zanetkov77 komentáře u knih

Ač jsem ze začátku byla lehce rozpačitá a nijak zvlášť mě příběh nezaujal, postupem času (byť až někdy v polovině) jsem začínala názor měnit a po přečtení mi bylo jasné, že si to nakonec minimálně ty čtyři hvězdičky ode mě zaslouží.

Přízrak Alexandra Wolfa je, spíše než dějově zaměřeným, kontemplativním dílem tíhnoucím k existencialismu a zabývající se především smrtí a různými postojy k ní, které vidíme z pohledu "ztracené generace", umocněné ještě tím, že autor patří mezi ruskou emigraci. V knize se vyskytuje spousta zajímavých myšlenek a úvah, stejně tak samotná charakteristika hlavních postav (Alexandr Wolf, Jelena Nikolajevna) na mě působila dosti netypicky a zajímavě. Chladný fatalismus jako následek války, kterému hlavní hrdina podléhá, se nakonec narušuje láskou a Alexandr tak opětovně nalézá jakousi vnitřní harmonii. Příběh lásky jde tak ruku v ruce s tajemným příběhem jeho přízraku.

3 04.06.2018

Nerudovy básně mě zaujaly trochu méně než jsem očekávala. Na jednu stranu se mi moc líbí samotná myšlenka jednotlivých sbírek - pochmurné Hřbitovní kvítí, naopak velmi optimistické Písně kosmické s porovnáním pomíjivosti lidského života a nekonečnosti vesmíru, a nakonec Prosté motivy připodobňující lidský život k ročním obdobím. Hřbitovní kvítí je moje oblíbená sbírka, z dalších dvou mě zaujalo jen několik básní. Ač oceňuji autorovu schopnost krásně připodobňovat a kouzlit se slovy, samotné básně mě ve většině nedokázaly bohužel zaujmout tolik jako od jiných českých básníků.
Pozn. V tomto vydání se vyskytuje celkem velký počet chyb, což je škoda, trochu mě to ruší (nezohledněno v hodnocení). Na druhou stranu musím moc pochválit pěknou obálku.

3 30.05.2018

Tohle byla opravdu lahůdka. Cizincem v Olondrii jde ve stopách pomalejších, do detailu propracovaných a poetických textů Tolkiena a Ursuly K. Le Guin. A pokud nutně nedychtíte po akci a odsýpajícím příběhu, můžete se nechat hrdinou-cizincem Dževikem z Tjomu provést bájnou Olondrií, plnou vůně skořice, šťávy z pomerančů a kvajáv, horkého slunce a písku v záhybech šatů. Ale i Olondrií temnou a nebezpečnou, její odvrácenou, smutnou stranou. A možná — možná vás okouzlí tak jako mě.

Sofii Samatar se podařilo stvořit propracovaný, snový, dechberoucí fantastický svět, který nepodléhá schematickému narativu a místo rychle plynoucího příběhu nabízí zastavení se nad slovy a obrazy — konečně o tom to celé je: o významu slov, paměti a literatury, o jejich společenské roli a o jejich moci ovlivňovat i ničit celé národy.

Nutno také podotknout, že jak skvěle je to napsané, tak skvěle je to i Jakubem Němečkem přeložené!

2 01.10.2024

Kratochvil je prostě mistr české postmoderny. Nechybí tu nic, je to skvělý zakončení jeho postmoderních her z předchozích děl a emblematická manifestace jeho vlastního „programu“, totiž Vyznání postmodernisty. Autor si zde pohrává s bohatými fantaskními dějovými linkami, metamorfózami postav, výrazně se tu uplatňuje Kratochvilův vypravěč lebedící si v metanaraci a neustálé hře se čtenářem. Nechybí ani pro autora charakteristický chronotop – tedy Brno, zde však ne již za normalizace, ale v soudobých událostech léta 1998. Právě četné posměšné a kritické reflexe těsně předvolebního léta konce století se textem prolínají. Pro mnohé tehdejší recenzenty tato aktuálnost byla kamenem úrazu, já ji však ocenila, její sobě vlastní bizarnost konec konců přirozeně doplňuje fantaskní grotesku čistě Kratochvilovu, realizující se třeba v podobě armády ocelových blanických rytířů na dálnici D1 nebo zmrtvýchvstalým dědečkem uneseným na Sibiř. Navíc tu autor zřetelně vyjadřuje pozdně devadesátkovou deziluzi politickou i pozdně kapitalistickou, a přestože ve Vyznání sám píše, že „literatura je jen hra na skutečnost a jen radost ze hry“, nepopírá, že se může objevit i to „něco navíc, co se spontánně přidruží k té radosti, moudrost příběhu, řád a katarze“. No, a podle mě tu je oboje, a navíc vysoce funkční a typicky postmoderně zábavné a hravé.

„Velké zplanýrované prostranství, kde ještě nedávno rostla hustá a vysoká smrčina, ale kde teď zůstaly jen rozblácené výkopy, ale také zbytky jakéhosi bednění a rozkradených stavebnin, rozbitý terén a rozrytá pustina. Ale protože kamsi do centra ještě nedorazila informace, že tady žádný hypermarket a žádné společenské středisko nepostavili, poslali sem z Prahy velké billboardy s Klausem a opozičně smluvním Zemanem a ti, co je přivezli, se ani ničemu nepodivili (nebyli placeni za to, aby se divili) a vztyčili klausovské a zemanovské billboardy kolem té prázdné plochy, kolem té zpustošené pustiny. A Miloš se Zlatovláskou klusem vjíždějí na prostranství, kde měla stát Lady Diana, a Miloš okamžitě pokračuje ve svých neomalených námluvách.“

2 03.05.2022

(SPOILER) Začínalo to slibně, ale... v podstatě je to patriarchální příběh, ve kterém jsou ženy jen skupina hysterických a nenaslouchajících předmětů, díky nimž jen ještě víc vynikne ten mužský, nebo dokonce i chlapecký rozum a vůdcovství (na tom se mi líbila jen ta poznámka k tomu, že jsou děti co do jejich rozumu a schopností dospělými podceňovány). Navíc očekávaný vztah člověka se psem na stejné úrovni se ihned změnil na antropocentrický přístup, kde z psa je nakonec jen služebník člověka poslouchající jeho povely. Dvě hvězdičky za slibný a zajímavý námět a krásné ilustrace, ale tam to pro mě končí.

2 30.01.2022

Morrigan a nikdyušský svět stojí někde mezi Harrym Potterem a dětskou fantastikou Chiny Miévilla (konkrétně narážím na úžasnou, opomíjenou knihu s ekologickým tématem Un Lun Dun), který stejně jako autorka Nikdyuše navazuje na tradici značně bláznivé, anything-is-possible, ale také temné fantazie sahající až k Lewisi Carrollovi.
Mně tahle knížka přinesla po letech opět onu neposednou, nedočkavou dětskou radost ze čtení, kdy jsem se od příběhu nedokázala odtrhnout a úplně se do něj ponořila. A to na tom oceňuju ze všeho asi úplně nejvíc. Určitě se k tomu, podobně jako k HP, budu vracet pravidelněji a s nejčistším svědomím doporučuju všem nadšencům kvalitní dětské fantastiky.

2 10.11.2021

Útlá sbírka, ve které se prolínají básně s fotografickým doprovodem a která citlivě a originálně reflektuje život v době pandemie. Teď byste mi mohli říct, že na to už je teď trochu pozdě, no já ohledně vývoje situace zdaleka tak optimistická nejsem, takže je pro mě pořád dost aktuální.

Básně jsou jakási krátká poetická zamyšlení, (po)zastavení se v zastavené době, formulující pocity samoty, strachu a nejistoty v době karantény, ale zároveň (dle mého) vyjadřující i obecnější situace a pocity člověka, které jsou aktuální i mimo tento konkrétní, časově vymezený kontext.

O poezii odborně mluvit neumím a většinou odborným řečem o ní ani moc nerozumím (kdyby tohle četla moje komise z bohemistické státnice, asi by mi vzali titul, hh), takže musím spoléhat na dojmy a pocity, které jsem z této sbírky měla moc dobré. Jednoduchý, ale propracovaný a sympatický baby pink design a šedesátkově laděné fotografie jsou krásným doplněním (byť fotografie zde vnímám sémanticky na stejné úrovni jako básně, kterým dokreslují nebo i přidávají významy).

Celkově velmi sympatické a povedené dílo talentovaných žen.

2 25.08.2021

Koncept nezávislých nakladatelů je mi velmi blízký, v této sféře se pohybuji a pohybovat nadále chci, dává mi to smysl. Nezávislé vydávání knih mi v době, kdy knihkupeckým pultům vládnou korporátní firmy skupující další a další původně nezávislá nakladatelství a vydávající v první řadě knihy takzvaně ziskové, které jsou však ve většině případů pouze spotřební (tedy prodají se ve velkých nákladech krátce po vydání, ale za pár měsíců na ně všichni zapomenou a jejich přínosu bychom mohli polemizovat), připadá navýsost důležité, byť v kapitalistických podmínkách poměrně těžce udržitelné. S autorčiným názorem na důležitost a morální poslání nezavislých nakladatelů a knihkupců se ztotožňuji, souhlasím, že feminismus zde (jako ostatně ve všech sférách života) hraje důležitou roli; pouze se neztotožňuji s jejím odmítavým názorem na pornografii a prostituci, ale to už je trochu vedlejší. Rozhodně zajímavá a podnětná knížečka, nejen pro wanna-be nezávislé nakladatelky a nakladatele.

2 22.08.2021

Moje první setkání s Lovecraftem je trochu rozporuplné, i když moje tři hvězdičky stále svědčí o tom, že stále o kousek spíše pozitivní než negativní. Možná jsem měla velká očekávání z pozitivních ohlasů kolem mě, anebo prostě jen tahle kniha neobsahuje úplně tak to, co se mu nejvíc povedlo - což je dle mého ta situace a jsem velmi zvědavá na jeho další díla.
Spousta povídek měla velmi dobrý potenciál, ale nakonec jsem byla zklamaná, protože se mi nezdál být tak úplně využitý a především konce pro mě vždy byly nepříliš vydařené. Mám otevřené konce ráda, ale tady mi často chyběla nějaká myšlenka, nějaká pointa, která by tomu dodala to, co mi chybělo, takže jsem si často říkala: „To už je konec...?” Nicméně i tak jsem si našla pár povídek, které se mi velmi líbily (například Chrám nebo Obraz v domě) a bez debat jsem si zamilovala Lovecraftův jazyk a jeho fantazii, která je velmi rozmanitá, a jeho popisy neexistujících zemí a míst, prodchnuté exotikou, jsou ohromující. Velmi se od Poea liší, ale zároveň je ve spoustě dílech nepochybné, že pro něj byl velkou inspirací.
V neposlední řadě oceňuji skvělou esej Podivný pán z Providence od Josefa Škvoreckého, který mi nabídl jiný pohled, jakým se na dílo Lovecraftovo možno dívat; a taktéž skvělé ilustrace Františka Štorma, které mi učarovaly již v Krchovského Nekonečném kalendáři.

2 01.01.2019

Básničky i ilustrace jsou milé a morbidní, tak jak se to k Burtonovi hodí. Co je ale z velké části zlé, je ten překlad (aspoň co se týče překladu od p. Podaného) - hodně básniček je úplně nerytmických, některé rýmy opravdu primitivní... Originál se mi líbí, ale tohle mi moc nesedlo.

2 02.12.2018

Líbí se mi vývoj, který autorčiny básně prodělaly, a které můžeme pozorovat s každou novou sbírkou. Večný pocit nedele je sbírka o (ne)plodnosti, těhotenství a mateřství. Básně jsou ze života, věcné až ironické, ale neztrácející poetičnost. Jen na mě občas působily příliš depresivním dojmem, na druhou stranu je ale důležité vyzdvihnout i ty negativnější věci, které ženu a ženu-matku postihují a o kterých se tolik nemluví. Moc se mi líbí i skvělé ilustrace doplňující básně.

2 01.12.2018

Jak se normálně vyhýbám beletrii o druhé světové válce a koncentračních táborech, kterých vycházejí stále mraky, tohle je něco úplně jiného. Jedna báseň ve vás zanechá směsici pocitů od šoku, přes zhnusení až k děsu. Právě díky tomu, že jde o básně, do těch pár řádků je vtěsnán hrozivý objem toho, co se jinak dávkuje na 300 stranách prózy. O to zajímavější na tom je pohled z dvojí perspektivy, první část knihy jsou totiž básně Osvětimské (z pohledu obětí), druhou částí jsou básně Esesácké, z kterých vás bude mrazit možná ještě víc.

„když jsem chtěl navštívit Inge
odstřelil jsem jednoho Helga bydlela dál
to jsem vždycky zabíjel dva během údajných pokusů o útěk
dávali za to dovolenou na šest dní.”

2 10.10.2018

Do Dubliňanů jsem se pustila nejdříve anglicky, ale vzhledem k tomu, že pro mě bylo trochu utrpení povídky číst, rozhodla jsem se číst knihu zároveň i v češtině. Což nakonec nějak příliš nepomohlo. Chápu, jaký měl autor těmito povídkami záměr a říkám si, že možná někdy dojdu do stádia, kdy budu na Dubliňany pohlížet z úplně jiného úhlu. Ale teď to pro mě byly povětšinou povídky, které mě ničím nezaujaly a nudily mě svou nedějovostí.

Po tomto rozčarování z Dubliňanů jsem na Joyce však nezanevřela a naopak se hned pustila do jeho dalšího díla - Portrétu umělce v jinošských letech. A musím říct, že jsem byla mnohem příjemněji překvapena. Zůstává faktem, že Joyce je náročný autor a jeho díla rozhodně nepatří do oddechové četby, ba právě naopak. V Portrétu si musíte zvyknout především na volný tok myšlenek, který může být místy trochu zmatečný, a často dlouhé filozofické pasáže zabývající se především církví, vírou nebo uměním. Příběh se zabývá dospíváním Štěpána, u kterého detailně sledujeme především jeho nitro, jeho obrodu a změny myšlení a postojů. V poslední části knihy je čtení trochu namáhavější a únavnější než zpočátku, ale například takové kázání o pekle bylo velmi skvěle (a děsivě detailně) vykreslené. Možná mi Štěpán v něčem trochu připomínal Emila Sinclaira z Hesseho Demiana.

Někdo říká, že je Joyce přeceňovaný spisovatel. Já si to nemyslím. Myslím si, že je to náročný spisovatel, který se soustředí víc než na čtivost, na přesnost myšlenek, které chce vyjádřit, což z jeho psaní činí ne úplně přístupná díla, no rozhodně toho mohou čtenáři spoustu dát, pokud si dá tu námahu s jejich čtením a snahou o pochopení.

2 10.10.2018

Nečetla jsem. K šoku mi stačilo zběžný prolistování v knihkupectví. Jako vážně, něco takovýho někdo vydá? A nejhorší na tom je, že to ani není žádnej výjimečnej případ, v poslední době takových podobných useless knih vychází dost. Třeba taková Terapie sdílením, i když tenhle brak asi opravdu nemá konkurenci. A ještě to vydá nakladatelství Naše vojsko, nechápu.

Kniha Probouzení je směsí různých úvah nad lidským životem i životem všeho kolem nás. Jeho postoje mě mnohokrát zaujaly, přiměly k zamyšlení nad životem i nad vírou a Bohem. Některé z nich by si zasloužily mnohem větší prostor k vyjádření než pár stránek a opravdu ráda bych si o nich přečetla více obšírně. Byly tu také takové, které se mě hluboce dotkly a připomněly mi mě samotnou. Marek Vácha mě velmi zaujal a Probouzení určitě není poslední kniha, kterou jsem si od něho přečetla ani kniha, ke které bych se už znovu nevrátila.

2 05.06.2018

Jsem ráda, že u nás konečně vyšla kniha jako je tato. Autoři v ní jednoduše a čtivě vysvětlují manipulativní techniky, nástrahy propagandy a populárnost dezinformací. Troufám si říct, že já osobně nejsem zrovna člověk mediálně negramotný, přesto pro mě tato kniha nebyla ztrátou času, naopak jsem si díky ní trochu utřídila myšlenky, zamyslela se nad některými věcmi, dostala tipy na nové weby a knihy, a dozvěděla se nové informace, například o historických kořenech propagandy jako takové. Informace a rady "co dělat" se v knize sice několikrát opakují, což je ale nakonec možná spíše dobře, přece jen se neříká nadarmo, že opakování je matkou moudrosti. Kniha by měla být povinnou četbou hlavně pro mladé lidi, a to celkově s kvalitní mediální výchovou, která u nás stále není zdaleka dostačující. Myslím si, že většinu starší části obyvatelstva přesvědčíme jen těžko i třeba touto knihou, ale pokud se bude rozvíjet kritické myšlení studentů, máme mnohem větší naději, že se v budoucnu dezinformačním zprávám bude dařit mnohem méně než je tomu dnes.

2 30.05.2018

Rozpor morálky a jednání. Politika sekuritizace, která v nás vyvolává strach, obavu o naši bezpečnost a odsouvá tak morálku do pozadí, ulevuje nám od špatného svědomí, které nám říká, že takové zacházení s lidmi, s uprchlíky, není správné.
Spousta paniky na základě nepodložených informací. Možná bychom si prostě měli více ověřovat fakta, nevěřit všemu, co si někde přečteme (nebo o čem se nás kdo snaží přesvědčit, obzvlášť politici) a nenechat se strhnout panikou. Nebýt morálně slepí, nebát se mít jiný názor než většina ostatních. Nezůstat v komfortní zóně toho, že vlastně neděláme nic špatného, že se tomuto rozporu morálky s jednáním vlastně můžeme vyhnout a nechat to na "těch vyšších".
Většina uprchlíků utíká ze zemí sužovaných válkou a chudobou, a jediné, čeho se dočkají, je naše nenávist, opovržení, předsudky a nedůvěra. To vše bez toho, abychom jim vůbec dali šanci.
Prostě jen zkusme být... více lidští.
Pozn. Co mně na knize dost vadilo, byl celkem velký výskyt chyb a hlavně někdy poněkud zvláštně a zbytečně dlouze a nepřehledně vystavěné věty. Každopádně u takové knihy tomu nepřikládám takový význam, mnohem důležitější je bezesporu ten obsahový, kterému v podstatě nemám co vytknout.
Myslím si, že by si tuto knihu měla přečíst velká spousta lidí, především těch, co se lehce uchylují k radikálním a nenávistnými názorům na celou "migrační krizi", a to často bez toho, aby o ní byli opravdu a hlavně pravdivě informovaní.

2 24.12.2017

Tohle mě opravdu nebavilo. Nemám problém s esejistickou prózou, ale to označení říká, že by tam jako nějaká ta prozaická část být měla. Tohle působilo jako příliš dlouhej status na Facebook, kde si další privilegovaný intelektuál vylévá svou frustraci po sto padesáté neoriginální kritikou vlády, kterých jsme (nejen) za covid pandemie přečetli mraky. Přišlo mi, že ta velmi chabá dějovost, pokud se to dá vůbec tak nazvat, je tam jenom tak, aby se to dalo jako próza vydat, ale ve skutečnosti tomu absolutně nic nepřidává. A když není nijak originální ani ta esejistická část, no, to je trochu blbý. Hlavní postava sice do všeho kopala a mělo to být jakože provokativní (já vim, u autora klasika), ale jednak to nebylo vždy úplně dobře nasměrovaný (třeba na vládní nařízení ve smyslu moje osobní svoboda (aha, sorry, právní stát) je víc než zdraví všech, nemůžu cestovat, bů), tak i těžko uvěřitelný, když postava často kritizovala, ale ve výsledku jsem neměla pocit, že by se ona chovala nějak významně jinak. To, že přes svou očividnou nesympatii působil jako nedůvěryhodný vypravěč mi nestačilo. Jakože věřim, že Zábranský umí psát, občas to trošku probleskne, ale celkově tohle vyznělo takříkajíc do prázdna, i těch 200 stran malýho formátu velkým písmem bylo too much. V půlce jsem přemýšlela, jestli se na to nevykašlat, no kdybych to udělala, o nic bych nepřišla (Jen o čím dál větší povýšenecký moralizování o tom, jak byl národ plný ovcí, co poslouchaly nařízení a vyhovovalo jim sedět doma, šít roušky a sledovat Netflix. Ok.) Možná to byla jedna velká ironie na všechno, nevim, ale rozhodně bez nápadu.

- Ve chvíli, kdy se lidem přikáže zachovávat sociální odstup, mělo by se rovnou zakázat plození dětí, zastavit tu smutnou výrobní linku. - Lol. Lol. Lol.

- Jakkoli neuvěřitelně to zní, sociální demokracie byla už pár let v koalici se zemskou firmou. -

- Nezbylo mi, než se narychlo stát liberálem. Skutečným liberálem v klasickém slova smyslu, nikoli esejistou z Respektu. -

1 18.03.2023

Krátká, ale poměrně hutná a vyčerpávají studie o české dekadenci. Musím říct, že i když už se v literárním odborném diskurzu trochu orientuji, tak se mi tahle publikace zdála psaná dost náročně, dle mého názoru možná až zbytečně moc. Vždycky mě překvapí, jak v anglo-americkém akademickém psaní je většinou vše jednoduše a pochopitelně sděleno, ale u nás se pořád tolik dbá na terminologii, až z textu často vzniká jen směs odborných názvů, které mnohým jen stěží dávají smysl. Pro potřebu zpracování závěrečné práce mi tedy Česká dekadence sice něco dala, ale stálo mě to velkou dávku pozornosti a ještě mě to bude stát velkou dávku snah o to, informace odtud nějakou schůdnou cestou interpretovat a využít, protože bych se tomuhle přemrštěně intelektuálnímu akademickému úzu ve své práci ráda vyhnula.

1 04.03.2021

Romány tří mágů jsou prodchnuty dekadencí až do morku kostí. Všechny příběhy protíná několik leitmotivů, které činí všechny příběhy něčím společné, a přitom každý z nich zůstává originální. Obětní, nešťastná láska mladého, neobyčejně krásného hocha ke staršímu, okouzlujícímu muži-mágovi, odpor k ženám a k soudobé společnosti, útěk do dob minulých, s čímž souvisí fascinace magičnem a alchymií, život spíše v představách a fantasii, než v obyčejném, přízemním a povrchním životě, jaký ho dekadenti vidí. To vše na vlnách úžasně tajemné, záhadné, místy až hrůzné atmosféry, brilantního popisu prostředí i postav... a vůbec popis celkově Karáskovi opravdu jde. V celé knize je nespočet krásných myšlenek a popsaných situací, vytříbená gradace děje a způsob autorova vyjadřování je opravdu efektní. Jsem okouzlena a moje dekadentní část duše byla tímto kouskem vrní blahem.

Co je zlé, je vydání, které je sice krásně graficky zpracované, ale ruka korektorova jím zjevně neprošla. Nechci to promítat do hodnocení knihy, ale rozhodně je to nepřehlédnutelné vzhledem k množství chyb a zjevných překlepů.

1 28.08.2019