vnimatkrasu
komentáře u knih
Poslední, kdo zůstal
Riley Sager (p)
Když už postopadesátý strašidelnej dům, tak takhle, prosím! Sager si obdivuhodně bere vcelku klasickou duchařinu, kterou ale prostřednictvím hlavní hrdinky strašně sympaticky zpochybňuje. Graduje, šponuje a do poslední chvíli není čtenářovi jasný, jestli v Baneberry Hall straší nebo ne. Žánrově příjemně rozhozený mezi hororem a thrillerem, šarmantně zakončený tak, že mi nechybělo nic. Skvělá věc. Jenom houšť.
Upálené
C. J. Tudor
Chapel Croft mě bavil! Jeho křupani i mocipáni, hospodský kvízy, obnošený historky i temný kaňky na pijáku. Bavila mě i Jack s Flo, protože ten křehkej vztah matky s puberťačkou tu C. J. Tudor zrcadlí náramně...
...ale (!),
ty poslední stránky Upálené založený na čtenářským podrazu, kterej navíc vstříc všemu předchozímu nedává elementární smysl, jsou prostě čtení znechucující kemr. Tady měl někdo redaktorsky zasáhnout, ffs.
Tkaničky
Domenico Starnone
Hned po zaklapnutí jsem měl sto chutí Tkaničky zatratit. Postavy do jednoho otravný, premisa malicherná, tempo nijaký. Jenomže do druhýho dne ve mně uzrály. Tím, jak tnou do každodennosti. Jakou mají v sobě zkušenost a pravdu. Jak jsem v nich našel své rodiče. Jak si na ně v letech příštích kolikrát hořce vzpomenu.
Dokonalý zločin
Helen Fields
Pomalu mě až sebralo, jak špatnej Dokonalej zločin je. Sérii od Fieldsový mám totiž rád a standardně si u mě držela svou čtyřhvězdovou laťku. Bohužel, tahle krimi story tu má vpravdě jen jedinýho možnýho podezřelýho (a ne, finální překvapení se nekoná), vrahova motivace je kompletně vycucaná z prstu a vztah Luca s Avou, kterej tu graduje nonsensovým házením granátů z okna, se zčistajasna přehoupnul v rudou knihovnu. Ani napopáté to není 'dokonalá' nuda. Příjemná béčkovost série tu ale nepříjemně flirtuje s déčkem.
Řetěz
Adrian McKinty
První půlka má tah jako poctivej vývar. Bez přípravy do čtenáře tne prostě ďábelskou premisou, u který se zvraty množí jako blechy a stránky převracej snad samy. Tu tenkou hranici mezi výtečným thrillerem a béčkovým brakem dokáže Řetěz neprobourat děsně dlouho. Až do samotnýho závěru. Bohužel. Filmová adaptace od Edgara Wrighta ale může být fantastická.
Žena v okně
A.J. Finn (p)
Som chlastal.
Ale vážně. Ženská, co má bludy, páč je permanentně v lihu, je prostě trend, na kterej se nějak nechytám. Kvalitativně je na tom ale Ženská v okně líp než ta ve vlaku. Autorovi i přesto chybí lehčí pero nebo černohumornost Flynnový, aby dokázal vyskočit ze škatulky spotřebního thrilleru, kterej má na českým obalu zlatým fontem vyryto bestseller.
Dobrý.
Pro mámu k Vánocům.
Spálená obloha
Gilly Macmillan
Dočetl.
Ale táhlo se to jako těsto.
Pokud jste četli byť jen jedinou knížku o zmizení dítěte (a že jich je na každý poličce v knihovně za korunu kornout), bude vás Spálená obloha děsně štvát. Kór proto, že detektiv je beztvarej ťunťa a trauma hrdinky by se dalo vcucnout do kratičký povídky.
Závěr je ok a drobně spravuje náladu. Přesto nic, co by stálo za řeč.
Dokonalý cizinec
Renée Knight
God Bless Renée Knight! God Bless za thriller, ve kterém se nežvaní. Který si bere na paškál zajímavou zápletku a neplete kolem sebe záplavy vatových pavučin. Dokonalý cizinec je opakem Dívky ve vlaku. Neplýtvá slovy, udržuje v napětí, překvapí a pobaví. A vy si nečtěte komentáře, recenze a nalistujte první stránku. Za těch osm hodin čtení pohrobka Alfreda Hitchcocka to totiž stojí! Po dlouhé době impulzivní plná palba.
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins
Není to tam. Paula Hawkins má prostě do Patricie Highsmith daleko. Neumí vyprávět s nadhledem, neumí se oprostit od thrillerových klišé a neumí... zkrátka příliš neumí. Vyprávění z několika perspektiv tu bohužel pozbývá tenze. A to především proto, že zde není s kým soucítit, ani do koho se vžít. Výsledkem silné mediální podpory je protentokrát příběh o alkoholismu, co by moc rád šokoval, tne ovšem maximálně do kategorie young adult. Gillian Flynn i Caroline Kepnes jsou úplně někde jinde.
Šachové figurky
Peter May
Závěrečná epizoda trilogie Lewis je tak trochu podraz. Dvě boží knížky poznáváte Finův život na ostrově, víte o něm první poslední a atmosféru byste mohli strouhat jako sýr. Jenomže autor jen tak mimoděk představí další řadu důležitých postav z Finova mládí a vy tomu všemu náhle přestanete věřit. Tedy částečně. May je pořád frajer, který dojme, bohatě a přitom stručně píše a umí pracovat s tenzí. A Šachové figurky slupnete jako nic. Přesto je trojka nejslabším dílem série. A zároveň, navzdory všemu, jeden z nejlepších románů tohoto roku.
Sněhulák
Jo Nesbø
Autor není dokonalý, ani jedinečný, jak vyplývá z okolních reakcí. Má ovšem smysl pro řízné zápletky a jeho forma je zatraceně čtivá. Holeovky jsou zkrátka sázkami na jistotu. Navzdory tloušťce zmizí z vašeho nočního stolku za pár večerů, ač se vám z jejich dějů nevryje do pamětí vlastně nic zásadního. Sněhulák zahlcuje jmény, několika nepodstatnými vedlejšími liniemi, avšak Nesbø strukturuje kapitoly jako scénáristé těch nejlepších televizních seriálů. Pětisetstránkové vyprávění zkrátka nelze přestat číst. A ač mi je autorova sériová výroba o něco vzdálenější, než třeba pro radost psaní Lovci hlav, pro jeho stigma současné špičky žánru mám rozhodně pochopení.
Cesta
Cormac McCarthy
Oceňuji délku, údernost, atmosféru a příběh, neřešící všechny ty otázky, které spisovatelé podobných příběhů řeší rádi. Půjdeme? Tak jo.
Šedé duše
Philippe Claudel
Cokoliv se o Šedých duších napíše, nikdy se nepodaří vystihnout neskutečně ponurou atmosféru, tajemné postavy a životní svízele, ze kterých mi bylo skrze stránky těžce na srdci. Claudel je skvělý vypravěč. Životní pravdy se mu do příběhu povedlo implementovat nenásilnou, čtivou, místy až psychicky nepříjemnou formou. Doporučuji obzvláště těm, kteří považují za nejjadrnější čtivo zabývající se negativními důsledky válek McEwanovo Pokání. Zde jakoby opravdu vše krásné a nevinné muselo v důsledku těžké doby ustoupit temnému a zvrácenému. Krásný nekrásný zážitek.
Zimní hrob
Peter May
Syrová podstata ZIMNÍHO HROBU je vlastně americká stará škola. Detektiv Cameron Brodie dostává jednu ťafku za druhou a až těsně před skonem se rozhodne napravit jednu konkrétní bryndu. A upřímně mě bavilo sledovat, jak to virtuóz typu Petera Maye šejkuje s ekologickým sci-fi poselstvím. Tempo je zběsilý a flashbacky příjemně drsný. Kecal bych, kdybych se tvářil, že jsem nedoufal v jinou (míň očividnou) koncovku. K zachování poetiky old-schoolu ale do jistý míry pasovala i ta.
Pohřeb na přání
Anthony Horowitz
Horowitz to dal. Opustil pohodlí pastiše a vytvořil něco novýho. Propojení brilantní detektivní fikce s autobiografií je tu famózní a Horowitzovo 'watsonovství' mi opojně motalo hlavu. Že to zní jen jako autorská finesa? Nah! Jen si představte, jak by vypadala třeba taková Kingova MISERY zkřížená s O PSANÍ. Anthony Horowitz si navíc takový blbnutí může dovolit. Detektivní linie plně vystihuje jeho zkušenosti. Je výborná, přehledná, taková ta, u níž vám pointa poletuje kolem nosu a jen litujete, že nemáte rychlejší lapačku. Loni jsem tu párkrát čet, že Lars Kepler/Alex Ahndoril oživili žánr klasický anglický detektivky. Pche. Horowitz je desítky světelnejch let před nima. A zasloužil by si v Česku obdobný povědomí.
Město v mlze
Jaroslav Konáš
Konáš má nepopiratelnej cit na postavy. Ačkoli je MĚSTO V MLZE jednohubka na dva večery, je arzenál vedlejších charakterů zajímavej, pestrej a dobře zapamatovatelnej. I proto bych si tý první půlky dal víc. Klidně bych se zastavil u všednosti, jen tak plkal s Milanem u zvětralýho Rozklanu, a zašel si v tom mlžným zapadákově tam i onde. Já! Já, kterej se vrtí, když se děj v thrilleru chvíli nehejbe! Tak dobrý genius loci MĚSTO V MLZE má. Záhy ovšem člověk zjistí, že králem příběhu je tempo. Druhá půlka je zběsilá, akční, prorostlá vydatnou lovecraftovskou atmosférou, která si ale zvládne udržet příjemnej nádech českosti. A ani tentokrát v ní není slova navíc.
Moře klidu
Emily St. John Mandel
Je mi žinantní označit MOŘE KLIDU za sci-fi, protože vím, že tím automaticky odradím masy. Ano, jsou zde jakýsi anomálie a cestování časem. Ale mnohem důležitější jsou myšlenky, kterejm autorka ve svým románu dala život. A co je podstatný: nakrásně je komponuje do čistýho příběhu. MOŘE KLIDU je totiž poetický sci-fi, který se čte jak výbornej thriller. Knížka o budoucnosti, a přitom tak současná. Jednohubka s kaviárem, kterou bych doporučil všem. Přečtěte si to. Fakt.
Poslední oběť
Riley Sager (p)
Takhle by to cirka vypadalo, kdyby umělá inteligence psala thrillery. Do střev by jí někdo nacpal Okno do dvora od Hitchcocka, Ženu v okně, Dívku ve vlaku a výtečný VÍ O TOBĚ od Sarah Pinborough. Rukufaso Mubufo! Zatímco první půlka spíš otravuje svou povědomostí, druhá tasí zápletku jak z duchařskýho filmu na stanici Hallmark a čím víc Sager twistuje, tím víc POSLEDNÍ OBĚŤ sklouzává do čtenáře urážející parodie na drama. Jedna hvězda z pěti za to, že čtivost není problém. Zcela na jistotu jde ale o mou POSLEDNÍ Sagerovku.
Poslední dům v Needless Street
Catriona Ward
Málokterej thriller z posledních let má tak tlustou slupku jako NEEDLESS STREET. Fakt. Je tvrdá a má ostny jako kaštan. Catriona Wardová věnuje zápletce všechno. Opravdu. A možná až trochu moc. A já nebudu lhát, že mě sáhodlouhý monology prdlý kočky a změť nevěrohodnejch vypravěčů v druhý třetině trochu nedrásaly. Za promyšlenou pointu ale patří Catrioně ave. Vystavěním příběhu je ale až nečekaně blízko virtuozitě geniálního thrilleru ZMIZELÁ od Gillian Flynn. Zatímco ten však fungoval i před twistem jako skvělá story, NEEDLESS STREET je na můj vkus až příliš náročná brnkačka na nervy.