Zelený_Drak komentáře u knih

Vzdala jsem to po 13 kapitolách (více než 1/4 knihy). Příběh mě nezaujal a postavy také ne. Takových příběhů pro děti je nepřeberně a tomuto chybí "něco navíc", díky čemu by mezi nimi vynikl (třeba v podobě humoru a nadsázky). Naopak, napsáno je to velmi jednoduše a magie funguje jako instantní řešení jakýchkoliv potíží, takže ani jako YAF bych to neoznačila. Knížka je tak pro první stupeň a i tak si myslím, že se najde mnoho lepších knížek pro stejnou cílovou skupinu.

Nepotěšilo mě také toto:

To je Sofie a její dvojče Josh.“
„Dvojčata?“ Dívka přistoupila se zájmem blíž. Prohlédla si zblízka oba dva a řekla: „Nejsou identičtí, ale je vidět určitá podoba.“

Tak samozřejmě, že nejsou identičtí! Na to si je nemusela prohlížet zblízka, vždyť jsou opačného pohlaví, identická dvojčata opačného pohlaví neexistují. Na dětské knížce by si autor měl dát natolik záležet, aby tam neměl takovéhle zbytečné a nesmyslné repliky.

Od knihy jsem nic nečekala, takže mě mohla překvapit jen pozitivně. Myšlenka, že "dítě se chová jako dítě, protože to je dítě" mi úplně převratná nepřišla. Nebylo tam toho mnoho, co by člověk nevymyslel, ale našlo se pár zajímavých nápadů, jak si s dítětem hrát, aby mohlo formou hry uvolnit emoce a taky mě zaujala část o chválení. Že chválení škodí jsem poprvé náhodou slyšela letos ve videu, kde mluvila nějaká česká psycholožka. Znělo to rozumně, ale video bylo krátké a nebylo tam, co tedy dělat jiného. Tady je pár příkladů, které problematiku přibližují, myslím ale, že ještě více by mi v tomto směru mohla nabídnout kniha Rodičovština (zatím jsem nečetla). A i když je Aha rodičovsví hodně americké (a tedy krapet nafouknuté, mohlo by být stručnější) a hodně se ohání nějakým napojováním (některé matky se aktivně napojují i na ještě nenarozené děti a domlouvají si s nimi, kolik minut po západu slunce se dítě narodí a tak, takže pro mě trochu podezřelý pojem) je to asi takovéto opakování, které nemůže uškodit. Hodně dětí by určitě bylo šťastnějších, kdyby od nich rodiče (a jiní dospělí) neočekávali, že se ve 3 letech budou chovat způsobněji a kultivovaněji, než oni zvládnou ve 30.

3 15.12.2022

Josef Klíma rozhodně umí psát poutavě. Od knihy jsem neměla žádná očekávání a byla jsem příjemně překvapená. Co se obsahu týče, přijde mi úsměvné, že pro Klímu, narozeného v 50. letech je generace narozená v 70. letech prostá zájmů, zatímco pro Husákovy děti je to moje generace narozená v 90. letech a pro moji ta následující. Naopak, když jsem to četla, přišlo mi, že tím, že už není všechno nařízeno shora a zábava je relativně cenově dostupná, nebo se dá ukrást bez použití násilí (aneb "Auto byste nukradli, pirátství je zločin.") ta kriminalita mládeže snad i poklesla. Jiná věc je, že díky dostupnosti informací, se může o lecčem poučit i člověk, kterému se jich nedostává od rodiny ani od školy (asi jen málo dnešních patnáctiletých by netušilo, co je antikoncepce). Smutné je, že některé věci, které jsou zde nastíněny jako možné zdroje problémů se za těch 35 let snad ještě zhoršily. Kdo by se u nás na konci 80. let nadál "open-space" kanceláří? A že ve školství stále přibývá byrokracie na úkor žáků, to by určitě nejeden pedagog podepsal.

Úplně nejvíc mě ale zaujalo toto:
"Výzkumy rovněž ukázaly, jak závažně se na dítěti může „podepsat” i zdánlivě bezproblémový porod a prostředí, v němž se těsně po porodu ocitne.

Sám porod je pro dítě, které dosud plulo v teple, tmě, tichu a bezpečí mateřského těla, dost velký šok. Ostré světlo, hluk, první kontakt se studenou porodní váhou, anebo i plenou, která je pro nenavyklou pokožku drsná — to všechno jsou věci, které je děsí a vytvářejí první pocit z tohoto světa se značně nepříznivým obsahem. Proto úplnou revoluci vnesl v polovině sedmdesátých let do porodnictví francouzský lékař Frédéric Leboyer, když začal rodit děti daleko ohleduplnějším způsobem, a ke svému překvapení zjistil, že se úplně jinak po porodu chovají a rozvíjejí. Ve své knize „Porod bez násilí” sugestivně popsal, jak blahodárný je pro utváření dětské psychiky porod, který se nepodobá náhlému skoku, ale spíš probuzení ze sna. Ztlumit světla a hluk v porodním sále na minimum, neuspěchat cestu dítěte na tento svět, ale počkat si, až se na něj samo prodere, uložit je po porodu do lázně s tělesnou teplotou a nepřestřihovat pupeční šňůru, dokud sama nepřestane pulsovat a její funkci nepřeberou plíce — to jsou některé zásady nového postupu. A hlavně zachovat od prvních chvil tělesný kontakt dítěte s matkou, protože právě v této době — jak prokázaly výzkumy — do něj proudí jakýmsi dotekovým komunikačním kanálem obrovské množství základních informací o novém prostředí, v němž se ocitlo. Neustálý kontakt s matkou a zahrnování citovou péčí se jeví v posled, ní době pro zdravý rozvoj dítěte důležitější než všechna hygienická opatření, jimiž moderní medicína nahradila ně. kdejší porody doma. Snížila sice na minimum všechna zdravotní rizika porodu, ale nahradila atmosféru plnou radostného očekávání a citové péče péčí odosobněnou a citově nedostatečnou. Sotva lze předpokládat masovou aplikaci Leboyerovy metody v našich podmínkách, kde se porodnice podobají na maximum vytíženým výrobním provozům. Ale to nejdůležitější — kontakt dítěte s matkou od prvních chvil po porodu — zajistit lze, jak dokazují některé porodní ústavy, kde už s úspěchem používají metodu tzv. rooming-in.

Jestliže dítě vnímá a zaznamenává tolik věcí z okolního světa už při svém pobytu v matce a při porodu, je pochopitelné, že začne registrovat hned v prvních dnech a týdnech po porodu několikanásobně. Egopsychologové vůbec v poslední době tvrdí, že valná část dětské osobnosti se utváří už v prvních týdnech a měsících života, že je to doba pro tvorbu jeho názorů a postojů ke světu v mnohém důležitější než období následující."

Takže v knížce nějakého žurnalisty jsme takové moderní přístupy mohli nahlédnout již v roce 90. a v našem porodnictví mají ještě i v letech 20. leckde pocit, že v 70. bylo lépe?

3 24.07.2022

Je pěkné si ještě v roce 2022 přečíst něco od Pratchetta úplně poprvé. Překvapivě dlouho mi ale trvalo než jsem se začetla. Tak nečekaně temná a vážná je Půlnoc. Někde kolem Ankh-Morporku se dokonce dostavilo mírné zklamání. Ankh-Morpork pro mě byl vždycky nejbarevnějším a nejsmradlavějším fantasy městem ze všech fantasy měst ve všech vesmírech. A tady je najednou takový cizí, šedý a studený. Jenže... ono tohle město nikdy nebylo nic pro čarodějky z hor a není ani pro čarodějku z křídy. A pak to byla výborná kniha. Jiná ale krásná. Vypiplaná. Lepší než Zimoděj, toho zatím považuji z knih o Toničce za nejslabší kus. Jediná námitka, kterou uznávám, je, že Toničku pořád jen něco pronásleduje - tentokrát Úskočný muž. Jinak je to skvělá kniha, pokud v ní člověk nechce za každou cenu najít Úžasnou Zeměplochu, do které ostatně ani nepatří. Líbil se mi policejní Figl. Knihu rozhodně plánuji číst znovu.

„Minulost si musíme pamatovat. Když nevíš, odkud jsi přišel, pak nevíš, kde jsi, a když nevíš, kde jsi, pak nevíš, kam jdeš.”

3 13.06.2022

K Percymu Jacksonovi jsem se v době vydání nedostala a ani jsem neregistrovala, že taková kniha vyšla a to jsem tehdy novinky na trhu docela sledovala. Tři hvězdičky dávám i s ohledem na cílovou skupinu, myslím si, že mezi 9. a 13. rokem to bavit spíše bude. Jinak se série snaží naskočit na úspěch Harryho Pottera, ale nemá šanci - není dostatečně nadnárodní a kombinace amerického letního tábora a komiksového hrdinství je mi příliš vzdálená. Více mě baví třeba Hraničářův učeň. Domnívám se, že pro českého čtenáře je kniha i příliš průhledná. Základní povědomí o řeckých bájích a mytologii je u nás docela rozšířené, proto mi všechny pasti, do kterých hrdinové vlezli, přišly úplně očividné. Také mi vadilo, že příběh je spíše sledem navazujících akčních epizod než souvislým vyprávěním s jednou opravdovou zápletkou. Líbila se mi část v podsvětí a Olymp. Také vysvětlení druhé světové války a závěr knihy. Američtí bohové se mi vybavovali dost často (přitom jsem tu knihu ani nečetla, jen jsem viděla seriál, který je prý o dost přifouknutý). Nemohu souhlasit s vyloženě negativními komentáři, četla jsem podstatně horší knihy pro děti. Zloděj blesků má pořád hlavu a patu a pro cílovou skupinu je to určitě atraktivní kniha - i já se chystám na další díly. Na rozdíl od Harryho Pottera ale Percy Jackson asi neosloví 3 generace a časem zapadne.

3 13.06.2022

Pěkné doplnění série. Je to menší drama než jsem si při čtení hlavní série představovala, ale zase jsem se k tomu dostala až asi 10 let po prvních dílech HU (které jsem četla jen jednou), takže pokud tam jsou nějaké rozpory s dříve napsaným, vůbec jsem je nezaznamenala. Líbí se mi, že Flanagan vcelku úspěšně vybruslil z fantasy pasti, do které vstoupil na začátku a z wargalů jsou nakonec jen trochu "magická" zvířata. Spolu s wargaly zmizela z Flanaganova světa i telepatie a i toho Morgaratha První roky polidštily, takže vše, co se o něm říkalo později jde prohlásit za přifouknutou legendu - docela elegantní.

3 26.05.2022

Tak bohužel, moje obavy se naplnily. Je to další příběh o krvesajích. A je to nastavovaní druhého dílu. Vše podstané už bylo vyřčeno v komentářích ostatních a tak jen doplním, že mě zklamalo, že o těch temných elfech jsme se za celou sérii nedozvěděli prakticky nic.

3 04.03.2022

Na Jinozemi jsem se chystala už dlouho a hodně jsem to odkládala, protože rozsah trochu vyděsil i mě. Zklamal mě překlad (swordsman není mečíř a default setting není tvrdé nastavení) a paradoxně mě příliš nebavily části s Paulem (po dočtení tedy nevím, zda se na další díly těšit nebo ne). Už jsem toho četla tolik, že přijít na to, kde je Paul mi dalo asi tak žádnou práci a samotné prostředí mě ničím neoslnilo. Naopak nejvíc mě bavily hlavní příběhové linky (s Renie a s Orlandem), chápu ale, že ukázat záporáky bylo také důležité pro vzbuzení zvědavosti. Příběh se zatím rýsuje jako volnočasové čtení pro každého správného konspirátora - supertajný virtuální svět, Bratrstvo Grálu, ta záležitost s dětmi, podezřele letití zakladatelé, kontraspiknutí, přenos vědomí z těla do počítače... Tad Williams to rozhodně dohromady upekl lépe než pejsek s kočičkou dort.

První díl je z roku 1996 a autor nezachází při popisu HW do příliš odvážných detailů, takže se skoro dá přehlédnout, že hrdinové stále někam něco zapojují, místo toho, aby to normálně spárovali přes modrý zub (takhle by to určitě bylo přeloženo). Už zde ale jsou nějaké bezdrátové možnosti zapojení do sítě (telematický jack s neurokanylou), který je vnímán jako už poněkud luxusnější záležitost ("Bylo neuvěřitelně příjemné napojit se na síť i bez kabelů."). Úvahy o fungování ve VR jsou v podstatě aktuální. I u nás už si může člověk malou výpravu do VR dopřát a zjistit, že vše, co je potřeba k oblbnutí mozku, je zrakový vjem (a grafika ani nemusí být příliš kvalitní). Ve spojení se sluchovým vjemem už je to víc než dost. Tělo bez problémů uvěří, že jede výtahem, člověk automaticky překročí mezeru mezi prkny, apd. Klidně bychom mohli žít v Matrixu a nevědět o tom. Ovšem technologie, které jsou veřejností vnímány jako "relativní novinka" jsou ve skutečnosti docela staré nebo se o jejich budoucím vzniku přinejmenším vedly filosofické debaty už poměrně dávno. Zajímavější tedy je, jaký si autor představuje SW, jaké využití sítě, jaké problémy. Zde jeho vize současnost předbíhá. Ovšem o kolik? Ještě jsou nějaké limity, ještě to není tak blízko a AI (UI) je pořád vcelku nablblé. Přesto je zajímavé se pozastavit nad tím, jak samozřejmě nám zní řada věcí, se kterými autor pracuje a v době napsání knihy to bylo velké sci-fi.

3 18.02.2022

Od Petry Neomillnerové jsem četla naposledy 5. díl série "Tina Salo", a to v době jeho vydání. Prakticky nic už bych si ze série nevybavila, kromě toho, že si tam šli po krku nějací upíři a docela mě to bavilo. Jako úplně první jsem četla Hry na bolest. Když jsem si všimla, že dvě povídky ze "Zaklínačky Loty" byly otištěny už tam, snažila jsem se rozpomenout o čem byly - marně. Zřejmě to bylo proto, že "Mlynářčina náruč" a "Stříbro je, když..." pro mě spolu s "Vlasy jako tráva" patřily k nejslabším ve sbírce. Taky jsem ale tehdy ještě neměla přečteného "Zaklínače", takže mě nemohlo zaujmout, v jakém rozsahu Neomillnerová od Sapkowského zaklínače převzala.

Tentokrát mě zaujala hned první povídka - ne snad, že by "Temná záležitost" byla kdovíjak pamětihodnou povídkou sama o sobě, ale zaujalo mě, jak pracuje s "dítětem překvapení". Nikdo mě nepřesvědčí, že v tom nebyl záměr udělat jasnou paralelu mezi vztahem Geralt/Ciri a Volmar/Lota. Ale když jsem později četla "Psí zimu", poněkud mě zklamalo, že tam Lota vzpomíná na to, jak ji matka dovedla do zaklínačské školy (snad by se to dalo vysvětlit tak, že Lota prvních pár let nežila ve Škole, i když se tam narodila). Docela mě pobavilo, jak se Volmar chtěl jistého předmětu prostě jen zbavit za jakoukoliv cenu. Všechny moje předchozí dojmy z povídky bohužel zastínil závěr, kde se nejdřív tlačilo na břicho a pak byl přeříznut pupečník, aniž by ho nechali dotepat. A nebylo tam nic o tom, že by Lotu osušili. Ale aspoň ji prakticky hned po porodu nechali přisát... No rozhodně jsem skončila s dojmem, že už nejsem ta správná cílová skupina.

"Noční lovy" jsou důvodem, proč se o Neomillnerové říká, že píše "fantasy porno". Tahle povídka o Škole je tak prvoplánová, že moc nevidím důvod ji nějak obsáhleji komentovat. "Vlasy jak tráva" jsem zase prakticky hned zapomněla, takže k nim také nemám co říct. "Mlynářčina náruč" byla ve skutečnosti docela dobrá, ale kvůli rozsahu tam bylo víc náhod, než mě baví. Na té mě nejvíc zaujalo, jak otevřeně se zde přiznavá (více než) inspirace Sapkovským.

Další povídka, která mě bavila byl "Kronerčin kluk". Motiv vymodleného dítěte je vlastně velmi tradiční, ale zpracování mě bavilo a rozsah umožňoval zahrnout i nějaké momenty zajímavé z hlediska vývoje hlavní hrdinky. V rámci knihy je to jedna z nejlepších povídek - taková, kterou si přečtu znova, až zapomenu, jak to bylo.

"Půl krve" je o střetu mezi dvěma zaklínačskými školami a patří k těm drsnějším povídkám v knize a tak trochu jsem čekala, že jde o doplněk k příběhu z "Psí zimy" (ale ne) nebo o přípravu půdy pro nějakou zápletku s Temnými. Jako samostatný příběh je to podobně jako "Noční lovy" hlavně demonstrace toho, jak to ve světě zaklínačů chodí. Myslím, že tu je taky nějaké využití Sapkowským nezmapovaného prostoru (ten se o dalších zaklínačských školách sice zmínil, ale nikdy se jim příliš nevěnoval).

"Stříbro je, když..." byla pro mě doplňková povídka. Pro Lotu jde sice o zásadní momenty, ale pro mě jako čtenáře to byla prostě taková obyčejná krátká fantasy povídka. Zajímavější mi přišel "Zmetek z temnot". I tady jsem ale dočetla s dojmem, že jde o doplněk.

Víc mě bavil krok stranou, kterým byl Torgeho příběh "Otec rodiny". Patří k těm propracovanějším a samostatnějším. Jde samozřejmě o něco, co se nutně muselo stát (když tedy Neomillnerová neučinila zaklínače po vzoru Sapkowského neplodnými), takže žádné velké překvapení, ale taky bych si ji někdy v budoucnu klidně přečetla zas.

Celkový dojem ze sbírky byl slabší než dojem z "Psí zimy" - kvalita povídek docela kolísá. Nejvíc mě bavily ty, kde bylo nejmíň sexu. Ve výsledku mě nejvíc bavilo rozvíjení Andrzejových zaklínačů Petřiným způsobem. Jinak to pro mě bylo po těch letech trochu zklamání - sice jsem si nepamatovala, o čem byly příběhy, které jsem už četla v minulosti, ale zato mi rozhodně přišly lepší a originálnější tehdy než teď. Taky jsem zjistila, že jde o mnohem jednodušší vypravěčský styl, než jsem si myslela. To abych se čtením téhle i dalších sérií pohnula, než budu opravdu moc stará.

3 04.02.2022

Asi nejzábavnější byla sbírka To na tobě doschne. Možná i proto, že je první. Postupně se mi povídky okoukaly. Znovu bych knihu už nečetla.

3 11.06.2021

Je to velmi dobrá kniha, u které se mi výborně usínalo, ale musím jí sebrat jednu hvězdičku, kvůli tomu, jak strašně je frustrující. Z toho Petra Olsena mohlo docela dobře něco být. Dokonce z něj mohlo být leccos a určitě i značně báječného. Ale on chtěl raději být člověkem, jakým by měl být, i kdyby z něj nikdy nemělo být nic jiného. Což jsem při čtení pravidelně zapomínala a o to víc to bylo frustrující. Obzvlášť tedy pro někoho, kdo mohl být lecčím, ale nestal se ničím a byť dobře vystudoval a měl snad i trochu těch uměleckých talentů, nakonec jen dosti podprůměrně šaškuje v jakémsi směšném zaměstnání. Snáze se mi četlo Znamení věčnosti ("Já pořád chodím v mlze. Jak to, že trvá tak dlouho, než budu čistě umytý?"), kde čtenář pro všechny popsané příhody nezapomíná na to důležité.

3 01.01.2021

A už tu knihu nikdy nechci vidět. Český překlad je podle anglického překladu a navíc mizerný. Samotný text přitom je jen stylisticky kvalitní nekonečné líčení událostí ze života různých postav pocházejících z jednoho měsa. Střídají se zábavné a zcela nudné pasáže a vše je zasazeno do historického kontextu. Kniha mě oslovila svou obálkou i názvem, i když ve výzvě nakonec skončila jako "Kniha dánského autora". K přečtení něčeho mimo mé obvyklé žánry mě přesvědčilo vysoké hodnocení tady na DK, tentokrát jsem se ale velmi spletla. Nemám na rozdíl od siouxe dojem, že by se mi autor snažil natlačit nějakou správnou pravdu, ale jinak s ním souhlasím, pořád jsem čekala na něco "echt" a ono opravdu pořád nic. Dvě hvězdičky, za styl psaní a za práci s postavami, ale chyběl mi v tom příběh.

3 29.12.2020

Po 15 letech znovu přečteno do výzvy (a taky proto, že sérii nemám dočtenou).

"Ti, kteří mohou se mají postarat o ty, kteří nemohou. A někdo musí promluvit i za ty, kteří nemají hlas."

"Veliká lyba!" prohlásil Čestmír znovu.
"No ano, je to velká ryba," přikývla Tonička potěšeně, "ale nejzajímavější na ní je, že velryba není ryba. Je to ve skutečnosti savec, stejně jako kráva!"
Vážně jsi právě něco takového řekla? ozvaly se její Druhé myšlenky, když se k ní obrátily pohledy všech piktmužíků a člun se začal v příboji obracet. To bylo poprvé, kdy Čestmír řekl něco, co se netýkalo sladkostí nebo čůrání, a tys ho opravila?
...
"Velká lyba plyč!" jásal Čestmír.
"Ne, je to savec jako třeba kráva -" řekla Toniččina ústa, než je stačila zarazit.
Piktmužíci na ni stále ještě zírali.
"Já jen, že by to měl pochopit správně," zamumlala rozpačitě a styděla se sama za sebe. "Je to chyba, kterou dělá hodně lidí..."
No, tak z tebe bude někdo, jako je slečna Klíšťová, sdělily jí Druhé myšlenky. Vážně o to stojíš?
"Ano," prohlásil jakýsi hlas a Tonička si uvědomila, že to byl zase její hlas. Pozvedl se v ní vztek. "Ano! Já jsem já! Jsem opatrná a myslím logicky a pečlivě si prohlížím věci, kterým nerozumím! Když slyším, jak lidé používají špatná slova, jsem nedůtklivá! Umím vyrobit tvaroh a sýr. Čtu knihy a umím je přečíst rychle! A vždycky mám v kapse kousek provázku! Takový já jsem člověk!"
Umlkla. Teď na ni užasle zíral dokonce i Čestmír. Zamrkal.
"Veliká vodní kláva plyč..." prohlásil nejistě.
"To je ono! Hodný kluk!" přikývla Tonička. "Až se dostaneme domů, dostaneš jeden bonbon."

"Nikdy jsem neplakala pro babičku Bolavou, protože to nebylo zapotřebí," řekla Tonička. "Mrtví nepotřebují naše slzy. Pláčeme jen kvůli sobě."

3 19.12.2020

Dhampir je dobrá upířina pro mladší čtenáře, která neurazí ani dospělé. Je pravda, že když má člověk načteno, tak musí nutně přemýšlet, zda autoři chtěli vytvořit dvojici ústředních hrdinů podle Geralta a Yennefer nebo jestli jde o jejich alter ega nebo postavy ze hry na hrdiny... Ovšem ani jeden z hrdinů mě neiritoval a pro oba je zjevně připraven vlastní příběh, který bude postupně rozkrýván, i když Magiera zatím hraje první housle. Nejvíc se mi líbil ten začátek a vůbec celá ta myšlenka, toho, jak se tito dva lovci stali lovci. Také záporáci mají aspoň trochu propracované příběhy. Tato celkem obyčejná kniha s dosti ohraným příběhem se proto velmi dobře četla.

Po přečtení druhého dílu ovšem doporučuji nedělat tu chybu, že si ho člověk přečte rovnou po prvním. Základ příběhu je stejný, takže je lepší nejprve trochu pozapomenout jedničku.

3 25.10.2020

Tak třetí díl mě opět bavil skoro stejně jako první. Mně se právě líbilo, že, když budu citovat Maaruska1, "i bez hlavní hrdinky by celý příběh nejspíše dopadl úplně stejně". To hodně podtrhuje tu marnost, bezvýchodnost, která k dystopii patří. Také se mi moc líbilo, jak to probíhalo ve 13. kraji. Ta výměna jedné propagandy za druhou, prezidentka a její plány, závěrečná bitva s Kapitolem, ta záležitost s Prim, i to, co v závěru udělala Katniss. To byl jediný moment svobody, kterého se za celou dobu dočkala.

Bohužel, té knize na konci chybí rozřešení. Klidně bych ubrala z tažení Kapitolem, které mě vůbec nebavilo (Muž říkal: "Uvidíš, že i do třetího dílu naroubuje nějakou verzi arény." Já jsem říkala: "Ale tady to fakt nevypadá, že by se to tam dalo přidat." A kdo měl pravdu? Já ne.), a přidala víc o tom, jak to funguje o těch x let později.

Body navíc za Oběšencův strom a jeho překlad. Koukala jsem i na originální text a překlad mi přijde výstižný. Odchylky slouží primárně k tomu, aby se to i v češtině dalo zpívat, ale na význam prakticky nemají vliv. Obě písně, které se v příběhu objevily, mi přišly v češtině chytlavé. Někdo si s nimi dal práci.

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, na němž v noční chvíli
vraha kdysi oběsili
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud zarputile
mrtvý volá po své milé
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud srdcem celým
získat volnost dnes ti velím
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu kalně šedým ránem
kolem krku s režným lanem
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence

3 05.07.2020

Romantický fantasy příběh pro dívky do 15 let. Ve vyšším věku snad jedině v případě, že člověk dosud skoro nic nečetl a teprve začíná s fantasy. Laural tu třeba v roce 2014 napsala do komentáře opak. Ale Laural, (taky bez urážky) nepleteme se :) Přečtěte si knihu znovu až vám bude 2x tolik, co tehdy. Potom si povíme, jestli je kniha pro mladší věkové kategorie nebo ne.

Nechci knize vyčítat příliš nápadné inspirace, protože i když ten Hvězdný prach tam třeba vidím jako úplně jasný, nemusí to být pravda. To takové Dračí oči od Havlíčkové jsou čistá vykrádačka všeho možného. Vedle nich všechny případné nedostatečně maskované inspirace v tomto díle blednou.

Hanulenka9595 už to tu nakousla a já s ní musím souhlasit, připomíná to člověku dobu, kdy mu bylo 13 a psal knížku. Rozcházíme se ale v závěru, ten můj se shoduje spíš s tím toni-azovým. Tu knížku totiž podle mě rozhodně nikdy neměla autorka nikoho nechat oficiálně vydat. Protože má svoje kouzlo, ale dala by se používat jako ilustrativní příručka začátečnických chyb. Jako třeba:
1. Kiara je pubertální alter ego autorky. Je to evidentní i z ilustrací. Ovšem překvapuje mě, že zvládla Kiaru prodat publiku jako "obyčejnou", mně tedy z popisu přišlo, že má být nadprůměrně hezká, inteligentní i šikovná (což ale asi bude i autorka, minimálně to první rozhodně je).
2. Začátek je velmi okaté a málo záživné seznámení s reáliemi. Většina by se dala rozdělit na začátky jiných kapitol, kde s nimi bude dále pracováno. Nebo i zasunout do děje jako myšlenky a vzpomínky hrdinky.
3. Charaktery se chovají nepřiměřeně. Nevěřím jim.
4. Charaktery postrádají hlubší vrstvy.
5. Při popisu používání slov, která dávají jasně najevo, že autorka sama neví, jak to má vlastně vypadat.
6. Dialogy, které často působí jako kdyby se dítě snažilo dát dohromady, co by asi v té a té situaci dospělí řekli.
7. Velký prostor pro banální rozhovory a události, které ani nepřibližují hrdiny ani nemají vliv na děj.
8. Důležité údálosti se často odehrávají ve zkratce.
9. Kiara s Lyrazem prožívá milostné peripetie asi odpovídající Kiařině věku, ale rozhodně ne Lyrazovu a ne edukativní. Zkušenější autorka by nedala páru s tímto věkovým rozdílem do knihy pro mladé dívky první polibek, který sice možná vypadá na papíře romanticky, ale většině dospělých žen by u něj měla blikat červená kontrolka. A taky nevím, jestli je dobrý vzor pro mládež to, jak Kiara nikomu neříká, kde a s kým se schází.

Zkrátka toto patří spíš na blog nebo na Wattpad a určitě to neměla být první kniha, kterou jsem od Terezy Janišové přečetla, protože mě hodně odradila od dalších děl autorky. I pro to, že pro mě je to příliš růžová fantasy (růžová knihovna jako lehčí verze červené). Rozhodně bych ale od četby neodrazovala cílovou skupinu. I z komentářů je vidět, že ji příběh i zpracování oslovuje. Kdyby z toho tolik nekřičela prvotina napsaná v nácti a autorka byla vypsanější, zasloužilo by si to jako kniha pro větší děti a začínající puberťačky o hvězdičku víc.

3 02.07.2020

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi zařadila svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsemsi román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důlležitější věci než překonat výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

3 14.06.2020

Příběh plynule pokračuje. Zhltla jsem stejně rychle jako předchozí díl. Jak už psali jiní, je dobře, že 3. díl skončil tak, jak skončil. Jako naprostý neznalec lodí a výhod a nevýhod různých zbraní jsem si závěrečnou bitvu dost užila (možná, že znalci by v ní našli víc děr než jen ty od Drtiče). Starosti mi ale dělala ta divoká soutěska. Z toho, co jsem pochopila v jednom z pozdějších dílů, bych řekla, že Dan je řeka s více rameny a Volavky musely na cestě do Raguzy přeplout z jednoho do druhého. Není přece možné, aby řeka tekla z moře do moře.

3 14.10.2019

Pro mě spolu se Zrádcovým měsícem nejlepší z celé série. Vlastně je to příběh, na který jsem od Zrádcova měsíce čekala. Detektivní zápletka je zábavná a hrdinové se tentokrát většinu času chovají tak, jak odpovídá jejich charakterům. Autorka recykluje nepřítele, ale do očí bijící je to až v závěru. Kromě toho, že nesmyslně zdůrazňuje, že tohle hrdinové už někdy dělali, tak taky zapomíná, že tenkrát do rozhodujícího souboje nepatřil Micum, ale Beka. Zase jsem ale spokojená s tím úplným závěrem, už jsem na něj dlouho čekala.

Celkově mě tenhle díl hodně bavil, i když byl od objevu rovin zbytečně natažený. Toho běhání tam a zpátky bylo opravdu až příliš. Hrdinové se opět plácali kolem věcí, které čtenáře napadly hned (jako jak je to s tou podobou a odkud se bere opravdové jídlo). Jiné ovšem řeší až překvapivě svižně (pečeť). Hodně se mi líbilo vše kolem pečetí. Jakkoliv byli ale staří čarodějové mocní, neměli ještě znalosti potřebné ke zničení nepřítele – nemohli mít, vždyť byl první svého druhu a oni byli prvními přemožiteli. Druhá a třetí Öreska během následujících staletí shromáždily více informací.

Iritující je, že Thero v poslední části opravdu ani nepošle do domu Öresky zprávu, aby se ostatní mohli připravit na případné selhání akce. Je potřeba vzít v potaz, že Thero během série sice roztál i zmoudřel, ale pořád je ještě dost mladý a velmi přesvědčený o svých schopnostech nebo alespoň o tom, že předčí zbytek z třetí Öresky. A že skalští čarodějové slábnou víme také už dlouho. Přesto mi přijde, že třetí Öreska dostává v průběhu série málo prostoru a prakticky nikde se s ní nepočítá. Asi jsem nečekala, že by se z Thera stal někdo úplně jiný, ale že návrh povolat více čarodějů nepadl ani od nikoho jiného je zarážející. Nejde přece zrovna o běžnou špionáž.

K rolím žen v sérii: Bohem vyvolené královny plní ve Skale stejnou funkci, jako jinde bohem vyvolení králové. Princ Korathan si přitom nemůže stěžovat, že by jako mužský člen královské linie byl odstrčný do pozadí a odstříhnut od moci – naopak, je regentem více než jedné královny. Ženy v armádě také nejsou nic zas tak výstředního a za každou cenu feministického. Děvčata, která narukovala v SSSR za 2. světové války by o tom mohla vyprávět (a taky vyprávěla v dokumentární knize Válka nemá ženskou tvář). Skalští muži v armádě nejsou nijak znevýhodnění. Kliina drysiánka Yala se zase dá vysvětlit tím, že lidé někdy upřednostňují doktory stejného pohlaví. Jako princezně jí při obklopování se ženami vznikají i menší starosti s tím, aby se náhodou nevhodně nezamilovala (aspoň než potkala Thera). Hlavní Dalnův kněz a nejslavnější drysián (významný i v některých příbězích) je muž. Nejvíc mě překvapila plenimarská doktorka Kordira. Plenimar ani urozeným ženám neposkytuje mnoho svobod – do teď to vypadalo, že smějí být buď manželky nebo nekromantky (ideálně dyrmagnos), nic jiného. To jediné mi přišlo, že autorka bez vysvětlení přestřelila. Nekromantka, to naopak zní jako tradiční ženská role. Zlá čarodějnice uctívající ďábla. Krásná žena, ve které se skrývá odporná stvůra, jež vysává z mužů (žen i dětí) životní sílu a krmí se jí. Nebo rovnou odporná stvůra činící totéž. Ta, kterou musí porazit boží bojovníci – muži. Velmi klasické. Kdo četl starší upírské příběhy nebo nějakou tu mytologii, ví.

K dalším příběhům Nočních běžců se ráda vrátím, pokud ještě budou, i když příběh o Tamír Veliké u mě nepřekonaly. Zrovna tak si ale ochotně přečtu cokoliv jiného, co autorka napíše, v naději, že kvalita bude srovnatelná s Tamír.

3 23.03.2019

U Poslední bitvy mi vůbec nevadil úplný konec (který jsem bohužel uhodla hned, jak Eustace a Jill vyprávěli, jak se objevili v Narnii) a ani předkonec (řečeno slovy profesora: "Vždyť je to všechno v Platónovi. Všechno je to v Platónovi."). Ani "poslední soud" a ani skutečnost, že je celý děj o víře. Naopak mi mnoho věcí přišlo skutečně výstižných (falešný prorok, manipulace, vše jen o penězích, trpaslíci pro trpaslíky, dekadence...) a pravdivých. Bohužel mě to prostě jen docela obyčejně nebavilo od chvíle, kdy jsem uhodla konec. Vlastně mi i šlo na nervy, jak se kdekdo choval hloupě (i když to bylo velmi realistické). Zároveň mi přijde, že dítěti (zvlášť dnešnímu českému naboženství neznalému dítěti) se příběh sice líbit může, ale jen těžko porozumí jeho metaforám. Že už je to zkrátka kniha pro starší a přitom je dětská.

3 18.07.2018