Zlord Antiježíš komentáře u knih

Dá se tím vypodložit kredenc, můžete do toho půl roku rozdělávat v kamnech, lze s tím i přizabít do hlavy bližního svého. A nebo si můžete vzít týden dovolené a během zhruba padesáti hodin prožít půlrok ve feudálním Japonsku, v jednom z nejzajímavějších období jeho historie - těsně před vznikem šógunátu Tokugawa. Nenapíšu recenzi, jen několik málo pocitů a prožitků. Po výborném Králi Kryse jsem se Šóguna rozhodl přečíst i přes hrozivý rozsah (více než 400 000 slov - pro srovnání je to o několik tisíc více než Bouře Mečů). Ostatně Krále Krysu jsem četl nejen kvůli doporučením konkrétní knihy, ale i proto že jsem chtěl zkusit něco od Clavella a nejkratší byl právě Král Krysa. Následovalo několik let odkládání, kdy na tak rozsáhlé knihy nebyl čas. Až přišla příležitost a já přestal existovat v reálném světě a přenesl se do roku 1600. Ztroskotal jsem u Japonských břehů. Byl jsem na lodi, přišla bouře, snažil jsem se loď zachránit a pak jsem se vzbudil obklopen naprostými šílenci, kteří neváhají zabít za sebemenší urážku nebo nevychovanost. Pro nesplnění sebenepatrnějšího úkolu si bez váhání rozpářou břicho a mluví jazykem který nejde vyslovit, natož přečíst. Dvě kultury jenž si snad nemohou být vzdálenější se střetávají a vtahují čtenáře do světa který nechce opustit. Ve třetí čtvrtině mám pocit že autor toho musí stihnout ještě tolik a zbývá tak málo prostoru, že to nemůže stihnout. A vlastně ani nestihne. Kniha končí v okamžiku kdy chci dalších minimálně 500 stran. Stejně jako Blackthorne (můj průvodce Japonskem) nejdříve kroutím nevěřícně hlavou, abych se postupně stal Japoncem. Po přečtení mi v hlavě krouží myšlenky malého človíčka ze střední Evropy, který žije ve světě kde jsou dané a neměnné hodnoty, cíle, metody, vzorce chování. Vše určeno historickým vývojem, politikou, náboženstvím, prohranými a vyhranými válečnými konflikty. Známe všichni filmy, knihy a počítačové hry odehrávající se v alternativní historii - oblíbené téma: Hitler válku vyhrál. Ale zajímavá alternativa by mohla být i kdyby Hitler sice prohrál, ale svět by ovládlo Japonsko. A nebo by k 2. sv válce nedošlo, protože Japonsko by svět ovládalo už od 17. století. Disciplínou a motivací to není nemožná alternativa, stačil jen trochu rychlejší rejdařský a zbrojní pokrok. Musím knihu doporučit, doporučit a vlastně i docela vřele...doporučit! I čtenář který nemá času nazbyt by měl tuto zařadit do plánu k přečtení, naprosto bez ohledu na věk, pohlaví nebo náladu. A než to přečtete, já jdu zatím shánět kimono, katanu a wakizaši...

35 11.07.2014

Stařec a moře je vlnka na klidném oceánu, ptačí pírko klesající ze střechy, přesýpající se duna jemného písku ve vyprahlé poušti. Stařec a moře je sen, prchavý a neuchopitelný (jako vlnka, pírko, nebo duna), který nesmí skončit! Hemingwayův dopis na rozloučenou kterým se před smrtí stal nesmrtelným. Tato krátká novela je učebnicí člověčství, filosofie vztahu lovec-kořist a konečně i čas neznajícím a času vzdorujícím diamantem který vrývá do ledových lidských srdcí zářezy, vyhlazuje hrany, obrušuje plošky a tak z nich dělá umělecké předměty.
Není těžké toto dílo pochopit, ale podle toho co se denodenně děje na světě je těžké si z něj vzít opravdové ponaučení, nechat se jím ovlivnit. Za sebe můžu říct jen to, že lesklejší a rovnější podnos nenajdete...děkuji za díla s takovou hloubkou s úchvatnou a neopakovatelnou atmosférou, jakou má Stařec a moře.

32 25.02.2011

1951 - dva roky po tom, co Sovětský svaz odpálil svou první atomovou bombu, šest let před vypuštěním první umělé družice zěmě (Sputnik) a celých deset let před prvním člověkem ve vesmíru. V době kdy kosmický program je v plenkách vydává Asimov své nejzásadnější dílo - Nadaci. Rok 2011, šedesát let po vydání nadace, dnešní facebooková generace surfuje po internetu z mobilu, ve kterém má integrován fotoaparát s větším rozlišením než je v Hubbleově teleskopu, geneticky upravujeme potraviny, začínáme využívat nanotechnologie, genové inženýrství v lékařství, simulujeme v CERNu mladý vesmír. V tomto světě Nadace stále funguje, se stejnou silou jako v době svého vzniku. Jde málem o zázrak. Asimov dokázal napsat vědeckofantastickou knihu, která odolává nejen času, ale i vědeckému pokroku. Nadace je totiž spíše než technologický román, román sociální. Autor se nezabývá popisem úchvatných strojů budoucnosti, ale píše o své současnosti, o současnosti lidstva roku 1951, zároven píše o jeho mnohatisícileté historii, a v neposlední řadě budoucnosti. Svět galaktické říše je pouze nástroj nadhledu. Vše podáno jedinečným, málem až detektivním stylem, tak typickým pro Isaaca Asimova. Nadace je o člověku, o lidském druhu, o Asimovovi i jeho čtenáři.

28 14.01.2011

Nejde o knihu (vlastně událost, protože kniha dost hluboce vychází ze skutečné historické události) kde jsou popisována zvěrstva páchaná církví. Inkviziční tribunál je instituce zaštítěná jak církví, tak světskou mocí, ovšem nepodléhající plně ani jedné z nich. Spíše než církev samotná má na vzniku inkvizičních procesů vinu spíše doba k tomuto vhodná. U procesů pod taktovkou Bobliga, jde o dobu bezprostředně následující devastační třicetileté válce, která de-facto začala na území českého království a jejíž součástí byly tragédie jako Bílá hora (a její následky), nebo dvojí přezimování (provázené silným drancováním) švédského vojska. Země byla na kolenou, chaos a bída dávali prostor tmářství, pověrám a bludům. Do této situace je po nicotném prohřešku místní žebračky povolán nedostudovaný právník Boblig, jenž má jisté zkušenosti s čarodějnickými procesy ze sousedního Slezska. O jeho předchozím působení kniha i historické prameny mlčí, což je dáno zvykem, že ve Slezsku se s čarodějnicí pálily i veškeré dokumenty související s procesem. Absence tohoto zvyku na moravě mimochodem dochovala dostatek pramenů pro sepsání Kaplického románu. Boblig, masový sadistický vrah rozpoutává nejprve ve Velkých Losinách, později i v Šumperku monstrózní proces doprovázený atmosférou strachu. Nejprve nikdo nebere jeho osobu příliš vážně. Pouze jediná osoba si však uvědomuje plný rozsah nebezpečí - Kryštof Alois Lautner, děkan Šumperský, člověk všestraně vzdělaný a lidmi oblíbený. Paradoxem je že právě Lautner, který má v knihovně více knih o čarodějnictví než si Boblig vůbec dokáže představit že jich existuje, se stává hlavním oponentem ale i překážkou běsnícího sadisty Bobliga.
"Stalo se vám během vaší kariéry že byla zjištěna nevinnost obviněné osoby?" plně vystihuje způsob vedení procesu. Vina je dána, jen musí být přiznána. Kdo dokáže zastavit inkvizitora? Komu se zodpovídá? Církvi? Státu? A komu se inkvizitor zpovídá??? Lautner spolu s hrstkou dalších, kteří pochybují o činech prováděných nebo přikázaných inkvizotorem, brzy pocítí bezvýchodnost situace. A vrah se stává zákonem.
Kniha Kladivo na čarodějnice je obžalobou lidské malosti a zbabělosti, ale i varováním. Ačkoli vypráví příběh 350 let starý, je až mrazivě aktuální. Vždyť co jiného, než moderní hon na čarodějnice je například Global Warming? Viník je znám (CO2) jen vinu je třeba dokázat (torturou provedenou na výsledcích vědeckých studií - vyzdvižení těch, jenž dokážou vinu a zanedbání těch které ji vyvrací). A nebo co jiného jsou některé mediální kauzy? Nepotřebujeme církev aby byl hon na čarodějnice rozpoután. Motivy a důvody jsou stále stejné - peníze, majetek, moc...

26 13.02.2012

Jsme generace mužů které vychovaly v ženy...
Musíme žrát brokolici a dýňovou polévku? Mozek ženy funguje jinak než mozek mužův, nejběžnějším a známým projevem je to, že žena dokáže dělat více věcí najednou. Nemluvím o tom, jestli je lepší mužský, nebo ženský mozek, nebo nedejbože nějaké nesmyslné úvahy zda jsou lepší muži nebo ženy. Mluvím o tom, že každý je specializován na něco jiného, z historického "jeskynního" hlediska, protože civilizovaný člověk je výstřelek posledních pár tisíc let, ale předtím se člověk tisíce let přizpůsoboval žití v divočině.
Muž lovil divoká zvířata, válčil s konkurencí (ať už v podobě jiného člověka nebo divokého zvířete), vyvrhoval, stahoval, pekl maso. Dělal to proto aby přežil on, jeho žena, dítě, kmen...
Žena udržovala oheň, sbírala plody, činila kůže, vařila jídlo, obstarávala jeskyni a během toho všeho se starala o děti. Dělala to proto aby přežila ona, její muž, dítě, kmen...
Tomuhle se pravěký člověk částečně učil, ale částečně mu to během těch staticíců let přešlo "do krve" a mozek se přizpůsobil. Mužův - lovcův mozek funguje v search & destroy módu. Lovec - kořist a nic jiného neexistuje. Kdyby se lovec nechal rozptýlit ze stoprocentní koncentrace na kořist vnímáním čehokoli co se děje jinde, kořist uteče a lovec neuspěje. Kdyby se žena zaměřila pouze na jednu věc jako lovec, dítě které drží v jedné ruce a potřebuje péči 24 h denně, nedokáže druhou rukou sbírat ovoce, udržovat oheň, zvelebovat jeskyni a neuspěje.
Jenže co když se sběrač snaží během několika staletí domestikovat šelmu, potlačit přirozené pudy lovce získané během stovek tisíc let vývoje? Přece násilí je tak ošklivé, nemůžeš strčit do holčičky tak, že spadne na zem jen proto, že ti vzala bonbón. Nemůžeš střílet po všem co se hne včetně naší kočky, když si hraješ na vojáky...vždyť hrát si na vojáky je špatné a ty jsi zlý a agresivní chlapeček. Nesmíš jezdit tak rychle autem, co kdyby se ti něco stalo. Jak tě může bavit ten horor, nebo akční film, vždyť je tam tolik krve a násilí. Musíš být citlivý (citlivý lovec ronící slzy nad vnitřnostmi své kořisti?) a pozorný.
KONEC ventilování násilí, konec lovce = moderní muž!
Jenže instinkt je tu stále, ten nemohl být vymazán během tak krátké doby. Lovec je stále uvnitř, dusí svou přirozenost a eskaluje napětí. Výsledkem není moderní muž, ale komplex a nahromaděná agrese, která může explodovat, v extrémním případě třeba tak, jako například v případě Michaela Douglase ve filmu Volný pád, schizofrenií v Klubu rváčů nebo každodenní výpravou za ultranásilím v Mechanickém pomeranči.
Milované maminky, přítelkyně, učitelky, manželky, nechte nám naše chvilky, kdy se změníme v lovce a upustíme páru. Nechte nás porvat se jen pro radost z boje, nejsme špatní, jsme jen trošku jiní. Nechte nám naše násilí, než se změní v ultranásilí. Nepotřebujeme chápat proč, když vám jiná žena něco provede, nasadíte umělý úsměv, ale za jejími zády ji zničíte, nejraději zraněním jejích citů. Vy zase nepotřebujete chápat proč, když muži někdo jiný něco provede, ten jde, dá mu přes hubu a pak zase vše dobré.
Nechte nám naše Kluby rváčů, ať už jsou čímkoli!!!

26 10.02.2012

"Námětem sci-fi románu je příběh mladého muže vychovaného Marťany, který se ocitl mezi lidmi."
HA! Co je to za blbost, musí si zákonitě říci úplně každý, byť čtenář třeba brakové literatury. Já jsem si to také řekl, ale nadruhou stranu, něco na tom musí být. Je to přece Heinlein. Tak jsem to zkusil...a zjistil že jde o něco vyjímečnýho něco co změnilo můj pohled na svět. Ono totiž vůbec nejde o Marťany, ono nejde ani o vesmír a fantastický vynálezy. Jde o zemi, o lidstvo a člověka jako jedince! Použití "muže vychovaného Marťany" je čistě účelové. Pouhý prostředek k získání vnějšího pohledu. Kdo dokáže nejobjektivněji hodnotit věc? Ten kdo s ní nemá nic společného. A tak nejlepším zrcadlem odrážejícím chování člověka je někdo, kdo se jako člověk nechová. Zrcadlem života na zemi je někdo, kdo na zemi nikdy nežil. Zrcadlo které nebylo vychováno lidstvem odráží nezaujatě tvář lidstva. Proč? Kvůli nesmírnému nadhledu. A tak tu máme marťana, nezatíženého studem, falešnou morálkou, vírou, etikou, zásadami...a ten nás učí sama sebe poznávat, odbourává předsudky a ničí hranice. Činí tak svět lepším, nejen v knize, ale i v realitě, protože alespoň jednoho člověka, mou maličkost, Valentine Michael Smith udělal lepším než byl před přečtením. Cizinec v cizí zemi jde až na dřeň podstaty lidství, od náboženství po sex, od chování člověka k člověku k chování člověka k jedinému místu ve vesmíru na kterém dokáže žít. Možná nejzásadnější filosoficko-fantastická kniha všech dob. A autor? I kdyby nenapsal nic jiného, už za tohle by si zasloužil být řazen do velké trojky.

24 19.11.2010

Uznávám že první část se dá považovat za ideologicko-filosofické dílo, které se neomezuje pouze (ačkoli převážně) na překrucování, potažmo přesný opak ideologie křesťanství a nutí k jistému stupni zamyšlení. Pokud bych to k něčemu ale měl přirovnat, pak možná k neméně zajímavým a převratným ideologiím - nacionalismu nebo komunismu. Tedy ideologiím utopickým a nebezpečným. Krásná nosná LaVeyova myšlénka "nenechat si nic líbit" totiž kolabuje v okamžiku kdy se podle ní začne řídit dostatečný počet lidí. Dá-li ti někdo facku, oplať mu dvonásob. OK, pokud ten druhý nebude zastávat stejnou vizi. Pokud bude, ocitáme se na krvavé sicílii a stálým dvojitým násobením odplaty se dostáváme k Vendettě. Pokud se zamyslím konkrétně nad tímto vymezením-se učení Ježíšově, tedy křesťanství, vyhrává křesťanství, tedy "pokud ti někdo dá facku, nastav mu druhou tvář". Toto není o slaboštví, ale o schopnosti dát druhou šanci. Morálně je pro mě na mnohem vyšší úrovni člověk, který dokáže dát druhou šanci, než ten, kdo vždy okamžitě oplácí stejnou mincí. Myslím, že tenhle příklad jako důvod toho, proč Satanskou bibli nežeru docela stačí. Podobných paradoxů je v ní totiž spousta. Neobhajuju tu křesťanství, které má na svědomí spoustu zla, mnohem více než LaVeyův satanismus, ale uvádím příklad k zamyšlení - každý chléb má totiž dvě kůrky a pokud LaVey vykládá bibli a vymezuje se vůči ní, můžete to přijmout, ale můžete se také zamyslet jestli to vysvětlení je správné, jestli to nejde chápat i jinak. První část této knihy bych k přečtení i doporučil, právě coby podnět k přemýšlení.
Druhou část, která je jakýmsi úvodem do satanských kuřbuřtských onanií postavených na nesmyslném základu (který nevychází ani z historických "čarodějnických" nebo "inkvizicí postihovaných" rituálů nebo způsobu života, ani není postaven na uctívání přírody nebo soužití s ní) už rozhodně nedoporučuju. Jde o opravdovou snůšku blábolů, která se dá považovat jen a pouze...za snůšku blábolů.

23 19.03.2011

Tohle je Crichton v jeho nejčistší podobě. Ukázkový příklad toho, co tento provokativní, varující a do hlubin problémů se zakusující autor umí nejlépe...dostanu se k tomu později. Tentokrát přichází na řadu ekoalarmismus, ekoterorismus a s ním související manipulování vědeckých dat, sdělovacích prostředků a tedy i názoru veřejnosti. Každý čtenář který začíná tuto knihu číst zřejmě začne z jiného výchozího bodu, z jiné fáze přesvědčenosti o pravdě s názvem global warming. Dočítat ji ale budou všichni ve velmi podobném, ne-li stejném rozpoložení. Svěřím se jak to bylo u mě, nebo-li jak se během čtení jedné knihy z globálního oteplovače a stádovité ovce stal teploskeptik, který nad daným problémem přemýšlí a pátrá, zjišťuje, porovnává názory a ničemu nevěří stoprocentně.
Michaela Crichtona čtu cca od 13ti let, proto když v ČR vyšla jeho nová kniha Říše strachu, neváhal jsem. Přečetl jsem prvních pár stran a zcela jsem se ztotožnoval s názorem v knize nastíněným - odporná naftová a uhelná lobby je schopna pro prachy udělat cokoli. Během pár let se zvednou hladiny oceánů, začnou sucha, povodně, přírodní katastrofy související s oteplováním planety a všichni se dostanem do anatomické oblasti kam slunce nesvítí. Zkrátka můj názor byl ten univerzální názor stvořený jedinou nezpochybnitelnou pravdou. Jenže jak se příběh vyvíjí, najednou začínám odhalovat, že nic nemusí být tak, jak se to zdá na první pohled. Společně s postavami knihy odhaluji konspirace, nahlodávají mne pochybnosti a já začínám přemýšlet! Michael Crichton mě opět naprosto nenásilně a nepozorovaně donutil přemýšlet o problému, zajímat se o něj z více úhlů pohledu. To je to co, jak jsem psal v úvodu, umí tenhle autor nejlépe. Otevře čtenáři oči, argumenty; vědecky podloženými důkazy; ale zábavnou; dobrodružnou; akční a moderně čtivou formou. V tom je jeho genialita a jedinečnost. Samotná Říše strachu je jen jednou z mnoha kde to dokázal. Není knihou která říká to je správné, to není správné. Není o tom jestli globální oteplování je, nebo není, ale od první do poslední stránky je o tom, že každý chleba má dvě kůrky a každá prdel dvě půlky, přičemž jediná pravda neexistuje nikdy.
Říše strachu nezměnila jen můj masový bezmyšlenkovitý názor na ekoalarmismus, ale změnila přístup k informacím a utváření názoru obecně. Vždyť co člověku otevře oči víc, než to, když vám někdo pochlebuje, chlácholí a vy jen souhlasně pokyvujete hlavou a pak vás čapne za pačesy a profackuje obě tváře? To přesně se mnou Říše strachu udělala. Nestvořila antienvironmentalistu, ale pochybovače, nestvořila popírače, ale skeptika. A to, jak věřím, je přesně to, čeho autor chtěl dosáhnout.

21 14.01.2011

Myslíte si že máte fantazii? Říkali vám jako dětem že máte bujnou fantazii? Prdlajs máte! Něco co si dokážete těžko představit, něco co vám zvedá chloupky na zátylku, udivuje vás svou propracovaností a šokuje originalitou...to všechno ten člověk (jmenuje se A.C.Clarke, znáte ho?) vymyslel!!! Tahle útlá knížka se nečte, ta se prožívá. A pokud mám mluvit pouze za sebe, prožívat tohle bylo jedno z nejlepších období mého života. A to když jsem tam stál a najednou jsem uviděl kde vlastně stojím byl jeden z nejsilnějších zážitků.

21 19.11.2010

Tak tohle jsem opravdu nečekal! Chladný kalkul, kde vše je podřízeno modernímu proudu. Severská detektivka je dnes populární a Svědkyně ohně má možná být její esencí. Bohužel, neklape to. Sex, nefunkční systém, nadpřirozeno, detektiv-génius, ubližování malým dětem a hraní na city kolem toho, detektiv-oběť, brutální vraždění, moderní metody...vše působí vypočítaně a "na efekt". Nefunguje to. Místo toho, co patrně měla autorská dvojice v úmyslu, totiž trumfnout ty Larssony a Nesby, kniha působí jako neoriginální příživnictví na slávě děl právě těchto autorů.

Během celého čtení se mi vracel jeden výjev - autorská dvojice u iMacu:
ON: Mámo, co kdyby jí rozmlátil hlavu šutrem, to bude brutus, z toho se poserou.
ONA: Tak jo, ale dáme tam i to jak si to naše rozvedená snobská panička udělá v lese.
ON: Hele já ti nevím, není to laciný?
ONA: Je, ale představ si těch nadrženejch floutků, kteří to budou číst několikrát dokola. Zabere to, věř mi.
ON: Tak jo.
ONA: A co milující matka který by náhodou unesli dítě, to je drámo, to je citovka.
ON: Jo, to bude teprve pecka, to bude fungovat na každýho kdo má dítě. Jdem to sesmolit.
...
...
Takový pocit mám z téměř každé části děje...

Nemohu hodnotit knihu v kontextu celého díla, protože to je první (a patrně i poslední) kniha "Larse Keplera" kterou jsem četl. Nedokážu tedy posoudit, zda zmínky o "šablonovitosti" jsou, nebo nejsou skutečností. Detektivka je obecně dost svázaný žánr, daný strukturou zločin-vyšetřování-odhalení, která příliš měnit nejde. Přesto si dovolím spekulaci. Pokud se tento "šablonovitý" nešvar skutečně objevuje, jen to dokresluje pohled příživnictví na severské vlně. Nemusí to být vina přímo autorů. Viník je hlad spekulantů z vydavatelství po kutí severského železa, dokud je žhavé (nebo mrazivé?). Čtivé ano. Originální? Šokující? Zajímavé? Přelomové? Nebo snad alespoň nadprůměrné? Ani náhodou. Nebýt propagace, leží to léta v regálech knihkupectví, po boku méně šťastných a dalšího vydání se to sotva dočká. Ale takhle, bůh ví, kolik knih s Joonou Linou bude ještě napsáno (viz. berlička na konci knihy) a vidím dokonce šanci že některá bude třeba jednou opravdu dobrá.

19 19.03.2013

Do přečtení jsem opravdu netušil co si o Mašínech a spol. myslet. Jsou to vrahové nebo hrdinové? Abych získal případný nový pohled a misku vah svého názoru naklonil na jednu, či druhou stranu, sáhl jsem po "Zatím dobrý". Po přečtení můžu jednoznačně říct, že můj názor je teď jasný - nevím jestli to byly hrdinové, nebo vrazi. Možná obojí - vraždit s takovou rozhodností chce kus odvahy. Možná ani jedno - zoufalí kluci kteří kumulují problémy radikálními a extrémními řešeními. Možná by názor vystihovalo lépe to, že státní vyznamenání bych jim neudělil, mohlo by to být ale také zkreslením postoje. Ale nepřijde mi fér jednoznačně odsoudit jejich činy. Za sebe můžu říct že si boj s bezesporu zločinným režimem představuji značně jinak, "srabáčtěji", dalo by se říci, ale to je způsobeno mým názorem deformovaným silným sklonem k rodinné zodpovědnosti a otcovským instinktům. Můj silný konzervativní, tradiční a vlastenecký postoj s důrazem na respekt k historii a svobodě není v souladu se sebeobětováním za imaginární hodnotu - vlast, na úkor reálné hodnoty - rodiny (ostatně rodina je základ státu, přece). Aneb hrdinů jsou plný krchovy a když budu čuchat ke kytkám zespodu, těžko svým nejbližším pomůžu. Mladickou zbrklost, odhodlání, přesvědčení a fatalismus Mašínovců do jisté míry obdivuji, zároveň trochu odsuzuji, a do značné míry chápu, ale nejsem schopen se s tím ztotožnit. Vůbec se nedivím tomu, že případ dokáže vyvolávat tak kontroverzní reakce, bez ohledu na sympatii s, nebo proti komunistickému režimu, když kontroverzi vyvolává i u mě samotného. Kniha jako taková je silným, až dokumentárním dílem, o jedné kapitole našich dějin a obrovským námětem k přemýšlení. Navíc jde o napínavé čtení. Díky tomu rozhodně zaslouží pozornost a já musím doporučit. Přečtěte si to, a několik dnů potom se užírejte!!!

19 16.02.2013

Právě jsem dočetl Černočernou tmu a...wow! Když jsem v době kdy vycházela v originále mluvil o nadějích, doufal jsem že bude nová čtyř-novelová Kingovka v duchu dobrých tradic Čtyř ročních dob a Čtyř po půlnoci, tedy výborná. Nečekal jsem ale, po těch více jak padesáti přečtených kingovkách, mezi kterými samozřejmě nechybí emočně destruktivní Řbitov zviřátek ani brutálně vyšinutý Nadaný žák, že mě King dokáže rozebrat. Dokázala to hned první novela - 1922. Příběh který se zaryje do morku kostí už po prvních pár stranách, nejen svou zrůdností. Geniálně budovaná atmosféra doby, prostředí i činu mi nedovolila odložit knihu dokud jsem to nezdolal, což se nakonec stalo se zatajeným dechem, zvláštními pocity a mrazením v zátylku. 1922 je skvost a po dočtení jsem se, s chutí a lehkou obavou o kvalitativní vyváženost všech čtyř novel, vrhl na Velkého řidiče, druhou, přesto zcela jinou sondu do mozku vraha. Všechno je jinak, společný je čin...ačkoli opravdu? Vražda a Vražda...češtino, pomoz mi...mohl bych použít Mord - 1922 a Vražda - Velký řidič (češtino díky) abych odlišil že popisované činy jsou naprosto něco jiného (to platí i v dalších dvou novelách). A dále Prodlužování času, zřejmě nejslabší článek knihy, ovšem stále pětihvězdičková záležitost. Jde o nejkratší věc, takže autor zřejmě neměl tolik času čtenáře rozsápat. Není to rozhodně tak slabý článek jako Dýchací metoda ve Čtyřech ročních dobách, naopak, velmi kvalitní a možná nejpřemýšlivější ze čtyř. Nebudu spoilerovat, ale vy co jste to četli - vybrali by jste někoho, nebo se raději rozhodli obchod neuzavřít??? Další vrchol knihy (vím, mám jich tu nějak moc...tady jsou vrcholné asi tři ze čtyř novel :D) přichází s Dobrým manželstvím. Opět naprosto mistrně budovaná atmosféra která vrcholí postavou starého kulhavého detektiva. Vlnobití se uklidňuje a autor nás jen lehce houpá na vlnkách. Tušíte jak se postavy zachovají, jak to dopadne, protože tak to dopadnout musí, ale tahle pasáž není o napětí nebo rozuzlení příběhu. Je to jen lehké zhoupnutí na vlnkách slov. Meditace, literární jóga možná. Vlastně nevím jak to nazvat a je asi jedno co to je, jen vím že od strany 305 si to zítra přečtu znovu - a nechám se zhoupnout...zkuste to také.
Spojovacím článkem všech čtyř novel je vražda, vražda která je ale v každé novele naprosto odlišným činem. Přečetl jsem jednu z nejlepších Kingovek, knihu perfektně vyváženou a bez hluchého místa s naprosto vybroušeným a vyzrálým stylem, která má ještě jedno plus. Doslov, ač kraťoučký, je možná ten vůbec nejlepší který jsem měl to štěstí si přečíst...s tím úplným závěrem který již citovali jiní jde o dokonalou tečku dokonalého díla. Poklona...a mistře? Nikdo neumí vyprávět příběhy tak, jako vy.


PS: Závěrem si dovolím jeden soukromý typ pro ty, co ještě nečetli. Až budete za stranou 90, pusťte si song Nothin´ od Roberta Planta a Alison Krauss z alba Raising Sand. Klidně několikrát za sebou. A pak mi dejte vědět .o)

19 23.01.2012

Tohle není hra. Není to dobrodružství, ani romantika. Není to zkouška odvahy a hrdinství. Je to krutá bestie, jíž říkáme Válka. Válka, mrzačící a nesmyslná, beroucí a zraňující, stavící člověka proti člověku a nedotazující se na důvody nebo důsledky. Smyslem války je válka sama a neohlíží se na oběti. Pohlcuje těla i duše všech, kterých se dotkne a svou zvrácenou logikou ničí, týrá a drancuje.
Nebeští jezdci vás dostanou do války, ale ne do té černobílé války, plné superhrdinů a "těch zlých", ale přesně do té války o jaké píšu v prvním odstavci. Rozměr knihy je lidský, spíše šedivý než černobílý, ale především mrazivě a reálně krutý. Pochybnosti, smrt, beznaděj, přirozená lidská krutost, ale i obětavost nebo schopnost odpouštět, to vše je příčinou, že kniha čtenáře emočně rozsápe jako kus hadru a ještě dlouho po dočtení nedovolí usínat v klidu.

18 11.10.2011

Neskutečné! King překonal sám sebe, zbořil hranice hned několika žánrů a napsal emocemi prosáklou knihu která spojuje paprsky mnoha těch právě bořených žánrů. Příběh dobra a zla, příběh dobrodružství mladého Pistolníka, který z jeho horkého romantického srdce udělal diamant - ryzí, ledový kus toho nejtvrdšího nerostu.
Především jde ale o příběh lásky, což je po brutálních pustinách obrat o 180°, přesto správným směrem. Při čtení nebudete...kde čtete, v křesle?...v křesle, ale po boku Rolanda. Možná ne po jeho boku, možná spíše jeho součástí. Prožijete s ním hluboce citový příběh jeho mládí a začátek putování k věži. Budete Rolandem a jeho příběh bude vaším příběhem. Zažijete lásku i nenávist, lásku Rolanda a Susan, nenávist k odporné intrikánské čarodějnici. Zamilujete se do Susan, budete nenávidět ničemné muže. Budete milovat Rolanda, ale hlavně začnete nenávidět jednoho krutého, nevypočitatelného, masochystického a zvráceného geniálního hajzla - Stephena Kinga.

"To Hyperion byl: — již na vrchol
žulový jasnou nohou stoup’ a stál
tam, bídu zře, již zradil jeho třpyt
mu ještě ohavnějším divadlem."

Hyperion je literární symfonií! Tak jako Beethoven ve své 9th symfonii, dosáhl i Simmons v Hyperionu dokonalosti. Jako symfonie, skládající se z jednotlivých vět, které jsou samostatnými složkami fungujícího i propojeného celku, jednotlivé vyprávění (věty) hyperionu jsou součástí kompaktního celku. Ihned po imaginativním Preludiu s konzulem, který na své lodi v dešti hraje na svého steinwaye, nastupují smyčce první větu, Andante, příběh kněze, deníkovou formou pojaté sci-fi s náboženským podtextem a zasvědcuje nás do prvních mystérií světa Hyperionu. Následuje Alegro, voják, pocta military sci-fi drtících dechů a plechů vyváženě kontrastující s jemnou, smyčcovou romantickou, až erotickou ingrediencí. Zvolnění, Addaggio, básníkův poetický příběh utrpení dlouhého života, bolesti, zoufalství a beznaděje. Allegretto, učencův filosofický příběh, nastoluje prostřednictvím nejemočnější zápletky knihy klasické otázky všehomíra. Stárnoucí Sol se svým Abrahámovým dilematem se stává mou nejoblíbenější postavou celého Kantosu. V následujícím Intermezzu se dovídáme proč ze sedmi poutníků vypráví svůj příběh pouze šest. Hyperion graduje mohutným kyberpunkovým Presto detektivky, která je netradičně pojatým příbehěm lásky a hledání pravdy, hledání a překonávání překážek, se svým způsobem Shakespearovsky tragickým koncem. Závěr opět trošku zvolňuje tempo, Allegro, avšak opět přidává na citech. Podmanivý příběh konzula je ekologickou space operou, při které člověk pluje s delfíny pod plovoucím ostrovem a po tvářích tečou slzy štěstí, aby se v závěru naučil nenávidět sebe i rasu ke které patří. Simmonsova symfonie je se svou geniální, v žánru nevídanou Boccaciovskou strukturou, mystikou, propracovaností jakož i citlivostí, nevídaná a je kultem nade všechny. Kultem větším než Kult štíra a podmanivým zážitkem, modlou a skvostem.

"Ó Muso, zanech jich! neb shledáš se
hned z padlých starých božstev s mnohými,
již bloudí marně pustých po březích.
Na harfu delfskou zatím zbožně hrej
a s vánkem z nebes v pomoc dechnou ti
též dorské flétny zpěvy lahodné;
neb aj! toť pro Otce je veršů všech."

Kult skončil, ale příběh je nutno dovyprávět. Dan Simmons, čaroděj slov, rozeznívá delfskou harfu a vtahuje čtenáře do světa hyperionu, aby splynul s Johnem Keatsem, znovuzrozeným, tím, jenž přichází před Tím, pozorovatelem osudů našich poutníků. Pokud Hyperion je Beethovenovou 9th, pak Pád Hyperionu by mohl být Mozartovským Requiem Hyperionu. Zcela podmanivé vibrato osudu světa hegemonie, hrobek času, technojádra i samotných poutníků, napínavé vyprávění, dokonalý příběh bez logických a dějových chyb končící strhujícím rozuzlením, to je Pád hyperionu. Dies irae, vypuknutí války s vyvrženci, intriky a nejednozanačnost první části příběhu plynule přechází v precizní Kyrie eleison za lidstvo, aby jsme v poslední části s otevřenou náručí uvítaly Armaggedon a hordy Chaosu. Pád Hyperionu si zahrává s aktuálními otázkami, otázkami které budou aktuální vždy a dělá to s grácií a precizností která vtáhne a donutí přemýšlet. Pokud se v souvislostí s Hyperionskou sérií stal terminus technicus "Hudba sfér" obehraným klišé, pak se omlouvám, ale literární Hudba sfér je u Hyperionu hmatatelná.

16 12.02.2011

Čtivé, čtivé, čtivé...a vším ostatním si autor vytírá zadek. Ostatně jako ve všech svých knihách. Vše je přizpůsobeno čtivosti a to tak lacině a okatě, až vám to jíž při druhé knize začne vadit. Vlastně částečně vám to vadí už při jeho první knize, bez ohledu na to která to je, protože všechny jsou podle stejné šablony. Já jsem zvládnul tři, Anděly a démony, Šifru a Digitální pevnost a něco mi říká že další už číst nikdy nebudu. Stejně už u druhé člověk ví jak se příběh bude vyvíjet protože se vyvíjí stejně jako u první a u třetí se čtenář vyloženě nudí a proklíná tu nejjednodušší boudu na čtenáře kterou autor používá k jeho udržení u knihy. Při prvním setkání s Brownovou tvorbou vás dokáže nadchnout jeho práce s konspiracemi, ale to se bohužel postupem času vytratí a pak? Nezbude nic...ani důvod číst něco dalšího.

16 11.01.2011

I přes nesrovnalosti (proč takovému MacGyverovi nestálo za tu minimální námahu naaranžovat znamení o přežití pro 14 družic nacházejících se na oběžné dráze? Co ten kříž jako jediný dostupný materiál který vymyslí a o 200 stran dále model z papíru?...) a přes to, že je to defakto jen moderní robinzonáda, se jednalo o svěží, čtivou, zajímavou a pohlcující žánrovou lahůdku. Jednu z těch, které je problém odložit i kvůli jídlu, wc, spánku...jen nebýt těch pracovních povinností.

Tahle kniha má, jak se říká, všech pět P...
Dnešní věda je na úrovni, kdy takové cesty na Mars nejsou nic nemožného. Jen studená válka skončila a tak nejde jen o to být tam první, ale jde i o cenu takové mise. Slovy klasika žánru (sečtělí se chytí) "Budoucnost už je tu, jen nám to ještě nedochází".
Akce i napětí jsou citlivě budovány a gradovány. Nenacházím místa která by ve mě budila pocit že jsou tu pro to, aby se čtenář nenudil. Krizí je hodně, ale přesto s čtenářským pocitem "ten kluk má štěstí že se toho neposralo ještě mnohem víc a vůbec žije".
Stejné to je s humorem, který je výraznou součástí knihy. Pár hlášek mě rozsekalo. "Dávej pozor co píšeš, je to veřejné" "Hele kozy (.Y.)"...jasně, je to blbost, ale díky tomu že humor je dávkován střídmě, funguje! Nepůsobí křečovitě, ale důvěryhodně. Sbližuje čtenáře s hlavní postavou. Člověk, který by si nedokázal zachovat jistou dávku humoru a nadhledu, by se musel v téhle situaci nevyhnutelně zcvoknout.
A konečně fakt, že můj nejoblíbenější režisér tento kousek převedl na stříbrné plátno (což je mimochodem důvod že jsem Marťana objevil a přečetl), mě rozhodně nenechává klidným. Těším se, dle trailerů se zdá že věrnost předloze bude v dostatečných mezích a má to potenciál, zařadit se po bok Vetřelce a Blade Runnera. S Prometheem to nevyšlo - kvůli scénáři. Marťan je silná látka. Do toho!!!

15 20.08.2015

No, ono takhle v jedné knize, se to tváří spíše jako román o třech částech, než tři samostatné novely. Samozřejmě časový odstup mezi jednotlivými příběhy je, ale přesto to krásně šlape jako celek. Tešil jsem se na tuto knihu jako na kratochvíli při čekání na Vichry zimy, ale Rytíř sedmi království je něco víc. Je roven románům samotným co do čtivosti, napětí, i mytologie. Jen jde o jiný styl vyprávění než v epických románech. Přímočařejší a syrovější. To je velmi příjemná změna, po Tanci s draky, který je vyprávěn 18ti POV.
Při čtení těchto tří příběhů mi teprve plně došlo, co Martin vytvořil. Úchvatný svět, ze kterého nevzejde nikdy uspokojivé množství příběhů. Vždy bude plno nezodpovězených otázek, nepřevyprávěných událostí které by za sepsání stály a na mapě bude vždy plno bílých míst. Targaryenové, Ašaj, celý Sothorios, Bloodraven, Valyrie...to je jen zlomek témat o kterých bych chtěl číst více, než kdy Martin dokáže napsat. I další příběh Dunka, třeba cestujícího na sever, nebo jeho propojení s Tarthem (je-li skutečností) bych rád četl.
Po Rytíři sedmi království doufám už nejen v to, aby Martin dokončil ságu, ale aby stihl ještě co nejvíc novel z plánovaných 12, nebo i více.
Jakým Martinovským paradoxem je, že nejrytířštější a nejčestnější rytíř sedmi království není rytířem. Jsem tomu rád, že situace z toho plynoucí nezanikly v překladu. Ano, překlad má svoje chyby, především River = Potok mě trošku cuchal nervy. Bittersteel = Hořkoplát o něco méně, ale také. Naopak za zdařilé považuji pojmenování Ruka krále, což asi více vystihuje tuto funkci a zejména v této knize je to patrné, kdy Aerys I. je ponořen v knihách a pevnou rukou vládne Bloodraven. Velmi zklamala mapa na předsádkách, která nekoresponduje ani s překladem této knihy, ani románů. Jinak nemám vlastně co vytknout knize celkově, ani překladu.
A závěrem dodám jen, že jsem teď ještě zvědavější jak to dopadne s Branem, když vím, jaký byl Bloodraven za mlada. Začínám se obávat že se vyplní ty černější teorie.

14 25.10.2014

Geraldova hra - hutná a tíživá výprava do mozku zoufalé a bezmocné ženy na níž doléhá tíže okamžiku a konfrontuje ji s vlastním nitrem, nevyřešenou minulostí, nejistou budoucností a šílenstvím přítomnosti. Je velmi nepravděpodobné že tohle by napsal muž. Žena uvnitř autora dostala volnou ruku a zatím co muž se flákal, ona triumfuje. A i nás, mužské čtenáře dokáže ztahat za ty správné nitky.

!Nevhodné pro začínající Kingaře nebo příliš mladé čtenářstvo obecně. Netvrdím že musí platit bez výjimky...

Pustiny, nejtemnější díl série Temná věž je zároveň i dílem nejdobrodružnějším. Tři vyvolení přemáhají své vnitřní démony a konečně začíná opravdová cesta za věží, leč Pistolník sám musí se svým nitrem dál bojovat. Pokud kniha Pistolník byla předehra a Tři vyvolení rozjezd, Pustiny rozbíhají příběh do vražedných obrátek. Po cestě paprsku se dostáváme do post-apokalyptického světa, zažijeme nejvypjatější chvíle série při přechodu mostu, narazíme na známky zkázy a destrukce světa i duší, včetně té Rolandovi. Ač se to v té chvíli zdá nemožné, k dalšímu zrychlení obrátek dochází s příchodem do hnijícího města Lud, plného šílenství a degenerace. Pokud Stephen King někde dosáhl vrcholu své kariéry, je to jednoznačně na přelomu knih Pustiny a Čaroděj a sklo epizodou s Blainem Mono. Degenerující umělá inteligence se sebevražednými sklony řítící se, stejně jako příběh, vražednou rychlostí po rozpadající se dráze kde jediný vryp času do spojitosti materiálu trati může způsobit zkázu. Ruská ruleta v pustinách - nejmrazivější postapokalyptické vizi na jakou můžete v literatuře narazit. Umírající těhotné matky, zoufalost, beznaděj, radiace, mutace, jed a hnus jako pozadí hry o život, život Pistolníka, jeho vyvolených i existenci světů. Mistrovská gradace už tak perfektní knihy. Stephen King v Terror Train dosáhl nesmrtelnosti! A čtenář? Čte ještě několik dní po konci knihy...ze setrvačnosti...

13 14.02.2011