xulij01
komentáře u knih
Obrazy z Ermitáže - Flámské a holandské malířství
kolektiv autorů
První stránky (5 až 19) jsou věnovány původu této obsáhlé sbírky. Kdy tedy byly obrazy získány, kým a jaký byl jejich původ. Občas se povedl nákup i rozsáhlé sbírky. Poté již následuje obrazová část. Na levé straně jsou základní informace o malíři (rok narození a úmrtí), o obrazu (rozměr a druh malby), stručný popis obrazu (často i vynecháno), rok, kdy byl získán do sbírky. Následuje ještě seznam literatury. Čili je to velmi stručné, stránka je využita jen částečně. Na pravé straně je poté vlastní obraz. U některých je na další straně zobrazen určitý výsek obrazu v detailu (na levé straně je opět popis: název obrazu, malíř a rok jeho narození/úmrtí, na pravé straně vlastní detail).
I přes starší datum vydání knížky jsou obrazy ve velmi slušné kvalitě (vše barevné). Je zvolen zvláštní způsob, kdy je na danou stránku nalepen vlastní obraz. Knížka působí „tlustým“ dojmem, ale textu tam zase tolik není.
Na mořích a oceánech
Ivan Hrbek
Jak už název napovídá, knížka se věnuje především událostem, které se odehrály na mořích. Období, z něhož se čerpá, je poměrně rozsáhlé: 1864 až 1951. Většina příběhů je situována do válečných let. Všechny příběhy spojuje to, že byly něčím zvláštní (náhoda, chyba kapitána, technická porucha, odvaha posádky atd.). Dalším pojícím prvkem je, že příběhy jsou podány nesmírně čtivě, zároveň autor nezahltí čtenáře detaily, takže na své si přijde i ten, kdo třeba válečným příběhům neholduje. Zápletky příběhů jsou velmi pestré. Například Kajaky do Bordeaux. Přístav byl od ústí moře vzdálen zhruba 70 námořních mil a nebylo možné tam nepozorovaně proniknout. Ponorka tedy vysadila skupinu speciálně vycvičených vojáků v noci u ústí řeky na kajacích a oni v průběhu několika nocí měli po řece dorazit do přístavu, k dispozici měli miny určené k potopení kotvících lodí.
Súčasné české a slovenské umenie
Jan Baleka
Kniha se věnuje celkem 54 umělcům, kterým byl do roku 1980 udělen titul národní umělec. Dvě stránky jsou vždy věnované životu umělce a jeho dílu, poté následuje šest stránek grafické přílohy s ukázkami jeho tvorby. Část věnující se českým umělcům je psána česky, slovenským poté slovensky.
Z výběru umělců (národní umělec) je patrné, že knížka je poplatná době, kdy vznikla, s tím je tedy nutné počítat a v textu se pak vyskytují následující spojení:
„Vytryskla v umělcově tvorbě spontánně, jako symbol přesvědčení všeho lidu o neporazitelnosti prvního socialistického státu na světě, bratrského Sovětského svazu, který bojoval v těžkých letech Velké vlastenecké války za svobodu celé Evropy, tedy i za naši svobodu, jako symbol radosti z osvobození a víry v socialistické příští našich národů.“
Ale i tak si lze díky bohaté obrazové příloze udělat základní přehled o vybraných umělcích a jejich životě (text písma je vcelku malý, takže na dvou stranách není těch informací málo).
Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů I
Giorgio Vasari
Umělec píšící o jiných umělcích. Napsané je to velmi barvitě a čtivě, kromě popisu díla a života knížka také obsahuje celou řadu zábavných historek. Autor se nebojí jednotlivé umělce a jejich díla hodnotit.
Hlavním záporem ovšem je, že má velmi bujnou fantazii, takže příliš nehledí na případnou pravdivost údajů (když mu tam něco chybí, tak si to prostě vymyslí). Bez uzardění připíše dílo patřící umělci X někomu zcela jinému. Zrovna tak se nelze spolehnout na data, která uvádí. Vyskytne se tam i případ, kdy umělec měl údajně vyzdobit stavbu, ale ta bohužel vznikla až po jeho smrti. Umělci připíše nový postup v malířství, který ovšem byl již dříve běžně používán. Podobných nepřesností je tam opravu celá řada, naštěstí jsou tato tvrzení uvedena na pravou míru v poznámkách pod čarou přímo na dané stránce, takže není nutné nikde listovat (u vydání z roku 2019). Knížka určitě stojí za přečtení, jen to chce nevynechat dané poznámky pod čarou.
Zlomená křídla
Eduard Čejka
Kniha sleduje osudy pěti československých letců. Autor čerpá z celé řady zdrojů (válečné deníky jednotlivých perutí, hlášení o absolvovaných letech, zpravodajské výslechy, úřední i osobní záznamy…). Zdrojem jsou i vzpomínky těch, kteří se s nimi setkali. Knížka je velmi čtivá a autorovi se povedlo zachytit charaktery jednotlivých letců. Na konci každého příběhu jsou přiložené i vybrané zdroje (například návrhy na vyznamenání, hlášení o absolvovaných letech…), takže si čtenář může udělat představu z čeho autor příběhy sestavil.
Vlastní příběhy končí stránkou 317 (vydání 1991). Rozsáhlá je část „Padli na poli cti“ (stránky 328 až 467). Zde najdeme seznam československých letců, kteří ve válce zahynuli, případně byli prohlášení za nezvěstné (uvedené je jméno, datum a místo narození, hodnost, datum a místo smrti, kde je pohřben a zároveň i příčina smrti). Kniha obsahuje větší množství tabulek, například počet sestřelů nejlepších československých pilotů, nejdůležitější cíle bombardovacích perutí (uvedený je počet náletů, letadel, množství bomb…). Bohatost vlastních příloh je patrná z toho, že vlastní příběhy končí na straně 317 a knížka má 515 stran (v knížce je i velké množství dobových fotografií).
Státník a prezident John Adams
David McCullough
Autor čerpal z mnoha pramenů. Nejvýznamnějším jsou deníkové záznamy Adamse a dále jeho bohatá korespondence, která se dochovala (čítající několik tisíc dopisů). Občas je z těchto zdrojů i citováno. Adams byl obrovským vlastencem a stoupencem nezávislosti Spojených států amerických. Dá se říci, že tomu věnoval většinu svého života, často na úkor vlastního prospěchu (byl velmi schopný právník a této činnosti se do značné míry vzdal ve prospěch činnosti pro USA). Zároveň byl ale velmi tvrdohlavý, pokud si něco vzal do hlavy, tak k cíli kráčel bez ohledu na to, co si o tom ostatní mysleli. Dle dobových pramenů ho taktéž považovali za velmi ješitného. Lze ho rozhodně považovat za jednoho ze zakladatelů Spojených států amerických.
Ač kniha sleduje primárně život Johna Adamse, tak se samozřejmě čtenář dozví velké množství informací o vyhlášení nezávislosti, boji s Anglií, vztazích s ostatními zeměmi, významných osobnostech té doby. Slušně napsaný historický román…
Monumenty
kolektiv autorů
Na první pohled zaujme rozměr knížky cca šířka 27 cm a výška 37 cm, takže ne do každé knihovny se vejde. Primárně se jedná o obrazovou publikaci, tudíž pro text zbývá méně místa. Každopádně ač jsou texty stručnější, tak i tak se lze dozvědět o vybraném „monumentu“ zajímavé informace. Obecně je věnována jedna dvojstrana každé památce. Záběr knížky je poměrně široký (namátkově vyberu pár na ukázku). Převažují historické památky Tádž Mahal, Chichen Itzá, Hagia Sofia. Najdeme zde ale taktéž novější stavby: operní budova v Sydney, město Brasilia, Disneyworld. Dále "technické stavby": solární elektrárna Solar One, Silicon Valley. Knížka se nevyhýbá ani přírodním krásám: Fudžijama, Velký bariérový útes.
Kousek textu, který se týká mostu Golden Gate (při přílivu a odlivu tam vzniká značný proud, takže byly pochybnosti, zda to vůbec půjde postavit):
„Nakonec dal mostní architekt Strauss staveniště obehnat metr silnou a pět pater vysokou betonovou stěnou a vodu z uzavřeného prostoru dal vypumpovat, takže vznikla pracovní plocha veliká jako fotbalové hřiště.“
Jedná se o starší publikaci z roku 1991. Takže ne všechno je aktuální. Například je tam zařazený Rotterdam coby největší přístav světa, což dnes již rozhodně neplatí. Jiným příkladem je World Trade Center, který byl zničen při teroristickém útoku...
Degas a Renoir. Neznámá díla.
Denis Rouart
Knížka obsahuje díla Degase a Renoira vlastněná Národním muzeem v Bělehradě. Vesměs se jedná o různé studie, náčrtky, skici (často jsou jen zpola dokončené). Na začátku je stručně rozebrán původ sbírky a její osudy. Velmi čtivou formou jsou pak rozebrána vybraná díla a dozvíme se samozřejmě i něco málo o malířích. Prvně je textová část a poté následuje obrazová, takže text se odkazuje na obraz na stránce x čili je nutné listování. I přes stáří publikace jsou obrazy v solidní kvalitě (vesměs barevné, černobílé jsou využity např. u kreseb uhlem).
Námořní tajná válka
Patrick Beesly
Knížka vypráví o činnosti Operačního zpravodajského střediska britské admirality (OIC) během druhé světové války. Na začátku je stručně nastíněn osud Room 40 (dá se říci, že se jedná o předchůdce OIC vykonávající činnost během první světové války). Je to psané z pohledu jednoho z pracovníků střediska.
Jedná se o hodně zajímavé čtení, na začátku se víceméně jednalo o útvar, který toho tolik nepřinášel, ale postupně nabyl značné důležitosti. Zdrojů, z kterých čerpal bylo povícero. Například rádiové zprávy, depeše, výsledky průzkumných letů, hlášení odbojářů v okupovaných zemích, zprávy vyslané těsně před potopením lodi ponorkou (pokud to stihli) atd. Čili se jednalo o mozaiku složenou z mnoha kamínků, kdy jich velmi často část chyběla (například lovící ponorky/lodě využívaly rádiové spojení ve velmi omezené míře, aby se neprozradily). Služeb OIC využívalo i Královské letectvo. Postupem času dokonce prosadili, že se snažili predikovat pohyb plavidel, kam asi zamíří (mnozí to považovali za „černou magii“ a něco takového odmítali), ale často to i fungovalo, na základě takových zpráv pak byly odkloněny konvoje.
Velmi zvláštní bylo, že všechny zúčastněné strany byly přesvědčené o tom, že nepřítel jejich šifry neprolomí. Zvláště Němci si tuto možnost nepřipouštěli (používali strojové šifrování Enigma). Vycházeli z toho, že i kdyby někdo získal stroj Enigma a aktuální šifry, tak jim to pomůže jen do doby, než změní šifru (ta se pravidelně měnila, takže by jim protistrana viděla do karet jen po určitou dobu). V tom se ovšem značně mýlili i po pravidelné změně šifer ji byli nakonec schopni rozluštit (byla tam určitá míra zpoždění, někdy dny, jindy i týdny, prolomení některých šifer trvalo i dlouhou dobu, zvláště na počátku, později již byli schopní číst depeše skoro průběžně). Informace, které OIC poskytovala, měly později cenu zlata, vědět, kam míří smečka ponorek (válečných lodí) lovících dopravní konvoje bylo pro Anglii klíčové (bez pravidelných dodávek by musela brzy kapitulovat).
Národní galerie v Praze I. - Sbírka starého evropského umění / Sbírka starého českého umění
kolektiv autorů
Knížka většího formátu. Šířka cca 23,5 cm a výška cca 31 cm. Obsahuje obrazy starého evropského a českého umění v Národní galerii v Praze. Na pravé straně je obraz a na levé informace o malíři a obrazu. Například o Mistru Třeboňského oltáře se dozvíme:
„Anonymní umělec, který je pojmenován podle oltáře augustiniánského klášterního kostela v Třeboni. Literatura zná jeden pokus o odhalení jeho anonymity. F. Mareš (1900) identifikoval malíře jako bratra Michaela, konventuála (člen konventu) třeboňského kláštera. Listinu (St. archív Třeboň), která byla pramenem tohoto údaje, publikoval (1964) A. Friedl; dokument z kanceláře papeže Inocence VII. je datovaný 26. 6. 1405 a vyhovuje žádosti o udělení odpuštění pro bratra Michaela, malíře, člena třeboňského kláštera, který spáchal hřích simonie (svatokupectví). Zpráva je velice zajímavá, ale pro identifikaci neprůkazná.“
Za informacemi o malíři je rozebrán obraz. V první části se dozvíme o jeho rozměrech, technice, podkladovém materiálu, původu, kdo ho vlastnil, jak se dostal do Národní galerie, zda jsou pochybnosti o jeho pravosti… Poté následuje vlastní rozbor, co je na obrazu namalováno. Taktéž je uveden seznam literatury, z níž je čerpáno.
V knížce je plno krásných obrazů s poutavým a poučným komentářem. Je vidět, že publikaci zpracovávali lidé, kteří se v umění vyznají (autorský kolektiv Národní galerie). Celkově je v knížce 144 barevných vyobrazení.
Deset dní do dne D
David Stafford
Celkově bych dal 3,5 hvězdičky. Koncept knížky je poměrně zajímavý. Autor si zvolil několik lidí a sleduje jejich osudy na pozadí přibližujícího se dne D. Část z nich si vedla deníkové záznamy, z kterých je čerpáno (u ostatních jsou využity deníky jiných lidí s nimiž se setkali či další prameny). Zdrojová literatura je poměrně bohatá, takže se nejedná o fabulaci a dle všeho jsou příběhy líčené v knize pravdivé.
Autor sleduje osudy velmi rozdílných lidí, jednak těch, kteří den D ovlivnili značnou měrou (Hitler, Churchill, Eisenhower, dvojitý agent Arabela/Garbo…), do druhé skupiny spadají například členové odboje ve Francii, německý voják na pobřeží Normandie, spojenečtí vojáci, vězněný člen odboje, skrývající se žid… Takže sledována skupina lidí je nesmírně pestrá, což umožňuje sestavit mozaiku z různých úhlů pohledu. Co mi ovšem trochu vadilo, že některé informace byly z mého pohledu nadbytečné (například, že šli do kina na určitý film – mladší generaci jméno filmu nic moc neřekne a daný herec taktéž asi ne, podobně informace o tom, co měli k obědu), na druhé straně jsou tam obsažené zajímavé informace třeba o dvojitém agentovi Garbo/Arabela. Kousek úryvku:
„Takto vyzbrojen odcestoval Pujol (pravé jméno agenta Garbo) ve společnosti své ženy do Lisabonu, odkud poslal Kühlentalovi falešný vzkaz, že je v Británii. V příštích několika měsících předal abwehru řadu zpráv. Předstíral, že z Británie dodává autentický materiál. Většinu informací přitom získal z různých publikací, k nimž měl přístup v lisabonské veřejné knihovně, filmových týdeníků, novin a časopisů a své depeše pak obohatil díky vlastní bujné představivosti. Zejména tehdy, když popisoval společenské zvyklosti v zemi, kterou nikdy nenavštívil, stejně jako neovládal jazyk jejích obyvatel.“
Poté kontaktoval Brity (jednou ho již odmítli coby provokatéra, v té době ale ještě pro Němce nepracoval) a ti vzhledem k doložené komunikaci mezi ním a Německem se rozhodli, že s ním budou spolupracovat, převezli ho do Británie a pod dohledem tajné služby dodával Německu „zaručené“ informace.
Vedle takových zajímavých informací se ale zároveň čtenář dozví následující:
„Také noviny malovaly na svých stránkách vcelku přívětivou vizi příštích dnů. Deník The Times uveřejnil inzerát Harveye Nicholse z londýnské Knightsbridge, který nabízel sluneční brýle s obroučkami rozličných barev, zatímco v dalším kdosi hledal bílý svetr a krátké letní kalhoty na kriket pro devítiletého chlapce. Jistá firma zase pod heslem „Plně elektrifikovaný domov budoucnosti“ předkládala obrázek domácnosti plné zásuvek pro vysavač….“
Historia Magistra I Od pravěku k vrcholům středověku
Luboš Balcar
Knížka obsahuje krátké úryvky literárních děl od pravěku až k vrcholům středověku. Úryvky nejsou opravdu příliš dlouhé (vzhledem k časovému období, které knížka vymezuje, to ani jinak být nemůže). Na začátku každé kapitoly je stručně nastíněno období, z které dané úryvky pocházejí. Například kapitola Mezi Eufratem a Tigridem začíná textem:
„Mezopotámie nikdy neexistovala jako stát, a přesto se pojmenování vžilo natolik, že i my ho používáme pro označení jednoho z nejstarších údobí lidské historie. Období označené pod pojmem „mezopotámské“ je časově velmi rozsáhlé, zahrnuje zhruba dva tisíce let…“
Ke každému úryvku jsou připojeny základní informace, například Nářek nad zkázou Uru:
„Veršovaná epicko-lyrická skladba pochází z počátku 2. tisíciletí př. n. l. jako bezprostřední reakce na historickou událost – dobytí a zničení sumerského města Uru r. 2016 př. n. l. Je jedním z posledních zachovaných děl sumerského období. Byla určena ke kultovnímu přednesu a její účinek byl zvyšován rytmickým doprovodem hudebních nástrojů, především bubnů. Obsahuje kolem 400 veršů, rozdělených do nepravidelných slok, spojovaných monotónními refrény.“
Celkově hodnotím 90 %.
Toulouse-Lautrec
Edouard Julien
Solidně zpracovaná monografie. Čtenář se dozví základní informace o životě a díle tohoto malíře (je pravda, že těch informací by tam mohlo být i více, ale rozhodně to stačí, aby si člověk udělal základní představu). Vše je doložené bohatou barevnou přílohou (plakáty, obrazy, kresby tužkou…).
Z Čech do Pompejí
Karel Sklenář
Knížka je nabitá informacemi, které jsou podány velmi poutavou formou. Vesměs se věnuje českým archeologům od 18. století (ale jsou tam i příběhy lidí, kteří ovlivnili zeměpis, geologii, etnografii, antropologii...). Velkou výhodu knihy je, že občas cituje deník dané osoby, což krásně navodí atmosféru. Například od Antonína Fryče:
„Opodál zámku knížecího spatřil jsem státi na malém pahorku nízkou kulatou věž, na jejímž temenu bývají vystavovány hlavy porubaných Turků, jelikož ale již po delší čas mír s Turky panoval, nebylo tam žádných lebek spatřiti. Vyslovil jsem přání, že bych byl rád hlavu Turčína na památku do Prahy přivezl, a když se setmělo, vyplnilo se se přičiněním mého průvodčího, co jsem si byl žádal, a přinešena mně lebka Turka, kterého byl jeden z Černohorců náhodou již v čas míru o tento kousek kratšího udělal.
Některé příběhy působí až absurdně. Například Jan Kolár se zabýval původem Slovanů, bohužel se nedá jeho snaha označit za vědeckou. Jeho oblíbenou metodou byl jazykový rozbor místních jmen (slov) čili podobnost slov v jednotlivých jazycích a na základě porovnání dojde k závěru, že dané slovo má původ v jiném jazyce. Dle něj byli Řekové původem Slované (to samé platí o Etruscích). Pro představu Venus (Venuše) není nic jiného než Ženuš, Ženucha. Zapletl se i do kauzy s Retránskými bůžky (jednalo se o jasné padělky, což potvrdila celá řada archeologů), Kolár samozřejmě tvrdil, že o padělky nejde. Prozkoumal je a tvrdil:
Na některých bůžkách jsou dvojí nápisy, na jedné straně slovanský a na druhé německý, což jest nepodvratný důkaz, že oba tito národové, Slované a Němci, ve snášenlivé lásce a svornosti mezi sebou žili, ba že společné chrámy a bohy měli, a že nešťastné sočení národní teprve později nastalo násilným uváděním křesťanstva.
Na to reagoval Karel Havlíček:
Věru nikdo by z nás neřekl, že již za těch časů, „za starých bohů, za boha Peruna“, panovala taková rovnoprávnost, jakou nyní pozorujeme kupř. nad vraty pražské policie.
Každopádně se knížka věnuje primárně skutečným archeologům a čtenář se dozví velké množství zajímavých informací.
Praha
Jaroslav Šetelík
Jedná se o velkoformátovou obrazovou publikaci s nádhernými akvarely Prahy (výška cca 35 cm a šířka cca 25 cm). Na některých je vyobrazena jedna stavba či nějaké malebné zákoutí, na jiném panoramatický pohled na Prahu. Ke každému obrazu je přiřazen stručný popis, který je ve více jazycích (díky tomu se často stává, že na jedné straně je obrázek s českým popisem a na další pak v cizích jazycích). Popis vypadá například takto:
Hrad Pražský pod sněhem. Od východní strany hledíme na hrad jako na ucelenou středověkou pevnost. Dvě cesty vedou k Černé věži, vlevo Staré zámecké schody, vpravo cesta po Opyši, jak je nazýván výběžek hradní hory, jako hřbet delfína dolů se svažující. Hradčany v ovzduší zimního dne jakoby podřimovaly nad městem, jehož domy se tulí k hradní skále.
S nasazením života
Peter Arnett
Paměti válečného reportéra (zabýval se i jiným zpravodajstvím, ale válečné konflikty knížce dominují), nejobsáhleji je popsána válka ve Vietnamu. První část knihy popisuje jeho začátky, zajímavější je to pak až od popisu válečných konfliktů. Jeho krédem bylo nestranné zaznamenání skutečnosti, ve Vietnamské válce byly samozřejmě tlaky ze strany USA, aby se o tom referovalo převážně kladně, což ale on nemohl (nebyl samozřejmě sám), když to viděl na vlastní oči. Do určité míry to charakterizuje následující příhoda popsaná v knize. Na protest proti vládě Diema (USA ho prvně podporovali, ale vzhledem k jeho excesům postupně ztratil jejich podporu) se někteří budhističtí mniši byli ochotní na protest i veřejně upálit, u jedné takové sebevraždy byl i Arnett. Nebyl sám, reportérů tam bylo povícero, měli dopředu zprávu, že k tomu dojde. Nikdo z nich se nesnažil sebevraždě zabránit, snažili se to primárně nestranně zaznamenat, když mu to poté někteří vytýkali, tak k tomu řekl:
„Má odpověď zněla, že kdybych byl vzal rozum do hrsti, možná bych té sebevraždě mohl zabránit – pokud bych se na mnicha vrhl a vyrazil mu benzín z rukou. Jako lidská bytost jsem to samozřejmě udělat chtěl, jako reportér jsem však nemohl. Kdybych to byl zastavil, tajná policie, která vše sledovala zpovzdálí, by ho okamžitě zatkla a odvezla by ho bůhvíkam. V té době jsme už věřili, že opoziční mniši jsou tajně popravováni. Kdybych se byl pokusil tomu zabránit, vehnal bych se přímo do vietnamské politiky. Má role reportéra by vzala zasvé spolu s mou důvěryhodností.“
Je to psané bez příkras, zároveň se autor nestydí přiznat, že měl leckdy strach (dost jeho kolegů zemřelo). Například se nachomýtl k nočnímu přistání vrtulníku v oblasti obklíčené vojáky Vietkongu a hrozilo reálné nebezpečí, že zahájí palbu. Aby mohl pilot bezpečně přistát, tak museli držet v rukou lampy, pilot po nich chtěl, aby s nimi trochu potřásali kvůli lepšímu určení polohy, na to Arnett zahlásil:
„Nevím, hoši, jak vám, ale mně se svítilna třese v ruce od té chvíle, co jsem se sem postavil.“
Některé historky působí až absurdně. Ve Vietnamu přebýval v oblasti, kde Vietkong nebyl, najednou se ozvala střelba, která připomínala kulomet, víceméně všichni cestující okamžitě opustili autobus a schovali se ve škarpě. Poté se zjistilo, že tam USA natáčí propagandistický film, jak má válka vypadat. Arnett měl hned velmi zajímavou reportáž, po jejím uveřejnění to samozřejmě okamžitě stopli (mohli mít snadno tisíce minut reálných záznamů, ale to by nebylo tak uhlazené).
Přemožitelé času 01
Milan Codr
Hezky zpracovaná publikace, kde se lze dozvědět čtivou formou řadu zajímavých informací o známých osobnostech. Rozdělená je do čtyř sekcích: literatura, věda a technika, hudba, výtvarné umění. Zajímavé je, že to není práce jednoho člověka, ale většího množství autorů (někteří z nich zpracovali životopisy více známých osobností).
U každé osobnosti je uvedený malý černobílý kreslený portrét. Navíc je v knížce celkem 16 stran černobílých a 32 barevných příloh (vyobrazení uměleckých děl, vynálezů, osobností…). Ve své době to musela být oblíbená knížka, a i dnes má rozhodně co nabídnout. Novější knížky podobného typu kladou často důraz na obrazovou přílohu, a tak nějak zapomínají na kvalitu textu (informací), což u této publikace rozhodně neplatí. V sekci literatury jsou například: Thomas Mann, Jules Verne, Denis Diderot, Jack London… Věda a technika: Alexander Fleming, Giordano Bruno, Karel Klíč, Jan Janský… V hudbě: Guiseppe Verdi, Niccolo Paganini, Fryderyk Chopin, Georges Bizet. Ve výtvarném umění: Honoré Daumier, Tiziano Vecelli, Raffael Santi, Václav Hollar…
Zázraky ve světě zvířat
David Black
Velmi poutavou formou jsou podány informace o vybraných zvířatech (namátkou žirafa, fregatka, chameleon, žralok, termití královna, vážka…), vše je doplněné barevnými fotografiemi. Určeno pro čtenáře od 12 let (leccos nového se samozřejmě může dovědět i starší ročník). Například kousek textu o lenochodovi:
„Gepard je nejrychlejší ze všech savců, zato lenochod je ten nejpomalejší. Jeho špičková rychlost, kterou ale neudrží ani několik metrů, nikdy nepřesahuje kilometr za hodinu. Lenochod však jen málokdy spěchá. Vše, co dělá, dělá pomalu. Osmnáct hodin denně tvrdě spí. Potravu tráví a zažívá tak pomalu, že mu stačí vyprazdňovat se a močit jednou za týden…“
I přesto, že se jedná o starší publikaci (rok vydání 1981), má i dnes co nabídnout. Jen je potřeba brát některé informace v kontextu doby, kdy byla knížka napsána. Je tam například popsaný i komár a u něj se dozvíme, že na malárii umírá asi 1 milión lidí ročně, což v dnešní době již neplatí.
Cesty velkých objevitelů
Richard Cavendish
Pěkně zpracovaná publikace. Kniha obsahuje velké množství obrazového materiálu, úryvky z deníků, přehlednou mapku zobrazující jednotlivé cesty, a to včetně měřítka a vymezení časového období, kdy cesty probíhaly. I přes velké množství fotografií se čtenář dozví o jednotlivých cestovatelích slušné množství informací. Na začátku knihy je souhrn objevitelských cest po jednotlivých světadílech a letech. Kniha se věnuje 30 objevitelům.
Březnové idy
Thornton Wilder
Román je psaný pouze formou dopisů, mezi pisatele například patří Caesar, Clodia z rodu Clodiů-Pulchrů, Kleopatra, Cicero, Catullus a další. Děj se odehrává v době před zavražděním Caesara. Část dopisů je meditativní (zvláště to platí o dopisech Caesara).
Jedná se ovšem o fikci, autor si dopisy vymyslel, ač tedy mohou působit reálně, tak rozhodně nejde o pravdivý historický obraz (je to míchání fikce a historických událostí). Některé postavy v té době byly již dokonce i mrtvé – například Catullus, historickou událost neváhá autor klidně o pár let posunout. Každopádně toto je v úvodu nakonec i zdůrazněno. Celkově je to zajímavě napsané, trošku mi ty dopisy připomínaly jednotlivá dějství v divadelní hře.