yaoiyuri
komentáře u knih

Konečně po tolika letech jsem si tuto knihu mohla přečíst a přidat do své skromné vetřelcopredátoří knihovničky! Když jsem si asi před 10 lety kupovala všechny knihy, které s tématikou vetřelců a predátorů česky vyšly, první díl této série se mi nepodařilo sehnat. Příběh je super (konečně mi pár věcí z dříve přečtených, ale navazujících dílů, začalo dávat smysl). I když ta romance Billie/Mitch mi přišla hodně uspěchaná a přidaná jen na efekt.
Netvrdím, že anglický originál je po literární stránce dílo hodno nobelovky, ale myslím, že v češtině veškeré literární ambice knihy pohřbil ne moc povedený překlad a odfláknuté korektury. Na moha místech z českého textu vyloženě čpí odér původní angličtiny. Serge je přece familiárnější forma od anglické podoby hodnosti seržant (tzn. náš serža), tudíž nechápu, proč to v knize zůstalo nepřeloženo!
Překladatel spoustu věcí pouze otrocky převedl z jednoho jazyka do druhého a vůbec se nezamyslel na tím, že fráze fungují v různých jazycích jinak (ó můj bože, ó můj bože, ne každé anglické sh*t přece musí být do češtiny přeloženo jako h***o) dialogy mezi postavami pak působí příšerně strojeně a uměle. A co to podivné (ne)skloňování vlastních jmen, občas se z textu nedalo pochopit, zda je postava muž či žena.
Je velká škoda, že něco takového může, především lidem, kteří nejsou nijak zarytí fanoušci vetřelčího univerza (protože fanoušek dokáže pro svou lásku překousnut leccos) zkazit prožitek ze čtení a odradit je od dalších dílů (které díky bohu už překládal někdo jiný).


Oproti Paměti mojí babičce, kterou jsme přečetla jedním dechem, jsem se tady musela několikrát přemáhat, abych ve čtení vůbec pokračovala (přestože spisovná čeština mi je při čtení příjemnější než ta hovorová). Autorka ale přesto věrně vystihla kulturní šoky i to, jak „pokrokové“ experimenty sociálního inženýrství a absurdní poměry v SSSR dokázaly zlikvidovat jednotlivce, národy i poslední špetku lidskosti.
K Halbundovi, o kolo kterého se vše vlastně točí, jsem si jako čtenář žádný vřelý vztah utvořit nedokázala. Nepochopila jsem, co ho k jeho sobecké cestě vlastně vedlo, celé mi to přišlo jako hloupý vrtoch chlapa, který začal trpět jakýmsi komplexem ješitné nedoceněnosti. Konec jsem vlastně očekávala se škodolibou radostí, něco takového se mělo stát mnohem mohem dřív.


Zdá se mi, že čím dále na východ se člověk narodí, o to silněji má v sobě zakódovanou tu národní hrdost, která se v Evropě už moc nenosí a o to palčivější osud potkává děti ze smíšených svazků, ze kterých jejich jinakost vyloženě čiší.
Vztahy a problémy popisované v knize jsou takřka nadčasové, celé by se to vlastně mohlo odehrát v jakékoli době a jakékoli zemi. Je to velmi silný příběh, takže je až neuvěřitelné, že toto napsala 22letá holčina. Ale vzhledem k tomu, že je vystudovaná mongolistka, měla pro příběh zasazený v takto exkluzivní lokaci ty nejlepší předpoklady.
Nicméně nerozumím, proč knihu nedoplnila o slovníček s vysvětlivkami mongolských slov, která text jinak pěkně oživovala (přišlo mi, že to zrovna tenhle nedostatek ochuzuje čtenáře o určitý „další“ prožitek, nevím, kolik lidí bylo například schopno rozklíčovat, že onen ulánbátarský bordel se vlastně jmenuje „Ráj“).


Upřímně jsem od knihy čekala mnohem víc. Vůbec není vtipná, spíše jen lehce úsměvná. Některé pasáže jsou skvělé a mrzí z nich v zádech, jelikož se zdá, že se mu to zase povede. Nicméně jsem čekala mnohem větší kontroverzi a více konfliktů s moderním světem (takových scén je vzhledem k tloušťce knihy opravdu poskrovnu). Naopak některé detaily mi přišly zbytečné a nezáživné a děj prakticky nikam neposunovaly – jedině snad Hitlerovy názory na rasovou politiku dokázaly v knize opravdově vykreslit zrůdnou podstatu jeho osobnosti. Přesto tato kniha nutí v mnoha ohledech člověka k zamyšlení.


Problém této antologie vidím především v nevyváženosti jednotlivých příspěvků – některé povídky jsou skutečně dobré a nutí k zamyšlení, jiné jsem měla problém dočíst, další měly zajímavý námět, ale celkově působily nedotaženě. Opravdu jsem očekávala „alien sex“ a toho je v knize bohužel minimálně.
Z komentářů paní Datlow mi navíc přišlo, že se sem snažila mermomocí nacpat povídky, které nemohla kvůli určité „kontroverzi“ otisknout v časopise, který vedla – dát do této antologie např. povídku jen proto, že je hlavní hrdina homosexuál a nad hlavou se mu vznáší mimozemské lodě, mi přišlo poněkud úsměvné.


Strach a chvění zbožňuji, proto jsem toužila vědět, co bylo před a po Améliině neslavném působení ve firmě Yumimoto, což mi tato kniha umožnila. Je to sonda do neobvyklého partnerského vztahu, protkaná zajímavými myšlenkami a úvahami.
Na „podivnosti“ tohoto svazku měla parodoxně větší podíl evropská Amélie než její japonský protějšek. Je také vidět, že ačkoli se Amélie v Japonsku narodila a cítila se s touto zemí nějakým způsobem spojená, nebyla často schopná do ní plně proniknout a rozklíčovat nástrahy tamější společnosti.
Amélie je výrazná osobnost, která vyniká svou „jinakostí“ i podle evropských měřítek (natož v úzkoprsé japonské společnosti), proto nelze očekávat, že se podřídí konvencím a očekáváním rodiny a okolí, když to sama cítí jinak.


Fascinující dětská krutost a síla fantazie zaobalená ve hře na válku, doprovázená netradičním příběhem o neopětované (dětské) lásce. Realita orwellovské Číny 70. let měla na děti diplomatů podivně neblahý vliv, i když s ní díky životu v cizineckém "ghettu" většinou do styku přímo nepřišly.


Spíše než o panu Seifertovi je kniha o panu Janouchovi :) a jeho úsilí protlačit do ciziny překlady Seifertových děl. S obdivuhodnou vervou se snažil rozšířit povědomí o životě a díle J. Seiferta, ještě před tím než se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu (také právě proto, aby měl J. Seifert větší šanci tuto cenu získat).
Kniha obsahuje dopisy, přepisy rozhovorů, dobové novinové články, prohlášení, oficiální dokumenty… prostě vše, co se nějakým způsobem dotýkalo vydávání Seifertovy poezie a nominace na NC. Autor vše komentuje a uvádí do kontextu s událostmi, které se jeho i Seiferta osobně dotýkaly, a které díky režimu panujícímu v Československu oběma několikrát dokázaly velice znepříjemnit život. Rozhodně je to zajímavá sonda do doby, kterou většina z nás už nezažila a spoustu věcí si tak nedokáže představit.


První a na dlouhou dobu pravděpodobně i poslední kniha, kterou jsem četla ve slovenštině. Amélie nám dává nahlédnout na příčiny vzniku jejích svérázných názorů. Tentokrát z pohledu překvapivě vyspělého „batolete“, které je konfrontováno se světem, kterému nerozumí, a tak si ze svých zážitků často vyvozuje osobité interpretace. Při několika incidentech mě až děsila nezodpovědnost jejích rodičů (potažmo matky, která, na rozdíl od otce, evidentně byla celý den doma a stejně na Amélii nedávala pozor). Celé se to odehrává v matných kulisách Japonska, kterého jsem v knize čekala maličko více.


Námět knihy je vskutku zajímavý a dal by se z něj vytěžit silný a poutavý příběh. Bohužel mi nepřišlo, že by se to autorce povedlo. S Gertou jsem se jako čtenář nedokázala ztotožnit, nebyla mi sympatická a její osudy mi byly více méně lhostejné. Mnohem více mě zaujaly pozdější kapitoly z pohledu jejích „přítelkyň“.
Styl psaní paní autorky mi také úplně nesedl, často mi přišlo, že jí jde víc popis obecných válečných událostí než popis dění z pohledu postav. První třetina knihy byla zajímavá a čtivá, druhou třetinou knihy jsem se prokousala jen se sebezapřením. V poslední části mě děj zase dokázal vtáhnout, ale ne díky Gertě. Navíc jsem se nemohla zbavt dojmu, že v nás má kniha vzbudit pocit viny, i když vše podává jen z pohledu Němců a není v ní místo pro konfronaci pohledů obou stran. Celkově je pro mě tato tolik opěvovaná kniha zklamání.


Díky této knize jsem se utvrdila v přesvědčení, že Amélie Nothomb je ještě větší mimozemšťan než jsem si dokázala představit. Je to vcelku syrová a intimní zpověď o dětství a dospívání ve formě útržkovitých vzpomínek, která se občas přelévá v absurdní filosofickou stať. Amélie nám dává nahlédnout na události, které formovaly její osobité názory, svérázný postoj ke světu kolem a promítly se v různé formě v jejích dalších knihách. Některé její "dětské" názory mi byly až překvapivě blízké.


Ohledně knihy samotné mi vadilo především míchání české, anglické a slovenské transkripce dohromady, jejich nejednotné užívání postrádalo logiku. Objevovaly se i překlepy a chyby v japonských názvech (viz např. rýžovar). Po literární stránce dílo žádný zázrak není a zvolený styl vyprávění také nebyl zrovna nejpropracovanější.
Jako zásadní a do očí bijící mi přijde, že za celou dobu vypravěčka nepochopila tu nejdůležitější věc – Japoncem se člověk nestane, Japoncem se člověk prostě narodí, ať se modrooká blondýna snaží sebevíc. Prostě to nejde. Žádná jiná cizinka se o to v knize nepokoušela, jen ona, a přesto jí nepřišlo divné, že se to nedaří.
Moc se mi nezdá v knize několikrát proklamované tvrzení paní Ogino, že je žena „která poznala Japonsko a porozuměla Japoncům“. Její názory jsou velmi subjektivní a šíleně generalizující. Děsí mě, kolik lidí tu píše, že jim to pomohlo otevřít oči ohledně Japonců a Japonska. Ano, spousta věcí popisovaných v knize se v Japonsku opravdu děje a Evropanům připadají šílené, nesmyslné a občas i zlé (nicméně ono to s tím kulturním šokem funguje i naopak ;-). Tyto věci jsou ale v knize dost často uvedeny ve špatném kontextu, bez opravdových podložených vysvětlení.
Její manželství je kapitola sama pro sebe, takového zakomplexovaného ubožáka mohla potkat v kterékoli zemi. Její muž se v mnoha ohledech choval jako typický Japonec, to je pravda, ale typický Japonec to rozhodně nebyl, podobně jako jejich manželství nebylo typicky japonské (nebo typicky "smíšené").
Denisina naivita, doufání v dobrý konec a neustálá úslužnost ve všem vyjít manželovi vstříc i za cenu popření vlastních životních hodnot, se dá omluvit jedině jejím nelehkým dětstvím. A upřímně kolik manželství hostesek s klienty popsaných v knize skončilo dobře? Myslím, že žádné. Tady nejde ani tak o střet odlišných mentalit a kultur, ale spíše o fakt, že v hostes klubu si normální člověk partnerku pro život prostě nevybírá.
