Zelený_Drak komentáře u knih

Četlo se to díky extrémně jednoduchému stylu skoro samo. Na druhou stranu není jednoduchý styl něco, co by mě příliš oslovovalo.

Svět působí nepromyšleně, většina otázek už tu padla v komentářích. Proč se lidstvo nebránilo, dokud na to mělo technologie když nečistým stačí stínat hlavy a pálit je? Co se stalo se Sesterstvem? Co se stalo s Gabrielinou vesnicí? Co se stalo s vedlejšími hrdiny? Svět by mohl být propracovanější a vytěženější.

Mary vykazuje rysy Mary Sue, postavy jsou ploché a málo spolu komunikují. Například odhalené informace si často nesmyslně nechávají pro sebe. Někdy je vidět, jak jednají tak, jak autorka zrovna potřebuje. Samotná zápletka je nakonec přímočará. V popředí je celou dobu milostný čtyřúhelník, který ale působí trochu vynuceně.

Kdyby tuto knihu napsala autorka pod 19 let asi bych jí dala ještě jednu šanci, ale autorce bylo v době napsání 31 a kniha mě nepřesvědčila k četbě dalších dílů. Ani originální mi to nepřijde.

2 21.04.2019

Nejvíc se mi asi líbily hned první dvě povídky "Šibil" a "Božura", které jsou zřetelně inspirované lidovou tvorbou a pověstmi a Jovkov jim dodal pěkné "moderní" literární zpracování. Pro nás neznámé příběhy, byť často na povědomé motivy. U některých tak může čtenáři uniknout motivace postav, která přitom možná je pro Bulhary zcela zjevná. Kdyby například někdo nevěděl, proč v povídce "Junácké hlavy" děda Rusi říká "Ne, ago, nepoznávám. Nikoho z nich neznám!", tak je to pravděpodobně proto, že jinak by bašibozukové vyvraždili celou vesnici. (Soudím tak podle toho, že obdobně Sověti za 2. světové války nesměli dát najevo, že poznávají své blízké mezi partyzány, byť by je před jejich očima zabili, protože jinak by nacisti srovnali se zemí celou obec.)

1 07.04.2019

Babička

Šecko tvý je, divče, jak to tary stojí,
až má duše vzlítne z nebohýho těla,
do rakve jen dyj mi starou vobleč moji,
v který chodila sem dycky do kostela.

Sukni modráčkovou, pjeknyj fěrtuch na ní,
voblečku mou pjeknou s tima rukávcema,
lajbík, hebábnyj muj šátek k převázání,
jakyj hu nás na vsi hned tak něhdo nemá.

Do červených punčoch voblec nohy moje,
ty sou pjekně teplý, hdyž je vítr dravyj,
ha na věčnost vodsaď, pane, daleko je;
na babku mi šátek huvaž kolem hlavy.

Hdo by tuto nosil? Huž je vám to k smíchu!
Leda tutim něhdy z mňesta bavit pány.
Mušela bych v hrobě vobrátit se k říchu,
hdyby míl hdo s tustim dělat tatrmany.

Ičko jiný módě vorevřeny dveře,
každá chcete panckou parádu jen jemnou.
Ha tak pověsít to, skovát do halmeře?
Ne, ajť rač má vobleč teký humře se mnou!

Hale asli s tustim do nebe se vetru,
husmije se každyj, hdo mě z našich potká,
andělům tám řekne i svatýmu Petru:
"Kouknite se na ní, té, hleč, vod nás Chodka!"

1 07.04.2019

Zvládla jsem asi 50 stran a trochu zalistovat dál. Působí to, jako kdyby si puberťák řekl, že bude psát, ale nevěděl, o čem by to mělo být. A jako první by ho napadlo zparodovat knížky, které měl rád, když byl mladší, ale teď mu zrovna připadají trochu trapné. Vzhledem k tomu, že to nepsal puberťák, ale dospělý muž a žádný mladík, se to nedá považovat za nic víc než dílo typomana, který právě prožívá krizi středního věku. Autor postrádá zkušenosti (publicisté si občas myslí, že mohou díky své profesi levou zadní psát romány a často se krutě mýlí) i představivost a jeho parodické experimenty nemají potřebnou jiskru. Ale pro jistotu vyplodil hned tři díly, kterým se dostalo nezasloužené množství pozornosti.

Na Knaaka docela dobré, je vidět, že se (po mnoha a mnoha vydaných knihách) konečně trochu vypsal. Na DragonLance taky docela dobré (ale nejlepší z DragonLance stejně je Kangův regiment). Autor se snaží držet krok s dobou a místo představení nezdolného a nudného Garyho Stue a jeho budoucí manželky rusovlasé čarodějnice, začíná moderní vyvražďovačku pod heslem "all minotaurs must die". Knaakovi fanoušci určitě nebudou zklamaní. Já ale jeho jednoduchý styl neshledávám příliš poutavým a ani po těch letech si nevyvinul schopnost přijít s postavou, která by mě jako čtenáře zajímala. Na prvních 106 stranách (9 kapitol) jsem nenašla nic, co by mě přesvědčilo, že chci číst dalších 674, které zbívají do konce Minotauřích válek. Věřím, že celek nebude úplně marný, ale je to pořád spíš pro mladší čtenáře.

1 27.03.2019

Umím si představit, že tak ve 12 letech bych si tuhle Mary Sue užila o hodně víc. Liriel Baenre je dobrá postava a dosahuje slušné míry god-like-badassery (magie drowů, dva druhy kněžské magie, slušné zacházení se zbraněmi a zájem přidat k tomu ještě runovou magii, a to vše v době, kdy je podle měřítek svého druhu sotva dospělá), Fjodor jí zdatně sekunduje. Nepostrádají ani trochu toho humoru. Vždy jsem měla ráda když se postava dostane do nového prostředí, které je pro ni plné záhadných neznámých věcí (jako třeba přátelství) a musí se s nimi nějak vypořádat, což se v této knize celkem obstojně daří. Přeplácané světy jako je Forgotten Realms, kde najdete úplně všechno mi taky nikdy nedělaly problémy. Větší problém mám s tím, že to jsou obvykle světy pro dračák a většina příběhů do nich zasazených dračákem smrdí na sto honů. Včetně tohohle. Jaká náhoda, že velký trh je v nejbližší lidské osadě zrovna, když se to hrdinům hodí. Jaká náhoda, že se tam zrovna najde tak krásný šperk, vhodný jako dárek. Autorka si ale zprvu neví s Liriel rady a nejvíc prostoru dává intrikám Shakti Hunzrin (taky dobrá antagonistka), Menzoberranzanu a Lloth. Což by nevadilo, kdyby pak nepřišel až příliš rychle konec, když se konečně dostaneme k Lirielině velké cestě za ještě větší mocí. Na dračákovou fantasy z 90. let to není špatné, ale pořád je to dračáková fantasy z 90. let. Vzhledem k tomu, že o dalších dílech jsem četla, že mají sestupnou kvalitu, nebudu se do nich pouštět. Už Drowova dcera balancovala na hraně, kdy klady jen tak tak převažují nad zápory.

27.03.2019

Na úvod budu citovat nějakého Paula, uživatele Goodreads, který k této knize napsal: "If you read the first book, you'll want to read the second one, but if you read the second one you'll wish you hadn't touched either." Je to ten nejvíc druhý díl, jaký můžete dostat. Nestane se tam vůbec nic. Zvažovala jsem i odpad, ale nakonec jsem zůstala u * za styl – je to slušně napsané vůbec nic.

Souhlasím se Svářečem a s Jirkou92333 v tom, že autor nevěděl, co s hlavními postavami, takže je úplně vypoklonkoval z děje. Příběhové linky Orisiana a Anyary jsou v tomto díle úplně bezvýznamné. Na'kyrimové a kyrininové také pozbyli na zajímavosti. To už měl větší význam a zajímavější linku ten Ochanův syn.

Třetí díl vůbec číst nebudu – jestli se tady Rudla333 a Svářeč shodli na tom, že je to nejslabší díl, a i lanushinka byla závěrem zklamaná, tak já bych nejspíš nenašla na stupnici hodnocení nic dostatečně záporného.

27.03.2019

Zprvu mě sbírka příliš nebavila. Dobrá práce se slovy, ale náměty pro mě nebyly zajímavé. Postupně jsem ale objevila několik až dětsky žertovných básní, které se mi líbily. Vybírám jako ukázku tři celé básně a jeden úryvek.

Vánoce na marsu
Káždej má asi občas život těžkej
a kapr ho má nejtěžší,
každej se těší na vánoce, kapr se netěší.

Kapr se totiž nemá na co těšit,
jen doufá, že snad po roce
odletí odsud třeba na Mars,
kde neznaj vánoce.

Já taky doufám, i když nemám ploutve,
že jednou někam doplavu,
tak proč by kapr nemoh vzlítnout
nad zimní Vltavu?

Zkrátka se vznese a poletí k Marsu,
jak velí jeho kapří pud.
A těžko ňákej rybář najde
takovej dlouhej prut.

***

Pes, Franta a Kant
Zarachotil zámek,
zavrzal si pant
a do světa vyšli
pes, Franta a Kant.

Franta si čte Kanta,
oči nešetří;
a pes podřimuje,
sem tam zavětří.

Co pes nosem spatří,
Kant Frantovi nepoví;
spatří toho za tři,
za tři takový.

Spatří toho kvanta,
zírá z plných plic,
ale chudák Franta
furt nevidí nic.

Tak mu četbou Kanta
zemdlel duch i zrak,
že si koupil brýle
a začal číst brak.

Proč pes nechce brýle?
Protože má čich.
Čenichá bez cíle,
čenichá an sich.

***

Hroch
Soukal pavouk, soukal sítě
nejpevnější jaký moh,
aby se mu do nich lapil
– inu ano, s prominutím –
hroch.

Totiž v koutě nad kredencí,
kde se stýká se zdí strop,
vyskytlo se sedm hroších
– inu ano, s prominutím –
stop.

Mít na stropě hroší ťapky,
ach jak je to trapné,
rozvěsíme hrocholapky,
snad se časem lapne.

Hroch je totiž stálým zdrojem
infekce a nákazy,
plní pokoj nepokojem,
zaneřádí obrazy.

Začne-li se v bytě množit,
je to velmi plodný druh,
brzy ho tu bude jako
– inu ano, s prominutím –
much.

Ve snu vídám hejna hrochů:
všichni jako jeden mrož
atakují odpadkový
– inu ano, s prominutím –
koš.

Mám na hrocha alergii
jako nikdo z hochů,
zakoupím si v drogerii,
odpuzovač hrochů.

Umlátím ho denním tiskem,
umučím ho hlady,
vzhůru, vzhůru za hrošiskem,
než vyvede mladý!!!

***
...
Běží vlk podoben stínu
z Vlkoviště k Vlčatínu.
V puse nese berana,
beran třepe nohama.
...
Když se k sobě vlci tulí,
levý voní levandulí,
pravý voní pravandulí.
Spí a spí a spí.
(Vlčí gramatika)

1 25.03.2019

Pro mě spolu se Zrádcovým měsícem nejlepší z celé série. Vlastně je to příběh, na který jsem od Zrádcova měsíce čekala. Detektivní zápletka je zábavná a hrdinové se tentokrát většinu času chovají tak, jak odpovídá jejich charakterům. Autorka recykluje nepřítele, ale do očí bijící je to až v závěru. Kromě toho, že nesmyslně zdůrazňuje, že tohle hrdinové už někdy dělali, tak taky zapomíná, že tenkrát do rozhodujícího souboje nepatřil Micum, ale Beka. Zase jsem ale spokojená s tím úplným závěrem, už jsem na něj dlouho čekala.

Celkově mě tenhle díl hodně bavil, i když byl od objevu rovin zbytečně natažený. Toho běhání tam a zpátky bylo opravdu až příliš. Hrdinové se opět plácali kolem věcí, které čtenáře napadly hned (jako jak je to s tou podobou a odkud se bere opravdové jídlo). Jiné ovšem řeší až překvapivě svižně (pečeť). Hodně se mi líbilo vše kolem pečetí. Jakkoliv byli ale staří čarodějové mocní, neměli ještě znalosti potřebné ke zničení nepřítele – nemohli mít, vždyť byl první svého druhu a oni byli prvními přemožiteli. Druhá a třetí Öreska během následujících staletí shromáždily více informací.

Iritující je, že Thero v poslední části opravdu ani nepošle do domu Öresky zprávu, aby se ostatní mohli připravit na případné selhání akce. Je potřeba vzít v potaz, že Thero během série sice roztál i zmoudřel, ale pořád je ještě dost mladý a velmi přesvědčený o svých schopnostech nebo alespoň o tom, že předčí zbytek z třetí Öresky. A že skalští čarodějové slábnou víme také už dlouho. Přesto mi přijde, že třetí Öreska dostává v průběhu série málo prostoru a prakticky nikde se s ní nepočítá. Asi jsem nečekala, že by se z Thera stal někdo úplně jiný, ale že návrh povolat více čarodějů nepadl ani od nikoho jiného je zarážející. Nejde přece zrovna o běžnou špionáž.

K rolím žen v sérii: Bohem vyvolené královny plní ve Skale stejnou funkci, jako jinde bohem vyvolení králové. Princ Korathan si přitom nemůže stěžovat, že by jako mužský člen královské linie byl odstrčný do pozadí a odstříhnut od moci – naopak, je regentem více než jedné královny. Ženy v armádě také nejsou nic zas tak výstředního a za každou cenu feministického. Děvčata, která narukovala v SSSR za 2. světové války by o tom mohla vyprávět (a taky vyprávěla v dokumentární knize Válka nemá ženskou tvář). Skalští muži v armádě nejsou nijak znevýhodnění. Kliina drysiánka Yala se zase dá vysvětlit tím, že lidé někdy upřednostňují doktory stejného pohlaví. Jako princezně jí při obklopování se ženami vznikají i menší starosti s tím, aby se náhodou nevhodně nezamilovala (aspoň než potkala Thera). Hlavní Dalnův kněz a nejslavnější drysián (významný i v některých příbězích) je muž. Nejvíc mě překvapila plenimarská doktorka Kordira. Plenimar ani urozeným ženám neposkytuje mnoho svobod – do teď to vypadalo, že smějí být buď manželky nebo nekromantky (ideálně dyrmagnos), nic jiného. To jediné mi přišlo, že autorka bez vysvětlení přestřelila. Nekromantka, to naopak zní jako tradiční ženská role. Zlá čarodějnice uctívající ďábla. Krásná žena, ve které se skrývá odporná stvůra, jež vysává z mužů (žen i dětí) životní sílu a krmí se jí. Nebo rovnou odporná stvůra činící totéž. Ta, kterou musí porazit boží bojovníci – muži. Velmi klasické. Kdo četl starší upírské příběhy nebo nějakou tu mytologii, ví.

K dalším příběhům Nočních běžců se ráda vrátím, pokud ještě budou, i když příběh o Tamír Veliké u mě nepřekonaly. Zrovna tak si ale ochotně přečtu cokoliv jiného, co autorka napíše, v naději, že kvalita bude srovnatelná s Tamír.

3 23.03.2019

(SPOILER) Útlá kniha starších (asi ne zcela původních, už trochu umírněných) ruských pohádek. Pěkné ilustrace. Pohádky tedy nejsou nijak exotické, všechny motivy najdeme i u nás, ale je možné, že ruské pohádky jsou blíž kořenům slovanských pohádek než ty naše. Baba Jaga není vždy zlá, i když je obvykle nebezpečná a je potřeba mít se před ní na pozoru. U nás je to více rozdělené na zlé ježibaby a hodné kouzelné babičky. Vasilisa je často krásná i moudrá (nebo aspoň chytrá) a odvážná. V krátké sbírce čtyř povídek nenajdeme ani jednu, kde by princové jen nekorektně zachraňovali princezny, takže bojovníci za klasické příběhy se asi jejich vynuceného přepisování feministickými ničitelkami všeho starého a dobrého nemusí bát. Trochu přiblížím motivy v jednotlivých pohádkách a jejich (možná) známější paralely, kdo se chce nechat úplně překvapit, ať raději nepokračuje.

--- SPOILERY ---
Peříčko Finista Jasného sokola
Hlavní hrdinka má dvě marnivé sestry, které myslí jen na parádu, sama má velmi specifickou a atypickou představu, co by jí otec měl dovézt z trhu – Peříčko Finista Jasného sokola. Začátek nejvíce připomíná Krásku a zvíře, vzdáleněji pak Popelku (chybí macecha, sestry jsou vlastní). Také s nápadníkem nějakou dobu prožívá období námluv, než je zapuzen a vydává se ho hledat. Cestou jí nepomáhají kouzelné babičky ale baby Jagy. Vše se musí dělat třikrát. Výměna čarovných věcí za podivnosti je také běžný motiv, u nás třeba Zlatý kolovrat. Šťastně vítězí nad sokyní tam, kde to Rusalka či Malá mořská víla nedokáže.

Marja Morevna
Marja Morevna je jedna z těch pohádek, kde nebude potřeba uměle předělávat prince na princezny:
"Celé to velké vojsko zrubala Marja Morevna, krásná královna."
"Marja Morevna, krásná královna, se s ním vrátila do svého království a tam spolu žili, dokud si neusmyslila vytáhnout znovu do boje. Odevzdala careviči celé hospodářství..."
Velmi podobná pohádce O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku sebrané Boženou Němcovou. Rozdíl je třeba v tom, že careviče Ivana pozvala Marja Morevna do svých stanů a po dvou nocích se jí tak zalíbil, že si ho vzala. To "krásná princezna, která je tak silná, že celé vojsko přemůže" s princem Silomilem bojovala, protože chtěla jen muže, který ji porazí v boji. K vítězství přitom potřebovala kouzelný meč (který Silomil stihl před jejím příchodem docela obyčejně ukrást). Zatímco Ivan dokazuje svou chrabrost budoucí nevěstě ve stanu, princ Silomil ji dokazuje lstí. Soka pouští ze řetězu v obou verzích ženich a ženich pak musí jít a nějak se s ním vypořádat.
Měla jsem tu pohádku jako dítě ráda i v té české verzi, ale ruská celkově působí mnohem smysluplněji. Marja Morevna má evidentně druhé jméno po matce Moreně (nikoliv po otci, jak je častější), pravděpodobně jde ale přímo o ztělesnění smrti, o modernější křesťansky přijatelnou podobu Moreny. Kostěj Nesmrtelný je pak jejím nepřítelem z dosti zjevného důvodu.

Krásná Vasilisa
Vasilisa má macechu a dvě nevlastní sestry, které se jí chtějí stůj co stůj zbavit. Má ale i ochranu – "maminčino požehnání". Nakonec jí posílají pro oheň k babě Jaze. Nejvíce se blíží pohádce O dvanácti měsíčcích. Jiný směr nabírá v závěru, kde není hned svatba. Vasilisa musí budoucího ženicha, nikoliv nejbohatšícho sedláka ze vsi ale rovnou cara, teprve zaujmout.

Žabka carevna
Pohádku o moudré Vasilise jsem už znala, takže se mi těžko porovnává s jinými. Motiv krásné ale zakleté nevěsty, o kterou se novomanžel neuváženě připraví, když strká nos kam nemá a rozhoduje o tom, co mu nenáleží.
"Ech Ivane careviči, pročpak jsi spálil tu žabí kůži? Tys ji nenosil, na tobě nebylo, abys ji svlékal. Moudrá Vasilisa se narodila moudřejší než její otec, zato se na ni rozhněval, proto jí přikázal, že musí po celé tři roky žít v žabí podobě."
I jeho žena se tak dostane do spárů Kostěje Nesmrtelného a carevič si musí sníst, co si nadrobil.

1 21.03.2019

Vždycky se mi příčilo dávat starší literatuře a obzvláště poezii záporné hodnocení. Pro sebe víc než pro ostatní, bych ale chtěla výrazněji odlišit, ke kterým autorům se vážně nechci vracet. Nevím, nakolik je to básníkem (který byl podle rozsahu díla asi grafomanem), nakolik překladem a nakolik výběrem, ale působilo to na mě jako fňukání, stížnosti a v závěru strach ze smrti. To je poezie, která mě skutečně nebaví. Ani jednotlivé verše či obraty mě příliš nezaujaly. Aby to ale nevyšlo až tak černě, vybrala jsem jako ukázku jednu satirickou báseň, která jistě mnohým čtenářům vyzní vcelku soudobě. Satirická tvorba je ostatně jednou ze silnějších stránek básníka, který sám dával úplatky a pracoval pro toho, kdo platil. Výbor si díky satiře jistě najde své nadšené čtenáře.

"Žít dneska, to je krást a krást,
počestná živnost berků vzkvétá,
v té putyce našeho světa
je doma zlodějství a chlast.
A kradou lidi ze všech kast,
když ne pár pětek, aspoň šesták.
Namrskají-li sem tam, beztak
jen za smůlu a pro vzezření.
Je to svět hry, svět přebíjení,
kdo krade, trumfuje a nese.

Jsme v moci našich peroškrabů,
berou, co jim kdo kradmo strčí,
co kradou přímo, pero smlčí,
jdem od nich s kapsou plnou svrabu,
největší zloděj, nejblíž k žlabu.
Být od Berouna, to je jiná
než po otci být z Nemanína.
Dobíhat míč, psát, to se cení.
Je to svět hry, svět přebíjení,
kdo krade, trumfuje a nese.

Chceš-li mít pověst kabrňáka
a nebýt pro ně ledajaký,
je lepší hrabat stříbrňáky
nežli být hrabě ze Žebráka:
dnes každý krade jako straka,
na ulici a každém plácku,
policajt pod ochranou klacku,
notář pod kličkou nařízení.
Je to svět hry, svět přebíjení,
kdo krade, trumfuje a nese.

Soudce ví, kde nás tlačí pata,
přivydělává na rozsudku,
od lží až do špinavých skutků
poučoval se u Piláta.
Ti praví neštítí se bláta,
v prachu je čest, jsou prachů chtiví,
jen blázen dnes je spravedlivý.
Poctivá nitka na nich není.
Je to svět hry, svět přebíjení,
kdo krade, trumfuje a nese.

Ti vyvolení vrtichvosti!
Hezounci, hrubci! Kde je berem?
Jsou živi z těch, jimž vládnou perem,
z potrefených a ze známostí:
zkus jít za nimi s upřímností
a přijdeš o poslední kabát.
Pletichy, kličky, krást a hrabat,
jsou mistři lži a podvádění.
Je to svět hry, svět přebíjení,
kdo krade, trumfuje a nese."

Jako obvykle mě kniha bavila a dobře se mi četla. Intriky skalské šlechty a politický vývoj dostaly opět trochu prostoru a čtenář tak může vnímat hrdiny v kontextu jejich světa. Tahle série je pro mě docela matoucí – od třetího dílu dál si čtení dost užívám, ale zároveň jsem nespokojená s tím, jak je to při pohledu zblízka děravé. Z knih bych pravděpodobně ale měla celkový dojem podstatně lepší, kdybych je četla v 15.

Je jasné, že hlavní zápletka je kolem záhadné nemoci a politické intriky mají jen rozptýlit pozornost hlavních hrdinů. Alekovi a Seregilovi opravdu trvá příliš dlouho odhalit, co se v Rhíminee doopravdy děje. Vzhledem k tomu, jak ve třetí knize Seregil i Alek podezírali Nyala, měli by tady celou dobu také někoho podezírat. Byly tam momenty, kdy by Seregil v jakémkoliv jiném díle chytil stopu a šel po ní jako lovecký pes. I Thero si mohl některé věci spojit dřív. Zároveň se bezděčně sami zachovají opatrně, což vůbec neodpovídá masce rozmarného lorda Seregila. Důvodem, proč se hrdinové chovají mimo své charaktery a jsou najednou jako slepí a hluší, je zde bohužel prostě to, že autorka to tak chtěla.

2 16.03.2019

V tomto díle se vlastně jen řešila past, do které si autorka se Sebrahnem naběhla. Přesto mě druhá půlka příběhu o rhekaru bavila, uzavřely se některé dějové linky a Seregil s Alekem nebyli tak nesnesitelní jako během zajetí. Dozvídáme se pro jednou víc o Alekovi. Hâzadriëlfaie ale byli v knize asi to nejlepší. Hodně mě bavila linka odvážného kapitána Ebrados, který poprvé vystrčil nos za humna a nestačil se divit, kolik je tam venku světa. Horský lid mě rovněž potěšil, v Nočních běžcích mi trochu chybí. A taky tam byli konečně pořádní draci, to je na škodu jen málokdy.

P. S. Pro utvrzení v šovinismu bych doporučila spíš knihy jako Večeře s vampýrem, Nářek, Odstíny života, Proměna, Dračí oči: Čarodějka, Archiv nebo třeba 50 odstínů.

2 15.03.2019

Díl se díky zvládnuté stylistice skvěle četl, ale rozuzlení bylo moc rychlé. Zápletka jednoduchá ale dobrá, nápad se Sebrahnem fajn, ale po dočtení jsem si říkala, že si na sebe autorka upletla bič. Je to postava příliš mocná na to, aby se s ní dalo v příběhu dlouhodobě fungovat a pokud bude žít, může fungovat jako deus ex machina. Jsem zvědavá, jak si s tím poradí. Zajímavá byla postava ze Seregilovy minulosti, která umožňuje lépe poznat a zároveň uzavřít jedno období jeho života. Zdaleka nejvíc jsem se ale bavila, když se na str. 105 překladatelka upsala a označila Aurenfaie jako elfa, i když v originále nic takového není. To mají ti autoři z toho, že pořád musí vymýšlet další a další \"neelfy\".

Celou knihu mě opět iritovali hlavní hrdinové, hlavně Alek. On se prostě nechová jako profesionální špeh, ale jako puberťák. V téhle sérii u mě vedou vedlejší postavy – Thero, Micum, Beka, Nyal.

Trudoš to celkem vystihl, akorát se prostě neshodme v hodnocení, které díly byly lepší. Podle mě epika těch prvních za mnoho nestála a nedokázala mi zastřít nedostatky debutu. Pro mě to nejlepší, co autorka napsala, je Tamír Veliká.

2 14.03.2019

Třetí díl navazuje tam, kde druhý skončil a vypráví o cestě domů. Tahle trilogie se pro mě ve své kategorii vyšvihla z náhodné koupě na objev desetiletí.

Umí srdce zhojit
čarokrásným snem.
Dej nám, bože, dojít
v sedmihradskou zem!
(Viktor Dyk, Krysař)

Poznámka na okraj: Chtěla jsem ji do výzvy zařadit jako knihu s lichým počtem stran, ale poslední číslovaná stránka je 254 a při nejlepší snaze je napočítat tam dalších 27 prostě není.

14.03.2019

Mám vydání z roku 1949, které obsahuje povídky dvě – Plukovník Chabert a Dívka se zlatýma očima. Plukovník Chabert je taková typická ukázka Balzacova díla a na krátkém rozsahu ukazuje mnoho autorových oblíbených prvků (muž, který "má zásluhy" si odpírá to, nač má právo, ve prospěch ženy – bezcitné intrikánky, která si to nezaslouží, chudák se nemůže domoci spravedlnosti, neosobní konzumní vztahy). Nesouhlasím ale s Pelusem, že je to pitomec. Chabert je motivován hrdostí tam, kde mnozí jiní Balzacovi hrdinové předvádějí chtivost a hloupost. Povídka ale ničím nevyniká. To Dívka se zlatýma očima mě okouzlila, v kategorii povídek velmi zdařilá záležitost. Jak líčení Paříže jako pekla, tak samotná jednoduchá milostná zápletka, jejíž rozuzlení čtenář předem zná, jsou velmi dobré.

1 24.02.2019

Zajímavé, důležité a aktuální téma. Spousta informací. Autor se se svým názorem netají, je zapálený pro věc a předkládá opravdu mnoho podnětů k zamyšlení. Kniha je ale velmi špatně zpracovaná.

Grimm sice uvádí seznam literatury, ale nejspíš mu nikdy nikdo neukázal, jak se dělá citace v textu (což je absurdní, protože v onom seznamu je řada vědeckých článků, ve kterých se cituje zavedenými způsoby, takže to tam mohl okoukat). Navíc seznam literatury není úplný – hned první studie, kterou jsem si v něm chtěla dohledat, tam nebyla. To bohužel z knihy činí sbírku nepodložených tvrzení. Kdyby chtěl Lži o masu předložit jako bakalářskou práci na libovolné přírodovědě v ČR, tak by ho vyrazili tak rychle, že by se potkal ve dveřích.

Lži o masu totiž vůbec nejsou populárně naučnou knihou, jde o čistou bulvární novinařinu. Text psal žurnalista a je to vidět nejen na bulvárních obratech, ale i na celkové výstavbě textu. Kapitolu začneme zlehka, přejdeme k hlavním informacím, pak ukážeme, jak by to mělo vypadat a ukončíme kratičkým nástinem, o co půjde v kapitole příští.

A pak třeba ten klasický omyl se symbiózou. V knize se doslovně píše: "Biologové tomu říkají "symbióza", úzký druh soužití, ze kterého mají prospěch všichni." Biolog, který by druh soužití, ze kterého mají prospěch všichni, chtěl nazývat prostě jen "symbióza", by měl velký problém u zkoušky z parazitologie nebo ekologie. Symbióza je druh soužití, ale jakéhokoliv, tedy třeba i parazitismus. Vzájemně prospěšný je mutualismus. A jestli autor splete takhle jednoduchou a dohledatelnou věc a ještě si dovolí tvrdit, že to tak říkají biologové, co dalšího v odborných článcích pochopil špatně?

Určitě je zajímavé si přečíst o "živočišné výrobě" (už samo to spojení je zvrhlé), o tom, jaké jsou dnes zkoušeny alternativy (spousta super možností, pastevní chov slepic, prasat i krav), o dopadech na ekosystém, o důsledcích nadužívání antibiotik... Pěkné, důležité, je dobré o tom přemýšlet, jak z hlediska morálního, tak zdravotního. Člověk se dozví o pár zajímavých kauzách. Ale pointa předchozích odstavců – co se týče zdraví, je potřeba brát knihu s rezervou a případně si dohledat původní výzkumy (často velmi zajímavé). Autor není odborník (neví ani, jak má odborná práce vypadat) a snadno mohl něco špatně interpretovat. Fandím mu přesto velmi v šíření myšlenky ohleduplného chovu zvířat, ve kterém nechybí láska k přírodě. Jen bych si o tom prostě ráda přečetla lepší knihu.

4 10.02.2019

Archiv je přinejlepším koncept. Kdyby takové dílo vyvěsila středoškolačka na Wattpad, zatleskala bych jí. Jako kniha to ale vyjít nemělo. Četla jsem Archiv v prosinci a už teď si prakticky nevzpomínám, o čem to bylo. Málokdy vyčítám knize málo propracovaný svět, ale tady je to na místě. Proč existuje Archiv, proč vznikají Historie, proč je potřeba je uchovávat, proč... a tak dále. Mnoho možných otázek a žádné odpovědi. Zároveň kniha postrádá hlubší práci s charaktery. Dobrý charakter nevznikne tím, že autor milionkrát zopakuje každou jeho myšlenku, aby čtenáři náhodou neuniklo, že to či ono je pro hrdinu důležité. Naprostá většina knihy byla úplně o ničem, jen abychom pak dostali kapku děje a překvapení na posledních stránkách. Všechny zajímavé fantasy prvky byly upozaděné ve prospěch prostoru pro myšlenky Mackenzie.

Na knihu jsem nadávala celou dobu, co jsem ji četla, rozečtenou jsem ji měla asi dva měsíce a přeci jen jsem po dočtení měla chuť vytáhnout z knihovny další díl – ne ale takovou, aby přebila chuť dočíst Otroky panství nebo sáhnout po dalším dílu Nočních běžců (ano, Svět bez bohů převálcovala prakticky neznámá kniha pro děti i dobrodružná fantasy sága o homosexuálním svazku dvou elfů). Dám tedy určitě šanci druhému dílu, ale trilogie se nezařadí k dílům, která bych četla vícekrát.

Proč? Protože jak už napsal Rudla333, postavy jsou ploché a postrádají charakter. Autor ve skutečnosti píše celkem slušně, ale dost rozvlekle. A rozvleklost nefunguje, když jsou čtenáři postavy většinu času ukradené. Fungující postavy jsou pro mě na knize asi to nejdůležitější. Je mi vcelku jedno, jestli příběh byl vyprávěn teprve stokrát nebo už tisíckrát, ale postavy musí být uvěřitelné, zajímavé, propracované. To tahle kniha nenabízí. To, že postava není černobílá, automaticky neznamená, že je dobře napsaná. Děj je předvídatelný, a knihu vlastně zachraňují hlavně na'kyrimové a kyrininové. Tyto fantasy prvky mě nalákaly na další díl. Víc než všichni thanové dohromady mě zajímá, jak budou kyrininové fungovat mezi lidmi.

1 22.01.2019

Jako náhled pro začátečníky pěkné, kvalitní papír, mnoho barevných fotografií... Ale troufla bych si podle knížky připravit tak nanejvýš čaj. Na to, aby podle ní někdo opravdu bylinkařil není kniha dost podrobná.

22.01.2019