Zelený_Drak
komentáře u knih
Ztracená
Adam Nevill
Příběh mě úplně nebavil - přišlo mi to od začátku docela průhledné. Velmi mě ale pobavila epidemie SARS-CoV-11, jakožto ten poslední hřebíček do rakve našeho druhu. Rozšířila se z jižní Číny, původně pocházela z netopýra a na lidi se dostala na tržišti. Skvělé. Méně mě pobavilo, že předchozí virové epidemie zastavila ve vyspělých zemích antibiotika, nevím, zda se používá v angličtině s širším významem než v češtině, ale u nás jsou termíny antibiotika a antivirotika užívané pro zcela odlišné skupiny léků. Znovu knihu určitě číst nebudu, ale vzhledem k tomu, že jsem se k ní dostala během pandemie SARS-CoV-2 jí i trochu zvyšuji hodnocení (za jiných okolností bych asi záležitost s novou nákazou přešla bez větší pozornosti).
Klobouk s oblohou
Terry Pratchett
(SPOILER) Rok po druhém čtení prvního dílu jsem se dostala i ke druhému čtení druhého dílu. I tady tedy takových 15 let od prvního čtení uteklo. Opět se mi kniha hodila do čtenářské výzvy.
Je pravda, že teď, když víme, co jsme v roce 2005 ještě nevěděli, lze polemizovat s otázkou, zda na sobě Pratchett cítil nějaké příznaky nemoci už v roce 2004 (nebo 2003, knihu mohl mít rozepsanou déle). Zatímco první díl ještě nemá tak jednoznačný směr, zde už je jasné, že jde o sérii, která se má výrazně věnovat otázce, kdo bude první mezi rovnými po Bábi. Až na Čaroprávnost (která ještě nehraje tak úplně podle pravidel), byla Bábi vždy "ta třetí" a že si ji Pratchett s přibývajícími roky vybere pro vážnější příběhy, se nabízela i v případě, že by neonemocněl. Asi se nikdy nedozvíme, jestli byl Zlojroj předzvěst nebo vznikl jen náhodou, je ovšem výborný.
Myslím, že knize nelze dost dobře vyčítat, že je primárně pro děti a hlavní hrdince je 11, což zřejmě chápání některých dospělých čtenářů dalece přesahuje, když brečí, že to není jako ostatní Zeměplochy, děj je jednodušší, postavy se vyjadřují o něco jasněji a humor není až tak sofistikovaný. Čtu poměrně dost dětských knih a knih pro dospívající a velké množství autorů se drží představy, že když je to pro děti nebo mládež, může to být mizerně napsané a úplně blbé. Ale pro mě je tohle příklad úrovně psaní a náročnosti, kterou od pětihvězdičkové knihy pro asi desetileté čtenáře očekávám (na dvě až tři hvězdičky stačí být tak Flanagan a kdo neumí psát ani jako Flanagan, ať pro děti snad raději nepíše).
***
„Je to ta naša veliká malá habounská bosorbaba, která sní o tem, že je kopcama, nebo sú to kopce, co sa jim sní o tem, že sú velikú malú bosorbabú?"
***
„A paní Našeptávalová," pokračovala paní Zlopočasná a její hlas se změnil v nespokojené bručení, „paní Našeptávalová vykládá svým děvčatům o kosmické rovnováze a hvězdách a cyklech a barvách, kouzelných hůlkách a... dalších hračkách, ano, ještě k tomu hloupých hračkách!" Odfrkla si. „No, můžu říct, že jsou všechny pěkné jako ozdoby, něco hezkého, na co se můžeš podívat, když pracuješ, něco pro potěšení, ale začátek a konec toho všeho spočívá v pomoci lidem, když je život dostane do úzkých. Dokonce i lidem, které nemáš ráda. S hvězdami je to snadné, těžké je to s lidmi."
***
„Naučit se, jak věci nedělat, je stejně těžké jako naučit se, jak je dělat. Možná dokonce i těžší. Na tomhle světě by bylo mnohem víc žab než dnes, kdybych nevěděla, jak se přesvědčit, abych na ně lidi neměnila. A taky spousta velkých růžových balonů."
***
Takže, pomyslela si Tonička, když se podívala dveřmi, tohle je to, co děláme. Žijeme na hranicích. Pomáháme těm, kteří neumí najít cestu...
***
Ano, pomyslela si Tonička. To jsou věci, které musíme udělat. A široko daleko není nikdo, kdo by tě ochránil, protože ty jsi ta osoba, od níž se čeká, že bude chránit ostatní.
Jenže její Druhé myšlenky říkaly: Jsem ráda, že jsem to udělala. Udělala bych to znovu.
***
Dveře za ní se začaly zavírat, ale ona se prudce otočila a vstrčila mezi ně nohu v bytelné botě a vykřikla: „To tedy ne, abys věděl, ty prohnaný ďáble!"
„Ale... já myslela, že tady existují nějaká pravidla!" řekla Tonička, která vstala a rozeběhla se k Bábi a ke dveřím. Všechna únava z ní najednou spadla. I unavené tělo touží po přežití.
„Ale? Vážně?" ušklíbla se Bábi. „Podepsalas něco? Složila jsi nějakou přísahu? Ne? Pak to nebyla tvoje pravidla. ..."
***
„Víš, co je taky součástí toho, být čarodějkou? Je to nutnost dělat rozhodnutí, která se musí udělat. Ta těžká rozhodnutí. ..."
Povstání kolosu rhodského
Peter Lerangis
Vzhledem k tomu, že 2-3 * dávám knihám od Flanagana, které aspoň drží nějakou kvalitu (když už ne originalitu) a pěkně se čtou, těžko mohu toto zmatené vyprávění ohodnotit nějak lépe. Originální to není - příběhy o vyvolených hledajících Atlantidu (nebo nějaké artefakty z Atlantidy) jsem četla již před více než 20 lety a jediné, co se změnilo, jsou technické kulisy (jako mobily a tak). Klišé strašné, hlavní hrdina je polosirotek, o kterého se zbylý rodič příliš nezajímá a v kolektivu spoluhrdinů je ten nejméně nadaný (resp. žádné zvláštní nadání u sebe nepozoruje) a slouží jako lepidlo (což je na konci potvrzeno přezdívkou "Krejčí"). Svým dětem navíc určitě nebudu schovávat knihu, kde se volně zaměňují pojmy genom a gen (asi jako bych jim neschovávala knihu, kde se zaměňuje auto a motor), i kniha pro děti by na sebe měla klást jisté minimální nároky. Úroveň psaní odpovídá tak průměrnému dvanáctiletému autorovi na Wattpadu (a možná by ty děti psaly lépe, kdyby knihy pro děti byly kvalitnější), takovému bych to ale celkem pochválila a povzbudila ho, ať tvoří dál. Jenže Lerangisovi bylo v době vydání nějakých 56 let a tak bych od něj čekala trochu víc. Ještě zkusím pár kapitol z druhého dílu, jestli se to nějak zázračně nezlepší, ale moc optimisticky to nevidím. Při čtení tohohle dílu jsem jednou i usnula.
Vědma
Eliza Orzeszkowa
Tak jsem konečně našla knihu, jejíž děj se odehrává na vesnici (výzva 2021) a byla výborná. Autorka na malém prostoru skvěle vykreslila prostředí a charaktery. Být Eliza Orzeszkowa od nás, určitě bychom se o ní učili v hodinách literatury, ale takhle mi byla zcela neznámá. Kromě zdařilého vyprávění tak přináší i pro nás cizí nebo méně známé lidové pověry. Oceňuji také, že překladatel tu a tam ponechal pár slov v originále (pro mě to na srozumitelnosti nijak neubralo).
Nejvzdálenější pobřeží
Ursula K. Le Guin
Zdařilý příběh o nesmrtelnosti. Knihu jsem měla rozečtenou dlouho (zasekla jsem se kvůli konci dovolené), takže ji nemohu tak úplně objektivně hodnotit. Asi mě neoslnila tolik jako první díl, ale zase jde o plynulé vyprávění bez velkých časových skoků, takže se svým způsobem čte o něco lépe.
Modravá města
Alexej Nikolajevič Tolstoj
První povídka mě docela odradila - přišla mi jako zbytečný politickému přesvědčení poplatný kousek. Následující Zmije ale byla výborná. Především proto, že vystihuje velmi dobře mírové chování okolí k veteránkám, které popisují i skutečné účastnice bojů (i po 2. světové to bylo úplně stejné). Také Modravá města mi přišla jako dobře zpracované vyprávění o hlavním hrdinovi, který je zklamaný porevolučním Ruskem. Autor možná mířil k jistým pointám, ale to nic nemění na tom, že dobře vystihl potíže hrdinů.
Temnota kovaná v ohni
Christopher D. Evans
Možná je to tím, že tohle je letos už 3. série tohoto druhu vydaná FP, na kterou jsem narazila, ale nebavilo mě to. Temná vládkyně/čarodějka/elfka, magický artefakt, elfové spojení s přírodou, elfové odpojení od přírody, víc čarodějek, nemožný dědic, zneuznaný hlavní hrdina, trpaslík... no dobře trpaslík jako jediný za něco stál. Jinak to ničím nevybočuje z řady a ani to není tak úžasně napsané, aby mě to nutilo k otáčení stránek. Osud světa i hrdinů mi byl celou dobu úplně lhostejný a ani mě moc nebavilo sledovat, co se tam vlastně děje a jak to tedy má autor vymyšlené. Byl tam nějaký ožralý pelikán, autor se neobtěžuje s žádným "co, proč, jak" a vůbec... celé je to dost přeplácané.
Po pročtení recenzí na Good Reads jsem se rozhodla dál v sérii nepokračovat. Podle všeho se to nijak zvlášť nezlepší (konec je prý uspěchaný, nic moc se nevysvětlí a trpaslík je skutečně to jediné, co stojí za zmínku).
Hřbitovní kvítí
Jan Neruda
Tak zrovna první Nerudova sbírka mě ničím neoslovila. Asi kombinace toho, že jsem se k ní dostala pozdě a až po jeho pokročilejší tvorbě.
Mravenci
Bernard Werber
Linka s mravenci mě bavila a fandila jsem všem třem hlavním mravenčím hrdinům, ale lidská část je taková snůška špatně napsaných blábolů... Kdyby se autor držel jen mravenců, kniha by si opravdu zasloužila ty tři hvězdičky, které jí dávám. Takhle je má spíš za to, že to není tuctové a ohrané. Obávám se ale, že další dva díly už to tak fungovat nebude. Před druhým dílem si dám pauzu.
Hřích abbého Moureta
Émile Zola
Můj první Zola (hledala jsem, která z mých knih má na obálce srdce) a už nikdy nechci znovu číst Hřích abbého Moureta. Zola totiž umí výborně vykreslit charaktery, což mě baví, ale samotný příběh mě na daném rozsahu neskutečně nudil. Myslím, že kdyby kniha byla tloušťkou tak poloviční, zaujala by mě více. Alegorie ráje, Adam a Eva, vyhnání z ráje, ztracený ráj (po rozpoznání hříchu již nelze do ráje znovu vstoupit)... všechno to docela dobře funguje a postavy jsou výborné (a jejich vnitřní svět je zejména u obou představitelů církve předložen velmi srozumitelně), ale autor to prostě úplně topí v nekonečném popisu kdejakého stébla trávy až se v tom utápí to podstatné.
Eugen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
Přemýšlela jsem, co o Oněginovi napíšu, ale nakonec mě o 2 dny předběhla Aliii a napsala všechno podstatné za mě. Čekala jsem, že to bude víc jako Démon od Lermontova. Méně omáčky, méně narážek na tu či onu skutečnou nebo fiktivní osobu, více Oněgina, Vladimíra a Lariných, větší nadčasovost. Vrcholem ruské poezie pro mě tedy Evžen Oněgin určitě není. Překladem to asi být nemůže - jak Puškina tak Lermontova jsem četla v překladu od J. Hory.
Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
Výborně vystižené prostředí, lidé, atmosféra... člověk má chvílemi skoro pocit, že to viděl. Nízké hodnocení, protože mě osobně to celé dohromady vůbec nezajímalo a nemám žádnou potřebu se ke knize (nebo autorovi) v budoucnu vracet. Už jednou jsem ji v minulosti odložila po prvních pár stránkách s tím, že k maturitě si raději vyberu něco jiného, a o dekádu později, když jsem knihu přeci jen přečetla, jsem tomu rozhodnutí jedině ráda.
Básně
William Shakespeare
Ačkoliv je tu jen pár komentářů, nemám vlastně co dodat - vše už tu zaznělo. Snad jen, že právě zdlouhvost je pro mě důvodem, proč dát jen 3 hvězdičky. Shakespeara mám ráda, ale často u něj pro stromy není pořádně vidět les. Opakování myšlenky na pět způsobů a její pozvolný rozvoj občas vede k tomu, že některým momentům ve výsledku chybí údernost, která by zdůraznila pointu (nebo už ji jako čtenář trochu zaspím).
Bazil Zlomený Palcát
Christopher Rowley
Generická fantasy. Příjemně se čte, ničím moc nepřekvapí, občas se nějaká část trochu vleče nebo je zase jiná uspěchaná, ale celkem to odsýpá. Akorát, když se zamyslím nad skutečností, že nejmocnějším nepřítelem je v prvním dílu mluvící kámen, tak si sama před sebou tři hvězdičky obhajuju jen těžko. Přičtu-li, že záporáci jsou prostě záporní a o jejich motivech zatím mnoho nevíme, opravdu mi není jasné, proč mě to bavilo. Asi za to mohou kladní hrdinové, kteří jsou všichni sympatičtí Relkin, Bazil, Lagdalen, Lessis, i vedlejší postavy jsou asi to hlavní, co mě u knihy udrželo. Body navíc za draky. Považuji to za fantasy spíše pro mladší a začínající čtenáře, které neurazí ani později, když nad tím člověk moc nepřemýšlí. Na další díly se docela těším, akorát se bojím, že série bude mít tendenci se zhoršovat.
Smích staré Francie
Pavel Eisner
Jako zajímavost v rámci vývoje francouzské literatury to za přečtení stálo, ale, že by tam bylo něco, k čemu bych se chtěla vracet, to opravdu nemohu říct. Příběhy plné obdivu k lstivosti a strachu z ženské sexuality. Jako mě nezajímá Villon, nezajímají mě ani jeho literárně méně kvalitní předchůdci. Texty této kvality bez problémů vypotí na internet každý druhý gymnazista. Má to na světě asi podobné místo jako scénáře k nekonečným televizním seriálům. Je to prostě čistě komerční jednoduchá zábava, kde sex prodává. Najdou se samozřejmě i trochu lepší, vtipnější kousky, ale že by byly nějak pamětihodné, to zase ne.
Omluvy, které zařveš, se nepočítají
David Finch
Nikdy jsem nečetla o neurotypikovi, který by se tak urputně a vytrvale snažil zlepšit svoje chování a fungování, aby si ke spokojenosti všech zúčastněných zachránil manželství a rodinu. David poněkud trpí tím, že dlouho bere AS jako svůj nedostatek, se kterým je potřeba se vypořádat a zbavit se ho (spíš než naučit se s ním žít). Kniha je skvělá tím, že je zevnitř a nezvšeobecňuje. Je to jedna životní zkušenost jednoho chlapa s AS (a zřejmě i s OCD, což ale není povinná kombinace). Jediné, co mě na této publikaci mrzí, je důraz na nízkou empatii. No jasně, autor ji možná opravdu má nízkou. Možná, že se lidi s AS skutečně běžně neumí "správně vcítit" do neurotypiků. No dobře. A teď mi ukažte všechny ty empatické neurotypiky, kteří výborně rozumí lidem na spektru a bez problémů se do nich vciťují a umí třeba i podat pomocnou ruku místo toho, aby jen požadovali "normální" (tedy většinové) fungování.
Poslední ples
Ilona Fryčová
Nechápu, proč toto minidílko vyšlo knižně a navíc samostatně. Kdyby to byl článek na blogu nebo součást nějakého většího sborníku prvotin, tak asi v pořádku a byla bych s tím svým způsobem spokojená - nenáročné, krátké, zajímavý výběr události. Ale za samostatné vydání to nestálo.
Do ložnic je vidět
A. A. Fair (p)
Pěkná klasická detektivka, která se dobře čte. Zamotaná zápletka a sympatická dvojice detektivů, žádná hluchá místa a i nějaký ten humor se najde.
Bratrstvo
John Grisham
Měla jsem doma nachystané tři Grishamovy knihy, tuhle jsem vzala jako první. Ukázalo se, že bude i poslední. Předvídatelné, žádný zvrat, žádné napětí se nekonalo. Asi bych si další takovou knihu přečetla, kdyby to byla jediná kniha po ruce, ale ve frontě mám řadu zábavnějších.