wooloong komentáře u knih
(SPOILER) Každý z nás si holt musel projít pubertou. Někdo si na to od tatínka půjčil krabičku cigaret, někdo se pořádně opil a zvracel do roští za místním kulturákem, někdo si koupil za peníze z brigády motorku a balil na ni slečny ... princezna Cirilla alias Lvíče z Cintry alias Falka to vzala pěkně od podlahy a s bandou Potkanů loupí, pere se, občas někoho bez výčitek zabije a patřičně se věnuje své šikovné víc než kamarádce Mistle.
Yennefer se přidává do lóže čarodějek, kterou založila Fillippa Eilhart. Nejde o nic víc než o udržení vlivu magie na lidská království. A taky o Ciri.
Geralt si pořád léčí nějaké ty zlomeniny v Brokilonu, ale poté, co se dozvídá, že Ciri byla unesena do Nilfgaardu, se vydává za ní, aby ji zachránil před potencionálním sňatkem s císařem Emhyrem (a tedy potencionálním životě v krajkách, saténu, u prostřených stolů, z náruče nejmocnějšího muže světa). Geralt je prostě taťka, kterému není žádný chlapec pro jeho dcerušku dost dobrý.
Ale čtenář (stejně jako Emhyr) moc dobře ví, že do Nilfgaardu dorazila falešná Ciri. Geralt tedy excituje svůj meč a svou jankovitou Klepnu a vydává se do nepřátelského Nilfgaardu přes země, kde zuří válka. Přidává se k němu slavný básník, minnesenger, žvanil, věrný přítel a trochu fňukálek Marigold a taky lučištnice Milwa alias Maria. Na své cestě se setkávají s hromadami mrtvých, s utrpením a zoufalstvím, ale také s lidskou (a především trpasličí) soudržností a solidaritou.
Geralt, Marigold a Milwa se nejprve přidávají k trpasličí tlupě Zoltana Chivaye, která ochraňuje i několik žen a dětí, pak se k nim přidává tajemný bylinkář a felčar Regis a na milost vzatý stalker a nilfgaardský dezertér Cahir, muž (tedy spíš ještě chlapec) s okřídlenou helmicí z Ciriiných nočních můr. Geralt by nejprve nejradši celou tu smečku setřásl a putoval sám, ale nakonec musí i on, osamělý vlk, uznat, že ve smečce se loví a žije mnohem líp.
Křest ohněm končí na mostě přes Jarugu, kde se Geralt a Cahir přimotají k bitvě mezi Nilfgaardem a Rivií. Geralt musí opustit svou filosofii neutrality a Cahir si musí vybrat strany. Oba srážku dvou vojsk zdárně přežijí a Geralt je Meve - královnou Rivie, pasován (tedy spíše pafován, protože královna přišla při bitvě o přední zuby) na - Geralta z Rivie.
Navzdory okolnostem dokázal autor do knihy vložit i humorné a satirické prvky. Scéna s čarodějnicí, černým kocourem a pomateným knězem je jak vystřižená z Monty Pythonů a historka, proč se z Regise stal doživotní abstinent, je prostě kouzelná.
"Zpřeráželi mi všechny kosti v těle, uřízli mi hlavu, pokropili mne svěcenou vodou a zakopali. Dovedete si představit, jak jsem se cítil po vystřízlivění?"
(SPOILER) Yennefer by ráda poslala Ciri do školy čarodějek na Arethusu, ale okolnosti se poněkud vymknou kontrole. Čarodějnický ples začíná jako nudný banket pro snobské čaroděje a končí pořádným průšvihem. Geralt dostane na budku od Vilgefortze a nezbyde mu než si jít léčit rány do Brokilonu a Ciri prchá magickým portálem na Tor Lara.
To se ukáže jako dost špatný nápad, protože se octne na poušti, kde jí hrozí jednak dehydratace, jednak úžeh, jednak smrt hladem a jednak to, že se stane potravou bytostí, které připomínají obřího mravkolva. Část cesty ji doprovází hříbě jednorožce a svým chováním naprosto vyvrací pověst o jednorožcích a pannách. Zato umí na poušti vyčenichat vodu, a to není k zahození. Když je hříbě zraněno, Ciri nemá jinou možnost než použít magii ohně pro jeho záchranu. Hodně nebezpečná zkušenost.
Po dlouhé cestě do takzvané civilizace ji na pokraji smrti najde partička banditů, kteří sice mají vodu a jídlo, ale taky dost špatné vychování. A moc dobře vědí, kdo Ciri je, a jak velkou odměnu za ni mohou získat. Nakonec se jí společně s Kayleighem, zajatým Potkanem, podaří uprchnout.
Tak poznává smečku dětí, pro okolí nebezpečných vrahů a zlodějů, kterým ale nikdo nedal možnost volby, protože válka jim vzala všechny blízké a možnost normálního života.
Docela mě trápí, kam zmizelo hříbě jednorožce, a jestli se v příběhu ještě objeví. Dost jsem si ho oblíbila.
No, ta zápletka mi přišla hodně přemrštěná, ale jinak jako vždy, krátké kapitoly, čtivé, překvapivý závěr.
Jedna z těch lepších ze série o Jiřím Adamu z Dobronína. Zprvu se řeší jeden nalezený prstýnek a jedna ztracená snoubenka, aby se od půli knížky začaly hromadit mrtvoly a nakonec jde o záchranu celé Evropy. Nápad jistě dobrý ...
Další knížka, která se dobře četla. Děj hezky běží a postupně do sebe jednotlivé dějové linky zapadají až do dobře odvyprávěného a dovysvětleného finále. Jediné, co mi tam nesedělo, byla ta část týkající se nadpřirozena. Jakoby se táhla paralelně vedle hlavního příběhu a nikde do něj uspokojivě nezapadla.
Černé lekníny se mi líbily víc. Tušila jsem, o co půjde, ale přesto jsem čekala ještě něco dalšího, něco, co jsem neodhalila, a doufala jsem, že mi spadne čelist překvapením jako o Leknínů. Tohle mi na Bussiho přišlo trochu moc průhledné a přímočaré.
Tentokrát to bylo hodně překombinované a na mě poněkud nepoměr mezi dle mého slabým motivem a hromadou obětí. Také mě (jako Andulka VK) dost vytáčelo to vymýtání ďábla. Ďábel se nemýtí, ale vymetá/vymítá. Tuším, že už to nejméně jednou autor chybně použil v jiném příběhu.
Zajímavý námět, čtivě napsané, ale mezi českými detektivkami ze současnosti to pro mě není úplně top.
Harry Hole se nám na prahu padesátky trochu zklidnil. Již několik let žije se svou ženou Ráchel a jejím synem Olegem v lepší čtvrti a živí se jako vysokoškolský učitel, prostě idylka. Jenže udeří sériový vrah a Harry je opět povolán do služby. Opráší své dávné instinkty lovce padouchů a pouští se do pátrání. Naštěstí propadne chlastu jen jednou, a jen jednou se důkladně popere, nicméně tak učiní v rámci rytířské záchrany ženy. A nebyla by to správná holeovka, kdyby nás autor pěkně nepovodil za nos, nenahazoval nám falešné udičky a nakonec nás nepřekvapil ohromujícím zvratem. Klasická dobře napsaná detektivka. Není sice tak dobrá jako Sněhulák nebo Pentagram, ale pět hvězd si jistě zaslouží.
Skvělá knížka. Přesná paralela revoluce a následného opouštění ideálů, kdy někteří prohlédnou a jediným způsobem udržení moci se stává lživá propaganda a teror. A není pravda, že již není aktuální, naopak. Za mě si zaslouží plný počet.
(SPOILER) Třetí díl trilogie nebyl špatný. Bavila mě hlavně linka kriminální, všechna ta všednodenní vyšetřovatelská práce. To autorka zvládá dobře a je vidět, že se radí s kriminalisty. Tentokrát ale autorka porušila hned dvě pravidla pro psaní detektivek podle pátera Knoxe (první a čtvrté) a odepřela čtenáři možnost luštit případ společně s pardubickou mordpartou.
Ta druhá linka - romantická - je hotová tragédie, a to nejen díky závěru. Adam měl prostě smůlu na ženskou. Laura ho díky své aroganci a sebestřednosti nejdříve připravila o dítě a o možnost vytvořit s ní rodinu, a nakonec (neuposlechla rozkaz svého nadřízeného, protože ona je úplně nejchytřejší ze všech, a navíc přehlédla varování s vypnutým alarmem) i o život. Takovou partnerku do nepohody aby jeden pohledal. No a nakonec to úplně zazdila svým neuváženým činem. Navíc jsem mezi Adamem a Laurou necítila žádnou chemii a všechny ty vtípky, házení kuliček z papíru, otírání majonézy a kečupu ze zapatlaného obličeje mi přišly úplně mimo.
Kdosi tady připomínal podobnost s Michaelou Klevisovou a její psychologií postav. Hlavní rozdíl je především v tom, že paní Klevisová se věnuje především psychologii obětí a pachatelů, čímž detektivní příběh pozvedává a posouvá kupředu (postavy vyšetřovatelů mají svůj osobní život i vývoj, ale nijak ho nerozpitvává). Kristýna Trpková se naopak věnuje především psychologii a vývoji hlavních vyšetřovatelů, čímž rozbíjí a zpomaluje hlavní detektivní příběh, takže mu chybí gradace. Měla by se především rozhodnout, jestli chce psát spíš detektivku nebo milostnou romanci. Obojí dohromady nefunguje dobře.
A ještě poznámka k tomu, že Laura je líná jezdit MHD a radši se nechává vozit Adamovým autem (tak jasně, chápu záměr autorky). Moje osobní zkušenost - MHD v Pardubicích má poměrně dobrou obslužnost, zatímco projet autem město ve špičce je doslova horor.
Pokud se autorka příště pustí do nějaké zajímavé dobře promyšlené detektivky, tak si ji určitě ráda přečtu. Milostná romance není můj šálek.
(SPOILER) Geralt, který ještě v minulém díle horečně hledal Ciri, se najednou se svou bandou zasekl v Toussaintu u Marigoldovy dobré známé paní kněžny zvané Lasička. Najednou mají všichni hromadu času včetně Geralta, který si užívá lovu netvorů a milování s čarodějkou Fringillou. Při pátrání po jedné z nestvůr narazí na tajemnou komnatu (moc ráda bych byla za podrobnější informace o této záležitosti, kdo byla ta kostra na křesle a všechno okolo) a dozví se v ní, kde Yennefer vězní a mučí čaroděj Vilgefortz. Hned poté konečně sebere celou svou partu a vyráží Yennefer na pomoc. Zůstává pouze Marigold, protože chce zůstat s Lasičkou.
Ciri se už na konci minulého dílu dostala portálem Věže Vlaštovky do země Elfů. Ti od ní chtějí získat potomka, který by jim zajistil jejich bývalou moc, ale nějak se nedaří. Ciri se v elfském světě vydává stále dál a poznává, že jejich svět není zdaleka tak ideální, jak se na první pohled zdálo. Na scénu přichází opět její Koník z pouště, který dospěl v krásného bílého jednorožce, a díky němu a Kelpii začne cestovat mezi časy a světy (škoda, že tady nebyl potenciál využit mnohem víc). Při svém cestování se ocitne u čarodějky Nimue (Paní jezera) a ta jí pomůže dostat se na správné místo a do správného času, aby mohla zachránit týranou a vězněnou Yennefer. Jednorožec najednou mizí ze scény, zřejmě ho někde po cestě mezi světy Ciri vytrousila. Škoda.
Ciri přijíždí do Vilgefortzova hradu, což jsem úplně nepochopila, protože mladá zaklínačka, čarodějka a vládkyně času a světů se najednou ocitá naprosto bezbranná a vydaná napospas Vilgefortzovi a jeho drsným boys, aniž by měla v záloze nějaký plán B. Naštěstí se Geralt konečně vzpamatoval a dorazil na hrad chvilku po ní, takže začíná drsná bitva, ve které bojuje Geralt s Ciri, Yennefer a svou partou proti bandě padouchů a Ciri si to konečně vyřídí s Bonhartem a Geralt s Vilgefortzem, což by bylo nesmírně uspokojující, kdyby nenechal pan Sapkowski zabít Milwu, Regise, Cahira i tu hubatou Angouleme. To byla teda podpásovka.
Mezitím v lidském světě zuří parádně popsaná bitva u Brenny, zvláště scény z polního lazaretu byly velmi naturalistické a protiválečné se spoustou pozoruhodných postřehů a filosofických myšlenek. Líbilo se mi, že autor uzavřel osudy hrdinů z polního lazaretu, o každém se zmínil, co se s nimi stane v budoucnosti. To bych si bývala přála i u jiných postav, nějaké to finále a uzavření příběhu.
Na hrad dorazí též Emhyr se svými vojáky a ... bylo by to překvapení jako blázen, kdybych předtím neviděla seriál. Emhyr naštěstí na rozdíl od Habsburků a jiných vznešených rodů našeho světa upustí od nápadu vzít si skutečnou Ciri a spokojí se se sňatkem s její dvojnicí, což mu sice nezajistí exkluzivního potomka, ale politickou moc ano.
Ciri s Yennefer se zúčastní sněmu čarodějek, které už zase kují pikle na ovládnutí světa. Mají i plány s Ciri, která jim do toho ambiciózního světovládného plánu prostě hodí vidle. Á propos, na vidle ještě později dojde.
Geralt s Ciri a Yennefer najdou Marigolda právě ve chvíli, kdy kráčí na popraviště, což je jedna z mála humorných scén z této knihy. Marigold samozřejmě vyvázne (aspoň jeho neměl potřebu Andrzej zabít) a společně se vydávají do Rivie, kde dojde k pouliční bitce mezi lidmi a nelidmi a při níž je Geralt těžce raněn vidlemi dle sudby a Yen se ho snaží marně zachránit. Oba odplouvají na lodi společně s vládkyní světů Ciri na loďce na ostrov jablek (Avalon bych řekla) a do světa legendy o rytířích kulatého stolu.
No, nevím, dokázala bych si představit ucelenější závěr, v němž se všechny nitky pospojují, ale to by nemohl Sapkowski rozehrát tak velkolepou a košatou ságu. Jo, a kocourka Zrzka mi bylo fakt hodně líto včetně toho, jak s ním jeho rodina doslova zametla. A tý paní jsem to bleší kousnutí docela přála. Takhle se s kočičkama nezachází ... při psaní mě sleduje náš černý kocourek Merlin a s bráchou sibiřákem Utherem Pendragonem souhlasně přikyvují. Něco končí a něco začíná ...
(SPOILER) Banda pubertálních Potkanů to už začíná dost přehánět. Ke všem předchozím výstřelkům přidali ještě tetování a šňupání bílého prášku, a tak přichází trest. V našem světě by se to asi odbylo výčitkami od maminky, ráznějším řešením od tatínka a nějakým tím zarachem. Ve světě Zaklínače to není tak snadné. Potkani se ve vsi Žárlivost utkají s lovcem lidí a sadistou Bonhartem a nedopadne to vůbec dobře. Nikdo z Potkanů nepřežije, kromě Ciri, kterou Bonhart týrá a nutí ji bojovat v aréně.
Mezitím po Cirille pátrá kde kdo a díky vnímačce Joanně, která se Ciri snaží přečíst myšlenky, získá Ciri znovu svou čarodějnou moc a podaří se jí utéci navzdory vážnému zranění.
Tuto část příběhu vypráví Ciri v poustevně zneuznaného filosofa a nyní poustevníka Vysogota, který ji, těžce zraněnou, našel v bažinách a vyléčil.
Mezitím po Ciri pátrá také pasovaný rytíř Geralt z Rivie se svou partou (Cahir, Milwa, Marigold a Regis), poté, co se jim podaří dezertovat z vojska královny Meve. Hledají druidy, kteří by jim mohli poradit, kde se Ciri nachází. Jejich pátrání je sice vcelku dobrodružné, napínavé a zábavné, nicméně dost zmatené. Od Geralta, kterému Lvice z Cintry svěřila svou jedinou vnučku, bych čekala víc systematičnosti, prozíravosti a kompetence. Geraltova skupina do svých řad přibírá drzou a zemitou dívku Angouleme, do jejich putování se připletou ještě trpaslíci, jeden hodně zlý půlelf, banditi, chodící stromy a již jmenovaní druidi, kteří se s rasami, co se nechovají zrovna moc ekologicky, rozhodně nemažou.
Ani Yennefer není při hledání Ciri zrovna úspěšná, i když pro ni obětuje téměř vše, a její akce se na rozdíl od Geraltova bloudění jeví jako mnohem promyšlenější a účinnější. Nakonec si musí Ciri pomoci sama.
Na černé klisně Kelpii se vydává promrzlou zimní krajinou k Věži vlaštovky, která je druhým koncem portálu Věže racka, a doufá, že se dostane zpět na Thanned. Stíhá ji skupina pronásledovatelů v čele s Bonhartem, Riencem a Skellenem. Díky mlze na zamrzlém jezeře a svému umění bruslit získává Ciri značnou převahu a postupně vyřídí jednotlivé pronásledovatele. Obzvlášť Rience to pěkně schytal. Musím přiznat, že jsem si to fakt užila. Bonhart ovšem přišel jen o svou pýchu a Skellen si uhnal pořádné nachlazení. Navzdory tomu, že na místě Věže vlaštovky jsou jen ruiny, Ciri se podaří otevřít portál a ocitá se v jarní krajině a mezi Elfy.
Podle posledních událostí je jasné, že se všechny nitky příběhu sbíhají k jedné jediné osobě - čaroději Vilgefortzovi.
Pokud budu brát knížku jako náhled do historie počátků československé kinematografie, pak nemá chybu. Pokud ji budu brát jako historickou detektivku, tak je to dost slabé.
(SPOILER) Četla jsem jako dítě a bylo to pro mě děsivé, postupně umírá jeden Brouček po druhém, aby ve finále umřeli všichni! No, hlavně, že byli všichni poslušní. Ještě teď mám z toho husí kůži!
Tentokrát žádní divocí Uí Fidgente ani tajemné kláštery. Detektivní příběh se odehrává na lodi, takže se dozvíme mnohé o lodích, moři, bouřích, námořnících, pirátech, zrádných útesech, nebezpečných úžinách, plachtění proti a po větru, ale také si připomeneme spoustu biblických citátů včetně Písně písní a dozvíme se bližší podrobnosti o Fidelmině mládí a její citovém vzplanutí.
Tentokrát jede Fidelma do Santiaga de Compostela (díky knize vím, co tento název znamená) a před cestou a během ní se stane několik vražd, které Fidelma samozřejmě nakonec zdárně vyřeší a najde pachatele. Tentokrát je na to sama bez Eadulfa a společnost jí dělá kromě proradného bývalého milence, šikovného plavčíka a zdatného námořního kapitána především úžasný kocourek Myšipán, který v celém příběhu nakonec sehraje veledůležitou úlohu.
Pro mě byla ta změna prostředí a protagonistů příjemná a příběh hodnotím jako jeden z těch lepších. Akorát jsem nikde nedohledala, jak se dnes jmenuje tehdejší Armorie.
Armand Gamache a vesnička Three Pines opět v akci. Setkání se starými známými v novém prostředí policejní školy Sureté. Jen ta mapa mě zklamala, čekala jsem podle anotace víc.
Opět hodně brutální příběh, pro mě dost přes čáru. Další totálně zvrácený pachatel. A zase na to doplatili Amiši. Asi si dám od autorky na čas oddych. A co ta flaška od vína?
Dvě linie vyšetřování a v obou se dal celkem snadno odhadnout pachatel. Přesto napínavé čtení.
Posledních stopadesát stránek jsem prostě musela dočíst, proto jsem dnes poněkud nevyspalá. Takže čtivé, to ano. Nechci moc prozrazovat, tak jen v náznacích. Pochybuji, že by někomu něco takového tak dlouho procházelo a pochybuji, že by jim prošlo to připravované finále. Nicméně způsob, jak se autorka vypořádala s temnou stranou Sureté, se mi líbila. I ten závěr, třebaže to bylo až moc romantické. Krásně by se tak dala uzavřít celá série. A nikde jsem se nedozvěděla, zda je Róza v pořádku. Doufám, že ano, je to moje nejoblíbenější postava a hned za ní Ruth. A ještě poznámka pro překladatelku. Té části antény, která zachycuje elektromagnetickou vlnu a mění ji na elektrický signál, se neříká ozařovač, ale zářič.