yaoiyuri
komentáře u knih
Artemis Fowl
Eoin Colfer
Jako úvod do světa víl a skřítků je to ok (uprděná detailní biologická fakta a z toho plynoucí "humor" svým podáním odpovídají cílové skupině), jejich způsob života pod zemí a propojení magie s moderními technologiemi je vcelku originální. Zásahy vypravěče jsou místy trefné a vtipné, místy poněkud rušivé a cringe.
Slabým článkem příběhu jsou paradoxně lidé – kromě Butlera, ten je cool af. Největší problém mám s tím, že oficiálně má být hlavním hrdinou zparchantělý, nesnesitelný, sobecký a arogantní spratek, který o sobě rád tvrdí, že je génius, ale upřímně ani v téhle knize, ani v těch dalších to zas geniálně nepůsobí – už jen z důvodu, že naprosto nedokáže domýšlet důsledky svých činů. A Butlerova sestra Julie je tu přesně tak "holkovsky" otravná, jak asi vypadá o pár let starší holka z pohledu 12letého kluka, což mi vzhledem k jejímu rodinnému původu a zázemí přinejmenším lehce nelogické.
Ale je to pro děcka, beru. Mě to v době svého největší boomu úplně minulo, takže mě k tomu neváže žádné nostalgické pouto, kvůli kterému bych z toho byla unešená.
Jělěňovití
Petr Nikl
Jeleni píší
do pěšin myší
o tajných skrýších
jeleních říší
Některý jelen se do psaní tak zamotá,
až je z toho jelen.
A platí to i pro čtenáře. Kopytnatý a rohatý básnický experiment o lese a jazyce, zajímavý i svým grafickým zpracováním (zvláštní ilustrace i tmavomodrý podklad), ale navzdory hravé originalitě mi to úplně nesedlo.
Kamarád pro medvěda
Petr Horáček
Ilustrace jsou jako vždy nádherné, ale už od druhé věty je jasné, kam a jak bude příběh směřovat – a já už jsem dětskými knížkami hodně zmlsaná, takže za mě tentokrát průměr.
V pravěkém světě
Arnošt Caha
Místy roztomile naivní, místy blbé až to bolí. Pro dnešní dobu není zápletka příliš originální a zpracování příliš čtivé, nezvyklý a poněkud úsměvný je i vlastenecký patos některých pasáží.
Vědecké nepřesnosti stranou, akční scény byly často shrnuty stylem „v zajetí prožili hrůzy, které se dají těžko vypovědět“, případně jsme kvůli omezenému POV vypravěče odkázáni na strohé vypravování některé z postav. Škoda. Nelíbilo se mi ani povýšenecké chování hlavních postav k pravěkým lidem.
Snaha nacpat do textu co nejvíc (v té době aktuálních) vědeckých faktů bohužel též limituje čtivost a způsobuje příšernou prkennost většiny dialogů, a především z otce dělá naprosto plochou postavu, jejíž jedinými dalšími přednostmi je otravný white savior complex a revolver. V mnoha vypjatých a nebezpečných situacích reaguje spíš jako robot a ne jako milující rodič. Další značně iritující věci byl fakt, že neustále zapomínali na svého psa, který se pak zcela náhodně stával pro děj klíčový.
Konec to dorazil úplně, ten už se nehodí ani do ZŠ slohovek, protože je to ta nejlínější a nejotřepanější věc, jakou se cesta časem dá „vysvětlit“.
Podtrženo sečteno je to bohužel kniha, které na rozdíl od Verneovek nebo Ztraceného světa od Doyla nepřižila svou dobu ani čtenáře a nijak zvlášť ji doporučit nemůžu ani zarytým milovníkům pravěku.
Nový domek pro myšku
Petr Horáček
Opět krásně ilustrovaná knížka, jen oproti jiným – Papuchalkovi nebo první Huse – je příběh trošičku předvídatelnější, než bych od jinak velmi nápaditého Petra Horáčka čekala. Ale je to takové miloučce roztomilé.
Pohádky z říše Kiwi
Pavel Hungr
Spíš než pohádky jsou to hodně zjednodušená mýty a báje původních obyvatel Nového Zélandu... a některé náměty se ukazují jaksi univerzální pro všechny kultury.
Ale zajímalo by mě odkud autor čerpal, protože když jsem zadala na netu některá zmíněná jména a reálie, povedlo se mi kromě sopky a řeky najít jen letmou zmínku na wikipedii o dívce a jejím synovi z příběhu Mořské dítě. Zbytek ani ťuk.
Porodní sestra z Osvětimi
Magda Knedler
Další holocaustová selanka útočící na čtenáře především koncetrákovanou silou dobrého marketingu.
Ačkoliv je příběh založen na skutečných událostech (na konci jsou i zdroje), a dokonce zde vystupuje skutečná osvětimská porodní sestra Stanisława Leszczyńska, celé to smrdí lacinou komercí, která se jen přiživuje na současné módní vlně osvětimských *doplňte si libovolné povolání* a stojí a padá na nevalných literárních kvalitách.
Styl vyprávění je zmatený (rádoby)postmoderní bordel, nepřehledný volný sled různě drastických epizod z lágru, navíc z pohledu různých vypravěčů, prolnutý unylými a opět úplně náhodnými scénami ze života "před" a "po".
O celkovém praktickém fungování téhle méně známé "porodnické" části tábora (nebo Polska před válkou a během ní) se dozvíte jen kusé a útržkovité informace. POV postav je silně zaměřeno na emoce, prožitky a vnitřní pochody - a přesto to působí neuvěřitelně sterilně a neosobně.
Paní Stanisława má příběhu dodat punc věrohodnosti a místo toho působí jako bezduchý maskot. Názory "umělkyně" ohledně ženství a porodu místy zavání jakýmisi moderními ezo-feministickými směry (což se do té doby absolutně nehodí), až jeden přemýšlí, jestli do ní místo své babičky nepromítla autorka spíš kus sebe samé.
Úplně chucpe mi přišla snaha dívat se v některých kapitolách na svět Mengeleho očima, jednoduše protože paní autorka na něco takového prostě nemá.
Už jsme bohužel v době, kdy pamětníci skoro vymřeli, dorůstají generace, které je ani nezažily vyprávět naživo, a z tohohle tématu se stává čistý byznys a komerce. A je to škoda. Za mě holocaust není téma pro laciné a špatné romány, které se navíc snaží tvářit, že špatné a laciné nejsou.
Zpověď farářky
Martina Viktorie Kopecká
Jednou za čas potřebuje mainstream nejateističtější země na světě nějakou tu náboženskou "celebritu". Pamatuju sestru Boromejku, která pečovala o Havla, faráře Czendlika… instagramová generace má Martinu Viktorii Kopeckou a Pastoral Brothers. Pro spoustu lidí sympaticky progresivní, pro jiné naprosto nepřekonatelný problém.
Jde o zajímavý náhled do života věřící – včetně pochyb, hledání Boha i místa ve světě, osobních selhání, osobních vítězství – ALE většina otázek se zaměřuje na teologická témata nebo obecné společenské problémy – a na problémy, které trápí jen faráře*řky a běžní věřící o tom netuší nebo si to nepřipouští. Ty opravdu osobnější-osobnější věci se objevují spíše sporadicky. Jako bonus tu však dostanete nálož tance, otevřenosti, tolerance a ženskosti, které např. u katolíků občas tak zoufale chybí. Nicméně já se v určitých pasážích musela do čtení hrozně nutit.
Kniha má líbivý moderní design… který teda podle mě za pár let už vůbec nebude in, ale nevadí. A básničky od Skácela. :3
Můj medvěd Flóra
Daisy Mrázková
Minimum textu, hromada obrázků – vhodné pro začínající čtenáře. Krásně poetický příběh o tom, jak špinavá zapomenutá hračka získá svědomitou péčí novou milující rodinu. A jméno.
Slon a mravenec
Daisy Mrázková
Strašně zvláštní (ne)pohádka?
Bajka?
Tři přátelé se spolu snaží žít v podmínkách, které nevyhovují buď jednomu, nebo druhému… a nakonec i třetímu – veverce, která se ze všech sil snaží ten nesourodý spletenec udržet pohromadě, ačkoliv se většinou nedočkavá žádného vděku (uklízí, shání jídlo, vymýšlí program)... Vede to k tomu, že není šťastná ani ona, ale neodejde, protože "je má ráda", aby... se to nakonec všechno dobré (?) obrátilo, (?) když ji v nejvyšší nouzi její dva přátelé nenechají na holičkách, chycenou v kleci. Za mě prostě strašně zvláštní, i vzhledem k naznačenému fungování vztahů a celkovému vyznění.
Husa Líza
Petr Horáček
Někdy je lepší být stejná jako ostatní...
Uuuááágag!
...ale zase ne pořád!
Jednoduchý a vtipný příběh o jedné pěkně střelené huse, která nechce být jako ostatní, navíc nádherně ilustrovaný a s poměrně jasným poselstvím / poučením na konci. Co víc si od dětské knihy přát.
Husa Líza a vánoční hvězda
Petr Horáček
Opět nádherné ilustrace, hravý příběh, ale přišlo mi, že oproti Papuchalkovi i první knize s Lízou je to takové takové "jednodušší" a bez nějaké větší invence či přesahu.
Papuchalk Petr
Petr Horáček
Překrásně ilustrovaná vtipná knížka o papuchalkovi hledajícím svého nejlepšího kamaráda, který „je legrační a dělá rámus“ – jak se ukáže, v ptačí říši je to popis poněkud nejednoznačný a situace se nelepší ani s následným upřesněním. Spíš naopak. Skvělý hravý úvod dětských čtenářů do exotického ptactva.
Královna a její corgi
Caroline L. Perry
Jak děti jednoduchým ale vkusným způsobem seznámit s životními osudy nejdéle vládnoucí panovnice světa? Přece přes PEJSKY!
Kniha podává některé nejdůležitější momenty královnina života a pár drobných roztomilých detailů navrch velmi povedenou a přitom tak britsky vytříbenou formou. Navíc nás všude doprovází královští corgi v čele s fenkou Susan. :3
Autorka nijak netlačí na pilu (ideologicky, politicky…) a ilustrace jsou překrásné. Takhle má vypadat pořádná monarchistická propaganda. :D
Kočka v hrobce
Lucy Daniels
O chlup horší než Chrt na vřesovišti… ale hvězdiček dávám stejně. Ačkoliv se děj točí kolem kostela, hrdinové se účastní mše a výrazněji se do příběhu zapojuje nový farář a jeho rodina, náboženství tu vlastně není nijak podstatné a nepůsobí ani rušivě, ani nějak… nábožensky. :D
Nicméně kočka Batšeba (s opravdu krásným biblickým jménem) je většinu knihy jakýsi kočičí Godot a v závěru vyloženě deus ex machina. Tajemství kolem té "druhé" pak zůstává naprosto nevysvětleno, kromě lehkého náznaku plynoucího ze závěrečného objevu z hrobky, což mi přijde škoda. Líbí se mi ale že všechno od ztracené kočky, alergie i jedu na krysy do sebe nakonec krásně zapadlo. Vše je navíc doplněno o ilustrace, kterých je občas víc jak textu, a každou kapitolu uvozuje iniciála ozdobená nejrůznějšími kočičími motivy, s grafickou stránkou si tady vyhráli.
Chrt na vřesovišti
Lucy Daniels
Takový milý příběh o rodinném výletě s nádechem tajemna, konec je ke všemu sladkobolně hřejivý, přestože samotné vysvětlení je vlastně velmi prostinké. Ale zas je to pro děti, žejo. (Já jsem si čtením splnila dětský sen, protože je to kniha, kterou mi na základce mamka odmítla objednat z takového toho knižního katalogu, co vždycky jednou za čas přišel.)
Kapitoly v knize jsou bohatě proložené ilustracemi (nicméně oželela bych tu dvojstranu s Mandy ve sprše), hezky je tam popsáno sychravé vřesoviště i jeho tajemná a "strašidelná" atmosféra – i když jediná věc, ze které mi ježily vlasy hrůzou, byl moment, kdy Mandy, zarytá milovnice zvířat a dcera dvou veterinářů, chce psovi dát čokoládu.
Tak od půlky jsem začala víc vnímat jazykovou stránku, protože přirovnání "ruku zvrásněnou stářím jako peň starého stromu" mě praštilo do očí. Ono je tam obecně hodně přirovnání a ještě tam velmi přirozenou formou dětem vysvětlují významy cizích slov jako je třeba agorafobie.
Kocourek se vrací
Michaela Hrachovcová
Taková variace na Kuřátko a obilí s explicitním poselstvím o tom, jak byste měli poslouchat maminku – jen bez kuřátka, obilí a veršů. :D Ilustrace jsou opravdu nádherné, popravdě jsem tu knížku pořídila po zběžném prolistování kvůli nim.
Howard P. Lovecraft: Ten, kdo psal v temnotách
Alex Nikolavitch
Za mě je to rozhodně Howard P jako Promarněná příležitost Lovecraft.
Nejde ani říct, že je to uděláno polovičatě. Celé je to jakési neutříděné, bez ladu a skladu… Jen pár střípků z Lovecraftova života neuměle poslepovaných k sobě jdoucími roky, proložených úryvky z několika děl a ozvláštněných "cameo" rolemi jiných osobností, z nichž nejvýznamnější je iluzionista Houdini.
O Lovecraftovi jako takovém či jeho tvorbě vám to neřekne skoro nic. Lehounce je naznačen jeho komplikovaný vztah s manželkou a tvůrčí proces, po špičkách se chodí kolem jeho xenofobie a rasismu (explicitně se zmiňuje pouze antisemitismus). Nijak se nereflektuje jeho láska ke kočkám, ačkoliv anotace tvrdí opak…
Ani výtvarné zpracování nepřekvapuje nápaditostí.
Škoda, Lovecraftovo dílo mám ráda, ale tohle neznalé čtenáře spíš odradí, než aby je ho přilákalo k putování do snových říší či do hor šílenství v zemi věčného ledu, k vyšetřování podivných případů, starých kultů a zkoumání děsivých model dávno zapomenutých božstev.
Anatomie vojáka
Harry Parker
Od knížky za 49 Kč z Levných knih jsem zase tolik očekávání neměla, ale já celkem ujíždím na vojáky, takže mě to mohlo jen příjemně překvapit.
A překvapilo.
Zajímavá prostředí, navíc zpracováno dost věrohodně, protože se do toho promítá autorova drsná osobní zkušenost. Samotné střídání POV je podle mě nějaký autorův coping mechanismus, jak se vypořádat s tak brutálním traumatem a zároveň si ho trochu odosobnit. Bohužel po prvotním několika kapitolovém "wow efektu" se sklouzne k monotónnosti, kterou oživuje jen to, že občas trvá, než vám dojde, co za předmět zrovna vypráví. K dokonalosti tomu prostě ještě něco chybí. Ale zase je to prvotina s osobními zážitky z válečné zóny.
Čte se to svižně, navíc vás příběh dost dlouho udržuje v napětí – víte totiž, co se asi stane, ale nevíte kdy. A občas to vypadá, že užuž… a ono se stane něco úplně jiného. Navíc se z toho pouhého "čísla", jakéhosi bezejmenného vojáka, stává člověk se jménem, rodinou a sny...
Mám jen drobnou poznámku k překladu – říkat střelám v knížce z vojenského prostředí "kulky" asi není úplně to pravé ořechové. :D
