zedir komentáře u knih

Četl jsem kdysi dávno a tehdy se mi, nadšenému laikovi do vesmíru, velmi líbila a bez váhání bych dal pět hvězd. Vrátil jsem se k ní nedávno, již mnohem více poučen, a zvládl jsem jen první tři kapitoly, protože to neuvěřitelné množství chyb a překlepů, co v ní je, jinak velmi hodnotnou myšlenku díla sráží. Proto dávám jen tři hvězdy. Pokud hledáte knihu, kde vám jde jen o podstatu sdělovaného (hvězda je větší než planeta, Saturn je dále než Jupiter nebo že výbuch Yellowstonu by způsobil velkou pohromu), ale ne o to, jestli sedí všechna čísla a přirovnání, která nám jinak mají přiblížit obrovské a miniaturní rozměry makrosvěta i mikrosvěta, pak je to velmi dobrá kniha. Pokud jste však náročnější čtenář, který již leccos na podobná témata přečetl, pak se jí vyhněte. Místo ní bych rozhodně doporučil od Miroslava Veverky knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem.

Jen pro představu několik chyb (ne všechny) ze druhé a třetí kapitoly:
str. 27: Pluto bylo objeveno v roce 1970 (správně 1930)
str. 30: cesta zpět bude pro New Horizons dlouhá (vždyť se přece vůbec nejedná o návratovou sondu!)
str. 31: kdyby Země měla velikost hrášku, Pluto by mělo velikost neviditelné bakterie (dejme tomu, že hrášek má průměr 1 cm, vážně bychom neviděli asi 2mm kouli, když tolik měří zhruba na výšku malá písmena knihy, v níž je to psáno?)
str. 38: Zwicky a Baade měli prezentaci v roce 1904 (Zwicky sice byl nadaný astronom, ale v době prezentace by měl asi 6 let a Baade 11)
str. 42: Betelgeuse je vzdálena od nás 50 tisíc světelných let (přitom se odhaduje řádově někde mezi 400-600 světelnými lety, tedy o dva řády méně!)
str. 43: opakuje se zde neustále uváděný mýtus, že Hoyle vymyslel pojem "velký třesk" jako výsměch či urážku, i když to sám později popíral

Kniha je psaná velmi čtivě, ale nemám v úmyslu se zastavovat u každého faktu a ověřovat si jej, nebo si rovnou uvědomovat, jaká je to hloupost. Škoda, jinak by to byla opravdu skvělá kniha pro někoho, kdo má zájem o vesmír, evoluci, kvantovou teorii apod. Snad se kniha dočká nějakého pořádně upraveného a zdařilého vydání.

Knihu jsem dostal doporučenou, ale vůbec mi nesedl její styl a s lecčím jsem nesouhlasil. Autoři vybízejí k rozlišování mezi asertivitou a agresivitou, ale jakkoliv zdůrazňují, že musíme být klidní, tak zrovna "gramofonová deska" bude vždy působit agresivně. Některé testy byly nepoužitelné (např. č. 2, kdy máme zaznamenávat, kolikrát za uplynulý měsíc se stala nějaká situace a jak jsme se při ní cítili, přičemž těžko můžu popisovat, jak jsem se cítil, když jsem u většiny situací neustále psal, že se nestala, ale chyběla bodová varianta této možnosti). Velká část fiktivních a názorných učebních dialogů působila moc uměle a nereálně. "Otevřené dveře" mi nepřijde jako vhodná taktika, jak reagovat na neoprávněnou kritiku, vždyť jen ustupuji potížistovi, který bude utvrzen ve své "pravdě", což se mi zaručeně vrátí i s úroky, protože potížistovi stoupne sebevědomí. Když něco nesplníme, nemáme se vymlouvat na vyšší moc (třeba zpoždění dopravy), jakkoliv relevantní naše omluva je. Místo toho se máme omlouvat, ano, udělali jsme to špatně, mrzí mě to... U některých pasáží jsem nechápal, co je pointou. Ne, prostě a jednoduše jsem si z knihy nevzal téměř nic, protože jsem tam neviděl téměř nic, co by bylo v reálném životě použitelné.

2 30.08.2023

Na Kafkovi oceňuji jeho neuvěřitelnou schopnost vyjádřit myšlenky, které rozvádí ve svém "velkém" díle (absurdnost, nespravedlnost, bezpráví, existenciální hrůza apod.), popsat i jen jednou větou, která je však tak trefně napsaná, že nám dá mnoho podnětů k zamyšlení a filozofování, co tím chtěl Kafka říci. A Kafkův styl je tak specifický, že každý si může jeho výroky a díla vykládat zcela jinak.

"Pravá cesta vede po laně, které není napnuto ve výši, nýbrž těsně nad zemí. Zdá se být více určeno k tomu, aby se o ně klopýtlo, než aby se po něm přešlo".

"Z určitého bodu již není návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout".

"Kontakt s lidmi svádí k pozorování sebe sama".

"Můžeš se vyhnout utrpení světa, to je ponecháno tvé svobodné vůli a odpovídá to tvé přirozenosti, ale možná, že právě toto vyhýbaní je jediným utrpením, kterému bys mohl zabránit".

2 20.08.2023

Moc jsem si přál, aby se mi tato řada líbila, ale zatímco obálky jsou zpracované pěkně, vnitřek pokulhává, za mě vyloženě odbyté jsou mapy a leckteré podivné ilustrace. Z celé řady pro mě je nejslabší právě tento díl, ale ostatní jsem ještě nečetl, jen si prohlížel a zdálo se mi, že jsou lepší. Hlavně si ale myslím, že sérii by bylo lepší zestručnit, dát pevnou vazbu a dát např. do dvou svazků o větším stránkovém i rozměrovém formátu (Tolkienovi fanoušci by si je koupili spíše než šest nynějších dílů s kolísavou kvalitou).

2 18.08.2023

Když jsem si kupoval Artušův pád, věděl jsem samozřejmě, že se nejedná o Ardu, Středozemi, Melkora, Saurona apod., ale přesto jsem knihu prostě a jednoduše potřeboval doma mít. Jen díky těm několika kouzelným písmenům vytvářejících slovo "Tolkien". Opravdu platí, že dílo do největší míry ocení lingvisté, znalci staré anglické poezie, milovníci rytířských příběhů apod., ale i nám ostatním, v těchto oblastech naprostým laikům, kniha zprostředkovává tentýž Tolkienův zápal, tentýž básnický, lyricko-epický styl, který známe z jeho velkého díla o Ardě, na niž i v této knize přece jen dojde a Christopher Tolkien nám osvětluje různé paralely mezi Artušovým pádem a např. Silmarillionem. Je škoda, že dílo Tolkien nikdy nedokončil, ale na druhou stranu je parádní, že se dochovalo alespoň to, co máme. Co se týče českého vydání, zbožňuji tyto nádherné runové a většinou ilustrované verze od Arga, které je mým nejoblíbenějším nakladatelstvím (vydává Tolkiena, vědecké edice Aliter a ZIP a historickou sérii Každodenní život). Tyto knihy jsou poté ozdobou knihovny, jednak tématem, obálkou, tak i vnitřním zpracováním.

2 13.08.2023

Tak tuto knihu jsem četl asi měsíc, jak nesmírně propracovaná a rozvrstvená je. Jedná se opravdu o monumentální práci, která se jen tak nevidí a přesně toho typu, které se mi líbí, tedy ty, které dokáží srozumitelně a logicky propojit nejrůznější vědy (kvantová fyzika řídí vlastnosti a pohyby chemických molekul, z nichž se skládají biologické systémy, které vytváří sociální systémy, z nichž povstávají systémy kulturní, ekonomické, politické apod.).

Pro mě osobně byla nejsrozumitelnější a nejuchopitelnější první část, tedy stratigrafie, kde se Veverka věnuje postupně různým vrstvám (mikrosvět, makrosvět, vesmír, evoluce, život apod.), zatímco v dalších částech postupuje přes singularity k dualitám a nakonec pluralitám. Byly to ale právě tyto části, z nichž jsem se dozvěděl nejvíce nových informací a získal zcela nový náhled na spoustu běžných věcí a procesů kolem sebe, které si najednou mohu vysvětlit dle pojmů jako jsou tok, gradient, chaos, pole, systém, řetěz, pozitivní a negativní zpětná vazba, homeostáze, atraktor, disipativní struktura... a tak by se dalo pokračovat ještě velmi, velmi dlouho, protože množství odborných pojmů, které Veverka zvládl do knihy zapracovat, je na knižního Oscara. Přitom je kniha stále čitelná, jen opravdu vyžaduje i velkou spolupráci čtenáře a pokud se ji rozhodnete rychle přelouskat během pár dní, asi se nesetkáte s úspěchem.

Občas se sice objevila nějaká část, kde bych s autorem polemizoval, ale na tak obrovském rozsahu se jednalo jen o několik případů, např. jeho rezolutní kritika redukcionismu, s níž by asi nesouhlasil např. takový Brian Greene (redukcionista dle Veverky pro stromy nevidí les, neboť se emergencí objevují z celku nové vlastnosti, což je sice pravda, ale čistý holismus podle mě také nezodpoví všechny otázky, ideální je propojovat oba pohledy). V každém případě ale naprosto unikátní a mamutí počin a povinnost pro každého vědeckého fandu.

Mám rád Kakuovy knihy a jeho styl. Na této knize především oceňuji, že se nejedná o žádnou sci-fi, ale Kaku vychází z dnes již známých technologií či prototypů a na jejich základě predikuje, jak by to mohlo vypadat v blízké budoucnosti (do 2030), kolem středu století (2030-2070) a ve vzdálené budoucnosti (2070-2100). Pochopitelně neočekávám, že přesně takhle všechno bude a že všechna ta udělátka, o nichž Kaku píše, budou opravdu k mání nebo v době, pro niž ji předpovídá. V nějakých odvětvích zajisté dojde k nenaplnění očekávání, ke zpoždění, k objevu nových a neočekávaných překážek a i když se stane, že nic z toho pokrok nenaruší, tak zajisté spoustu výzkumů budou omezovat finance (ostatně jako dnes). V každém případě je to velmi podnětná kniha, která čtenáři ukáže, jaké neuvěřitelné dovednosti již dnešní věda umí a on (tedy já) o nich neměl ani tušení. Poté, co jsem dočetl poslední kapitolu, v níž si Kaku beletristicky představuje život v roce 2100, jsem si jen povzdechl "škoda, že tou dobou už budu mrtvý", protože bych si pak rád srovnal, co se splní a co ne. Každopádně i když Kaku vycházel ze zkušeností svých i mnoha kolegů specializujících se na určité oblasti, předpovídat vývoj na 100 let předem (a zvlášť, když věda zažívá takový pokrok), je velmi obtížné. A i pokud se se knize budou v roce 2100 vysmívat, jak naivní byla, podobně jako se my vysmíváme představám z roku 1900 o roce 2000, jedná se určitě o velmi zábavné čtení.

(SPOILER) Četl jsem Marťana, Spasitele i Artemis a právě posledně jmenovaná kniha se mi bezkonkurenčně líbila nejméně. Spíše než líbila bych měl uvést nelíbila. Tři hvězdy dávám jen s přivřenýma očima, zatímco Marťan i Spasitel se mi líbili a bavili. Všechny tři knihy mají motiv jednoho jediného člověka, který je v situaci, v níž může spoléhat jen na sebe (jakkoliv se to v průběhu příběhu mění), ale Marťan i Spasitel měli něco navíc a hlavní hrdinové byli sympatičtí a fandil jsem jim, v Artemis mě Jazz stále vytáčela (nebo respektive Weir) zcela zbytečnými vztahovými záležitostmi, až jsem si říkal "Čtu sci-fi, nebo nějakou romantiku?" Postupně jsem se dostal do fáze, že jsem knihu četl už mechanicky bez pořádného zájmu. Až ke konci začala být kniha zajímavá (nestává se každý den, abyste téměř zavinili smrt všech lidí ve městě), ale ten sluníčkový happy end, kdy se nikomu nic nestalo, Jazz našla lásku, všichni jí odpustili málem vyhlazení města a stále zůstává občankou Artemidy, mi přišlo hrozně nereálné a odbyté, a tak jsem knihu trochu konsternovaně dočetl s tím, že Weir má na víc.

2 12.08.2023

Ke čtení této knihy jsem se uchýlil po čtení Kakua, Greena či Hawkinga jako k takovému vědeckému odlehčení, takže jsem neočekával žádnou velkou "korektní" vědu, ale i tak jsem očekával trochu více. Na můj vkus byla kniha místy "praštěná" až moc a autorův humor se u mě sem tam míjel účinkem. Měl jsem představu, že tu budou podány absurdní otázky (což jsou), ale jejich vědecká vysvětlení budou přece jen o něco více a lépe zpracovaná. V každém případě za mě slušné tři hvězdy.

2 12.08.2023

(SPOILER) Thrillery moc nečtu, takže nejsem schopný srovnávat nějaké kvantum titulů, ale ze Šelmy jsem byl nadšený, líbil se mi její styl i zápletka a především hra na kočku a myš, kterou spolu hrají "vyšetřovatel" Cray, u nějž jsem si liboval v jeho podivínskosti, která poráží zažitý a trapný vzorec "bývalý policista a rozvedený alkoholik" v jednom. Nesmírně se mi líbily i neortodoxní metody vyšetřování za použití nezvyklých vědeckých postupů, které by mě vůbec nenapadly, ale jsem si jistý, že buď se někde opravdu využívají, nebo je to reálné, takže ani v tomto nemám knize co vytknout, ani celkové rozuzlení případu. Jen bych si přál, aby hlavní padouch pokračoval i v dalších knihách, protože z této série je právě tento zdaleka nejlepší.

2 09.08.2023

Přiznám se, že vůbec nejsem technický typ, ale i přesto jsem si knihu velmi užil a mnoho užitečných informací jsem si z ní odnesl. Jsem moc rád, že vedle plejády knih o Titanicu, kdy jedna často kompiluje jen všechny předchozí, existuje i takto vysoce specializovaná, plná fotografií, které jsem coby nadšenec do Titanicu do té doby nikdy nikde neviděl. Nedočtete se tu příběhy Johna Jacoba Astora nebo nepotopitelné Molly Brownové, ale to ani není cílem knihy. Jejím cílem a dojmem, které si z četby odnesete, je nezměrný obdiv k Harland & Wolff a všem jejím konstruktérům a všem dělníkům, kteří byli schopni postavit tak úžasnou loď, jíž Titanic byl. Ne nadarmo jej firma stále pokládá za jeden ze svých největších skvostů v celé své dlouhé historii.

2 08.08.2023

Sám autor přiznává v knize, že některé kapitoly jsou kontroverzní a uvádí, které to jsou (jeho vlastní nápady), čímž si mě získal, což však nevydrželo dlouho. Nevadilo by mi, že autor uvádí své představy o vesmíru, kterými se vymyká ve vědecké obci, ale to, že je nemá nijak podložené, a ani nic neukazuje na to, že to tak je (může být). Ostatně strunová teorie také nebyla dokázána, ale u ní alespoň existují slibné náznaky, že může být teorií všeho. Kniha je také plná neuvěřitelného množství hloupostí, špatných příkladů, neznalosti, (pseudo)filozofování nad podstatou reality (to mnohem lépe umí perfektní Brian Greene), definicí kruhem, argumentačních faulů, narcismu a chaotického přeskakování mezi tématy, že ani nevím, kde bych měl v kritice začít. Spíše jen tak bodově:

a) tvrdí, že jeho hypotéza je vyvratitelná a testovatelná, ale nikde v knize neuvede důkaz
b) často uváděl spojení "neměnný časoprostor", aniž by jej blíže vysvětloval (co se však mění více než sám časoprostor, neboť neexistuje místo, kde by nebyla hmota či energie?)
c) tvrzení, že vědomí v mozku je jasně lokalizováno (Opravdu? Kdo a kdy tento objev učinil? Vždyť mozek není Turingův stroj, který má jasně daný procesor)
d) překvapuje mě, že jako někdo, kdo se věnuje matematice a strojovému učení, neuvěřitelně vyzdvihuje inteligenci počítačů (porazily přece Kasparova), aniž by si uvědomoval, že to je to jediné, co daný počítač umí (a jak špatně se i dnešní roboti/počítače učí vzorům a selskému rozumu)
e) i když sám jsem nakloněný věřit v existenci multiverza, tak Tegmark jej bez uvedení důkazů přijímá jako fakt, aby na tomto nepodloženém základě vybudoval ještě multiverza úrovní II, III a IV
f) opakovaně na několik stran popisuje, jak sám "objevil" již objevené, jen aby narcisticky dokázal, jak inteligentní je (takto až dojemně popisoval, jak objevil kvantovou dekoherenci, aby zjistil, že již byla objevena léta před ním)
g) chybí logické spojitosti mezi kapitolami, kdy jedna nepřechází v druhou, ač se snaží tak tvářit (používá tam jakéhosi God of the gaps, kam si dosadí "něco", co nemá prokázáno, i když tvrdí, že ano, viz bod a), a neustále v dalších kapitolách používá obraty jako "jak jsme viděli", a přitom jsme nic takového neviděli, protože v knize opravdu nic takového nebylo)
h) chybí jakýkoliv logický plán knihy, neboť neustále co chvíli píše "jak uvidíme v x-té kapitole", kdy již nyní zavádí pojmy, s nimiž pracuje, ale vysvětluje až o několik kapitol dále
ch) plno poznámek typu "na tomto nezáleží", "toto není důležité", které přesto ihned rozebírá detailně dále a naopak to, co se snaží dokázat (existence multiverza I-IV a samotnou matematickou podstatu reality, nevysvětluje vůbec)
i) když jsem četl, jak uvádí, že Everettova představa vlnové funkce je všude špatně vysvětlována, tak jsem zbystřil, že se asi dovím nějakou šokující novinu, ale sám vzápětí jeho vlnovou funkci vysvětlil přesně stejně, jak kritizoval, že se uvádí špatně
j) naivní filozofování a povýšení matematiky na náboženství (např. matematicky vysvětloval Fermiho paradox, kdy - neznámo, jak na to přišel - jestliže život není do 10na21 metrů od nás, není ani do 10na26 metrů, aniž by si uvědomoval, jak logaritmicky roste prostor s každým zvětšením exponentu)
k) příklady, které užívá, aby nám "přiblížil" své myšlenky, jsou tak špatné, že většinou nevíme, co tím chtěl básník říci
l) přeskakuje mezi tématy, zbytečně dlouho se věnuje něčemu, co se ukáže jako nedůležité pro další stránky a nevysvětlí to podstatné; něco vysvětluje zbytečně složitě a něco naopak příliš zjednodušuje
m) vytváří falešné dilema (svou "vnější realitu" definuje tak, aby s ní souhlasil každý rozumně uvažující člověk a pokud s ní souhlasí, tak zároveň dle Tegmarkových myšlenkových pochodů musí souhlasit i s multiverzy I-IV)
n) neskutečně naivní filozofování, kterým se snaží svým tezím vtisknout jakousi auru posvátnosti, ale jen se ve svých filozofických konstruktech zaplétá natolik, že si i sám protiřečí
o) své matematické struktury povýšil až na náboženství, neboť neustále opakuje svá dogmata, nepřipouštějící kritiku, ale zároveň chybí jakýkoliv předložený důkaz, a ve stejné chvíli paradoxně napadá fyziky, že často mají svá dogmata, z nichž nechtějí ustoupit
p) klenotem a perlou knihy byl také jeho argumentační spor s jedním kolegou, kterému vyvracel něco, o čem sám přiznával, že tento kolega nikdy neřekl
q) několikrát používá předpoklady (každý člověk, který...., Popper by se obracel v hrobě, kdyby... apod.)
r) na jednom místě knihy vyjádřil názor, že je možné, že kvantová mechanika nemusí být funkční (jak toto může napsat jakýkoliv člověk, co se pokládá za vědce, je mi záhadou, neboť není úspěšnější teorie než je ta kvantová)
s) rozsáhle popisuje, jak teorie všeho má být bez jakéhokoliv lidského (lingvistického) balastu, ale jak to má být proveditelné, když i samotná čísla, počty, symboly, násobky apod. jsou vytvořena lidmi, jak se máme při popisu jeho matematických struktur vyhnout takovému balastu? Jaký jazyk máme použít? I jazyk rovnic a matematiky je jeho logikou stále balast a zároveň si protiřečí, když říká, že leckteré přírodní entity musíme pojmenovávat, abychom si je mohli kvůli usnadnění představit. Jak tedy dle něj máme pochopit naprostou teorii všeho, kterou nemůžeme nijak pojmenovat a když ano, tak jen balastem, který je pouhým zjednodušením, který nevystihne dokonalost jeho matematických struktur?

Když to shrnu - tuto knihu opravdu, ale opravdu ne. Každému, kdo se chce něco dozvědět o vesmíru, doporučuji Kakua, Greena, Hawkinga, Coxe či na You Tube Antona Petrova, ale Tegmarka už nikdy více, i kdyby jen z důvodu jeho neuvěřitelného narcismu, kterým prodchnul celou knihu, kdy neustále vypráví o sobě, svých "objevech", svém životě a stále se snaží dokázat, jak je inteligentní. Jestli dle mě něco dokázal, tak jen to, že impresivní vědecká kariéra a záběr zájmů a činností v žádném případě neznamenají podobný trend i v duchovní a mentální sféře.

Vzpomínám, jak mě při čtení povídky upřímně překvapilo její až existenciální ladění a připomínalo mi Kafku, což je už co říci, protože Kafkův styl je tak specifický, že neexistuje autor, k němuž bych ho přirovnal. Podobně jako Bílá velryba i Písař Bartleby v sobě obsahuje více, než by se na první pohled mohlo zdát, a Melville zřejmě opravdu předběhl svou dobu.

1 20.08.2023

Nádherná kniha sloužící trochu jako encyklopedie a dějepisné povídání o Ardě, Beleriandu, Středozemi, Temných pánech, Valar apod., ale hlavně jako pastva pro oči plynoucí z množství úžasných ilustrací a kreseb jednoho z posvátného triumvirátu Tolkienových ilustrátorů, a to Johna Howea (zbylí dva Alan Lee a Ted Nasmith).

1 20.08.2023

Kniha plná nádherných dobových ilustrací, ale často byly některé alchymisticko-filozoficko-symbolické přesahy vnímání určitých bytostí bez nějakého bližšího přiblížení laikovi až příliš složité a neuchopitelné. Ocenil jsem ale například i heraldické zmínky a význam jednotlivých bytostí na tomto poli.

1 18.08.2023

Mám doma hned první vydání z roku 1894, které je v naprostém salátovém stavu, kdy sotva několik stran drží vedle sebe, ale předává se v naší rodině z generace na generaci (knihu nejspíše kupoval můj prapraděda, takže díky této přidané hodnotě bych ji v žádném případě nevyměnil za zachovalejší). V době, kdy ještě nebyly ty internety, mi byla po celou ZŠ věrným a spolehlivým zdrojem informací do všech povinných referátů, které jsme museli mít. V žádné jiné novější knize jsem v případě potřeby nenašel konkrétní hledané téma zpracované tak poctivě, jako u Dolenského. Vše pak korunuje jeho starý básnický jazyk...

Z úcty k autorovi, od nějž zbožňuji Hlavu XXII a Golda za všechny peníze, nedávám odpad, ale za mě se tato kniha vůbec ani trochu nepovedla. Většinu času jsem jen nechápal, co vlastně čtu a ptal jsem se sám sebe, kam se poděl ten Heller z Hlavy XXII. Za sebe jsem se rozhodl předstírat, že tato kniha neexistuje a Hlava XXII žádné "pokračování" nemá.

1 14.08.2023

Zaujalo mě slovo "saudade" na obálce knihy, tak jsem ji otevřel, abych zjistil, co to vlastně znamená a když jsem zjistil, že je to melancholický pocit touhy po někom nebo něčem, co je v tuto chvíli nepřítomné anebo že si dokonce můžeme i uvědomovat, že se s tímto objektem již nikdy nesetkáme, byl jsem chycen (jsem melancholik). Začal jsem si listovat knihou a když se mi zdála neuvěřitelně čitelná, neváhal jsem a koupil jsem si ji. A i když jsem očekával pohodové čtení, kniha se mi líbila ještě mnohem více, než jsem čekal. Vzhledem k tomu, že v době, kdy se autor na cesty vydal, měl teprve 24 let, neočekával jsem takovou vyzrálost v názorech, prioritách a zamyšleních nad světem a životem, z nichž jsem mnohé cítil stejně, a neměl jsem nikdy pocit, že se svým filozofováním autor snaží jen "chytře" vypadat. Jeho závěry působí skromně a upřímně, poznává nové země a lidi, užívá si cizí končiny, ale zároveň se tu objevuje i stesk po domově, dostává se do nebezpečí a zase z nich vyklouzává a v každém případě a na každém kroku zůstává velkým romantikem a snílkem, v čemž mi chvílemi připomínal Richarda Halliburtona, což ode mě je největší pocta, kterou ke knize mohu napsat (je to můj nejoblíbenější cestopisný autor). Pokud jste ryze racionální lidé nebo držící se při zemi, tato kniha nebude pro vás, ale pokud se se svou představivostí rádi vznášíte do oblak, mohu určitě doporučit.

1 14.08.2023

Kniha se mi dostala náhodou do rukou nedávno a když jsem se zadíval na rok vydání originálu (1993), řekl jsem si, že ji budu muset brát hodně s rezervou, ale kupodivu jeho stáří nebylo zase tak moc znát. V knize jsou obsaženy různé přednášky a úvahy mezi lety 1977-1993 a také i několik kapitol o životě Hawkinga a jeho boji s ALS, i když o sobě obvykle nerad mluvil a dával přednost vědě. Značný rozptyl jednotlivých přednášek vytváří ale nesourodou směsici, kdy chvíli máte radost, že jednu chápete, abyste tu příští ale neměli vůbec ponětí, o čem je řeč. V každém případě jako celek je ale kniha přínosná a určitě může posloužit jako doplněk k ostatním Hawkingovým knihám.

1 12.08.2023

Pokud vás zajímá spíše Hawking jako člověk, mohu doporučit. Pokud vás zajímá spíše jeho vědecká práce a laické vysvětlení jeho přínosu, mohu doporučit. Kniha totiž obsahuje obojí a já osobně velmi oceňoval nezvyklý styl biografie, která je psána pozpátku, takže začíná smrtí a končí narozením. Autor se jistě inspiroval Hawkingovým životopisným filmem a jeho závěrečnou scénou, ale také Hawkingovými úvahami nad imaginárním časem (z nichž zřejmě ona scéna pochází).

Někteří životopisci mají tendence vytahovat na světlo zbytečně moc toho negativního, někteří naopak ze svého objektu zájmu činí hotové anděly. Seife naštěstí nečiní ani jedno a ukazuje Hawkinga především jako omylného člověka, který se stal vědcem a dopouštěl se omylů na obou frontách. Ukazuje jeho dobré i špatné stránky a závěr nechává na čtenáři. Kniha se určitě hodí jako doplněk k Hawkingovým odborným pracem.