vlkcz komentáře u knih
První část je napůl retrospektiva autorčina pobytu v Mexiku během druhé světové války a zážitky z návratu o nějakých padesát let později. To celé na čtyřiceti stránkách, takže jde o dost mozaikovité vyprávění, nejzajímavější mi přišly postřehy o E. E. Kishovi.
Druhý text už je plnohodnotná povídka o hledání smyslu života a existence v době nacistické okupace Francie. O poznání zajímavější než mexické vzpomínky, ale ani tak nic převratného.
Ale možná je mé hodnocení hodně ovlivněno levicovým zaměřením textů, i když nejde o žádnou velkou propagandu.
Ač velký obdivovatel Burtonova filmu, k jeho předloze jsem se dostal až teď. A i když je kniha dobrá, za filmem poněkud zaostává. Alespoň pro mě.
Srovnání s filmem je vždycky ošidné, v tomto případě o to víc, že Burton se scénáristou filmu Augustem se zaměřili víc na tu vypravěčskou a magicky poetickou část příběhu. Kniha sedí víc na zemi, hodně akcentuje vztah otce a syna, touhu po splnění "amerického snu", ctižádost jako hnací motor činnosti. Přesto mi přijde filmová verze uvěřitelnější a realističtější. Z knihy navíc trčí celá část se Spectre a Jenny Hillovou jako kdyby tam nepatřila, v tomto ohledu je ve filmu zakomponovaná mnohem citlivěji.
Ale třeba právě tohle zase někdo jiný ocení.
První část naprosto skvostná, prostředek zajímavý, občas vtipný, ale ten závěr se čtyřmi alternativními konci jsem moc nevzal.
Ale celkově hodně slušný nadprůměr.
Další můj střet se španělskou mentalitou. I když objektivně je to výborně napsáno a chápu, že ve své době to muselo být podobné zjevení jako hudba popisovaného muzikanta, nenadchlo mě to asi tak, jak by si zasloužilo.
A to textu ještě dost pomáhají originální ilustrace.
Sice je to takový guláš z Harryho Pottera, X-Files, Meyrinka, Poea a spousty dalších přísad, ale koneckonců, na to, že je to YA, tak to zase tak špatné nebylo.
Óda na svobodu, respektive svobodu volby. Silné okamžiky se střídají s poněkud nudnějšími pasážemi. Černobílé fotky text dobře ilustrují, ale nijak výrazně mu nepomáhají, na některých člověk jen těžko hledá, co v nich vlastně má vidět.
Asi tak 3,5.
Působivý pohled na to, kde také mohou být kořeny duševních poruch a jak obtížné, ale možné, je vrátit se i s takovouto diagnózou do "normálního" života.
Moc příjemné čtení. I když by se určitě našlo něco, co by šlo vytknout, spád vyprávění, různost prostředí a koneckonců samotný závěr člověku nedovolí, aby se nudil.
A není to vůbec hloupé.
Sedmnáct známých mužů a jejich životy. Napsáno s pochopením, ale, zejména u zahraničních osobností, spíš mozaika postřehů z různých rozhovorů, nic objevného, žádná třináctá komnata.
A tak možná nejzajímavější je statistika. Z těch 17 se u sedmi o homosexualitě vědělo, u dalších tří se mluví přinejmenším o bisexualitě.
Pět z nich je (bylo) narozeno v březnu, listopad a prosinec mají po třech osobnostech.
Jedna z těch knížek, která je pravděpodobně "odsouzena" k radikálně odlišným hodnocením. Pro lidi, kteří prošli něčím podobným jako postavy příběhu, bude ukázkou odvahy a potřebnosti o podobných věcech mluvit, a možná i nadějí, že své problémy mohou překonat (i když podmínky českého a německého zdravotnictví jsou jiné, stejně jde hlavně o práci na sobě, kdy terapeuti jsou "pouze" průvodci). Ti, kterým tato zkušenost chybí, budou v pokušení knihu odložit nedočtenou. Ale možná, že díky ní udělají pár krůčků k tomu, aby pochopili stále poněkud stigmatizovaný svět "bláznů", kterým se ale v dnešním bezduchém a odlidštěném světě může stát téměř kdokoliv, kdo ještě ze svého srdce nevystrnadil skutečnost, že je člověk.
O něco lepší než předchozí díl. Alespoň pokud člověk hodnotí obsažené myšlenky. Jinak styl autorova psaní, místo aby rostl, tak upadá.
Tak pro estéty tahle knížka moc není. Ale pokud se člověk přenese přes ne vždy líbivý styl, musí mu v hlavě vrtat červíčci. Jak snadno jsme zapomněli na vlastní teroristy, ať už byli z RAF, ETA, IRA, Brigate rosse, na československou podporu jejich činnosti, jak už skoro nikdo neví nic o jejich obětech a teď se rozhořčujeme nad terorismem islámským. Přitom vyrůstá ze stejných kořenů.
Nestojíme na prahu doby, kdy se někteří z těch státem pronásledovaných "normálních" lidí rozhodnou řešit svou bezmoc vůči systému stejně jako jeden z hrdinů?
Možná je pro Hakla příliš náročné udržet koherentní vyprávění celou dobu a je pro něj vhodnější forma povídka. Ale mám pocit, že ta trochu mozaikovitost příběhu je úmysl. A když text vyzdobí podobnými skvosty, jako je například popis blesku ("Elektrická prasklina prošije žhavým drátem sérii mračen.") nebo "HR = home relations?" tak mu člověk ledaco odpustí.
Zajímavý soubor tří povídek, ve kterých se objevují stejné postavy. V hlavní roli Vánoce, sněhová bouře, láska a přátelství ve verzi amerických středoškoláků. Ale na to, že to je YA, tak to přišlo dost dobré i mně.
Jako když smícháte Franze Kafku, Gustava Meyrinka a Miloše Urbana.
Překvapivě to začně být zajímavé až v okamžiku, kdy se začne stírat rozdíl mezi realitou, snem a šílenstvím a kdy se jednotlivé příběhy začnou spojovat a ovlivňovat.
A přiznávám, že jsem vážně uvažoval o plném hodnocení, ale asi si dojmy z četby budou muset trochu sednout.
Nějak nevím. Napsané je to zajímavě, jak jen to Lewis umí. Ale upřímně, Poslední bitva byla na podobné téma a přišla mi lepší. Možná má pan Lewis pravdu ve svém nesmiřitelném postoji, že aby člověk mohl do Nebe, musí nechat všechno pozemské za sebou. Ale když tak člověk čte svědectví lidí, kteří prošli klinickou smrtí (např. Anita Moorjani - Musela jsem zemřít), tak to vypadá, že to je asi trošku jinak.
Šlejhar bez debaty disponoval velice barvitým jazykem, který se výborně hodil k navození požadované atmosféry. Vzhledem k tomu, že prakticky ve všech povídkách se věnuje lidské krutosti a bezcitnosti, je ta atmosféra mrazivá jako u E. A. Poea. Bohužel ale není schopen svůj styl měnit, takže to, co je plně funkční u navození atmosféry, selhává tam, kde je třeba vyprávět nějaký příběh a posunout děj.
Proto přitažlivost textu výrazně klesá s jeho rostoucí délkou. Také skutečnost, že v podstatě všechny povídky jsou monotematické, vede postupně k tomu, že pointa je zřetelná už po několika stránkách a člověk ztrácí chuť číst dál.
Pro mě jediná schůdná cesta, jak se prokousat celým titulem, bylo prokládat vždy po několika povídkách četbu knihou jiného žánru.
A proč je Kuře melancholik takřka kultovní záležitost a dostalo se i do povinné četby, to je pro mě záhadou. V tomto souboru jsou věci mnohem povedenější (Ptáče, Ryzka, Chorá Jabloň nebo trochu netypické Můj štědrý večer či Ještě ne...).
Ta anotace je opravdu zavádějící. A i když to místy bylo nepřehledné a zdlouhavé, čte se to dobře.
Pro mě příjemné překvapení. Díky kapitolám, které podávají pohled na děj občas překrývajícím se způsobem je krásně zobrazeno, jak snadno vznikají nedorozumění kvůli tomu, že stejnou událost vnímají různí lidé různě. Částečně díky tomu, co už mají za sebou a částečně proto, že těm druhým přisuzuje své motivace, nebo jim vkládá pohnutky, které má ale jen ve svých představách o nich. Když se k tomu přidá omezená komunikace, na kterou mnohdy nemáme čas ani náladu, hned je na problémy zaděláno.
Navíc trochu "duchařiny"... Prostě zajímavé dílko.
K plnému hodnocení je ale přeci jen zápletka poněkud překombinovaná a občas zdlouhavá, naopak závěr trochu uspěchaný a nechává některé věci nedořečené.
První setkání s Amosem Ozem dopadlo rozpačitě. Možná jsem, vzhledem k věhlasu autora, měl nereálná očekávání.
Na jednu stranu neotřelý pohled na Ježíše a Jidáše (křesťani pozor, kacíř), zajímavé úvahy o pozadí konfliktů mezi Izraelem a jeho sousedy. Bohužel zasazeno do průměrného příběhu, rozředěno příliš velkým množstvím balastu.