty zajímavě porvnávané s metodami a výsledky jungiánské analýzy. Chápu, že téma je asi pro hodně omezené publikum, ale přesto, že jde o více než 30 let starou knihu (co je to ale proti dvěma tisíciletím původních textů), je stále současná.
Kolik mám dát *, když jsem Dokonalému životu dal 5 a tohle je ještě o level výš?
Chvíli mi sice trvalo, než jsem si zvykl na skutečnost, že minulost, přítomnost a chvílemi i budoucnost se dějí v jednom okamžiku, ale pak už to bylo něco. Těch myšlenek. Některé od klasiků, zbytek od autora, kdybych si měl vypisovat citáty, bylo by to na několik stránek.
A už se těším na závěr. Snad ho autorovi koronakrize pomůže dopsat už ve slibovaném roce 2021.
Nejdřív jsem byl trochu zmaten. Ono totiž nejde o SF, které jsem podvědomě čekal. Kromě snad 2 povídek, kde se objeví stroj času, jde spíše o psychologické črty, někdy s trochu mysteriózním nádechem. Zajímavý je doslov, kde autor uvádí, co bylo spouštěčem k některým povídkám.
Jak už to u povídkových souborů bývá, ne každý kousek se s člověkem potká. Vedle skvělých (namátkou Tangerine, Transplantace srdce, Bestie, Diane de Foret), se zde objevují spíš jenom humorné hříčky (titulní O půlnoci tancoval drak, Tete a tete, Další kniha na cestu, Nepřítel v pšenici), ale i povídky, jejichž smysl mi unikal (Zbytky, Úsměvy široké jako léto).
Jako jednohubky, po kterých člověk sáhne při kratších chvilkách volna, ideální.
Václav Cílek napsal lepší knihy. V tomhle souboru kratších textů jsou skvělé (zejména ty, které se drží témat v titulu), méně dobré, ale taky úplně zbytečné (ne, že by obhajoba Dana Landy nebyla zajímavá, ale v tomhle souboru byla dost off topic).
V souhrnu tedy průměr (trochu lepší).
Hodnocení je poněkud ovlivněno tím, že povídky nejsou úplně žánr, který by mi přirostl k srdci. V tomto souboru jsou zhruba 2 lehce nadprůměrné, zbytek průměr. Nevím, zda jde o povídky publikované někdy časopisecky a dané dohromady pro tuto knihu, spíš to na mě působí, že se našly někde v autorově pozůstalosti a on sám je publikovat nechtěl.
Tak 3,5*
Nebudu opakovat napsané. Chytuš to napsala lépe, než bych to udělal já.
Docela zajímavé retro do českých devadesátek. Někdy trochu zbytečné pasáže, ale celkově děj "odsejpá". Některé scény mi přišly nelogické (neškodná koupel v "modré odpadní vodě", řízek z mozku), ale budiž.
Přesně okomentoval uživatel simecef.
Za mně tak 3,5*.
Úžasné postřehy z míst, kam se většina z nás nedostane, a upřímně řečeno asi ani nijak po tom netouží. O to překvapivější, že nám, "normálním", toto zprostředkovává člověk, jehož diagnóza předpokládá nedostatek sociálních kompetencí.
Nejvíc mě zaujala Glorie. Příběh jeptišky, která se po zrušení kláštera pokouší o začlenění do světské společnosti je podán citlivě a místy s lehkým humorem.
Kočičí hra je klasika, která mě ale navzdory úžasným výkonům Dany Medřické a Vlasty Fabiánové nestrhla ani jako divadelní představení. Jsou tam silné momenty, ale celkově mi novela přišla poněkud chaotická.
A gogolovská fraška Tótovi už mi nesedla vůbec.
Přečteno za den (i se spoustou přestávek na zažití), k pochopení mám zbytek života a na realizaci několik dalších :-)
Jen škoda chybějících korektur (gramatické chyby a občas absentující předložky místy ztěžovalo porozumění). Proto ta hvězda dolů.
Několik zajímavých okamžiků ukrytých v záplavě zbytečných slov a vedlejších příběhů. Místy mi to připomínalo Na paměť mým smutným courám, (některé motivy, myslím, použil v obou knihách) ale ty aspoň odsýpaly. Tohle bylo opravdu užvaněné. Chybí magické prvky, které ozvláštňovaly Sto roků samoty, příběh je prvoplánový, v podstatě bez překvapení. Ale kdo má rád jihoamerické telenovely, může být spokojen. Vzhledem k tomu, že já mám obecně problém s pochopením hispánské mentality, tak mě tohle "veledílo" minulo a skutečnost, že jsem ho dokázal dočíst, beru jako vykoupení z nějakých svých dřívějších menších hříšků.
Já tu Latinskou Ameriku prostě nechápu. V podstatě jeden idiot vedle druhého. Ani k jedné postavě jsem nebyl schopen si vytvořit nějaký pozitivní vztah. Vlastně vůbec žádný. Ještěže to není dlouhé.
Časem asi zkusím ještě Lásku za časů cholery, ale mám pocit, že se španělsky psanou literaturou na dlouho končím.
To je čistá intelektuální radost číst eseje Ayn Randové. I přesto, že s jejími vývody na mnoha místech nesouhlasím, nelze jí upřít jasnou argumentaci, byť někdy sklouzne k propagandistickému stylu. Ale je možné, že je to dáno těmi více než 50 lety, které od vydání originálu uplynuly. Za tu dobu se změnil svět, pohříchu směrem, který autorka předpovídala. Ale na druhé straně i poznání se za tu dobu posunulo, a pokud by Ayn Randová žila dnes, s největší pravděpodobností by některé své argumenty trochu pozměnila.
Příspěvky Nathaniela Brandena jsou přeci jen trochu militantnější.
Jasně, není to Sedmikostelí, Pole a palisáda nebo další z top Urbanovek. Ale zase tak špatná tahle kniha taky není. Napsané je to svižně a nijak mě nerušily ani odbočky od příběhu. A vyloženě jsem si užíval posseidonovské hříčky se Solonem a jeho dcerou. Že by tam nebyly úmyslně, to se mi nechce věřit.
Prostě Urban.
Já jsem měl problém s Formánkovým stylem už u jeho reportáží v Koktejlu. Tato kniha jim odpovídá, takže opět jsem se se zvolenou formou minul. Obsahově to ale není vůbec špatné. Teď jsem zvědavý na film, podle ukázek mi přijde, že by mi mohl vyhovovat více.
Nepochybujeme, všechno víme. Ale jsme šťastnější než "postižení"? Každý máme své problémy a omezení, za které (téměř) vždy mohou ti ostatní. Naoki ty své přijal, a my při četbě jeho výpovědi zjišťujeme, že vnímá krásu světa a vztahů možná intenzivněji, než mnozí z normálních. A možná je díky tomu i šťastnější.
Pro milovníky Dicka jako autora SF musí jít nejspíš o zklamání. Pokud ale člověk odhlédne od převažujícího autorova žánru, musí dojít k tomu, že jde o kvalitní americký román, který nijak nezaostává za např. Bromfieldem, Faulknerem či Fitzgeraldem. A pokud zabrousí ještě hlouběji do historie, možná ho, jako mě, napadne třeba Zolova Tereza Raquinová. Až na ten americký, mírně happy-endový, závěr.
Na rozdíl od Průvodce reiki od Diany Steinové jde o výpověď člověka, který patří ke klasické škole. Tím je možná trochu dáno i moje hodnocení. Nejsou zde zveřejněny symboly, spíš jde o osobní vyznání o životě s reiki, doplněné různými cvičeními a meditacemi.
Pro člověka, který o reiki nemá zájem tato kniha velký význam asi nemá, pro člověka, který uvažuje o tom, že se cestou reiki vydá jde o střízlivý popis toho, s čím se na ní pravděpodobně setká a pro toho, kdo po ní již kráčí může být zdrojem inspirace.
Jsem zvědav na Duškovo představení. Je to jasně jeho téma a má potenciál stát se podobným kultem jako Dohody. I když u těch nikdo nečekal, že se budou hrát tak dlouho, tak možná tohle propadne. Ale jako kniha rozhodně stojí za to. Úžas nad autorovým vizionářstvím, které se po téměř sto letech pomalu naplňuje. Hlavně produkovat, žádné zdržování, žádné rušení nedokonalou přírodou... Veselé čtení to není, ale určitě zajímavé.