woodward
komentáře u knih
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Bylo tu není tu, havrani na plotu... tohle člověka napadne když čte o mravencích odvlékajících cáry kůže posledního potomka, sežraného v kolébce. Brrr! Všechno lidské pomíjí...
Krása nesmírná
Irina Karnauchovová (p)
Jako kluk jsem Krásu nesmírnou přečetl nesčíslněkrát. Drak Gorynyč, Kostěj Nesmrtelný, překrásná Vasilisa; bylo to úžasný, navíc s nádhernými ilustracemi. Takovou chaloupku na kuří nožce jsem už potom nikde neviděl.
Smrt je mým řemeslem
Robert Merle
Merle se ponořil do hrůzy až na dno a vylovil tenhle příšerný příběh. Je to mistrovsky napsáno, i když si neumím představit, že bych to chtěl někdy přečíst ještě jednou.
Boj o ostrov
Arthur Ransome
Vzpomínám si, jak jsem tuhle knihu u nás v místní lidové knihovně pořád nemohl zachytit. Dostal jsem se k ní až po absolvování Trosečníků z Vlaštovky a Zamrzlé lodi kapitána Flinta, což mi šlo na nervy, protože oni si každou chvíli povídali o událostech, o nichž jsem já nic nevěděl. Proto teď mám všechny tři první díly bezpečně uložené ve vlastní, nikoliv místní lidové knihovně. Už víc jak čtyřicet let.
Babička
Božena Němcová
Božena Němcová je velká spisovatelka. Babičku jsem kdysi dávno přečetl dvakrát a zatím (od té doby uplynulo několik desetiletí) bych řekl, že mám dost. Ale aspoň jednou by ji měl přečíst každý, kdo mluví česky.
Jedenáctý bílý kůň
Jan Skácel
Básník nás vždycky překvapí, když nám ukáže věci, které dobře známe. Kdyby to neudělal, ani bychom se na ně nepodívali.
Všechno to krásné Skácelovo povídání obsahuje i jedno čistě soukromé překvapení pro mě: Když jsem si tu přečetl černé na bílém slova "maryáš ostrý jako meč", mého zuřivého puritánského svědomí, brojícího proti všem jazykovým novotám a prohřeškům proti pravopisu, se to ypsilon ve slově maryáš nedotklo ani v nejmenším.
Oheň na Měsíci
Norman Mailer
Parádně zpracovaný příběh největšího dobrodružství dvacátého století. Občas si v ní listuju dodnes a vždycky si znovu vzpomenu na to dusno a napětí, když Borman a spol. v Apollu 8 zmizeli poprvé za odvrácenou stranou, i na velmi těžko definovatelný pocit, který jsem měl, když jsem v televizi koukal na Armstronga, jak seskakuje z poslední šprušle na povrch Měsíce. Tohle už se znovu nezažije, ani kdyby přistáli na Marsu.
Lakomec / Misantrop / Tartuffe
Molière (p)
Lakomce znám v podání Miloše Kopeckého, Misantropa jako Václava Vosku, jenom na Tartuffovi jsem v divadle nikdy nebyl. Moliere je mistr, Pan dramatik, doporučuji všem zdejším mláďátkům, která se o něm musela učit k maturitě, aby si tím nenechala jeho dílo znechutit. I tvůrci školních osnov někdy mohou mít pravdu.
Kruté moře
Nicholas Monsarrat
Je obecně známo, že válka je zlá a také že severní Atlantik je drsný. Nicholas Monsarrat nám vypráví o pohnutých osudech mužů a žen, kteří válce čelili v severní části Atlantského oceánu. Ale jeho román ani zdaleka není jen o konvojích, ponorkách a vichřicích. Je to příběh posádky a dvou lodí zmítaných válkou a mořem. Román o povinnosti, profesionalitě a statečnosti, o hrůze a smrti. O vypočítavosti a zbabělosti. Také o rozdílnostech postojů a přístupu na straně Spojenců. Když fregata Saltash podstupuje údržbu a přezbrojení v newyorských docích, jeden z námořníků vypráví o svých zkušenostech s Američany: "Nejvíc ze všeho mě zarazil jejich povolávací systém. Tuhle byl na večírku člověk, který se naparoval, že má ženu a čtyři děti, a pro tohle mu znovu povolili odklad... Všude jinde na světě, v Rusku, v Anglii, v Německu - mít ženu a čtyři děti je důvod pro boj..."
Pokud jde o význam toho citátu, zdá se, že Amerika jako obyčejně předběhla zbytek světa. Procento Evropanů ochotných bránit svou zem prudce klesá.
Dějiny Francie
André Maurois
Tato kniha potvrdila mé dřívější zjištění, že knihy o dějinách Francie nemá smysl číst, pokud je napsal Francouz.
Klobouk ve křoví
Jiří Voskovec (p)
Všechny komentáře jsou zbytečné. Stačí smeknout a přidat pět hvězdiček.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV
Jaroslav Hašek
Je to Dílo s velkým D. Bohužel, blbců je na světě nejvíc (jsou v každém lidském společenství, ať už jakkoliv definovaném) a proto si blbci v Česku Švejka přivlastnili a hrdě se hlásí k jeho "odkazu" nebo k tomu, co za Švejkův odkaz považují. Hašek byl postava podivná; při čtení "Komisařem města Bugulmy" si člověk nějak nemůže srovnat v hlavě, co ho vlastně vedlo k tomu, že se tím komisařem stal. Ale spisovatel to byl náramný a Švejk je veledílem světové literatury - ať už si o něm komunita blbců myslí cokoliv.
Nadace
Isaac Asimov
Sága o Nadaci začíná docela nenápadně, ale i tak je hned od začátku vidět, že to byl od Asimova vynikající nápad. Stejně jako v pozdějších dílech, které vlastně vznikaly "nad plán", protože původně autor nic tak obsáhlého nezamýšlel, je jasně vidět, že ten dobrý nápad je v rukou mistra žánru sci-fi. Dávám pět hvězd za celou sérii o Nadaci.
Dědictví otců
Robert Merle
Nebudu spisovat komentáře ke všem třinácti dílům Merlovy historické fresky; vyjádřím se k celé epopeji zde u prvního dílu. Autorův záměr je zřejmě především didaktický. Formou čtivých příběhů seznamuje čtenáře s obdobím dramatických zvratů v dějinách své země a je fakt, že díky Dědictví otců (nebo Osudům Francie - Fortune de France, jak se celá série jmenuje v originále) mám celé to složité období nejenom francouzských, ale západoevropských dějin poměrně přehledně srovnané v hlavě. Úvodní díl byl pro mne zjevením. Námět i zpracování, použitý jazyk, to všechno mi připadalo téměř dokonalé. Mnohem později jsem ve Francii dostal do ruky dalších pět dílů příběhu o Petrovi ze Sioraku a okouzlení pokračovalo. Báječně propletené dobrodružné příhody hlavního hrdiny bez bázně a hany s líčením převratných událostí, otřásajících tehdejším západním světem, to všechno podané archaickou francouzštinou (nebo češtinou ve skvělém překladu Miroslava Drápala) působí vskutku monumentálním dojmem. Musím připustit, že poslední díly druhé série o Siorakovi mladším již vyznívají trochu šablonovitě a autorův záměr předat čtenáři poučení odlehčené historkami o milenkách, soubojích a tajných posláních, se stává poněkud do očí bijícím. Nicméně za celou epopej Dědictví otců uděluji zasloužené čtyři hvězdy.
Návrat Temudžajů
John Flanagan
No... jak už jsem podotkl v jiném komentáři k této sérii, chtělo by to posunout celej příběh na novou rovinu. Nejspíš se nabízí již dříve naznačené spojení obou sérií (hraničáři-volavky) v nějakém novém rozsáhlejším příběhu. Ne že by tohle povídání o Temudžajích nebylo ke čtení, ale nějak to ztrácí šťávu, chybí tomu nápad. Ale čte se to příjemně, čtyři hvězdy dám.
1813: Válečný požár
Sabine Ebert
O "dějinném směřování" k bitvě národů u Lipska, o politických souvislostech, motivacích, stojícími za činy vládců bojujících zemí, i o tom, co a proč si o tom všem myslí obyvatelé Saského království, se v téhle knize člověk doví hodně - ale ne dost. Na můj vkus se paní autorka až příliš zaměřuje na příběhy a zážitky jednotlivců. Věřím, že, jak tvrdí v doslovu, to všechno jsou autentické momenty doložené a zdokumentované - jen se třeba staly jiným osobám než které si autorka vymyslela. Jen se mi zdá, že v historickém románu o slavné bitvě by autor neměl své ambice omezit na sdělení, že válka je zlá, špinavá, krvavá záležitost a válčící panovníci se ve svých rozhodováních řídí jen vlastní ješitností a svými sobeckými zájmy. V bezmála sedmisetstránkovém románu bych očekával, že autorka mnohem důkladněji seznámí čtenáře s celkovým pohledem na situaci politickou i vojenskou, do kterého pak lze vkládat jednotlivé linie lidských příběhů, ať už fiktivních nebo historicky potvrzených. Za to jí ovšem všechno to válčení nestálo. Podle mého soudu o utrpení lidí postižených válečným běsněním, pokud autor nechce čtenáři sdělit nic jiného, se dá napsat zajímavě (a dojímavě) i na nějakých 150 stránkách. Historický román by měl zachycovat historii a pod tím si doopravdy nepředstavuju vyprávění o tom, jak to tenkrát měli lidi ve válce těžký. Těžký to mají lidi ve válce vždycky; to není historie, to je permanentní skutečnost.
Kolébka
Arthur Charles Clarke
Vyprávění o mimozemských "rozsévačích", kteří rozvážejí na domovské planety geneticky vylepšené potomstvo bytostí posbíraných po celém vesmíru, se nijak zvlášť nevymyká z podobných clarkeovských vizí publikovaných v minulosti a bylo by fajn, kdyby zůstalo jen při tom.
Ale násilně "implantované", zbytečné "dojemné" vhledy do minulosti lidských protagonistů příběhu mě mírně řečeno otrávily. Nejsem si jistý, ale tuším v tom souvislost s tím, že tahle kniha má amerického spoluautora. Americké publikum si na "lidský aspekt" příběhu potrpí. Clarke napsal s Američany spoustu knih a musím konstatovat, že ty z nich, které jsem přečetl, mě nijak neuchvátily - s výjimkou Posledního teoremu, na kterém s ním ovšem spolupracoval Frederick Pohl, což je Pan spisovatel. Nevím, co Clarka vedlo k tomu, že si v pozdějších letech začal zvát spoluautory z USA, snad za tím byla jen snaha přilákat ve větším počtu americké čtenářstvo a to zřejmě takové dojáky vyžaduje. S velkými klasikami typu série Odyssea, Světlo země, Písky Marsu atd. se tahle díla nemůžou rovnat.
Nojo, je to Clarke, dám čtyři hvězdy, ale pochybuju, že bych to někdy chtěl číst znovu.
Varus
Iris Kammerer
Každé impérium, které svět poznal, nejspíš zažilo šok podobný tomu, co zažili Římané v Teutoburském lese. Vždycky to bylo trochu jinak, ale pokaždé je to v podstatě stejné: Dobyvatelé mají za to, že dobytou zemi ovládli, všude jsou jejich posádky, místní s nimi spolupracují, někteří se dokonce dávají do služeb jejich vojsk. A pak se najednou stane, že se ti místní zvednou a dají dobyvatelům pecku do čumáku. Ne, že by to něco řešilo; říše se stala říší, protože je silná a bohatá a většinou nakonec stejně (aspoň načas) zvítězí. Jádro pudla je ale v tom, že ti dobyvatelé vždycky SAMI SEBE přesvědčí o tom, že ti podrobení akceptují jejich převahu a uznávají, že jim dobyvatelé přinesli pokrok a civilizaci. Pak dobyvatelé dostanou přes držku a říkají tomu zrada. Příběh o zmasakrování Varových legií mi mj. připomněl, jak mi kdysi v Německu jeden strejc vyprávěl o svých zkušenostech z války, jak se těm Jugošům nedá věřit, protože "oni se s váma v hospodě nalejvaj a smějou se a pak vám někde za rohem píchnou kudlu do zad." Co na to říct? Já jsem tenkrát radši mlčel.
Měsíční zahrady
Steven Erikson (p)
První díl mě zaujal, tak se pustím do dalších. Rozhodně to není tak složité a nepřehledné, jak si tu někteří komentátoři stěžují. Oceňuji, že si autor s vymýšlením a budováním svého světa dal práci. Má to hlavu a patu, autor svůj příběh vypráví vcelku přehledně - na tom že se střídají místa děje a střídavě sledujeme osudy jednotlivých protagonistů neshledávám nic nepatřičného. To třeba takovej Silmarillion co do zástupu postav, různých míst a zemí vyžaduje mnohem víc pozornosti, hledání v mapách apod.
Je to napínavý, chytrý; poctivě odvedený řemeslo. Pět hvězd.