xulij01 komentáře u knih

Bolševici se potřebovali zbavit jakékoliv opozice, klasické řešení postřílet/zavřít bylo problematické, protože se jednalo o známé osobnosti, které měly řadu kontaktů na západě. Rusko v té době bylo značně izolované, málokterý stát byl ochoten oficiálně uznat jeho existenci, kdyby zvolilo stejné řešení jako u běžných odpůrců (neznámých, a tudíž bez ochrany), tak by se izolace ještě prohloubila. Lenin tedy vytvořil zákon, který umožnil deportaci nepohodlných osob. Knížka sleduje jejich osudy, názory, myšlenky.

Bohužel autorka přidává i své vlastní úvahy a filozofické rozbory (včetně interpretace historických událostí). Z mého pohledu to byla nejslabší místa knížky, něco tak suchopárného a nezáživného jsem již dlouho nečetl, navíc jsem rozhodně nemohl se vším souhlasit. Co bych naopak pochválil byly citace deníkových záznamů a různých článků v novinách, zvláště ty bolševické stály za to. Namátkou: "pokud patříš k buržoazii, tak jsi automaticky vinen" nebo "inteligence, to je hovno ". Téma opravdu zajímavé, ale doporučit knížku bohužel nemůžu, čtivost tomu chybí.

1 03.01.2025

USA se perfektně podařilo utajit výrobu atomové bomby hlavně před vlastním obyvatelstvem. Co mě vyrazilo dech, tak o tom vědělo jen pár kongresmanů (dokonce ani Truman, který byl viceprezidentem o projektu nevěděl nic, dozvěděl se o tom až coby prezident). A utajit to nebylo jednoduché, ty částky byly obrovské a někde v rozpočtu se musely schovat. Německo taktéž nemělo vůbec přehled, jak na tom USA s výzkumem je. Ovšem SSSR o projektu věděl první i poslední, neskutečné, jak účinnou výzvědnou síť měl, díky tomu byl schopný uspíšit vývoj atomové bomby o řadu let.

Knížka také obsahuje základní informace o štěpení atomu, kdy vědci došli k závěru, že by to mohlo mít praktické využití, jak na to reagovali politici, vojenské složky... Najdeme tam i část, která se pak věnuje výzvědné činnosti spojenců v Německu, protože panoval panický strach z toho, aby Hitler takovou zbraň nezískal (nakonec to byl jeden z důvodů, proč do toho USA nalily takové prostředky). V závěru je pak rozebrána výzkumná/špionážní činnost SSSR na tomto poli, kde získal uran, jaké prostředky (lidské i finanční) na ni věnoval. Knížka je nabitá nesmírně zajímavými informacemi, můžu ji vřele doporučit.

1 30.12.2024

Hubáček má dar srozumitelně sdělit spoustu informací a zároveň je zabalit do čtivého hávu. Monografie je to opravdu důkladná, prvních zhruba 40 stránek se věnuje předkům Pattona, odkud pocházejí, kdy do USA přišli, co všechno dokázali. Prvně jsem si říkal, že to bere až příliš široce, ale ono tytéž charakterové vlastnosti jeho předků najdeme i u něj a on na ně vědomě navazoval. V mládí byl odkojen příběhy o velkých vojevůdcích minulosti (César, Alexandr…) a k tomu se právě přidaly i příběhy o vojenských úspěších jeho předků a víceméně se už ve velmi útlém věku rozhodl, že na jejich vojenskou tradici naváže. Byl neskutečně cílevědomý, iniciativní, pracovitý, razící nové postupy a pokud bylo potřeba, tak armádě věnoval veškerý čas. Na druhou stranu byl prostořeký, víceméně každému řekl, co si myslí, hodně se předváděl, často zbytečně riskoval (aby ukázal, co je za "chlapáka") a na své podřízené byl nesmírně náročný (stejně jako na sebe).

Knížka obsahuje i řadu fotek a jsou vybrány opravdu jen ty kvalitní. V textu jsou citovány dopisy, hlášení, výtahy z novinových článků, vzpomínky lidí… Případné vysvětlivky jsou umístěné rovnou v zápatí, takže není potřeba listovat někam na konec knihy. Méně zajímavá mi přišla část věnující se meziválečnému období (bylo až neskutečné, v jakém rozkladu byla armáda USA).

1 26.12.2024

Většině umělců (převažují malíři, ale najdeme tam i sochaře nebo architekty) je věnován prostor do dvou stránek. Vesměs se dozvíme základní informace, samozřejmostí jsou barevné ukázky jejich děl. Často se jedná o neznámé umělce, někteří z nich dokonce třeba ani nevystavovali. Dost mě překvapil jejich počet a v závěru se čtenář dozví, že někteří ještě byli vynecháni, protože se o nich nesehnal dostatek informací.

Co bych knížce vytknul je, že u děl často chybí rok vzniku díla, název, použitá technika, rozměry (vesměs základní informace, které by tam mohly být). Ale každopádně je to zajímavý počin, určitě se tam najde dost umělců, kteří jsou pro veřejnost zcela neznámí.

23.12.2024

Kunderu jsem měl vždy zaškatulkovaného jako výborného romanopisce, takže jeho básně pro mě byly velmi příjemným překvapením. Bohužel je to poslední básnická sbírka, kterou napsal již v roce 1957. Básně jsou velmi přístupné a čtivé, většina z nich je nadčasová. Kdo má rád poezii, tak zklamaný si myslím nebude.

2 21.12.2024

Vyčerpávající, ale přesto vcelku čtivé líčení událostí, které vedly k bitvě na Bílé hoře a následné exekuci 27 českých pánů na pražském Staroměstském náměstí. Zachycené je to jak z pohledu protihabsbursky smýšlejících skupin, tak i těch, které naopak Habsburky podporovaly. Petráň to bere opravdu i z globální hlediska, kdy třeba na jedné mapce skvěle zachycuje, kdo stál, na čí straně, a to včetně těch zemí, které třeba jen s daným táborem sympatizovaly, ale aktivně se do konfliktu nezapojily. V knížce se najde i řada zajímavostí. Například v Národním muzeu v Praze byl vystavován meč, který měl být údajně použit při exekuci, v roce 1891 se ale při zkoumání zjistilo, že knoflík ze slonové kosti pochází z 18. století a záštita rovnou z 19. století (celkově šlo o primitivní padělek).

Někdy je knížka podrobná skoro až moc, třeba se tam rozebírá, z jakého okna byli vyhozeni královští místodržící. Uvádí jednotlivé prameny a jejich důsledným rozborem dojde k identifikaci "defenestračního" okna (zobrazen je i nákres místností…). Na druhou stranu tam zase zmíní zajímavou informaci, že padali z výšky cca 16 metrů a za pomoci posudku vedoucího Ústavu pro soudní lékařství Univerzity Karlovy rozebírá, jak to vlastně mohli přežít (pád z takové výšky bývá smrtelný).

1 18.12.2024

Solidně zpracovaný katalog k trvalé expozici Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. Po grafické stránce nemám, co bych vytknul. Velké množství obrazové přílohy: obrazy, rytiny, portréty, ukázky vydaných rukopisů, najdeme tam i třeba mapku, kde všude Komenský byl a s kým si dopisoval (vesměs přední učenci tehdejší doby). Knížka je členěna dle jednotlivých etap jeho života (stejně jako expozice výstavy). Na začátku každé kapitoly jsou na časové ose vypíchnuty nejdůležitější okamžiky jeho života a zároveň pro lepší orientaci doplněné světodějné události, které značně ovlivnily jeho život. Je tam snaha zasadit život Komenského do širšího dějinného rámce, takže ve stručnosti je nastíněné i historické pozadí dané doby.

Knížka každopádně nejde příliš do hloubky, určitě by se dal prostor využít i lépe. Dost mě překvapilo, jakou váhu Komenský přikládal různým prapodivným proroctvím, a dokonce i organizoval jejich vydávání (vesměs se jednalo o různé vize, jak budou Habsburkové poraženi a do Čech se vrátí nekatolická víra).

1 13.12.2024

Nejjednodušší bude začít malou ukázkou:

Iris jde lesem na klestí,
jde –
a tu se jí poštěstí
kalhoty hocha nalézti.
Prozkoumala je drobátko,
vzdychla si ale zakrátko:

Jen hnízdo,
a ne ptáčátko!

Já jsem čekal něco rafinovanějšího, je to takový jednodušší humor cílící "na první signální soustavu". Trochu bych to přirovnal k situaci, kdy člověk očekává humor typu Monty Python a dostane Kameňák (přeháním, ale celkově mě tato "poezie" zklamala).

1 11.12.2024

Doporučuji si hned na začátku přečíst krátký doslov autora na konci knihy, jsou to necelé dvě stránky. Popisuje v nich, jak vlastně rukopis vznikal. Oproti třeba románu Rakovina nebo V kruhu prvním není ten text tak "uhlazený", působí mnohem syrovějším dojmem a tohle právě v doslovu rozebírá. Hodně mě překvapilo, že celý rukopis neměl při psaní nikdy pohromadě, to samé platí o podkladových materiálech, bál se odhalení, a to je samozřejmě u takové monumentální práce zásadní komplikace...

Na začátku autor zmíní tábory typu katorga, které byly vyloženě likvidační, určené pro paragraf 58 ("političtí", ale bez problémů ho mohl dostat i někdo, kdo ukradl pár klasů na poli). Z nich se vyvinuly zvláštní tábory, které měly stále velmi drsný režim a jejich hlavním úkolem bylo zcela izolovat odsouzené od společnosti (když se jim blížil konec trestu, tak často dostali přídavek). Autor se sám právě do takového tábora dostal, takže to má všechno z první ruky. Věnuje se i útěkům, vzpourám, vyhnanství, situaci po smrti Stalina a nástupu Chruščova. Zvláště drsné je líčení následného vyhnanství, kdy po odpykání trestu často museli do odlehlých oblastí s puncem vyvrhele, takže je nechtěli zaměstnat a někteří pak považovali život v gulagu paradoxně za snazší. Jako v předchozích knihách je vyprávění prošpikované úvahami, konkrétními příběhy, srovnáním s carským Ruskem…

4 08.12.2024

První stránky jsou věnovány důvodům, proč k ní vlastně došlo. Zazní tam i trošku "kacířská" myšlenka, že začala již v září roku 1931, kdy Japonsko obsadilo čínskou provincii Mandžusko. Je to myšlené tak, že svět na tento akt agrese Japonska zareagoval neadekvátně a víceméně nechal Japonsku volné ruce a tím samozřejmě povzbudil ostatní státy bažící po rozšíření svého území. Jinak jádro knihy se věnuje převážně jednotlivým frontám, bitvám a značný prostor je vyhrazen vojenské technice a jejímu vývoji. Fotky jsou opravdu kvalitní a povedené jsou barevné mapky, kde je perfektně zachycen postup jednotlivých front ve vymezeném období. Na konci knihy jsou zmíněny procesy, které odsoudily nacistické a japonské zločince a zároveň je i stručně nastíněné dědictví druhé světové války.

Tím, že se kniha snaží zachytit vše podstatné ve značně rozdílných oblastech, nejde ani v jedné z nich příliš do hloubky, nehledě na to, že dost prostoru zabírá bohatá fotografická příloha. Rozhodně se ale čtenář dozví o druhé světové válce vše podstatné.

06.12.2024

Kdybych si měl vybrat právě jednu knížku od Solženicyna, která mě nejvíce oslovila, tak bych bez váhání zvolil právě V kruhu prvním. Nesmírně čtivá, nabitá informacemi, úvahami, na textu je cítit, že autor přemýšlel nad každým slovem. Nechtělo se mi věřit, že ten samý autor napsal i Souostroví Gulag (na mě ten text oproti V kruhu prvním působil neuhlazeně a neohrabaně, tím ale nikterak Souostroví nehaním, těžko se najde obsažnější knížka o gulagu). Vyprávění sleduje osudy vědců a inženýrů uvězněných na základě nesmyslných obviněních ve věznici Marfino, kde to oproti klasickému gulagu byl ráj. Mnozí samozřejmě řeší základní dilema, zda pracovat pro systém, který nespravedlivě odsoudil milióny lidí a vědět, že výsledky jejich práce může snadno zneužít k dalšímu útlaku. Podobných otázek nastoluje autor celou řadu. Nevím, co bych knížce vytknul, opravdu stojí za přečtení.

4 29.11.2024

Podtitul knížky „šedá eminence“ Čepičku zrovna nevystihuje. Chtěl být vždy ve středu pozornosti a vyhovovala mu "záře reflektorů", moc pro něj byla lákadlem, kterému nedokázal odolat. Byl nesmírně pracovitý, dobrý rétor a organizátor, dokázal velmi rychle proniknout do oblastí, s kterými předtím ještě nepřišel vůbec do styku. Zároveň mu chyběly jakékoliv morální zábrany a k cíli šel "přes mrtvoly", byl také velkým obdivovatelem Stalina a jeho stylu řízení. Sami autoři v úvodu přiznávají, že název knížky vznikl ještě předtím, než měli k Čepičkovi shromážděny všechny informace a poté již nebylo možné název změnit (navržený byl totiž i obal knihy).

Jeho život je rozebrán opravdu důkladně, byla tam maximální snaha získat co nejvíce informací (včetně vyzpovídání jeho spolupracovníků, přátel, známých i nepřátel). Samozřejmostí jsou různorodé písemné prameny. Jedno z mála bílých míst představuje pobyt v koncentračním táboře, něco se k němu dohledalo, ale není toho tolik a svědectví se od sebe vcelku liší. Perfektně je zpracován jeho život po druhé světové válce. Ihned se dostal do vedení města Kroměříže a i přesto (nebo možná proto), že byl právníkem, tak vydával nařízení, která byla v rozporu s tehdy platným právem (aneb revoluce zákony neuznává). Když s tím někdo nesouhlasil, tak se bez uzardění odvolal na vyšší autoritu, s kterou to prý probral (často se ukázalo, že to byla lež, de facto testoval, kam až může zajít). Pokud mu někdo zkřížil plány, tak mohl počítat s tím, že to odnese (byť třeba po mnoha letech). Nesmírně zajímavé je pak vylíčení jeho působení na ministerstvu obrany v době, kdy Stalin zavelel k přípravám na další válku. Knížku můžu vřele doporučit, občas se tam vyskytne jadrnější výraz, který v rámci textu působí nepatřičně, ale to je jen drobná vada na kráse. Celkově bych hodnotil 85 %.

4 22.11.2024

Knížka líčí život manžela královny Viktorie opravdu podrobně. Citovány jsou dopisy, deníkové záznamy, novinové články, projevy… Knížka se nevyhýbá ani drbům ("bulváru"), takže zaznamenány jsou i postoje k Albertovi ze strany nejen běžných obyvatel, ale i vládnoucí vrstvy. V knížce najdeme i ukázky karikatur z novin, leckteré jsou vtipné, ale každopádně mě překvapila míra neúcty, nebylo jim nic svaté. Byl Němcem a před sňatkem s Viktorií v Anglii delší dobu nežil, takže to byl značný kulturní šok a mnohými byl vnímán jako cizinec, jehož jediným posláním má být zajištění pokračování panovnické dynastie. Každopádně hodně překvapil a poměrně záhy se začal věnovat zahraniční politice, která Viktorii příliš nebavila. Je až neskutečné, do kolika oblastí nakonec zasahoval.

Co mě na knížce trochu vadilo, byla někdy až přílišná podrobnost líčení vybraných událostí (na narozeniny měl dort takové a takové rozměry…). Každopádně knížku můžu vřele doporučit, vždy jsem si myslel, že tahounem byla královna Viktorie a ona to není příliš pravda, Albert každopádně zemřel poměrně v brzkém věku, ale i tak po sobě zanechal značný odkaz.

08.11.2024

V roce 1990 sovětský vůdce Michail Gorbačov přiznal, že za Katyňský masakr je zodpovědný Sovětský svaz a poskytl k tomu i kopie dokumentů, které jeho vinu prokazatelné dokládají. Samozřejmě už předtím panovala jistota, na čí straně je vina (bylo až neskutečné, jakým způsobem se vedoucí představitelé SSSR zamotali do pavučiny lží, kdy jedno tvrzení odporovalo předešlému). Přesto se stále najdou lidé, kteří vinu SSSR odmítají, těm bych jen vřele doporučil, aby si knížku přečetli.

Knížka jednak sleduje osudy několika vybraných lidí, kterých se Katyňský masakr týkal, nejen popravených, ale i jejich rodin, případně známých. Polští důstojníci byli vybízení k tomu, aby psali svým blízkým, díky tomu NKVD (tajná policie) měla seznamy těch, které bude potřeba deportovat. Mimo to autor čtenáře seznámí se situací Polska před válkou, během války i po válce. Hodně zajímavé jsou postoje vedoucích představitelů USA a VB, dá se říci, že kvůli porážce Německa zametli Katyňský zločin pod koberec (nechtěli připustit, aby se spojenectví se SSSR rozpadlo, tak mu ustupovali na všech frontách). Je to neradostné čtení. Celkově hodnotím 85 %.

4 06.11.2024

Základní členění knížky je po jednotlivých válečných letech. Každému tématu jsou pak věnovány dvě stránky. Snaha je o komplexní pojetí válečného konfliktu, takže na začátku jsou i stručně nastíněné důvody jeho vzniku. Velkou výhodou knížky je, že se nezabývá pouze bitvami a situacemi na jednotlivých frontách, ale velký prostor je věnován i válečné technice a jejímu vývoji. Knížka by měla obsahovat celkem asi 500 fotek, mapek a plánů.

Nejde se zase až tak do hloubky (vzhledem k rozsahu obrazové přílohy by to ani nešlo), ale každopádně si čtenář udělá solidní představu o I. světové válce. Celkově mi přišla kvalita obrazové přílohy vyšší než kvalita samotného textu.

2 01.11.2024

Vlastní dějiny SS jsou zachyceny velmi stručně, opravdu jen v nezbytném rozsahu, aby si čtenář o tomto uskupení udělal základní představu (což je klad, zbývá tak více prostoru na líčení vlastních bitev). Líčení jednotlivých konfliktů je poměrně podrobné. Třeba o bitvě u Kursku se dozvíme, že SSSR vědělo cca 3 měsíce dopředu, že na toto místo Němci zaútočí (VB jim poskytlo informace "Ultra"). Dle knížky to šlo až tak daleko, že SSSR mělo rozkazy určené jednotlivým německým velitelům dříve než oni. Sověti čas k přípravě maximálně využili (zákopy, obrovské množství protitankových min, perfektně připravená protitanková palebná postavení…). Vlastní líčení bitvy pak probíhá po jednotlivých etapách, kdy se dozvíme počty zničených tanků a jiné techniky, padlých, velikost získaného území… V podobném duchu jsou poté zpracována i další ozbrojená střetnutí. Knížka obsahuje velké množství fotek a najdeme v ní i mapky zachycující jednotlivé bitvy.

Fotek je tam na můj vkus až moc, klidně jich mohla být jen polovina. Ne všechny jsou kvalitní a některé kusy ozbrojené techniky jsou zachyceny na fotkách x-krát. Obecně SSSR ztratilo mnohem větší množství techniky i vojáků, tak autor mohl důkladněji rozebrat, proč Němci byli v tomto ohledu úspěšnější (naznačené to tam je, ale vzhledem k obrovskému nepoměru v ztrátách se to dalo určitě analyzovat mnohem hlouběji). Vřele taky doporučuji prvně zalistovat na konec knihy a podívat se na srovnání používané techniky (váha, dostřel, pancíř, maximální rychlost, dojezd…). Celkově bych knížku hodnotil něco přes 70 %.

3 23.10.2024

Většina knihy sleduje špionážní aktivity konstruktéra radarů Adolfa Tolkačeva, který má prověrku na přísně tajné a díky tomu může obstarat materiály nedozírné hodnoty (odhady mluví o několika miliardách dolarů). Zachyceny jsou i osudy jiných špiónů nebo významných operací. Autor podrobně líčí, jak špionáž probíhala (setkání s kontaktem, utajení, zjišťování, zda je někdo nesleduje, protiakce KGB…). Občas to na mě bylo podrobné až moc, informace o tom, že Tolkačev sháněl pro syna třeba nahrávky rockových kapel ze západu atp., byly skoro až nadbytečné (zrovna tak třeba podrobný popis setřásání případného sledování KGB se tam zbytečně opakoval). Je až neskutečné, co všechno dokázal Tolkačev pro USA obstarat (šlo o tisíce stránek tajných dokumentů).

CIA měla solidně ošetřené, aby se k informacím od Tolkačeva dostal jen velmi omezený okruh perfektně prověřených lidí a o jeho přesné identitě nevěděl skoro nikdo. Bohužel toto platilo jen a pouze pro lidi mimo CIA (vůbec jsem nepochopil, proč to nebylo aplikováno i přímo na CIA, nebyl žádný důvod k tomu, aby o něm věděli i lidé, kterých se to vůbec netýkalo). Za přečtení knížka rozhodně stojí, je v ní spousta zajímavých informací.

1 16.10.2024

Operace Market Garden je vylíčena z pohledu nesmírně pestré směsice jejích dobrovolných i nedobrovolných účastníků. Od řadových vojáků až po nejvyšší velitele (jak spojeneckých, tak i německých sil). Zrovna tak je zachycené líčení civilistů, odbojářů, a i třeba nejvyšších představitelů Nizozemí. Opravdu zdařile se podařilo zachytit to, jak operaci vnímali její jednotliví účastníci (na základě informací, které o ní měli). Líčení bojů není z mého pohledu co vytknout, shrnul bych ho jedním slovem: "strhující". Co mi trošku vadilo, některé informace mě připadaly až nadbytečné (výsadkář x skákal se slepicí, která nakonec hrdinně padla a byla se všemi poctami pohřbena), na druhou stranu takové příhody vyprávění trošku odlehčí.

Celkově operace skončila jedním velkým fiaskem, zprávy holandského odboje byly vesměs ignorovány a nečekal se takřka žádný odpor. Zprávy o tancích v dané oblasti byly prověřeny, na pořízených snímcích se potvrdilo, že tam maskované tanky jsou, nad tím se mávlo rukou, že určitě nebudou provozuschopné. Rádiové spojení fungovalo velmi špatně, takže chyběly informace o tom, co se vlastně v průběhu operace děje. Skoro se dá říci, že co se mohlo podělat, to se podělalo. Tvůrce operace Montgomery ji i přes obrovský neúspěch obhajoval. Perfektně to vyjádřil nizozemský princ Bernhard: "Má vlast si už nemůže nikdy dovolit luxus dalšího Montgomeryho úspěchu." Celkově hodnotím 90 %.

1 09.10.2024

Přiznám se, že jsem měl Háchu zařazeného do škatulky "kolaborant", hodně mě překvapilo, jak jsem se mýlil. Minimálně do nástupu Heydricha se jemu a lidem kolem něj (takřka z celého politického spektra) podařilo opravdu výrazně zpomalit germanizaci. Jeho práci do té doby chválil i Beneš, s kterým byl v kontaktu, občas Háchovi vytknul, že některá prohlášení jdou Němcům až moc na ruku. Důvodem ale bylo, že díky takovým prohlášením Němci propustili například 150 českých vysokoškolských studentů z koncentračních táborů. Vše se změnilo po nástupu Heydricha, zatýkání, soudy, popravy, Hácha přišel o lidi, kteří značně formovali jeho názory a dá se říci, že Heydrich Háchu velmi rychle zlomil (tam se už jeho působení nedá příliš kladně hodnotit, Beneš po něm chtěl, aby on i vláda odstoupili, což bohužel neudělali). Od roku 1943 již nebyl Hácha reálně schopen funkci prezidenta vykonávat (zdravotní důvody), ale Němci ho odmítli vyměnit, využívali ho jako loutku, kterou zaštítili svoje jednání.

Autor Háchu nehodnotí, popisuje, jak se rozhodoval a co ho k tomu vedlo. Využity jsou i zprávy z novin, různá prohlášení, memoranda, vzpomínky jeho spolupracovníků, ale i třeba nejbližších přátel. Je tam snaha čerpat z co nejvíce zdrojů. Občas nechá zaznít hodnocení z úst lidí, kteří se s Háchou setkali. Celkově bych dal 90 %.

3 02.10.2024

Vyprávění má spád, připomínalo mi to napínavou detektivku. Odstavce i věty bývají kratší, je to takové "úderné" čtení, které čtenáře vtáhne do děje. Pro mě byly nejzajímavější příběhy Jana Pavla I. a Jana Pavla II. Paradoxně ani jeden z nich při atentátu nezahynul (u Jana Pavla I. to není úplně jisté, ale vypadá to, že se o vraždu nejednalo). Každopádně knížka nejde příliš do hloubky, spíše se dozvíme základní informace.

1 25.09.2024