witiko komentáře u knih

Během dovolené na Kokořínsku skvěle posloužila a dala mi pocítit kouzlo, tajemství a génia loci téhle zvláštní krajiny.

1 17.07.2022

Další do mé smutné sbírky nedočtených (a tedy nehodnocených) knih. Pořád jsem se do ní nutil s pocitem, že přeci námět, doba a prostředí by mě měly bavit a zajímat. Jenže nebavila, a místo, abych si užíval děj, přemýšlel jsem, čím to je. Podle mě je to mainstreamová historicko-dobrodružná kniha psaná dost na efekt. Nic, co by člověkem pohnulo, nebo nějaký hlubší podtext, který by v člověku rezonoval, se v ní asi neskrývá. Nevěřím postavám ani ději. Nakonec jsem si nalistoval zdejší negativní komentáře, a ty formulují moje dojmy tak přesně a trefně, takže nemá smysl to opakovat. Snad bych jen připojil, že pokud se do této silně přeceňované knihy nedokážete začíst, nejste sami a rozhodně nejste divní.

Bohužel to nefunguje úplně tak, jak by chtělo. Komiks by měl být první pohled strhující, ale tady se člověk hned zaplete do nejasností, kdo je vlastně kdo, protože ilustrace jsou tak nezřetelné (chtěl jsem říct "amatérské", ale nechci být moc drsný) a přitom je tu hned od začátku tolik postav, že se ani nestihnete zorientovat. Jednu hvězdičku navíc dávám za vzdělávací druhou část, ale ve výsledku to funguje sotva na 50%. Moc si neumím představit, že by to děti vtáhlo do děje a tím podnítilo zájem. Škoda, nápad a koncepce super, ale realizace ve formě komiksového příběhu se příliš nepovedla.

2 18.06.2022

Ukázkový příklad, jak má vypadat propagace a popularizace archeologie. Skvěle napsané, výborně tematicky členěné, přehledné se spoustou kvalitních fotografií a názorných ilustrací. Člověku se hned všechny ty fragmenty poznatků zaslechnutých ve škole i artefaktů zběžně zahlédnutých ve vitríně muzea propojí do velmi plastického a barveného obrazu a pravěk hned ožije před očima. Současně kniha nechává i řadu otazníků, které čtenáře učí archeologii fandit a vnímat ji jako dobrodružství poznání. Kdyby takto vyšly zpracované i ostatní kraje, to by byla paráda!

4 18.06.2022

V porovnání se skvostným Archeologickým atlasem Čech, který nemá chybu, trošku zklamání – jednak výběrem lokalit (mnohé nejvýznamnější tu záměrně chybí, aby udělaly místo zcela novodobým, naopak je tu až zbytečně moc hradních zřícenin), ale také celková přehlednost a názornost tu není až tak uživatelsky přívětivá, chybí např. kategorie "Rizika", "Přístup" nezahrnuje možnost nejbližšího zaparkování a kilometrově nepočítá cestu tam i zpět s prohlídku lokality, v závěrečné mapě jsou abecedně jen jména katastrů, ale nikoli samotných lokalit, což ztěžuje vyhledávání atd. Konečně i samotný text je sušší, chybí tomu nadšení pro popularizaci, jež bylo typické pro český atlas. Je skvělé, že tenhle počin existuje i pro Moravu a Slezsko, ale když dva dělají totéž, není to holt úplně totéž. I tak je to ale výborná kniha, abych jen nehaněl, a určitě doporučuji.

2 16.06.2022

Vynikající kniha přesně pro mě a v pravý čas. Po Hoškově knize "Sloužím tajnému ohni" zaměřené na náboženské motivy jsem chtěl zapátrat po Tolkienových zdrojích v pohanském dávnověku, a nemohl jsem si vybrat lépe. Vždycky jsem tušil, že příběhy Středozemě jsou ve skutečnosti příběhy naší vlastní minulosti a tedy i našich hlubokých symbolických kořenů. Autor přesvědčivě dokládá, že tato skutečná Středozemě není nijak myticky mlhavá, ale lze ji umístit do severozápadní Evropy zhruba před patnácti stoletími. To byla doba, kdy se nastupující historie ještě volně prolínala s doznívající mytologií. Snad všechny předchozí komentáře si stěžují na to, že je autor odborník, že je kniha příliš chytrá a nabitá informacemi atd., ale to je přeci, u všech Valar, přednost, nebo snad ne?! Kniha je výborně napsaná (i přeložená), velmi erudovaná, faktograficky bohatá a spolehlivá. A čtivá! I když samozřejmě hutná, je třeba ji číst po kouscích. V reakci na první komentář chci zdůraznit i to, že autor v textu vždy pečlivě uvádí, z jakých zdrojů konkrétní fakta čerpá. Pro zajímavost, Hošek ve své knize odkazuje na knihu "Skutečná Středozem" od Briana Batese, ale jsem si skoro jistý, že se spletl a měl na mysli tuto. Můj příspěvek asi vyznívá dost polemicky, ale chci jen případné zájemce přesvědčit, ať se nenechají od této knihy odradit. Co docela chybí, je obrazová příloha, i když všechny např. zmiňované archeologické lokality lze snadno najít na internetu. Je tu ale i jedno dost zásadní opomenutí – v kapitole o dracích a drakobijcích autor zmiňuje především "pohádkového" Šmaka, o Glaurungovi se jen letmo zmíní a Ancaladona Černého jakoby vůbec neznal, i když jsou oba i se svými přemožiteli pro Tolkienovu mytologii daleko důležitější. To je asi jediná skvrna na kráse. V každém případě je to pro mě kniha, která ve světle Tolkienova díla umožňuje snít o vlastní minulosti a která dává těmto snům reálný základ.

4 04.06.2022

Velmi zvláštní kniha povídek, u které mám docela problém vystihnout a shrnout svoje dojmy. Vyznění knize dodává překrásná výtvarná úprava, malý formát padnoucí do dlaní a příjemně modré písmo. Z knihy jemně vane lidskost, životní moudrost, zkušenost a pochopení ke všemu, co je, i když podbarvená lehkým smutkem nad současností. Základním tématem knihy není podle mě ani tak "duchovní hledání", jak se píše v jedné recenzi (duchovní úvahy a citace nejrůznějších mystiků, mistrů a učitelů tu nejsou to nejzajímavější), ale spíš vztah člověka a místa. Jsou tu výborné, až mistrné popisy prostředí, míst, krajin, zemí (zejména těch exotických), ale i domů a domovů. Ve většině povídek místo nějakým způsobem k člověku "mluví" a stává se jeho součástí. To je to, co mě na knize bavilo nejvíc. Některé povídky mě zaujaly více, jiné méně, žádné mě vyloženě nenadchly, ale všechny ve mě zanechaly dojem. Autorka používá zvláštní literární postupy, kdy střídá osoby, časy i prostředí, a spíš než na děj se soustředí na celkové vyznění, náladu a pocit. Nikde to ale není pouhá hra s formou, svým způsobem je tohle řetězení asociací přirozené a obsah je tu vždy na prvním místě. Autorka prostě vypráví, přemýšlí, vzpomíná, sní... a rozhodně to umí tak, aby čtenář se zájmem naslouchal. Je to knížka, která se nikam nedere a nepokouší se oslnit, jsem si ale jistý, že si svoje spřízněné duše najde.

2 04.06.2022

Kniha je výborná velice širokým tematickým záběrem od dějin každodennosti obyčejných lidí až po přiblížení panovníků a jejich lidských rysů i politických motivací. Někdo tu v předchozím komentáři psal, že ji přečetl za večer, já se tím naopak dost dlouho prokousával. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale asi mi scházela pevnější koncepce v rámci jednotlivých kapitol, takže mi dávalo práci udržet pozornost. Často se tu skáče podle toho, jakou otázku slina na jazyk právě přinese a dialogu schází vývoj. Kniha přímo vybízí ke srovnání s rozhovorem Vladimíra Kučery s Janem Rychlíkem "Historie, mýty, jízdní řády", který vyšel ve stejné edici. U Kučerova rozhovoru s Rychlíkem má čtenář pocit rovnocenné a plnohodnotné diskuze (aniž by tu tazatel překážel a zacláněl), zatímco v této knize má Lukáš Kašpar spíš jen funkci "nahrávače", který se ptá asi na tak to, co ho právě napadne a co by se zeptal kdokoli z nás. Přestože je sám vystudovaným historikem (jak na několika místech připomíná), kupodivu se tu neprojevuje nápadnější vhled, který by zpovídaného Jaroslava Čechuru nutil do větší argumentační hloubky. Přitom tu sympaticky neformální Jan Čechura často vyslovuje nekonvenční pojetí, u kterých by se námitky typu "ale vždyť přece..." nebo "na druhou stranu..." velmi hodily a nabízely. Čtenář by měl pocit zasvěceného rozhovoru, který odněkud někam vede, kde tazatel třímá otěže a sleduje jasnou linii, kam se chce dobrat. Ale dost těch připomínek. Tím se jen pokouším vysvětlit si, proč jsem u toho tak rychle ztrácel pozornost. Jinak je to výborná kniha, která určitě stojí za přečtení.

9 30.05.2022

Škoda přeškoda, těšil jsem se, jak se začtu, ale vůbec se mi to nepovedlo. Knihu odkládám. Autorův způsob učeného spekulování s pomocí (někdy i hodně vzdálených) analogií, jejichž adekvátnost nemohu posoudit, je pro mě nepřehledný, kostrbatý a obtížně sledovatelný, což při velké pravděpodobnosti, že pravda těchto dávných příběhů leží někde úplně jinde, je dost demotivační. Takže jsem usoudil, že to za tu čtenářskou dřinu asi úplně nestojí. Ale nebudu hodnotit a budu se těšit na komentář někoho, kdo se opravdu dokáže začíst. A především jsem zvědav, jaké budou ohlasy autorových hodně odvážných interpretací (třeba, že Avaři vnutili českým předákům uctívat Mithru) v odborných recenzích. Jinak mě překvapilo, že autor vůbec nezmiňuje knihu Petra Maška "Prastaré pověsti české". Ten se sice zabývá různými mladšími variantami syžetů a jejich vývojem, ale spíš to na mě dělá dojem, že autor o téhle knize vůbec neví, což mi poněkud oslabuje důvěru v jeho erudici. V kapitole pokoušející se doložit trvalý kulturní vliv Langobardů na přicházející Slovany zase kupodivu vůbec nezmiňuje asi rok starý objev dokladu slovanského přejetí germánských run... Je toho však víc, co mě zarazilo – např. i velmi zjednodušující interpretace genetických výzkumů. Ale nenechte si kazit dojem, čtěte a pište. Možná tomu ještě dám druhou šanci.

Velice čtivě, čtenářsky vlídně až laskavě a přitom hluboce napsaná kniha. Je radost sledovat autorův tok myšlenek a argumentů, a to dokonce i tehdy, když nesouhlasíte a máte pocit, že občas vám autor posouvá oblíbeného Tolkiena někam jinam, než ho sami máte a chcete mít. Já jsem ten pocit měl na několika místech. Tak třeba nemohu souhlasit s tím, že metafory slova a světla při stvoření Ardy jednoznačně odkazují na křesťanskou biblickou tradici, protože ve skutečnosti jde o vcelku univerzálně rozšířený kosmogonický motiv. Stejně tak nesouhlasím, že v Tolkienově legendáriu není nikde uvedeno, že vše dobře skončí a zlo bude nakonec poraženo. Tady autor vůbec nezohlednil Mandosovo proroctví v Quentě Noldorinwa (obsažené v Pádu Gondolinu), že Morgoth bude poražen černým mečem Túrina Turambara a všichni lidé budou pomstěni. Tentýž motiv Tolkien využil i v nepublikovaném fragmentu koncem svého života, jak Christopher Tolkien uvádí v komentáři k Legendě o Sigurdovi a Gudrún, takže je zjevné, jak moc bylo toto nadějeplné proroctví pro Tolkiena důležité. Dále když autor píše o tom, že smrt je pro lidský rod v Tolkienově pojetí návratem do ztraceného ráje, v Silmarillionu se naopak výslovně píše, že to, kam lidé po smrti odcházejí, je veliká záhada, kterou neznají nejen elfové, ale možná ani Valar. S tím souvisí i to, že autor vůbec nezmiňuje, že podle Silmarillionu byla smrt pro lidský rod Ilúvatarovým darem, který měl člověku přinést možnost osvobození, ale Morgoth tento dar smrtelnosti změnil na břímě a bolest. Jinak se ale autor velice dobře vyrovnává s příliš jednoduchými, symbolickými až alegorickými výklady a dobře dokáže proplouvat všemi rozpory a nejednoznačnostmi Tolkienova díla. Zatímco v Garthově knize Světy J. R. R. Tolkiena mi zcela chyběly křesťanské inspirační zdroje, tady mi občas až přebývaly, ale velmi si cením autorova silně formulovaného přesvědčení, že jakékoli dokladování "křesťanskosti" dělá Tolkienově dílu medvědí službu a ničí svébytné kouzlo Středozemě. Pro mě je právě zajímavé to napětí mezi prvotní Tolkienovou snahou navrátit Anglii ztracenou mytologii a současně své dílo v průběhu života kormidlovat do vod křesťanské teologické tradice. To s sebou přineslo spousty koncepčních a ideových komplikací, se kterými se musel Tolkien jako tvůrce vyrovnávat, ale také nevyčerpatelnou hloubku, která nikdy nebude moci být definitivně zastřešena. Závěrem jedna trefná citace, které mnou pohnula. Tolkienova tzv. úniková literatura není "útěk od skutečnosti do oblasti chimér a přeludů. Je to únik ze žaláře nepravé pseudo-skutečnosti (moderního, vědecko-technického světa užitku, účelovosti a prospěchu, zbaveného smyslu a kouzla) ke skutečnosti, jaká vpravdě jest". Neboli pro Tolkiena nebyla fantazie únikem od reality, ale nástrojem jejího hlubšího poznání a metodou, jak se dobrat její skryté podstaty. Takže, jak je patrné, mám ke knize pár zásadních výhrad a přitom ji obdivuji a vřele doporučuji... To už svědčí za vše.

12 09.05.2022

Knihařsky skvostný, obrazově nádherný i informačně poučný katalog. Artefakty jsou uspořádány do příslušných tematických kapitol, i když občas ne úplně logicky.

2 02.05.2022

K vlastnímu tématu hrdinského mýtu jako iniciační cesty "do jiného světa a zpět" autor dospívá velmi postupně až v druhé třetině knihy, což některé přímočarejší čtenáře může zaskočit. V tom nejužším pojetí se o monomýtu píše vlastně jen v rozmezí stran 191–216 + Apendix (ten je ve své hutnosti možná tou úplně nejpřínosnější částí celé knihy). Vše, co předchází, ale i následuje, je velmi důkladná teoretická průprava, doširoka rozhozená síť vazeb a souvislostí, ale i praktických a kulturotvorných důsledků. Skoro bych koncepci knihy vyjádřil příměrem – autor se k vlastnímu tématu postupně přibližuje spirálovitým kroužením kolem něj (soustředné kruhy se postupně zužují, ale často i všelijak protínají), aby se zase od něj tímto pohybem začal záhy vzdalovat. Ve všech těchto kruzích se ale čtenář dozvídá mnoho pozoruhodného a přichází na souvislosti, které by ho předtím nenapadly. Nic z toho není samoúčelné či nesouvisející, protože právě v takovém průsečíku vzájemně se křížících rovin se mýtus odehrává i působí. Pokud tedy chceme porozumět mýtům, je třeba se otevřít "kořenovitému propletenci" nekauzálních vazeb a vztahů. Na druhou stranu je velmi pravděpodobné, že na některé čtenáře bude kniha působit jako "těžko stravitelný bujón", jak autor shrnuje v poslední kapitole. Velmi oceňuji, že se autor i přes obtížnost tématu nevyjadřuje suše akademicky, ale pokud možno lidsky, a to i se spoustou příkladů. Zvlášť bych také ocenil jeho vyvážený a vstřícný postoj ke všem dnes už na staré haraburdí vyhazovaným klasikům (Freud, Eliade, Lévi-Strauss...), takže četbou si čtenář připomene a oživí celou řadu učebnicových koncepcí (včetně tak "ujetých" autorů, jako byl např. Géza Róheim). Autor i z nich dokáže vytěžit trvale inspirativní jádro. Jediné, co bych jednoznačně vytknul, je přemíra rozsáhlých citací Slavoje Žižka (hlavně v poslední části knihy), jež je až únavná, ne-li otravná, zvlášť když je patrné, že sám autor dokáže myšlenky formulovat daleko srozumitelněji a neustřeluje do takové míry obtížně vstřebatelné abstrakce filosofického žargonu. V každém případě je to sympaticky přemýšlivá kniha, kde možná neudržíte krok s autorem úplně ve všech tematických nitích, ale určitě zaujme a poučí – přinejmenším o tom, že "mýty se odehrávají na samé hranici toho, kam dohlédneme". Na závěr jen malé upozornění pro studijně zaměřené čtenáře, kteří by si chtěli přečíst něco z toho, na čem autor staví – ačkoli v seznamu literatury jsou uvedena i díla v českém překladu, u dvou titulů (Geertz, Lévy-Bruhl) česká vydání chybí.

5 25.04.2022

Malá velká kniha. Už dlouho se mi nestalo, že bych si nějakou knížku tolik šetřil a oddaloval okamžik, kdy už ji budu mít přečtenou. Jenže ona by ani nemohla být tlustší, pak už by to nebyla ona. Tahle kniha je jako lehký polibek. Je skutečně hluboce básnická, jak se píše na obálce, ovšem ne tak, jak si běžně představujeme – ta poezie je tu hluboko skrytá. Na pozadí zdánlivě obyčejného vyprávění a všedního jazyka se odehrávají situace, rozhovory a obrazy, které jakoby míří do věčnosti nebo aspoň do trvalé individuální paměti. Vše tu má zvláštní náladu posledních letních dnů, srpnové trávy, lehkého humoru, nadhledu a přitom nevysloveného smutku nad traumatem, o kterém nemá smysl mluvit, ale je třeba ho prostě "odžít" a převrstvit drobnými radostmi. Během měsíce na venkově se vše usazuje zpátky na své správné místo – věci, vztahy, práce i naděje. Čas tu plyne dopředu i nazpátek a v tom průsečíku mezi tehdy a potom se otevírá trvalá hodnota každého zažitého okamžiku. Nenápadné, nevtíravé a přitom tak působivé dílko!

6 07.04.2022

Knihu jsem nečetl od začátku do konce, ale vybíral jsem si, co mě zajímalo. I tak ale nechápu dost nízké hodnocení. Snad že to řadě čtenářů zcela nepotvrzuje jejich představy, sny a ideály? Knih o Keltech je (oproti podstatně zanedbávanějším Germánům) jen v češtině tolik, že vždy najdete něco, co vám v některé z nich přebývá, zatímco něco jiného chybí. Tady je třeba dost překvapivě na okraji zájmu český prostor, ale zase je tu "keltství" představeno ve spoustě jeho evropských variant. Především je ale v této knize fascinující a velmi podrobná kapitola o keltských jazycích a dále rovněž skvělé kapitoly o dějinách literatury, právu, folklóru a "druhém životě" neboli keltském obrození. V tom je kniha jedinečná a plná informací, které, troufám si tvrdit, v jiných nenajdete.

6 31.03.2022

Po mých výhradách k prvnímu dílu (druhý jsem si zatím ani nepořizoval) jsem tímto nerozhodně listoval v knihkupectví a uvažoval, jestli bych tomuto průvodci přeci jen neměl dát druhou šanci. Když jsem si ale u Černé věže přečetl, že zvon Bumerin je možná třetím největším zvonem v Česku, zase jsem ji zaklapl a s díky vrátil do regálu. To je tak těžké v dnešní době internetu jen pár kliky zjistit, že ve skutečnosti se nachází až na 22. místě? Takové informace, které bych si musel stále ověřovat, nakolik jsou spolehlivé, opravdu nepotřebuju. Nečetl jsem, takže nebudu hodnotit hvězdičkami, ale upřímně mě mrzí, že tak ambiciózní průvodce je tak zoufale maloměstský.

Když jsem dočítal Temného anděla, chyběla mi na závěr jen malá tečka, která by to uzavřela. To jsem ale netušil, že celý román Pád Cařihradu je vlastně takovou tečkou. Kupodivu ale tečkou za dílem, které asi mělo zůstat nepublikované, což soudím z toho, že Temný anděl, ač Pádu Cařihradu předchází, vyšel až posmrtně. V Pádu Cařihradu je na začátku plno retrospektivních vyprávění ke klíčovým situacím, které hlavní hrdina v Temném andělu prožil a autor o ně zjevně nechtěl postavu v Pádu Cařihradu ochudit (naopak jiné klíčové události, jako byla třeba jeho první láska v Cařihradu, si hrdina v Pádu Cařihradu kupodivu vůbec nepřipomíná). Jsou tu ale i odkazy k událostem, které v Temném andělu nejsou a dokonce se tu ukáže i pár podstatných tajemství, které nám o sobě hlavní hrdina v Temném andělu zatajil. Ten vztah obou románů je poněkud záhadný a s odstupem mohu říct, že mě sice dráždil a provokoval, ale současně i bavil. Svým vztahem ke  svému předchůdci totiž Pád Cařihradu dostává zvláštní dynamiku. Přitom vývoj hlavního hrdiny je zcela pochopitelný, je to pořád on a vlastně by mě zajímalo, jestli čtenář, který začal číst Pád Cařihradu bez Temného anděla si vůbec může hlavního hrdinu oblíbit, naučit se ho mít rád a chápat ho. Ale teď už konečně k románu samotnému. Waltari mě opět nezklamal, vylíčení poměrů v obleženém a dobývaném městě je skvělé a také i tady je řada nezapomenutelných obrazů a situací, které jsou jakoby prozářené mystickým světlem. Moc se mi líbilo, jak bytostně je tu propojen život a smrt města s hlavním hrdinou. Jako by i jeho duch stále dlel nad dnešním Istanbulem... Líčení událostí je historicky velmi věrné, jak se ukázalo, když jsem si k četbě vypůjčil i pěknou publikaci Konstantinopol 1453 (z edice Válečná tažení) plnou fotografií, starých vyobrazení a map (což všem budoucím čtenářům velmi doporučuji). Zajímavé je, že Waltari dobytí Konstantinopole pojal jako předěl dvou epoch (doba ideálů vystřídaná dobou opojení mocí a totalitarismem), i když ve skutečnosti uvadající Konstantinopol po osmanském dobytí začala opět významně vzkvétat a stala se otevřenou multikulturní a mezináboženskou křižovatkou. Na takovou autorskou stylizaci ale měl Waltari, zvlášť po čerstvé zkušenosti se sovětskou invazí do Finska, samozřejmě nárok. Čtenářský zážitek bohužel utrpěl vinou knihokazů z nakladatelství (vyd. 2003), kteří považovali za nutné veškerý děj včetně všeho, co čeká a nemine hlavní postavy, převyprávět rovnou na přední chlopni obálky. To je neskutečný spoiler, který je ze strany nakladatelství nepochopitelnou podpásovkou. Kdyby místo toho knihu vybavili mapkou Konstantinopole nebo aspoň opravili časté překlepy v sazbě, udělali by lépe. Závěrem stojí za zmínku, že knihu jsem začal číst shodou okolností v době, kdy Putin vtrhl na Ukrajinu a začal ji dobývat. To, jak se historie opakuje, mě až děsí. Úplně mě mrazí, když se hlavní hrdina loučí s latinskými loděmi prchajícími z dobytého města: "Dovezte křesťanskou zvěst o smrti! Rozechvějte Západ! Po nás jde na řadě vy! Nevidíte temnoty, které se vám v patách řítí do Evropy?" Už jen v tom, že lze do knihy projektovat nejrůznější soudobé události, svědčí o jejím nadčasovém poselství.

10 26.03.2022

Zpočátku jsem byl nadšený, jak je to čtivá, chytře i vtipně napsaná kniha, ale postupně se začaly vkrádat rozpaky. Především v první části knihy, která chce čtenáře seznámit s lidskými dějinami, jak nám je vyprávějí naše vlastní geny, jsem začal nacházet velmi sporné a diskutabilní informace (např. že anatomicky moderní člověk se začal z Afriky šířit před více než sto tisíci lety – většinou se uvádí cca o polovinu kratší doba), vzájemně se vylučující tvrzení (např. v kapitole o tom, kdy jsme jako Evropané získali mutaci umožňující trávit mléko i v dospělém věku), občas uniká pointa (např. archeologické doklady o konzumaci medu jsou v kapitole věnované trávení mléka jen proto, aby kapitolu mohla zakončit oblíbená snídaně, nebo proč?) nebo nit výkladu zůstává jaksi nedotažená (v kapitole o bílé barvě kůže je nakonec jen letmá zmínka, že se do Evropy rozšířila z východu, ale kdy a proč právě odtud?)... Mojí důvěrou v kompetentnost autora na poli prehistorie značně otřásla věta, že Keltové, kteří osídlili západní pobřeží Británie (ve skutečnosti sem ale byli spíš zahnáni během anglosaské invaze), "jsou na severu známi jako Piktové, na východě jako Sasové". Co je to za pitomost? Výsledně se mi jeví, že zajímavost tématu, snaha o čtivost a určitou dávku humoru v první části knihy občas převažuje nad spolehlivostí a přesností. V tomto smyslu s informacemi o genetické prehistorii Evropy lépe zachází vědecká novinářka Karin Bojsová (viz Podobné knihy). Na druhou stranu, další kapitola o možnostech, ale hlavně limitech osobního genetického testování je výborná a trefně formulovaná. Stejně tak kapitola o identifikaci královských kostí Richarda III. a rozkrývání příbuzenských sňatků v habsburském rodokmenu pomocí DNA je nesmírně zajímavá. Druhá část knihy o nejrůznějších mýtech a stereotypech v souvislosti s genetikou (pro kterou máme, jak autor píše, přímo kulturně naprogramované nepochopení) je skvělá – např. kapitola o neexistenci "rasy" je mimořádně důležitá, protože spousta úplně obyčejných lidí to stále nechápe, aniž by nutně byli rasisté. Stejně tak důležitá je kapitola o složitostech a nejednoznačnostech hledání genetických příčin vloh, nemocí a psychopatických projevů. V kapitole o čtení celého lidského genomu jsem se moc nechytal, přestože se autor snaží o populární výklad. Genetika vyjadřovaná v písmenkách už přesahuje moji představivost. Takže celkově hodnotím asi tak na 85% přínosu. Závěrem si neodpustím jednu výhradu k nakladatelství – takovéto knihy z oblasti evoluce, genetiky a původu člověka, které stárnou (jak sám autor píše) už ne v řádu měsíců, natož pak let, ale přímo týdnů, by se měly přeložit a vydat co nejdříve, nikoli pět nebo šest let po vydání... Pro čtenáře z toho vyplývá jediná rada – přečtěte si co nejdříve, romány snadno počkají a jen tak nezestárnou, ale u této literatury je třeba aspoň běžet za vzdalujícím se vlakem, když už se nemůžeme vézt ani na zadním nárazníku. A nakonec ještě jedna drobnost – grafická podoba knihy je příjemná a zvolený font se hezky čte, ale opravdu by nešla vymyslet trochu nápaditější a chytřejší obálka?

8 03.03.2022

Jsem strašně rád, že jsem se s touto nenápadnou brožurkou setkal. Neprobádané a zanedbávané pomezí mezi archeologií a folkloristikou je nesmírně zajímavé a podmanivé. Zdánlivá bizarnost lidových výkladů, interpretací, pověstí a etymologií se tu volně snoubí se skutečnou vědeckou záhadou, a to vše má svoje nakažlivé kouzlo. A právě od něj kdysi archeologie začínala. Autor (jehož studium nejrůznějších zapomenutých, často amatérských článků ve starých časopisech nebo ročenkách je skutečně obdivuhodné a záslužné) se přesně trefil do mého zájmu a našel jsem tu spousta podnětů, na které jsme ještě nikde nenarazil – třeba že pojem "mohyla" souvisí patrně jako přesmyčka se slovem "homole", že keltské "duhovky" získaly svůj název od představy, že poklady se nacházejí tam, kam ukazuje duha (v knize o starých Germánech jsem četl, že je to proto, že v jejich miskovitých prohlubních zůstávaly kapky vody, takže lidé je na zemi často nacházeli díky duhovému odlesku, který odrážely – což je výklad, který není v rozporu) nebo proč se sekeromlatům z doby kamenné říká "hromoklín"... Nehledě na spoustu odkazů k archeologicky zajímavým místům nebo nálezům, které se třeba dnes už ani nezachovaly. Pro mě byla tato knížka skutečný bonbónek a ačkoli je tak útlá, cumlal jsem si ji pro radost asi měsíc. A díky ní se mi urodil tajný sen (který tu klidně zveřejním, třeba se mi tím spíš splní) – najít někde na poli nebo v kořenech vyvráceného stromu nějaký takový kamenný sekeromlat... Možná bych s ním samou radostí taky začal čarovat.

4 21.02.2022

Klostermannovy povídky nestárnou a nezastárnou. Díky své opravdovosti, úžasné dokumentární hodnotě, vypravěčskému talentu a touze vyprávět, lidským charakterům z masa a kostí, nadčasovým lidským situacím, barvitým popisům krajiny a přírody v proměnách ročních dob i dějin, soucitu a lidskosti, moudrému nadhledu a hodnotám, které teprve v drsném zápolení člověka s přírodou oživují a stále zůstávají živé.

8 20.02.2022

Zpočátku jsem byl z této druhé várky povídek stejně nadšený jako z první knihy, ale postupně začaly moje dojmy kolísat. Co bych zvlášť ocenil nad rámec toho, co jsem chválil už u první knihy, je obrovská lidskost, kterou autor dokáže ze všech svých, zdánlivě i hodně technických nápadů, dostat. Tady je to snad ještě nápadnější. První povídka o cestování časem a ne/možnostech napravit své činy mě vyloženě dojala. Také titulní "Výdech" mě naprosto usadil svojí filosofickou hloubkou. Pozoruhodná krátká povídka "Co se od nás čeká" mi se svým podivným udělátkem způsobujícím kognitivně-existenciální paralýzu opět připomněla Franze Kafku (konkrétně povídku "Starost hlavy rodiny"). Také "Pravda faktů, pravda pocitů" je výborná a skvěle napsaná. Naopak "Životní cyklus softwarových objektů" mě vyloženě nebavil a musel jsem se hodně nutit. "Pupek světa" byl zajímavý literárně, protože je psaný formou osobní modlitby, ale dost mi tu překáželo, že tu musíte přistoupit na kreacionistický nesmysl a jen sledovat, co dalšího bizarního z něj bude vyplývat. Poslední povídku už jsem vůbec nedokázal dočíst, protože to už se mi zdálo jako taková ptákovina, že jsem v tom nedokázal nacházet radost ani životní poučení. Takže abych to shrnul Ted Chiang je skvělý autor a budu se moc těšit na něco dalšího, jeho slabina je ale v tom, že ne na všechny své skvělé nápady dokáže své čtenáře účinně nalákat. Vždycky musíte spolknout obrovskou porci "co by bylo, kdyby" a ne vždy se to zcela povede. To je riziko, se kterým je asi nutné u vizionáře Chianga počítat.

7 01.02.2022