vnimatkrasu komentáře u knih
V zásadě zapomenutelnej rodokaps. Přesto nejde Goffovi upřít literární lehkost a místy velmi slušnej emocionální hrot (kapitola o Lídě!). Rozhodně nečekejte VELKOU detektivku. Jako jedna epizoda z dobrýho televizního seriálu ale bodne. Za týden si nebudete pamatovat, o čem to bylo. Ta hodinka s ní strávená vám ale uteče zatraceně rychle.
Když už postopadesátý strašidelnej dům, tak takhle, prosím! Sager si obdivuhodně bere vcelku klasickou duchařinu, kterou ale prostřednictvím hlavní hrdinky strašně sympaticky zpochybňuje. Graduje, šponuje a do poslední chvíli není čtenářovi jasný, jestli v Baneberry Hall straší nebo ne. Žánrově příjemně rozhozený mezi hororem a thrillerem, šarmantně zakončený tak, že mi nechybělo nic. Skvělá věc. Jenom houšť.
Chapel Croft mě bavil! Jeho křupani i mocipáni, hospodský kvízy, obnošený historky i temný kaňky na pijáku. Bavila mě i Jack s Flo, protože ten křehkej vztah matky s puberťačkou tu C. J. Tudor zrcadlí náramně...
...ale (!),
ty poslední stránky Upálené založený na čtenářským podrazu, kterej navíc vstříc všemu předchozímu nedává elementární smysl, jsou prostě čtení znechucující kemr. Tady měl někdo redaktorsky zasáhnout, ffs.
Hned po zaklapnutí jsem měl sto chutí Tkaničky zatratit. Postavy do jednoho otravný, premisa malicherná, tempo nijaký. Jenomže do druhýho dne ve mně uzrály. Tím, jak tnou do každodennosti. Jakou mají v sobě zkušenost a pravdu. Jak jsem v nich našel své rodiče. Jak si na ně v letech příštích kolikrát hořce vzpomenu.
Pomalu mě až sebralo, jak špatnej Dokonalej zločin je. Sérii od Fieldsový mám totiž rád a standardně si u mě držela svou čtyřhvězdovou laťku. Bohužel, tahle krimi story tu má vpravdě jen jedinýho možnýho podezřelýho (a ne, finální překvapení se nekoná), vrahova motivace je kompletně vycucaná z prstu a vztah Luca s Avou, kterej tu graduje nonsensovým házením granátů z okna, se zčistajasna přehoupnul v rudou knihovnu. Ani napopáté to není 'dokonalá' nuda. Příjemná béčkovost série tu ale nepříjemně flirtuje s déčkem.
První půlka má tah jako poctivej vývar. Bez přípravy do čtenáře tne prostě ďábelskou premisou, u který se zvraty množí jako blechy a stránky převracej snad samy. Tu tenkou hranici mezi výtečným thrillerem a béčkovým brakem dokáže Řetěz neprobourat děsně dlouho. Až do samotnýho závěru. Bohužel. Filmová adaptace od Edgara Wrighta ale může být fantastická.
Som chlastal.
Ale vážně. Ženská, co má bludy, páč je permanentně v lihu, je prostě trend, na kterej se nějak nechytám. Kvalitativně je na tom ale Ženská v okně líp než ta ve vlaku. Autorovi i přesto chybí lehčí pero nebo černohumornost Flynnový, aby dokázal vyskočit ze škatulky spotřebního thrilleru, kterej má na českým obalu zlatým fontem vyryto bestseller.
Dobrý.
Pro mámu k Vánocům.
Dočetl.
Ale táhlo se to jako těsto.
Pokud jste četli byť jen jedinou knížku o zmizení dítěte (a že jich je na každý poličce v knihovně za korunu kornout), bude vás Spálená obloha děsně štvát. Kór proto, že detektiv je beztvarej ťunťa a trauma hrdinky by se dalo vcucnout do kratičký povídky.
Závěr je ok a drobně spravuje náladu. Přesto nic, co by stálo za řeč.
God Bless Renée Knight! God Bless za thriller, ve kterém se nežvaní. Který si bere na paškál zajímavou zápletku a neplete kolem sebe záplavy vatových pavučin. Dokonalý cizinec je opakem Dívky ve vlaku. Neplýtvá slovy, udržuje v napětí, překvapí a pobaví. A vy si nečtěte komentáře, recenze a nalistujte první stránku. Za těch osm hodin čtení pohrobka Alfreda Hitchcocka to totiž stojí! Po dlouhé době impulzivní plná palba.
Není to tam. Paula Hawkins má prostě do Patricie Highsmith daleko. Neumí vyprávět s nadhledem, neumí se oprostit od thrillerových klišé a neumí... zkrátka příliš neumí. Vyprávění z několika perspektiv tu bohužel pozbývá tenze. A to především proto, že zde není s kým soucítit, ani do koho se vžít. Výsledkem silné mediální podpory je protentokrát příběh o alkoholismu, co by moc rád šokoval, tne ovšem maximálně do kategorie young adult. Gillian Flynn i Caroline Kepnes jsou úplně někde jinde.
Závěrečná epizoda trilogie Lewis je tak trochu podraz. Dvě boží knížky poznáváte Finův život na ostrově, víte o něm první poslední a atmosféru byste mohli strouhat jako sýr. Jenomže autor jen tak mimoděk představí další řadu důležitých postav z Finova mládí a vy tomu všemu náhle přestanete věřit. Tedy částečně. May je pořád frajer, který dojme, bohatě a přitom stručně píše a umí pracovat s tenzí. A Šachové figurky slupnete jako nic. Přesto je trojka nejslabším dílem série. A zároveň, navzdory všemu, jeden z nejlepších románů tohoto roku.
Autor není dokonalý, ani jedinečný, jak vyplývá z okolních reakcí. Má ovšem smysl pro řízné zápletky a jeho forma je zatraceně čtivá. Holeovky jsou zkrátka sázkami na jistotu. Navzdory tloušťce zmizí z vašeho nočního stolku za pár večerů, ač se vám z jejich dějů nevryje do pamětí vlastně nic zásadního. Sněhulák zahlcuje jmény, několika nepodstatnými vedlejšími liniemi, avšak Nesbø strukturuje kapitoly jako scénáristé těch nejlepších televizních seriálů. Pětisetstránkové vyprávění zkrátka nelze přestat číst. A ač mi je autorova sériová výroba o něco vzdálenější, než třeba pro radost psaní Lovci hlav, pro jeho stigma současné špičky žánru mám rozhodně pochopení.
Oceňuji délku, údernost, atmosféru a příběh, neřešící všechny ty otázky, které spisovatelé podobných příběhů řeší rádi. Půjdeme? Tak jo.
Cokoliv se o Šedých duších napíše, nikdy se nepodaří vystihnout neskutečně ponurou atmosféru, tajemné postavy a životní svízele, ze kterých mi bylo skrze stránky těžce na srdci. Claudel je skvělý vypravěč. Životní pravdy se mu do příběhu povedlo implementovat nenásilnou, čtivou, místy až psychicky nepříjemnou formou. Doporučuji obzvláště těm, kteří považují za nejjadrnější čtivo zabývající se negativními důsledky válek McEwanovo Pokání. Zde jakoby opravdu vše krásné a nevinné muselo v důsledku těžké doby ustoupit temnému a zvrácenému. Krásný nekrásný zážitek.
Jaworowski jde čistě po ději a dělá to umně. Nemá úvodní konflikt a dalších třista stránek katarze. Šlape furt. A vy se přistihnete (včetně mě), že vám za dvě hodiny kamsi zmizely dvě třetiny knížky a bavíte se u čtení jako blázni. Tenhle debut si vystavím vedle románů S.A. Cosbyho: avšak zatímco ten se vyžívá spíš v akční přízemnosti, POKLESKY MALOMĚSTA mají blíže k černým pointám povídek Roalda Dahla, či scénářům bratrů Coenů nebo Martina McDonagha. Kdybych měl totiž knížku k něčemu přirovnat, byl by to film TŘI BILLBOARDY KOUSEK ZA EBBINGEM. Maloměsto, zločiny, smích bez úsměvů.
Budu doporučovat, kudy budu chodit.
Tohle je totiž přesně ta knížka, která vás vezme za ruku a vyvede ze čtecí krize.
IGNIS má nejblíž k zemitější, komunističtější a méně do sci-fi střihnuté verzi ANIHILACE od Jeffa VanderMeera. Respektive, má k ní rozhodně kratší cestu než k SEVERNÍ ZDI.
Není sporu, že autorka senzačně píše. Popisy jsou plastické, ale přitom rozsahově akurátní. Nebojí se silně explicitních scén (oči! ruka s hodinkami!), nádherně se baví balancováním na hraně šílenství. Nejmacatější pasáž - tedy pinožení v lese - má silnou filmovou atmosféru. Sám sebe jsem přistihnul, že drsňačka Gama má v mé hlavě stejně ohnutý ret jako Michelle Rodriguez. A aby bylo jasno, Michelle Rodriguez já můžu.
Jediné, co mě mrzí, je, že hororová pasáž vyloží velmi záhy všechny důležité karty. Děsně bych prahnul po troše klidu při práci. Aby vědci chvíli páchali své profese, dumali, zda nemají světla skutečně racionální vysvětlení, a napětí tím paradoxně houstlo. IGNIS FATUUS je místo toho boj o život od prvního vpádu. A možná mi proto část v lese přišla kapičku delší.
Syrová podstata ZIMNÍHO HROBU je vlastně americká stará škola. Detektiv Cameron Brodie dostává jednu ťafku za druhou a až těsně před skonem se rozhodne napravit jednu konkrétní bryndu. A upřímně mě bavilo sledovat, jak to virtuóz typu Petera Maye šejkuje s ekologickým sci-fi poselstvím. Tempo je zběsilý a flashbacky příjemně drsný. Kecal bych, kdybych se tvářil, že jsem nedoufal v jinou (míň očividnou) koncovku. K zachování poetiky old-schoolu ale do jistý míry pasovala i ta.
Horowitz to dal. Opustil pohodlí pastiše a vytvořil něco novýho. Propojení brilantní detektivní fikce s autobiografií je tu famózní a Horowitzovo 'watsonovství' mi opojně motalo hlavu. Že to zní jen jako autorská finesa? Nah! Jen si představte, jak by vypadala třeba taková Kingova MISERY zkřížená s O PSANÍ. Anthony Horowitz si navíc takový blbnutí může dovolit. Detektivní linie plně vystihuje jeho zkušenosti. Je výborná, přehledná, taková ta, u níž vám pointa poletuje kolem nosu a jen litujete, že nemáte rychlejší lapačku. Loni jsem tu párkrát čet, že Lars Kepler/Alex Ahndoril oživili žánr klasický anglický detektivky. Pche. Horowitz je desítky světelnejch let před nima. A zasloužil by si v Česku obdobný povědomí.
Feministická próza od španělský intelektuálky? Hell no! Červotoč je především výborná, překvapivě velmi děsivá žánrovka, která zavání Brianem Evensonem a dusivou atmosférou filmovejch hororů jako jsou Babadook nebo El Habitante Incierto. Na debut nesmírně zručný, hned ve třech pasážích regulérně mrazivý (poslední cihla, skříň, odchod kluka). Velmi příjemný překvapení a vpravdě nečekanej - a o to silnější - touchdown.