yaoiyuri
komentáře u knih
Klub přátel hub
Elise Gravel
Super nápaditá knížka na houby. :D Teda spíš… o houbách. Pokud o této části přírodní říše moc nevíte, můžete se něčemu přiučit i jako dospělí. Vše je navíc doplněno krásnými a názornými ilustracemi a nějakým tím humorem.
Můj Míša
Zinaida Jevgeňjevna Alexandrova
Obrázková knížka o holčičce a jejím plyšovém „Míšovi“ doprovázená jednoduchými a v překladu místy poněkud kostrbatými verši. Ke knize jsem se dostala úplnou náhodou v dospělosti (a tudíž k ní nemám z dětství žádný sentimentální vztah), takže za mě je to vyloženě průměr. Spíš na mě působila takovým „minulorežimovým“ dojmem, i když tam nebylo vůbec nic ideologického – asi za to mohl styl ilustrací.
Asterix a Rahazáda
Albert Uderzo
Když jsem před pár lety dělala velký čtecí maraton Asterixe, tenhle díl mi unikl, páč ho můj zdroj neměl v knihovničce. Čtu to tedy s odstupem.
Příběh je vcelku sympatický a vtipný (byť se jede podle klasického a již značně repetetivního mustru) – zde tedy oceňuji především absenci jakékoliv „milostné“ linky, která příběhu často spíš ubližuje, protože je odbytá, laciná a cringe. Na první díly to nemá ani zdaleka, ale vzhledem ke značnému poklesu kvality v dílech následujících je to stále ucházející.
Hellraiser
Clive Barker
Knížku slupnete za jedno odpoledne. Příběh není komplikovaný, vlastně je slasherově přímočarý, postavy jsou hororově vyšinuté (jinak by se půlka jejich motivací a činů ani nedala vysvětlit) a většinou nesympatické...
Jen škoda, že z toho zvláštního zvrhlého světa, kde se stírá hranice mezi věčnou rozkoší a agonií, se nám dostává nahlédnutí pouze v letmých znepokojivých záblescích, protože Cenobité (a především Pinhead) jsou ti, kteří příběh i celý „fandom“ táhnou. Opravdu čtivě napínavé mi to přišlo až v části, kdy se do toho více vložila chuděra Kirsty.
Film je jeden z mála případů, kdy adaptace značně překonává knižní předlohu. Je "živější" a explicitnější – vizualizace a drobné změny oproti předloze tomu dodávají ten pravý šmrnc.
Bambini di Praga / Krásná Poldi
Bohumil Hrabal
Dvě dost svérázné poemy, které nám dávají nahlédnout na dávno zašlý svět Hrabalovýma očima. Obě v sobě kupí pásma zdánlivě volných asociací, ale přitom jdeme básníkem jasně narýsovanou cestou, byť volným krokem (veršem), a sledujeme přitom nejrůznější (ne)všední výjevy kolem – nejdříve na provokativní procházce Prahou, kde na známých místech zakopáváme o motivy silně erotické, živočišné, bizarní, naturalisticky nechutné… A pak se přesuneme k ještě „avantgardnější“ a surreálnější koláži vzpomínek a pocitů na místo, kde bych fakt nechtěla brigádničit.
Spousta krásy v ošklivosti, nevšednosti ve všednosti, marastu, sexu, chlastu… ale osobně mi Hrabalova poetika nikdy neseděla. A v poezii mi nesedí ještě víc než v próze. #sorrynotsorry
Matka
Karel Čapek
Já vím, je to Čapek, je to jeho poslední drama, odráží to atmosféru doby… ale Čapek to prostě uměl líp. Poselství je i vzhledem k době vzniku zoufale naléhavé a díky Čapkově talentu nadčasové (a dnes stále velmi velmi aktuální), avšak podané hrozně na sílu a okatě navzdory vcelku zajímavé formě „rozprav s duchy“. Přesto je to nádherná ukázka mužského a ženského (mateřského) pohledu na svět a nevyhnutelného konfliktu z toho plynoucího.
Mučitelův stín
Gene Wolfe
Největší problém podle mě je, že jde o natolik komplexní svět, že si podle všeho musíte přečíst všechny díly a nejlépe prý několikrát (psali na internetu), aby to do sebe zapadlo – a na to já fakt nemám (náladu, čas…). Kromě jediného specializovaného subredditu a pár podcastů na YT totiž neexistuje jakákoliv ucelená fanouškovská wiki, která by tohle jakkoliv shrnovala, vysvětlovala a klidně i spoilerovala.
Začalo to slibně; podivný, až snový svět zalitý září umírajícího slunce, plný svébytné mystiky, společenského řádu a pozůstatků dávných technologií (i když sci-fi bych tomu neříkala ani náhodou), to vše ještě umocněno nezvyklým povoláním hlavního hrdiny. Do toho spousta exoticky znějících neologismů, líbivých pseudolatinismů a nějakých těch zvláštních postaviček, povolání, míst a vynálezů, které onu „podivnost“ světa podtrhují. Jenže to, co mi fungovalo např. ve světě Naslouchače Petry Stehlíkové, tady postupem času hodně drhne.
Všechno se zamotává a komplikuje, ale nic se nevysvětluje, ačkoliv děj plyne čím dál pomaleji. Bizarnosti a (ne)zákonitosti světa se kupí jedna na druhou, přibývá matoucího (pseudo)filosovoání o věcech, kterým jakožto pozorovatelé „zvenčí“ příliš nerozumíme.
A vše stojí na tom, jestli to Severiánovi celé žereme. Já teda moc ne. Navíc mi přijde poněkud zvláštní jeho přístup ženským postavám a přístup ženských postav k němu. Další díly i všechna úžasná odhalení a objevy, které s sebou nesou, s díky oželím.
Pastvina zmizelých
Václav Erben
Člověče, vy tam máte figur jak na orloji... abych citovala jinou klasiku.
Moje první česká krimi a navíc přečtená úplnou náhodou. Svým způsobem je to svěží, lehce úsměvné retro s příjemným nádechem tajemna – a ačkoliv se odehrává za minulého režimu, dokáže autor kolem jistých z dnešního pohledu problematických věcí kroužit elegantně, takže soudruzi, národní výbory a VB nepůsobí nijak rušivě a „ideologicky“. Je to také pěkná sonda do mentality tehdejších lidí (některé věci, nad kterými se pohoršují, dnes mnohým nestojí ani za pozvednuté obočí).
Kapitán Exner je sympaťák, i když mi vzhledem k neznalosti předešlých dílů nejspíš něco z jeho osobnosti uniká. Časem se k této sérii určitě ještě vrátím.
Noc na Karlštejně
Jaroslav Vrchlický (p)
Mile naivní oddechová veselohra, ale také jedno z mála děl, kde televizní adaptace výrazněji rozvíjí a doplňuje předlohu. Pokud znáte film, nic vás tu nepřekvapí (snad jen absence paní Ofky a chytlavých hudebních čísel).
Kořist
Darcy Coates
Bohužel kniha nedokáže vytěžit (z nijak extra originálního) námětu víc, než slibný začátek a pár povedených scén v lese. Navíc se snaží tvářit „chytřeji“, než je ve skutečnosti napsaná. Jako audio k úklidu či vaření se to snese, ale večer pod lampu už ne, uspalo by vás to rychleji, než byste chtěli.
„Horor“ je to asi takový jako knihy z brakové edice Stopy Hrůzy, takže vůbec, a literárně je to na podobné úrovni, jen stránkově objemnější. Autorka se zjevně inspirovala v případu skutečného zmizení / úmrtí dívek Kris Kremers a Lisanne Froon v Panamě (nalezený fotoaparát, záhadné noční fotky, kost vyplavená v řece) – ať už je to inspirace přiznaná nebo ne. Lesní pasáže mají místy feel Kingovy Holčičky, která měla ráda Toma Gordona a postavy motivačně (a několikrát!) parafrázují hlášku z prvního Predátora "If it can bleed, we can kill it."
Jinak je to frustrující směska impulzivního jednání více či méně (ne)sympatických (ne)hrdinů, jejich špatných a ještě horších rozhodnutí, přičemž korunu tomu nasazuje naprosto nekompetentní policie (což na jednu stranu má své opodstatnění, na druhou je to podle mě už na hraně míry uvěřitelnosti). Z naprostého (pod)průměru to vyzdvihuje provokativní plot twist na konci, ale celkově to na můj vkus stejně končí příliš cukrkandlově.
Petr a Lucie
Romain Rolland
Za mě hrozně přeceňovaná kniha, která se v maturitní četbách drží "protože tradice" a především kvůli své – pro maturanty velmi přitažlivé – délce a všemožným internetovým rozborům (ve Francii ji prý paradoxně skoro nečtou, neznají).
Ve zkratce jde o tuctový, nijak záživný "zaláskovaný" příběh s rádoby nádechem Shakespearovy nejznámější tragédie, který by měl navíc okořenit i kontrast s probíhající válkou. Jenže! Kazí to přehnaná lyričnost, filosofování a strojené a nepřirozené dialogy těch dvou hrdliček. Celé to na mě působí dojmem "jak si zachovalý padesátník a nobelista asi představuje mladou lásku." Konec je navíc tak profláknutý, že to na většinu čtenářů snad nemá ani žádný wow efekt.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Ještě tak v půlce jsem si říkala, že to bude příjemné oddechové béčko o strašidelném domě, přestože hrdinčin chronický nedostatek peněz, dopravních a komunikačních prostředků, sociálních kontaktů a oslabená schopnost kritického myšlení očividně slouží jen jako laciný plot device, aby se mohla utápět ve větších sračkách.
No, ne. Je to totální brak – a ne v tom pozitivním smyslu. Místy je to čtivé, ale co je to platné, když je námět zoufale neoriginální, absolutně ničím neozvláštněný a čím víc se blížíme k finále, tím víc se ukazuje, jak strašně jsou celý ten dějový zvrat a vysvětlení kolem pitomé. Napětí a záhadno se zpočátku tváří slibně, pak kniha rychle ztrácí tempo, aby to konec zabil úplně. Původ nadpřirozených schopností strašidla je zhruba na úrovni „somehow, Palpatine returned“.
Půlka věcí mohla být jinak, kdyby si pratetička dala trochu víc práce s tak zatraceně důležitou věcí, jako jsou instrukce, kdyby hlavní hrdinka ten barák prošla pořádně hned na začátku a kdyby prostě a jednoduše trochu přemýšlela. Lepší zápletky a nadpřirozeno (a na třetinové délce) mají i díly z pradávné brakové edice Stop Hrůzy, a to už je co říct. Třešničkou na dortu pak je, že nejlepší, nejuvěřitelnější a nejsympatičtější postava knihy je kocour.
Packa hraje rock
Magali Le Huche
No, říkat, že to má nějaký ucelený a funkční příběh, je poněkud nadnesené, ale zas je to pro děti, je to veselé, hravé a hlavně TO HRAJE!!!
Ptactvo na statku
Robert Frederick
Neurazí, nenadchne. Obsahuje jak ptáky "domácí", tak pár "divokých", na které však ve venkovském hospodářství určitě narazíte.
Kolem statku
Robert Frederick
V jinak (pod)průměrné sérii 6 leporel vyčnívají 2 – Mláďata a pak tohle. Krajina kolem statku a další “reálie je vcelku nápaditě propojena s barvami (hnědé – pole, žlutý – traktor atd.). Knížečky jsou navíc poměrně bytelné, opravdu pro nejmenší, kteří je budou žužlat a házet s nimi. :D
Zvuky na statku
Robert Frederick
V dnešní době, kdy existuji hrací dětské knihy s autentickými zvuky, je to již poněkud přežitá forma zpracování. Nicméně kvituji pravopisně správně napsané citoslovce.
Jídlo ze statku
Robert Frederick
Obrázky jídla bez ladu a skladu či pokusu o logický systém, a i graficky v nepříliš šťastném provedení – obilniny (?) jsou jakási neurčitá hmota v misce (?), do toho náhodná zelenina a ovoce (proč zrovna hrách?), mléčné výrobky (sýr, jogurt) + mléko taky úplně na random, vajíčko je už uvařené, rozklepnuté a ve stojánku...
Zvířátka na statku
Robert Frederick
Velmi jednoduché maličké a kratičké leporelo, nijak zvlášť nápadité - i po výtvarné stránce.
Zavraždění kapitána Haniky: tragédie jednoho manželství
Hermann Ungar
Autorova troška k případu, který ve dvacátých letech hýbal celým Československem – „krásná Hilda“, nešťastné manželství a na konci vražda. Jde vlastně jen o strohý popis událostí na základě svědectví a dobových zdrojů, jen s občasným přispěním vlastního názoru / domněnky – sympatické bylo, že autor bral v potaz možné zaujetí (čistě mužské) poroty i negativní vliv, který na celý proces měla senzacechtivá média.
Moc jsem nevěděla, co od takové útlé knížečky čekat. Znovu bych ji nečetla, nemůžu ji ani zvlášť doporučit, někde na internetu se určitě dá najít "živější" zpracování celého případu.
