Widow Embalmer komentáře u knih
Až se mi nechce věřit, jak stále aktuální je tohle pojednání. Pomineme-li popcornožrouty a SWAG-chtivé (ty vole frčí vůbec ještě SWAG?) degeneráty, tak musíme uznat, že moderní přemýšlivý člověk, který se chce rozvíjet, očekává od scénického (či literárního, epického) umění to, co nadiktoval tendlecten opinion leader už před 2400 lety. Aristoteles učí, že postavy mají být dobře vnitřně napsané a konzistentní, tedy chovající se stále stejně, píše, jak je důležité drama v příběhu, se kterým se můžeme ztotožnit, tedy příběh popisující neblahé osudy lidí, které sdílí sociální a morální hodnoty s námi a tudíž teprve poté jsme schopni skrze takovou postavu prožívat jejich strach a utrpení. Popisuje, jak je důležitá stavba příběhu dle expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofu, což se na školách učí dodnes. Prostě to pořád platí! A to je podle mě mnohem víc cool než Tony Stark. Také zdůrazňuje vlastně celé poselství celého antického divadla, tedy katarzi, jakési očištění ducha od útrap, které jsme prožili, poučili jsme se z nich, získali jsme podněty k rozmluvám a domů odešli povznesení. Tohle je sakra umění. A pokud si vezmete v podstatě jakékoliv kvalitní dílo klasiky, provedete dramaturgickou, režijní a scénáristickou analýzu, zjistíte, že pilíře všech těchto děl se Aristotelovou poetikou řídí. Například Shakespeare... proto ho taky naše evropská kultura tak baští.
PS: k dispozici jsem měl vydání zrcadlového textu řecko-česky, přičemž česká strana byla vždy o dobrých 20% delší. Je řečtina tak úsporný jazyk, nebo tak složitý, že je potřeba jej více opisovat při překladu? Nebo si jen překladatel vyhrál? Pokud někdo víte, budu rád za zprávu. Díky
Kdo je bůh a kdo želvička?
Otázka zdánlivě hloupá…
To kráva anebo dojička,
s vemenem častěji houpá?
Možná že smyslu pramálo,
dává tahle básnička,
ale to by sakra tak hrálo,
aby snad byla bůh želvička…
Barbar Cohen, to je řízek,
nebojí se bohů, hlídky,
ohne otep mladých břízek,
namaže si v zadku vřídky.
Je už chudák o holi,
v penzi velkých válečníků,
a dávno už se neholí,
snídá radši na nočníku.
Stáří to je svinstvo, fakt,
čeká nás i hrdiny.
K čemu zlatý artefakt,
když SMRŤ ti nese hodiny?
Přečteno v angličtině. Temná atmoška. Skvělá kresba. Příběh slabší. Rozhovory trochu jalové. Hlavní postava paradoxně trochu přebejvá, Batmana zase naopak smutně málo.
Přecházím oficiálně na literární vegetariánství, protože s Kotletou jsem nadobro skončil. Těšil jsem se na Fallout fýlink, že do tý atmošky SPADnu po hlavě, ale je to nůďo. Vždycky jsem si sám u sebe racionálně obhajoval, že důležitější je u literatury obsah, než forma. Každá další kniha mě ale utvrzuje v tom, že u beletrie je to přesně naopak. A potvrzují to i všichni ikoničtí spisovatelé, kteří jsou oblíbení především pro svůj líbivý a poutavý styl psaní. A já místo šťavnatý Kotlety dostal jen vysušenej podešev.
Tady to všechno začalo. Můj první Pratchett. Jednou jsem si šlehnul Zeměplochu a už nejde přestat. Je to po čertech dobrej matroš.
Pro mě, kloučka odkojenýho Dračákem, Magicama, Baldurama a Talismanem, je tahle knížka zatím nepřekonanou a pravděpodobně i nepřekonatelnou biblí fantasy.
Oko norka, harfy šum!
Proměň knihu v dobrý film!
Kopřiva je Ďábel. Chtěl bych napsat, že je Bůh, ale ten je přece MÓDNÍ ŠTVANEC!
Stojím v knihkupectví a nervózně žmoulám ještě teplý výtisk Aktivních kovů. Bába rozporuje pokladníkovo tvrzení, že Holomráz od Kopřivy nemá nic společného s Tajemstvím Ocelového města a že to není vhodné čtení pro vnoučka Jonáška. Už to nevydržím a útok vedu přímo na hlavu. Martenska třeskne o stařeckou lebku a seniorka odplachtí mezi regály s naučnou literaturou. Pokusím se tedy alespoň účet vyřešit bezkontaktně a mažu domů ponořit se do dalšího příběhu z pera mého oblíbeného cynika. Teď už jen zbývá, aby má záda rituálně požahala s láskou pěstěná Urtica dioica jménem Štěpánka.
Vidím Tě, otče, či šálí mě zrak?
Radši bych ležel na slámě v suchu,
hle mokrý depky vznáší se mrak,
nad námi ty vole, duchu.
Zas zhebneme všichni, ba ba,
vždyť napsal nás Vilda Šejkspír,
ať muž jsi a nebo baba,
krve zas poteče gejzír.
J.R.R. Shakespeare výjimečně nezabil půlku postav, což mě poněkud zaskočilo a musím i říct, že zklamalo. Čekal jsem lesní řežbu elfů a lidí bok po boku proti temné magii v čele s Elrondem. Teda vlastně Oberonem, aha! Moment, tady něco nehraje. Měl jsem to ale nějaký podivný sen.
Film s Paňděrasem jsem viděl kdysi dávno poprvé a od té doby ještě mnohokrát. Takže přečtení Pojídačů mrtvých byla jen otázka času. A kdyby ve mě kniha nevyvolávala příjemné pocity filmové nostalgie, tak by mě snad ani moc nebavila. Knižní Ahmad, ačkoliv všechny rád rychle soudí, se projevuje spíše jako svou mentalitou omezený idiot, jehož názory značně pokulhávají za většinou mnohem moudřejšími argumenty všech ostatních postav, ačkoliv se nám Ahmad snaží vecpat, že je to naopak. Přidávám jednu hvězdu za to, že bez této předlohy by můj oblíbený film nikdy nevznikl.
Pratchett, sex a rock'n'roll,
a řádnej band ze Zeměplochy,
kde může hrát klidně troll
tvrdou hudbu pro smraďochy.
Frontman si vás podmaní,
když tóny hraje magie,
hudba a v ní kamení,
no to vovaz tedy je.
Perfektní pokračování a zároveň zakončení první knihy o Zeměploše. A to je to, čeho si na Pratchettovi obrovsky cením, tedy že prvotní nápad nenatáhl na deset dílů, ale vše včas ukončil, abychom se mohli příště podívat zase někam jinam a seznámit se s novými skvělými postavami.
Tak z týhle story mi běhá mráz i mezi holopůlkama. Krásný svět plný vřelých mezilidských vztahů a šťastných rodinných setkání.