Zelený_Drak komentáře u knih

Veršované vprávění má své lepší i horší momenty jak po stránce básnické, tak po stránce příběhové. Myslím, že pro děti bude nejzajímavějších tak prvních 20 stran. Třeba tahle sloka o babě Abě je dobrým příkladem poněkud nesmyslných, ale zábavných rýmovaček pro děti.

Zvyky má věru svérázné
Neumí se moc chovat
Kdykoli jazyk vyplázne
Tak na něm sedí ovád

Kdyby se celá knížka nesla v tomto duchu, odklikla bych určitě tři hvězdičky. Jenže ve chvíli, kdy se začíná s kanapem létat po Praze a po světě, šla moje pozornost dolů a přišlo mi, že tam je příliš mnoho pasáží "pro rodiče", které zaujmou jen málokteré dítě. Co má takové šestileté dítě mít třeba z tohohle?

Navštívili slavný přístav Livorno
Florencie už je vítá bon giorno
Až kapela na náměstí zařinčí
Probudí se Leonardo da Vinci

Později zase přicházejí zajímavější momenty jako kapitola Kniha džunglí, ale já být dítě, tak bych tedy neměla mnoho pochopení pro to, že si autor plete vlky s vlčáky (byla jsem v tomto ohledu dost netolerantní dítě a vyrostl ze mě ještě netolerantnější dospělý). Kdo ví, jak Akéla zemřel, jistě chápe, jakou urážkou pro něj je být nazván psím synem. Vlček, vlkouš... všechno by bylo lepší než vlčák. Naštěstí to většina malých čtenářů nejspíš nebude vědět.

Mnoho rodičů by ale mohlo potěšit, že kniha je apolitická a úspěšně se vyhýbá jakýmkoliv choulostivým tématům dneška. Neumím si dost dobře představit, že by mohla negativně ovlivnit výchovu dítěte. Některé rodiče by ovšem naopak mohlo urazit právě to, jak se kniha vyhýbá všem choulostivým tématům dneška. Nevím, zda aspoň nějací ti skřítci neměli být registrovaný pár, aby to uspokojilo soudobé požadavky na dětskou literaturu. Aspoň se v příběhu několikrát hovoří o počítači, což by zase mohlo potěšit děti. Oceňuji také ilustrace žáků z kladenské ZUŠky. Je vidět, že si dali záležet.

Abych to nějak shrnula... Když se to dětem bude líbit, tak jim Létající klidně budu číst, ale tak trochu doufám, že to nebude nejoblíbenější knížka v knihovničce, kterou budu muset číst až do úplného zblbnutí navzdory tomu, že děti ji už budou umět zpaměti.

12.07.2020

Občas dobrodružně přečtu nějakou méně známou starou sci-fi. Většinou pak tvrdím, že je to špatná sci-fi pro muže (on většinou je nějaký důvod, proč ta či ona sci-fi zůstala méně známá). Tohle mi doma muž prolistoval a byl mnohem kritičtější než já. Nakonec prohlásil, že kdyby mu bylo asi 15, tak by ho četba této knihy neurazila. V zásadě jsme se tedy shodli, že je to spíš pro kluky 12 až 15 let. Tak nějak ve věku, kdy už se smíří s tím, že hrdinové se přou o nějakou ženu, souboj si představují jako spoustu mávání bezpočtem zbraní a ještě jim nevadí, že je to mizerně napsané. Tady vidím, že možná jde ve skutečnosti o generační nedorozumění a o knihu, která není nadčasová. Zatímco muži narození před revolucí tu knihu hodnotí pozitivně až velmi pozitivně (ženy jsem si mezi dosavadními hodnotícími nevšimla žádné), my porevoluční čtenáři už jsme asi "odjakživa" zvyklí, že sci-fi může být i kvalitní a výběr je prakticky nekonečný.

Knize přiznávám, že děj odsýpá a čte se skoro sama, ale to je tak všechno, co o ní můžu říct pozitivního. Motivy jsou stará dobrá klasika, přátelství navzdory soupeření, boj o ženu, boj o náčelnictví, čest bojovníka. Proti tomu nic nemám a právě motiv bojovníka a jeho cti je asi to, co mě udrželo u knihy. Ale jak je to nedomyšlené, nedotažené, když se objeví něco nadějného, tak se s tím nepracuje... Například není vůbec jasné, jak se daří udržet kočovníky přesvědčené, že čest je dobrá věc. Nebo ta věc se jmény. Jestliže muž je dejme tomu Tar, žena přijme jeho jméno a je Tara. Tara porodí dceru a ta se jmenuje Tari. Jak pojmenují syna? Bude mít dětské jméno a pak si bude muset dospělé vydobýt? Co když budou mít dcer několik? Dali jsme tedy doma dohromady, že je nejspíš pojmenují Tarii, Tariii, Tariv, Tarv, Tarvi..., protože nikdy nešlo o koncovku, ale jen o pořadí :D Pak by tak mohli pojmenovávat i syny. Ale je známo, že kočovníci nejsou moc vzdělaní, takže to spíš autor jen nedomyslel. Nápad s můrami (a ptáky, kteří je žerou) a hraboši úplně nevytěžený. Když už se nám nehodí, tak prostě asi někam trvale zmizeli. Že by se na to Bezejmenný zeptal Sava, který by o tom mohl něco tušit? Ale ne, vždyť to by to autor musel vymyslet...

Děj je naštěstí celkem uzavřený, takže zbylé dva díly už číst nebudu.

12.07.2020

Tak třetí díl mě opět bavil skoro stejně jako první. Mně se právě líbilo, že, když budu citovat Maaruska1, "i bez hlavní hrdinky by celý příběh nejspíše dopadl úplně stejně". To hodně podtrhuje tu marnost, bezvýchodnost, která k dystopii patří. Také se mi moc líbilo, jak to probíhalo ve 13. kraji. Ta výměna jedné propagandy za druhou, prezidentka a její plány, závěrečná bitva s Kapitolem, ta záležitost s Prim, i to, co v závěru udělala Katniss. To byl jediný moment svobody, kterého se za celou dobu dočkala.

Bohužel, té knize na konci chybí rozřešení. Klidně bych ubrala z tažení Kapitolem, které mě vůbec nebavilo (Muž říkal: "Uvidíš, že i do třetího dílu naroubuje nějakou verzi arény." Já jsem říkala: "Ale tady to fakt nevypadá, že by se to tam dalo přidat." A kdo měl pravdu? Já ne.), a přidala víc o tom, jak to funguje o těch x let později.

Body navíc za Oběšencův strom a jeho překlad. Koukala jsem i na originální text a překlad mi přijde výstižný. Odchylky slouží primárně k tomu, aby se to i v češtině dalo zpívat, ale na význam prakticky nemají vliv. Obě písně, které se v příběhu objevily, mi přišly v češtině chytlavé. Někdo si s nimi dal práci.

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, na němž v noční chvíli
vraha kdysi oběsili
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud zarputile
mrtvý volá po své milé
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud srdcem celým
získat volnost dnes ti velím
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu kalně šedým ránem
kolem krku s režným lanem
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

3 05.07.2020

Druhý díl pro mě byl z nejslabší. Čtvrtohry mě vůbec nenadchly. Autorce se podle mého názoru nepodařilo dostatečně dramaticky vytěžit to, co zde rozehrála právě kvůli dramatu. Poslouchala jsem jako audioknihu, takže mě to "neurazilo" tak, jako kdybych to četla, ale na konci stejně vzniknul pocit, že nás prakticky celého druhého dílu mohla autorka ušetřit a přímo propojit první a třetí. Ale není to tak úplně pravda. Autorka chtěla vykreslit, že Katniss nechtěla podnítit povstání a v první řadě se chtěla postarat o své blízké. To je ve druhém díle ukázáno dobře. Včetně určitého zdůraznění, že i zde je Katniss obětí systému. Záleží vůbec na tom, co udělá? Události, které se daly do pohybu možná už ani nemůže ovlivnit. Taky bohužel patřím k těm, které příliš nezajímá hrdinčino citové dilema. Těch milostných trojúhelníků už jsem v YA viděla víc, než mě zajímalo (což v mém případě znamená víc než jeden). Chtěla bych si konečně přečíst YA, kde rozřešením bude polyandrie. Vidím ale, že cílovou skupinu druhý díl stále hodně bavil, dokáže si udržet pozornost čtenáře a řemeslně opět šlo o dobře odvedenou práci. Hodnotím tedy jen o jednu * níž než první (a třetí).

1 05.07.2020

Romantický fantasy příběh pro dívky do 15 let. Ve vyšším věku snad jedině v případě, že člověk dosud skoro nic nečetl a teprve začíná s fantasy. Laural tu třeba v roce 2014 napsala do komentáře opak. Ale Laural, (taky bez urážky) nepleteme se :) Přečtěte si knihu znovu až vám bude 2x tolik, co tehdy. Potom si povíme, jestli je kniha pro mladší věkové kategorie nebo ne.

Nechci knize vyčítat příliš nápadné inspirace, protože i když ten Hvězdný prach tam třeba vidím jako úplně jasný, nemusí to být pravda. To takové Dračí oči od Havlíčkové jsou čistá vykrádačka všeho možného. Vedle nich všechny případné nedostatečně maskované inspirace v tomto díle blednou.

Hanulenka9595 už to tu nakousla a já s ní musím souhlasit, připomíná to člověku dobu, kdy mu bylo 13 a psal knížku. Rozcházíme se ale v závěru, ten můj se shoduje spíš s tím toni-azovým. Tu knížku totiž podle mě rozhodně nikdy neměla autorka nikoho nechat oficiálně vydat. Protože má svoje kouzlo, ale dala by se používat jako ilustrativní příručka začátečnických chyb. Jako třeba:
1. Kiara je pubertální alter ego autorky. Je to evidentní i z ilustrací. Ovšem překvapuje mě, že zvládla Kiaru prodat publiku jako "obyčejnou", mně tedy z popisu přišlo, že má být nadprůměrně hezká, inteligentní i šikovná (což ale asi bude i autorka, minimálně to první rozhodně je).
2. Začátek je velmi okaté a málo záživné seznámení s reáliemi. Většina by se dala rozdělit na začátky jiných kapitol, kde s nimi bude dále pracováno. Nebo i zasunout do děje jako myšlenky a vzpomínky hrdinky.
3. Charaktery se chovají nepřiměřeně. Nevěřím jim.
4. Charaktery postrádají hlubší vrstvy.
5. Při popisu používání slov, která dávají jasně najevo, že autorka sama neví, jak to má vlastně vypadat.
6. Dialogy, které často působí jako kdyby se dítě snažilo dát dohromady, co by asi v té a té situaci dospělí řekli.
7. Velký prostor pro banální rozhovory a události, které ani nepřibližují hrdiny ani nemají vliv na děj.
8. Důležité údálosti se často odehrávají ve zkratce.
9. Kiara s Lyrazem prožívá milostné peripetie asi odpovídající Kiařině věku, ale rozhodně ne Lyrazovu a ne edukativní. Zkušenější autorka by nedala páru s tímto věkovým rozdílem do knihy pro mladé dívky první polibek, který sice možná vypadá na papíře romanticky, ale většině dospělých žen by u něj měla blikat červená kontrolka. A taky nevím, jestli je dobrý vzor pro mládež to, jak Kiara nikomu neříká, kde a s kým se schází.

Zkrátka toto patří spíš na blog nebo na Wattpad a určitě to neměla být první kniha, kterou jsem od Terezy Janišové přečetla, protože mě hodně odradila od dalších děl autorky. I pro to, že pro mě je to příliš růžová fantasy (růžová knihovna jako lehčí verze červené). Rozhodně bych ale od četby neodrazovala cílovou skupinu. I z komentářů je vidět, že ji příběh i zpracování oslovuje. Kdyby z toho tolik nekřičela prvotina napsaná v nácti a autorka byla vypsanější, zasloužilo by si to jako kniha pro větší děti a začínající puberťačky o hvězdičku víc.

3 02.07.2020

K Hunger Games jsem přistupovala se zdravým skepticismem. Přeci jen už nejsem zrovna cílová skupina. Když se ale příběh trochu rozeběhl, musela jsem knize přiznat dobrou řemeslnou práci. Je to chytlavé a věřím, že to v sobě má vše, co od toho může dívka mezi 10 a 15 lety chtít. Uvěřitelnou hlavní hrdinku, (méně uvěřitelný) milostný trojúhelník, nedostižně krásné šaty, emotivní momenty... Hladové hry jako nejmorbidnější reality show a Kapitolané jako náčrt zhýčkané, rozežrané, konzumní společnosti a politika a propaganda ve všem byly také povedené. Celkově je kniha spíš povrchní a u ničeho nejde doopravdy do hloubky, ale jako čtení pro mladé dívky (a chlapce, i když u části s šaty asi většina umře nudou) je to poutavé. Body navíc také za český překlad ukolébavky pro Routu.

Katniss je zdárně vykreslená klasická Artemis. Ještě se necítí na partnerství (a do budoucna ani na mateřství), ale okolnosti ji do něj tlačí. Kdo by chtěl knihu s podobnou hrdinkou, určitě doporučuji knihu Výjimečná. A vlastně i Peeta v něčem připomíná Poa.

S poduškou lehounkých lístečků pod hlavou
ulož se ke spánku
v odlesku červánků
do zítřka všechny tvé starosti uplavou.

Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí
květy tě ochrání před zlobou člověčí
do sladkých snů teď už vánek tě konejší
nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.

Pod vrbou zelenou zítra ti nesmělý
paprsek sluníčka
dopadne na víčka
a všechna zranění rázem se zacelí.

Tady je mír a klid tady jsi v bezpečí
květy tě ochrání před zlobou člověčí.
Do sladkých snů teď už vánek tě konejší
nad všechny poklady tys pro mě vzácnější.

4 25.06.2020

Jak píše Iilienn, tato kniha není volba číslo jedna pro nastávající maminky. Je určená spíše pro lidi, kteří jsou zvědaví na Odentovo širší chápání porodnictví a hledání odpovědí na dosud nezodpovězené otázky vědeckého poznání porodu. Její čtení vyžaduje určitý rozhled nebo velmi dobrou schopnost porozumění psanému textu, jinak se může čtenář snadno ztratit v tom, co jsou fakta (se kterými je v biologii často záhodno nakládat opatrně) a co vlastní náhled autora. Knihu bych doporučila především lidem se vzděláním v medicíně nebo přírodních vědách. A samozřejmě porodním bábám všeho druhu, nejen těm s oficiálním papírem z lékařské fakulty. Z laiků zejména těm, kteří už četli Porod a budoucnost Homo sapiens a chtějí nadstavbu. Také těm, kteří zvažují výhody a nevýhody porodu mimo u nás standardní porodnice (ať už zvažují jakoukoliv alternativu), by kniha mohla poskytnout pár zajímavých námětů.

2 17.06.2020

Od autora jsem četla sérii Demonata. Nebyl to čtenářský zážitek mého života, ale umím si předstvit, že v 11 by mě to bavilo podstatně víc. I tato kniha by mě určitě víc bavila v nižším věku, ale asi bych si ji nijak zvlášť neoblíbila a v dospělosti vážně nemá smysl ji číst. Je to jen nepříliš záživné vyprávění o klíčových momentech z Lartenova života, které postrádají jakoukoliv zápletku nebo pointu. Podle komentářů k dalším dílům to nevypadá, že by se to mělo zlepšit, takže tímto dílem se sérií končím.

A pro děti je to očividně stejně nesrozumitelné, protože (jak soudím z komentářů) dnešní děti netuší, že byly doby, kdy děti mladší deseti let skutečně už pracovaly v továrnách :)

1 16.06.2020

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi zařadila svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsemsi román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důlležitější věci než překonat výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi zařadila svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsemsi román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důlležitější věci než překonat výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

2 14.06.2020

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi zařadila svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsemsi román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důlležitější věci než překonat výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi zařadila svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsemsi román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důlležitější věci než překonat výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

3 14.06.2020

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi dílo zařadilo svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsem si román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důležitější věci než překonat poslední výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

7 14.06.2020

Povídka V zámku a v podzámčí mě velmi příjemně překvapila. Realisticky vykreslené prostředí, uvěřitelné charaktery, vtipné, trochu mravokárné, šťastný konec. Boženu Němcovou jsem měla zafixovanou jako velmi nudnou autorku. Touto povídkou mě zaujala.

Chyže pod horami mě už nebavila. Jazykově moc pěkné a nečekaná pointa, ale jinak je to celkem nicneříkající národopisná idyla.

04.06.2020

Před 10 lety jsem četla druhý díl, když to byla novinka. Z děje už si pamatuji jen tolik, že to bylo zamotané, ale kniha po sobě zanechala silný dojem. Rozhodně jsem si chtěla přečíst i první díl. Letos jsem si ho tedy přečetla. Mám pocit, že dvojka byla lepší. Čtení jedničky jsem si ale také dost užila. Sice nebyla tak propracovaná a strašně frajerští detektivové už mi nepříjdou tak super vtipní jako dřív, ale pořád je to kniha, na které je vidět, že ji psal psychiatr. Povídky mají hlavu a patu a dotýkají se zajímavých témat.

Protože Torkil Aymore je strašný kanec, po kterém touží ženy z masa a kostí i ženy z jedniček a nul, dostáváme několik zajímavých úvah o možném vývoji romantických vztahů. Když si člověk může vybrat mezi virtuální a skutečnou podobou blízké osoby, bude preferovat vztah ve virtuální realitě nebo ve skutečnosti? Co je to skutečnost? Jak se vlastně liší od virtuálu, pokud obě reality vypadají stejně opravdově? Když přivyknete stále dostupné virtuální erotice, bude ještě zajímavé, kdo je za přitažlivým "skinem"? Je možné mít plnohodnotný vztah s programem? Je duše také jenom program?

Autorovi ale vedle Torkilových milostných eskapád (které nezabírají zase tolik místa, jak to teď možná vypadá) má dost prostoru i pro další populární myšlenku. Přechytračíme smrt. Když zachráníme mozek, člověk může žít ve virtuální realitě. Obratem se věnuje otázce, jak se bude vyvíjet osobnost pětiletého dítěte, pokud bude dospívat ve virtuální realitě, tedy ve hrách, a to (vzhledem k nedostatatečné legislativě) i ve hrách určených pro dospělé hráče. Je to vhodné prostředí pro dítě? A co kdybychom dali skutečný mozek do umělého těla? Bude to člověk? A dá se duše kopírovat?

Kromě pak jsou tu samozřejmě samotné zápletky. Může ve virtuální realitě číhat skutečné nebezpečí? Je gamedek seriózní povolání?

04.06.2020

Hodně se mi líbil ten nápad, ale samotné zpracování mě zas tak neoslnilo. V podstatě jde o dva náměty. Nejdřív to je "Ó blahoslavená řeko, přijmi tuto lidskou oběť a dej mi sílu porazit nepřátele." a potom "Ó zlořečená řeko, žádné oběti nebudou, pomocí kříže tě zapudíme." Nejlepší povídku ve sbírce má Galeta. Linc by měl potenciál ho předčít, ale vypadá to, že na jeho povídku nezbylo ve sbírce moc místa, takže napsal spíš takovou osnovu scén. Ne, že by byly povídky špatně napsané. Nepostrádají ani jistý půvab, ale jako fantasy mě příliš neuspokojují, protože by se bez většiny fantasy prvků v zásadě obešly. Kromě Hněvu řeky pro mě není žádná povídka zapamatovatelná. Znovu sbírku číst nebudu.

1 10.05.2020

Myslím, že přes první polovinu knihy mě dostala jen skutečnost, že jsem Řbitov zvířátek poslouchala jako audioknihu. Nakonec dávám tři hvězdičky za řemeslně dobře odvedenou práci s postavami (které mi ovšem byly úplně ukradené, takže jsem se musela trochu nutit do objektivity). Ale ta jednoduchá zápletka... Rodina se dvěma dětmi a koucourem, žena má dávné trauma ze smrti, muž je racionální doktor, mladší z dětí se akorát učí chodit. Nesmyslně rušná silnice. Starý indiánský hřbitova za humny. Sousedi naproti jsou staří starousedlíci, aby mohli vše kolem hřbitova nově přistěhovaným vysvětlit. A jmenuje se to Řbitov zvířátek. Ve chvíli, kdy člověk ví tohle, ví i co se bude dít a jak to dopadne, což teda značně snižuje napětí.

4 02.05.2020

ČÁST 1 ze 2

Výbor básní J. S. Machara mě pozitivně překvapil. Není to možná světový básník, ale jeho drobná epika se občas čte tak dobře, že člověk na konci ani neví, že báseň postrádala rýmy a nebyla libozvučná. Asi nejznámější Macharovu báseň "Antická kráska", zde nebudu opakovat, je to obsáhlý výbor, vybrala jsem méně známé básně a úryvky básní jako ukázku.

...
Já nesmím nazvat "sladkým pěním"
svých nevázaných veršů dav,
jen s trudem mnohým, lopocením
dám myšlence své prostý háv.

Nad bláto "nepovzlétám" země,
do "hvězdných" nejdu "do končin",
nic víc, než jedno jisto je mně,
že nicotný je prachu syn.

"Přírody hlasům vroucím, sdělným"
jsem naslouchat si nezvykl,
pro mne je echem necitelným,
jež vrací, cos v ně vykřikl.

A neznám vůbec "ideálů",
bych hnal se pro ně "v boje jek",
mám srdce chladné jako skálu
a v srdci nenávist a vztek...

Nevěřím v "úděl nesmrtnosti",
"božského" neznám "nadšení",
mé verše rostou jen z té zlosti,
z té žluče jen se pramení.

Snad též bych "lidstvo hřál" a "svítil",
mu v temnoty dnů posupných,
jen kdybych vše to v hrudi cítil,
co žije v hrudi druhů mých!
...
(Sloky polemické)

1 02.05.2020

ČÁST 2 ze 2

---------------------------
Fantastická balada
---------------------------
To bylo první noc, kdy v truhle
pod květným rovem v těžkém snu
už lepé tělo dlelo ztuhlé
té hrdé krásky salonů.

A měsíc hrůzně patřil s výše
v noc, jíž chvěl chladný, vlhký dech,
a siné světlo spalo tiše
na hrobech, křížích, na květech.

Tu poupata všech květin náhle
na hrobě pukat začala,
a každá kořenem svým táhle
na tvrdou rakev ťukala:

"Pusť mne v tu líc," dí růže tmavá,
"ať mohu trochu krve pít,
mé poupě právě rozpukává,
chci pro ně její barvu mít!"

"Svůj kořen vpustím v modré zraky,"
fialka šepce v zášeru,
"mých poupat sbor už puká taky,
tam pro ně modři naberu!"

"A já chci," lilie dí něžná,
"pro květy své jen vzácný lesk,
jenž zdobí její ňadra sněžná,
ó rakvi, prosím, slyš můj stesk!"

"Chci purpur," pivoňka dí, "retů!"
"Chci vlasů vůni!" roseta.
"Ó rakvi, povol, našich květů
sbor celý rázem rozkvétá.

Toť by byl hřích dát této kráse
tak zvadnout v hrobu slepých tmách,
my ke slunci ji vznesem zase
na hrdých svojich korunách!"

Blín drobný krčil se v jich středu
a v posupný teď vypuk smích:
"Já půjdu k srdci nabrat jedu
pro nitra bledých kvítků svých!"

***

...
Kde víra dětství roztoužilá,
kde rusalky, kde bájný les?
Vše věda přísná zapudila,
a bájím těm se směji dnes.
....
(Rusalky)

----------
Z vlaku
----------
Unaven odstoup jsem od okna
a přivřel znavené oči --
ten kraj se zrovna šíleně
kol vlaku dozadu točí!

Je líp těm letícím kulisám
tam venku vale teď dáti,
vlak nechat dunět, kolíbat
a chvilku zde pěkně spáti...

A dřímám... Čertovo plemeno
ty ženské se svými hlasy!
Pištivých, řezavých, kvičících
jich vedle šest sedí asi!

A tak sem slyším přes příčnu
ten jejich rozhovor celý,
o mužích, tetkách a housatech,
o mrkvi, cibuli, zelí.

A to se diví jak na povel,
kde pranic k podivu není,
smějí se každé hlouposti
v protivném hlaholení.

Vlak písk a jedem v stanici.
Jakási babička cupe
s venkovským modrým uzlíkem
a leze k babám těm v kupe.

Zas jedem... A vedle začíná
hlasitý rozhovor znovu:
babka je v křížovém výslechu --
rozumím každému slovu.

Kam jede? Jede do Hory.
Návštěvou? Ba. Smutnou ale.
Jeníček její sedí tam
už měsíc v kriminale.

Jak? Proč? - A stařena vypráví.
Bez pláče, bez slz a vzlyku --
ti lidé, třebas zlomeni,
mají ten klidný tón v zvyku.

Má ještě muže. Jeníček
je dítě jejich. A v Luhu,
dvě míle na půlnoc k hranicím,
chalupu mají bez dluhů.

Jeníček jejich lásku měl,
zalíbil selskou si dceru,
Barušku pantáty Novotných --
však jí už tenkráte věru

ta známost líbit se nechtěla.
Mladým však ať někdo radí!
Hlavou jen pohodí, zlobí se --
inu, to mládí je mládí!

To děvče bylo jako květ,
co pravda. Ale květ z pekla;
bez pojmů, jak vítr nestálá,
po mužských zrovna jak vzteklá.

Zdála se Jeníčka ráda mít,
měsíc dva - všecko šlo hladce,
hoch už se chystal k veselce,
řek o ni otci i matce --

tu na konec aprílu přistih ji
-- šel, chudák, máje jí vstavit --
v půlnoci v zahradě s Borůvkou,
-- čeledín jejich -- se bavit.

Jeníček je tak dobrý hoch,
prchly však, že až bůh brání,
zavírák vehnal mu do prsou,
Borůvka nevzdych už ani.

Dva dny se toulal bůhví kde,
pak přišel, tiše sed k stolu,
a dal si hlavu do dlaní,
a tak jsme plakali spolu.

A už tu byli četníci,
železa, vůz a už jeli
do Hory, k soudu -- a teprv teď
věty se vzlykavě chvěly...

"To bude jistě pověšen!"
z žen jedna rozumně míní.
"To jistě!" praví jiný hlas.
"Tak vy tam jedete nyní?"

"Pár buchet vezu mu, buchet pár,
on je tak vždycky rád jídá...
Můj bože, pověšen... bože můj,
ta hanba pro něj, ta bída!

Ti páni mají paragraf,
tím všecko změří tak hbitě --
ale, mí zlatí lidičky,
vždyť je to přec moje dítě!"

Sténala chvilinku. Jedna z žen
zvědavě zeptá se znova:
"A co ta jeho Baruška,
jak se teď po tom všem chová?"

"Pánbůh jí odpusť všecko zlé,
ty moje noci a hoře!
Už zas má nyní jiného --
a Jeník jak by pad v moře!"

"A tatík váš?" se jiná ptá.
"Tátové jinak vše míní.
Jeníčka jenom proklíná,
sám by ho utlouk snad nyní..."

Vlak písk a jedem v stanici.
Toť věru Kutná už Hora.
Šedivá, mlčící, rozlehlá,
chrám Panny Barbory shora

tenkými vížkami dívá se
po širém barevném dolu.
"Tak s Pánem Bohem buďte tu,"
stařenka bere se dolů.

Dívám se za ní, jak se jí
šedivá hlava ta třese,
jak pozorně modrý ten uzlíček
v uvadlých rukou svých nese!...

A jedem zas. A zadumán
poslouchám dunění vlaku --
ta sešlá drobná stařenka
tam ještě míhá se zraku.

"Ach, což ta láska mateřská
přes časy, přes hrob hoří,
neumrazíš ji na horách,
neuhasíš ji v moři."

Tak mi ta sloka napadla,
ta sloka Nerudova,
a já si říkal ji hlasitě,
a maně zas říkal ji znova.

A k vlaku dunění dál a dál
ty verše zněly mi v sluchu,
a kdykoli nyní mi napadnou,
vídám tu matičku v duchu...

---------------------------------------
V bezmyšlenkovém hovoru
---------------------------------------
Počestné dámy tři parkem jdou,
rozmluva líně se vlekla:
-- Vše, co jsem zažila před svatbou,
já, prosím, mužovi řekla. --

-- Já bych té kuráže neměla --
mínila druhá z těch paní.
Třetí se lehounce zachvěla:
-- A já té paměti ani --

-----------
Záhady
-----------
Jsou díla velká, pílí propocená,
životní účty duší hlubokých --
a jsou to děcka mrtvě narozená,
bez tepla v krvi, světla v očích svých.

A jiná jsou, jež bez těžkosti, rmutu
si do světa jak ptáče vyletí --
verš takový je napsán pro minutu,
a žije potom celá století.

-----------------
Kus poetiky
-----------------
Jen to, co přetéká, dát v sloky
a spadalý jen sbírat květ --
jdou týdny, měsíce a roky
a žít se chce též naposled.

Co v sloky dáš -- toť síla živá,
toť svatý oheň duše tvé,
když jimi přímo neoplývá,
jich nevynucuj z duše své.

Buď tich, a pero tvé ať čeká
a nech je třeba rezavět --
mlč, dokud duše nepřetéká
a nespad přebytečný květ.

29.04.2020

Výbor je zdařilý, co do výběru básní. Ovšem, pokud je toto skutečně to nejlepší od Sovy, pak můj vztah k samotnému básnikovi dost vystihuje písnička Antonín Sova od Jananasu aneb "Už to prostě nechci nikdy podstupovat znova!", protože "Sovovy mlýny melou pomalu a jistě...". Zaujalo mě, že k výboru patří i gramofónová deska, ale nemám gramofón a tudíž jsem si ji nepustila. Doprovodné texty, bohužel, nejsou zdaleka tak dobře sestavené jako např. u Poutníka z Albionu, proto nepřidávám hvězdičku za celkový dojem. Ještě ze školy si pamatuji dvě dnes asi nejznámější Sovovy básně, "Princezna Lyoleja" a "Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy" ze sbírky "Ještě jednou se vrátíme...". Jako ukázku bych připomněla právě druhou z těchto básní, kterou jsem během nudného zkoušení na začátku hodin literatury přečetla zřejmě tolikrát, že si ji vybavuji i po letech. Určitě to není jediná dobrá báseň od Sovy, ale asi jediná, kterou si kdy zapamatuji.

-------------------------------------------------
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
-------------------------------------------------
Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,

mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou, --

že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát z jara čekal jsem... V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se v nich váš hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy?
Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšená.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad?

Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,

chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy, --
jdu hledat Nové království.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

22.04.2020