zedir komentáře u knih

(SPOILER) Pokud se někomu zdálo, že Ohněm a mečem je silná kniha, tak Sienkiewicz pro jistotu přichází s ještě silnější, ale stejně jako u prvního dílu má i zde děj ohromný spád, ačkoliv příliv nových postav je rychlejší než vpád Švédů do Polska. Na této knize oceňuji, že hlavní hrdina Kmicic není ani zdaleka tak perfektní hrdina jako Skrzetuski v Ohněm a mečem, je to hrubián, který nemá téměř k ničemu a nikomu úctu, přísahou se nevěda zaváže sloužit vlastizrádci, takže tato pohana dopadne i na něj, ale v průběhu děje - a na 900 stranách je prostoru dost - sledujeme první hlodání mysli, změnu postoje, zradu svého knížete a nakonec porušení přísahy, boj proti Švédům a postupnou nápravu hříšníka v takového hrdinu, jak se patří. Setkáváme se tu i se starými známými Skrzetuskim, Wolodyjowským nebo Zaglobou, takže není nouze o nebezpečné situace, bitvy, ani zábavu a nějaké ty fortele. Jednoduše shrnuto - jedná se o parádní historickou exkurzi do poloviny 17. století, které její rozsah nic neubírá na čtivosti, ale právě naopak.

3 14.08.2023

(SPOILER) Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski jsou mou učebnicí dějepisu Polska, Ukrajiny, Litvy, Ruska, Švédska, krymského chanátu a Turecka během 17. století. To říkám samozřejmě s trochou nadsázky, neboť se stále jedná o beletristické dílo, ale jaké beletristické dílo! Naprosto monumentální svým rozsahem (Ohněm a mečem i Potopu jsem četl dvakrát, Pana Wolodyjowského jen jednou, ale i když knihy mají dohromady přes 2000 stran, čtou se raz dva). I po letech od jejich přečtení si vybavím mnoho scén, událostí, bitev, situací, v nichž se hlavní hrdinové ocitli. Knihy, které přečtu, si sice obvykle pamatuji, ale čím jsem starší, tím více zapomínám, ne tak však u těchto děl.

Ohněm a mečem naprosto strhne již pomalým úvodem, kdy se teprve seznamujeme s hlavními postavami, zemí, dobou, zvyklostmi... Sienkiewicz opravdu perfektně umí navodit atmosféru, kdy před sebou vidíme sled obrazů tak, jak čteme větu za větou. A jakmile naplno propukne Chmelnického povstání i se vší brutalitou a apokalypsou, člověk při těch popisech téměř zapomene dýchat. Chvíli trvá, než si člověk zapamatuje všechny postavy, jejich hodnosti a jména či na jaké straně stojí, ale stojí za to vyčkat.

Líbí se mi, že i když vyznění díla je samozřejmě jednoznačně propolské a povstání kozáků proti šlechtě je vykresleno jako jasná zrada, Sienkiewicz neopomíjí ani tuto nepřátelskou stranu a nechává ji především ústy Chmelnického promlouvat, jaké jsou její motivy.
Kniha sama je plná nezapomenutelných scén, ať už to je Bohunovo pobití Kurcewiczů, Helenino zachránění z Bohunova úkrytu, válečná apokalypsa a zvěrstva, které Skrzetuski sleduje cestou z tábora Chmelnického zpět za svým knížetem, obležená Zbaraž a utrpení jejích obránců...

Nejsem Polák, ale umím si představit, že pro Poláky tato trilogie opravdu znamenala výrazné povzbuzení srdcí, jak doufal a napsal Sienkiewicz na konci pana Wolodyjowského.

9 14.08.2023

Zaujalo mě slovo "saudade" na obálce knihy, tak jsem ji otevřel, abych zjistil, co to vlastně znamená a když jsem zjistil, že je to melancholický pocit touhy po někom nebo něčem, co je v tuto chvíli nepřítomné anebo že si dokonce můžeme i uvědomovat, že se s tímto objektem již nikdy nesetkáme, byl jsem chycen (jsem melancholik). Začal jsem si listovat knihou a když se mi zdála neuvěřitelně čitelná, neváhal jsem a koupil jsem si ji. A i když jsem očekával pohodové čtení, kniha se mi líbila ještě mnohem více, než jsem čekal. Vzhledem k tomu, že v době, kdy se autor na cesty vydal, měl teprve 24 let, neočekával jsem takovou vyzrálost v názorech, prioritách a zamyšleních nad světem a životem, z nichž jsem mnohé cítil stejně, a neměl jsem nikdy pocit, že se svým filozofováním autor snaží jen "chytře" vypadat. Jeho závěry působí skromně a upřímně, poznává nové země a lidi, užívá si cizí končiny, ale zároveň se tu objevuje i stesk po domově, dostává se do nebezpečí a zase z nich vyklouzává a v každém případě a na každém kroku zůstává velkým romantikem a snílkem, v čemž mi chvílemi připomínal Richarda Halliburtona, což ode mě je největší pocta, kterou ke knize mohu napsat (je to můj nejoblíbenější cestopisný autor). Pokud jste ryze racionální lidé nebo držící se při zemi, tato kniha nebude pro vás, ale pokud se se svou představivostí rádi vznášíte do oblak, mohu určitě doporučit.

1 14.08.2023

(SPOILER) Kafka je jedním z mých srdcových autorů, i když bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem v jeho díle vždy vše pochopil nebo dokázal ocenit jím zamýšlenou hloubku. Pro mě je Kafka unikátní v tom, že neexistuje spisovatel, k němuž bych ho dokázal přirovnat, tak specifický je jeho styl a je velmi pravděpodobné, že když se zeptáte deseti lidí, jaký mají názor na jeho dílo a co tím Kafka chtěl říct, uslyšíte deset různých verzí.

Pro mě Kafka představuje velmi všímavého pozorovatele, který ve svých dílech dokázal zhmotnit to, co bylo na společnosti špatně, a to způsobem naprosto mrazivým a odlidštěným. Tím nechci říct, že jeho dílo představuje nějakou sociální kritiku nebo sondu jako např. u Dostojevského, Kafka zdaleka nepsal takovým způsobem - jeho dílo zachycuje existenciální horor pociťovaný jednotlivým člověkem, který nestojí ani proti společnosti jako takové, ale proti jejímu mocenskému, byrokratickému či jakémukoliv jinému aparátu, který je všudypřítomný a nikde zároveň, a proto proti němu nedokážete bojovat a Kafkovy postavy končí tragicky, bez ohledu na to, jestli jim někdo chce pomoci, nebo ne. Jakmile si přijdou pro Josefa K., jeho osud je zpečetěn, i kdyby se všichni lidé na celém světě postavili za něj - nebylo by to k ničemu, jakmile by proti němu stále stál onen neuchopitelný aparát, vytvořený těmi stejnými lidmi. Josef. K. by také i v této situaci jistě sám přijal vlastní trest za neznámé provinění a nůž by si do srdce vrazil sám, o tom jsem přesvědčen. Podobných motivů sebeobětování, sebedestrukce či sebenenávisti je v Kafkově díle mnohem více, např. v Proměně (a nepochybně se také jedná o výsledek obtížného vztahu s otcem).

Pokud očekáváte "klasickou" světovou literaturu, která má nějaký děj, spád, akci, logiku - pak Kafka není pro vás. V jeho světě totiž vládne pokřivená odlidštěnost, osamocení člověka, bez ohledu na to, jak zároveň váženou a dobrou práci může mít nebo kolika lidem pomáhá. V Kafkově světě i sebenepatrnější detail může hrát obrovskou roli a zároveň není absolutně nic zvláštního nebo absurdního, když vás vytáhnou z vašeho bytu za město, kde vás popraví bez toho, abyste znali obvinění či rozsudek. Z našeho pohledu, když se díváme do Kafkova světa, je to samozřejmě brutální, absurdní, nezákonné, ale v jeho světě je to přirozený proces a je jen otázkou času, kdy jedinec podlehne. Kafka je jedním z těch autorů, kteří rozhodně nesednou každému a nemůžete je číst letem světem. Nesmírně vyžaduje zamýšlení nad každou větou, nad každým slovem a jejich spojeními. Troufám si říct, že Kafku člověk pochopí tím lépe, čím více zkušeností sám má s absurdností doby, s mocenskou a byrokratickou hydrou, která je v jeho díle téměř personifikovaná nebo čím více odcizeně si ve společnosti připadá a jejíž absurdnost nevěřícně sleduje, zatímco ostatní už semlela, nebo se podvolili a jsou její součástí. Kafka dokáže dát i svým jediným krátkým aforismem námět na hodiny přemýšlení a filozofování a vše, co jsem kdy od něj četl, jsem si právě takto "užíval", i když je jeho dílo depresivní, bezútěšné, absurdní, neuchopitelné, nejednoznačné, ale to vše způsobem, které jej naprosto jasně definuje.

9 13.08.2023

Nádherná edice Arga, nádherné knihy a příběhy, nádherná dárková kolekce, nádherná ozdoba mé knihovny spolu s dalšími knihami této edice. Uvnitř nádherné mapy a ilustrace. Nemám dalších dodatků.

3 13.08.2023

Hobit má podtitul "aneb Cesta tam a zase zpátky", ale jakmile se pustíte do čtení jakékoliv Tolkienovy knihy, už není žádné cesty zpět. Pána prstenů jsem přečetl až poté, co jsem viděl filmy, ale u Hobita se mi to podařilo v opačném sledu a jsem za to nesmírně rád. Zatímco filmy Pána prstenů jsou excelentní (raději tu nebudu uvádět žádnou dlouhou esej, proč, protože by to bylo na hodně dlouho), jelikož ctí předlohu, ducha díla a stěžejní myšlenky Tolkienovy práce, u Hobita je problém v tom, že filmy ducha díla nedrží, neboť Hobit je sice fantasy, ale de facto je to pohádka, která se od mnohem vážnějšího a propracovanějšího světa Pána prstenů svým stylem liší, jakkoliv Tolkien samozřejmě i zde vyzdvihuje tytéž hodnoty jako v celém svém díle (přátelství, dobro zvítězí nad zlem, odvaha, nikdy si nezoufat apod.). Filmová zpracování Hobita však knižní předlohu procedila "pánoprstenovským" filtrem, aby jejich vyznění zapadala do již existujících filmů Pána prstenů, jenže kniha je mnohem prostší a jednodušší, což samozřejmě myslím v tom nejlepším slova smyslu. Nechci tu nějak moc rozebírat filmy, ale kouzlo Tolkiena spočívá v tom, jak ohromné a hluboké myšlenky dokáže vyjádřit milionem slov, zrovna tak jako jen prostřednictvím několika (ostatně, byl to lingvista). A přesto, jak prostý je knižní Hobit, je to jedna z nejkrásnějších pohádek, kterou znám a obsahuje všechno - dobrodružství, přátelství, nebezpečí, odvahu, odhodlání, dobro a zlo, naději, význam domova, touhu po klidu a míru... a to ve filmech bylo vidět minimálně, místo toho jsme raději dostali bezduché akce (v knize je bitva pěti armád na několika stranách, zatímco zde má svůj celý film). Hobit je pro mě přesně tím příkladem, kdy i méně může znamenat více a je škoda, že to u filmů nevyšlo.

Když jsem si kupoval Artušův pád, věděl jsem samozřejmě, že se nejedná o Ardu, Středozemi, Melkora, Saurona apod., ale přesto jsem knihu prostě a jednoduše potřeboval doma mít. Jen díky těm několika kouzelným písmenům vytvářejících slovo "Tolkien". Opravdu platí, že dílo do největší míry ocení lingvisté, znalci staré anglické poezie, milovníci rytířských příběhů apod., ale i nám ostatním, v těchto oblastech naprostým laikům, kniha zprostředkovává tentýž Tolkienův zápal, tentýž básnický, lyricko-epický styl, který známe z jeho velkého díla o Ardě, na niž i v této knize přece jen dojde a Christopher Tolkien nám osvětluje různé paralely mezi Artušovým pádem a např. Silmarillionem. Je škoda, že dílo Tolkien nikdy nedokončil, ale na druhou stranu je parádní, že se dochovalo alespoň to, co máme. Co se týče českého vydání, zbožňuji tyto nádherné runové a většinou ilustrované verze od Arga, které je mým nejoblíbenějším nakladatelstvím (vydává Tolkiena, vědecké edice Aliter a ZIP a historickou sérii Každodenní život). Tyto knihy jsou poté ozdobou knihovny, jednak tématem, obálkou, tak i vnitřním zpracováním.

2 13.08.2023

Každý čtenář, který se ponoří do nesmírně hlubokého, živoucího a po všech stránkách propracovaného a propojeného světa pana Tolkiena, vidí na vlastní oči, kolik úsilí, myšlenky a lásky svému dílu věnoval, ale ještě o poznání více tuto píli oceníme v těch knihách, které vydal a okomentoval Christopher Tolkien, neboť jako můžeme sledovat film o filmu, zde sledujeme synovu knihu o otcově knize. Syn nás nesmírně detailně seznamuje se 40letou historií příběhu psaným svým otcem. Různé verze, zkrácené, delší, útržky, poznámky, opravy... to vše ve snaze vytvořit naprosto vyšperkovaný příběh, který teprve poté spatří oči čtenářovy, a to je přesně to, co děla Tolkienovo dílo tak naprosto výjimečným, tak zbožňovaným, tak nepřekonatelným. Ta naprostá oddanost své práci, volba správných slov, stylistických metod, znalost mytologií a rytířských příběhů, odkud bral Tolkien inspiraci, a které tolik miloval, a tuto lásku vtiskl svému dílu natolik, že k nám promlouvá i po více než stu letech od chvíle, kdy napsal první řádky Pádu Gondolinu. Příběhu natolik poutavého, že při líčení zničení města čtenář opravdu cítí zmar a smutek nad koncem něčeho nádherného, co již nikdy nebude. Tolkien totiž ze svých čtenářů vytváří obyvatele Beleriandu, a jako takovým nám tolik záleží na všem dobrém, co naše domovina nabízí. A pádem Gondolinu ze světa zmizel i kus krásy, která měla být nedotknutelná a domnívám se, že čtenář si podvědomě pod tuto krásu symbolicky dosazuje jakoukoliv krásu ze svých životů, a proto Tolkienovy příběhy jsou tak živé, protože pouze nečteme příběh, ale přímo jsme v příběhu spolu s Turgonem, Tuorem nebo samotným Ulmem. Mám mnoho oblíbených knih a autorů, ale žádný se nedokáže přiblížit umu Tolkiena. Je jednoduše on a poté všichni ostatní. Máme štěstí, že žijeme v jeho věku...

6 13.08.2023

Tak tuto knihu jsem četl asi měsíc, jak nesmírně propracovaná a rozvrstvená je. Jedná se opravdu o monumentální práci, která se jen tak nevidí a přesně toho typu, které se mi líbí, tedy ty, které dokáží srozumitelně a logicky propojit nejrůznější vědy (kvantová fyzika řídí vlastnosti a pohyby chemických molekul, z nichž se skládají biologické systémy, které vytváří sociální systémy, z nichž povstávají systémy kulturní, ekonomické, politické apod.).

Pro mě osobně byla nejsrozumitelnější a nejuchopitelnější první část, tedy stratigrafie, kde se Veverka věnuje postupně různým vrstvám (mikrosvět, makrosvět, vesmír, evoluce, život apod.), zatímco v dalších částech postupuje přes singularity k dualitám a nakonec pluralitám. Byly to ale právě tyto části, z nichž jsem se dozvěděl nejvíce nových informací a získal zcela nový náhled na spoustu běžných věcí a procesů kolem sebe, které si najednou mohu vysvětlit dle pojmů jako jsou tok, gradient, chaos, pole, systém, řetěz, pozitivní a negativní zpětná vazba, homeostáze, atraktor, disipativní struktura... a tak by se dalo pokračovat ještě velmi, velmi dlouho, protože množství odborných pojmů, které Veverka zvládl do knihy zapracovat, je na knižního Oscara. Přitom je kniha stále čitelná, jen opravdu vyžaduje i velkou spolupráci čtenáře a pokud se ji rozhodnete rychle přelouskat během pár dní, asi se nesetkáte s úspěchem.

Občas se sice objevila nějaká část, kde bych s autorem polemizoval, ale na tak obrovském rozsahu se jednalo jen o několik případů, např. jeho rezolutní kritika redukcionismu, s níž by asi nesouhlasil např. takový Brian Greene (redukcionista dle Veverky pro stromy nevidí les, neboť se emergencí objevují z celku nové vlastnosti, což je sice pravda, ale čistý holismus podle mě také nezodpoví všechny otázky, ideální je propojovat oba pohledy). V každém případě ale naprosto unikátní a mamutí počin a povinnost pro každého vědeckého fandu.

Tato kniha nesmírně čtivě shrnuje mnoho poznatků z předchozích Kakuových knih, a to formou vhodnou i pro naprosté laiky. Dozvíte se tu tedy vše podstatné o raketách, různých možnostech jejich pohonu, jak zřídit základnu na Měsíci, jak osídlit a teraformovat Mars, jak těžit na asteroidech a kometách, jak osídlit vzdálené oblasti sluneční soustavy, jak k tomu všemu využít AI a robotů, jak se během příštích staletí stát mezihvězdným druhem, jaké výzvy na nás budou čekat, jak bychom je měli zvládnout, jak dosáhnout prodloužení života či samotné nesmrtelnosti, abychom mohli putovat dlouhé tisíce let prázdnými hlubinami temného vesmíru, jak hledat vyspělé civilizace a jak se také takovou stát. A předtím, než náš sám vesmír zahyne tepelnou smrtí, Kaku podává návod, jak jej opustit. Samozřejmě to vše zní moc optimisticky a je to zatím sci-fi budoucnosti tisíců, milionů a miliard let (a mnohem dál) od nynějška. Kaku však je takový věčný optimista, a i díky tomu se jeho knihy tak dobře čtou, protože částí svého optimismu chtě nechtě nakazí i vás, jakkoliv moc se ve vás stále ozývá ten pesimistický hlas... Rozhodně knihu doporučuji všemi deseti pro každého, kdo se alespoň trochu zajímá o vesmír nebo futurologii.

6 12.08.2023

Božská rovnice aneb svatý grál fyziky. Pokud vás nechává chladným honba tisíců fyziků za teorií všeho, tuto knihu vynechte. Pokud vám takové pátrání přijde naopak nesmírně vzrušující, protože implikuje naši schopnost porozumět celému vesmíru, a to nejen JAK vznikl a funguje, ale i PROČ, pak je přesně pro vás. Kaku srozumitelně postupuje po malých krůčcích a popisuje historii pátrání po nejhlubší podstatě reality, objevování všech základních sil ve vesmíru, těžkou hlavu atomových fyziků, kteří se topili v záplavě subatomárních částic v marné snaze jim porozumět, než se z nich vyloupnul standardní model, věnuje se kvantové teorii, přibližuje teorii relativity, vysvětluje význam prací autorů takových jmen jako Einstein, Schrödinger, Dirac, Planck, Feynman a mnoho dalších. Přes mnoho kotrmelců během fyziky 20. století dospíváme k teorii strun, kterou Kaku coby jeden z hlavních propagátorů pochopitelně pokládá za cestu vedoucí k oné božské rovnici. Ať jí je, či nikoliv, cesta je to rozhodně napínavá a zajímavá.

6 12.08.2023

Pokud plánujete výlet do vyšších dimenzí, cestovat warpovým pohonem, cestovat černými, červími a bílými dírami, chcete se dozvědět něco o paralelních kvantových světech, chystáte se sestrojit si stroj času nebo náš starý (vlastně mladý) dobrý vesmír rovnou opustit, tato kniha je přesně pro vás. Zrovna tak já jsem přesná cílovka této knihy, v níž Kaku - jak je u něj zvykem - neuvěřitelně čtivě a srozumitelně podává i tak složitá témata, která jsem zmínil. Samozřejmě bych lhal, že jsem vždy rozuměl všemu, ale Kakuovy knihy mi vždy přinesou ohromnou řadu poznatků a podnětů k zamyšlení či k dalšímu studiu. Jednoznačně doporučuji.

Na Kakuových knihách se mi líbí fakt, že i když jsou již staršího data (tato je příští rok 30 let stará), stále mají mnohé co říct, jsou nesmírně zajímavé a podnětné a umím si představit, že nějakého mladého žáka, který se k nim dostane, mohou inspirovat, aby nastoupil na vědeckou dráhu, podobně jako Kakua k ní motivovala otázka, kterou si položil v osmi letech, když zemřel Einstein a viděl v novinách jeho opuštěný pracovní stůl s nedokončenou prací - co mohlo být tak složité, že ani tak velký vědec nebyl schopný ji dokončit?

Hyperprostor patří již k těm složitějším Kakuovým knihám, ale rozhodně se vyplatí jí prokousat, protože z ní člověk zjistí mnoho zajímavostí. A ač se to může mnoha lidem zdát nemožné, i kniha věnující se astrofyzice může být zábavná. Vyloženě jsem si užíval kapitoly o vyšších rozměrech a obyvatelích Plochozemě a spekulace, jak by se jevily nám bytosti z vyšší dimenze. Je to ta knížka, která v tom nejlepším slova smyslu útočí na vaše mozkové buňky a vybičuje je k co nejvyšší aktivitě. Vřele doporučuji.

2 12.08.2023

Tohle je přesně ten typ knih, které mám rád. Zajímavé otázky, podnětné odpovědi, ohromné možnosti. Oceňuji, jak Kaku rozdělil nemožnosti do tří řádů (I. řádu jsou ty, které jsou uskutečnitelné během 21. - 22. století, II. řádu takové nemožnosti, k nimž je zapotřebí tisíců nebo milionů let a možná jsou na hranici proveditelnosti a konečně III. řádu, které pravděpodobně kolidují se samotnými fyzikálními zákony). Perfektní je, že jakkoliv silová pole, teleportace, neviditelnost či cestování rychleji než je rychlost světla zní jen jako typické náměty sci-fi a nic více, Kaku se nad nimi všemi vážně zamýšlí po vědecké stránce a dokazuje, jak by bylo teoreticky možné těchto konceptů dosáhnout - a nejedná se o žádné fantasmagorie. Jen to obvykle má dvě drobná "ale", a to objevení za tisíce let, a z toho plynoucí nutnost rozumnosti lidského pokolení, které se po takovou dobu nesmí vzájemně vyhladit kvůli území, vodě, ropě či náboženství. A i kdyby se nikdy nepodařilo nic z Kakuových témat sestrojit a objevit, knize to na čtivosti a zajímavosti rozhodně ani trochu neubírá.

Mám rád Kakuovy knihy a jeho styl. Na této knize především oceňuji, že se nejedná o žádnou sci-fi, ale Kaku vychází z dnes již známých technologií či prototypů a na jejich základě predikuje, jak by to mohlo vypadat v blízké budoucnosti (do 2030), kolem středu století (2030-2070) a ve vzdálené budoucnosti (2070-2100). Pochopitelně neočekávám, že přesně takhle všechno bude a že všechna ta udělátka, o nichž Kaku píše, budou opravdu k mání nebo v době, pro niž ji předpovídá. V nějakých odvětvích zajisté dojde k nenaplnění očekávání, ke zpoždění, k objevu nových a neočekávaných překážek a i když se stane, že nic z toho pokrok nenaruší, tak zajisté spoustu výzkumů budou omezovat finance (ostatně jako dnes). V každém případě je to velmi podnětná kniha, která čtenáři ukáže, jaké neuvěřitelné dovednosti již dnešní věda umí a on (tedy já) o nich neměl ani tušení. Poté, co jsem dočetl poslední kapitolu, v níž si Kaku beletristicky představuje život v roce 2100, jsem si jen povzdechl "škoda, že tou dobou už budu mrtvý", protože bych si pak rád srovnal, co se splní a co ne. Každopádně i když Kaku vycházel ze zkušeností svých i mnoha kolegů specializujících se na určité oblasti, předpovídat vývoj na 100 let předem (a zvlášť, když věda zažívá takový pokrok), je velmi obtížné. A i pokud se se knize budou v roce 2100 vysmívat, jak naivní byla, podobně jako se my vysmíváme představám z roku 1900 o roce 2000, jedná se určitě o velmi zábavné čtení.

Kniha se mi dostala náhodou do rukou nedávno a když jsem se zadíval na rok vydání originálu (1993), řekl jsem si, že ji budu muset brát hodně s rezervou, ale kupodivu jeho stáří nebylo zase tak moc znát. V knize jsou obsaženy různé přednášky a úvahy mezi lety 1977-1993 a také i několik kapitol o životě Hawkinga a jeho boji s ALS, i když o sobě obvykle nerad mluvil a dával přednost vědě. Značný rozptyl jednotlivých přednášek vytváří ale nesourodou směsici, kdy chvíli máte radost, že jednu chápete, abyste tu příští ale neměli vůbec ponětí, o čem je řeč. V každém případě jako celek je ale kniha přínosná a určitě může posloužit jako doplněk k ostatním Hawkingovým knihám.

1 12.08.2023

Pokud vás zajímá spíše Hawking jako člověk, mohu doporučit. Pokud vás zajímá spíše jeho vědecká práce a laické vysvětlení jeho přínosu, mohu doporučit. Kniha totiž obsahuje obojí a já osobně velmi oceňoval nezvyklý styl biografie, která je psána pozpátku, takže začíná smrtí a končí narozením. Autor se jistě inspiroval Hawkingovým životopisným filmem a jeho závěrečnou scénou, ale také Hawkingovými úvahami nad imaginárním časem (z nichž zřejmě ona scéna pochází).

Někteří životopisci mají tendence vytahovat na světlo zbytečně moc toho negativního, někteří naopak ze svého objektu zájmu činí hotové anděly. Seife naštěstí nečiní ani jedno a ukazuje Hawkinga především jako omylného člověka, který se stal vědcem a dopouštěl se omylů na obou frontách. Ukazuje jeho dobré i špatné stránky a závěr nechává na čtenáři. Kniha se určitě hodí jako doplněk k Hawkingovým odborným pracem.

Jako synonyma pro sousloví "Richard Halliburton" by se mohla užívat šťastný člověk, šťastlivec či dobrodruh. Člověk, který vyhledával výzvy, prošlapával stezky, kterými se dosud nikdo nebo téměř nikdo nevydal, čelil nesnázím nevyčerpatelným optimismem a snažil se na všem vidět něco pozitivního (když loď, na níž se plavil, přepadli piráti, užíval si "nádherné dobrodružství"). Halliburton se narodil ve správné době. Vyrůstal ještě v době před první světovou válkou, která tak otřásla lidstvem, a na své cesty se vydával v meziválečném období, kdy lidé sice již vystřízlivěli z humanistických očekávání 20. století, ale stále existovala víra, že lidé po tak hrozné válce něco podobného již nedopustí. Podobně, jako cimrmanologové dlouho soudili, že Cimrmanovy stopy mizí před první světovou válkou, Halliburton se zcela symbolicky ztrácí ze světa v předvečer té druhé. A troufám si říci, že jiný způsob než zahynout na jedné ze svých dobrodružných výprav by si ani nepřál. Zemřel mladý, ale na vrcholu sil, takže to beru jako jakýsi dar osudu, že mu nebyl "dopřán" dar zestárnout, kdy by se již nemohl nikam vypravit a zatímco duch by byl mladý, tělo by stárlo. Zemřel při tom, co měl rád a kdyby žil i po druhé světové válce, ten svět by již asi nepoznal. Po těch dlouhých šesti letech se svět o tolik více naplnil nenávistí, smrtí, hořkostí, smutkem a deziluzemi, že si už neumím představit tu lehkost, s níž Halliburton pochodoval se slonem přes Alpy, kdy letěl přes Saharu, koupil si flašinet a opičku a z toho, co vydělal, procestoval Jižní Ameriku, nechal se zavřít v Tádž Mahalu, zdolal bez výcviku Matterhorn, vmísil se do cizinecké legie, nechal se zavřít do vězení na Ďábelský ostrov, nechal se zapsat jako loď, kvůli níž otevřeli Panamský průplav, opakovaně skočil do mayské obětní studny smrti a až poté začal přemýšlet, jak z ní vylézt ven a mnoho dalšího.

Halliburton byl neskutečný romantik, který ať už byl kdekoliv, vždy vnímal genia loci a jak je při čtení vidět, tento genius jej za to vždy chránil, všude tam, kde třeba i lhostejně ostatní lidé jen bez zájmu procházeli kolem. Halliburtonův jazyk je básnický, styl čtivý, pohled na svět snílkovský, nevinný, až jsem mu ho kolikrát záviděl. Pro mě jednoznačně nejlepší cestopisec, kterého jsem kdy četl.

1 12.08.2023

Je to Tolkien, ale úplně jiný, než jak jej známe z Ardy (ačkoliv se tu objevuje i Tom Bombadil). Pro mě tu Tolkien užil jakýsi zvláštní imaginativní svět, kterému přijít na kloub bylo paradoxně těžší než ve světě Silmarillionu. Myslím to tak, že svým oproštěním od ostatních mi v příbězích chyběl rámec, v jakém se odehrávají, co můžu čekat a jaké zákony tu platí, zatímco příběhy Silmarillionu jsou jasně pospojované mnoha vazbami a platí tytéž zákony. Tady, jak jsem si trochu na daný svět zvykl, příběh skončil a přišel další. I když je Tolkienovo "velké" dílo pochopitelně čtivější a propracovanější, tato kniha zase nabízí Tolkiena méně známého, ale přesto kvalitního.

12.08.2023

Dekadentní, temný, sžíravý, lyrický, vulgární, nihilistický, výstižný, vtipný, depresivní, hloubavý, introspektivní a hlavně svůj - přesně takový Krchovský, jak ho máme rádi.

7 12.08.2023