Zorka komentáře u knih

Mockrát už jsem si říkala, o kolik informací přijdou lidé, kteří nečtou. Já jsem třeba doposud nevěděla vůbec nic o syndromu opomíjení a jsem vděčná autorce, že toto téma zpracovala. Nějak mám pocit, že jsem to prostě potřebovala vědět. Knihou Ještě jsem to já si autorka nasadila laťku hodně vysoko. Přesto je kniha Levá strany světa zdařilým románem o tom, jak se nám život může během chvíle otočit o 180 stupňů a jak je důležité bojovat, i když světlo na konci tunelu nemusí být vždycky úplně zřejmé.

5 30.03.2021

Už dlouho jsem nečetla knihu, která by byla psaná tak nepřirozeně šroubovaně. O to smutnější, že se nejedná o překlad, ale originál české autorky. Určitě bych se obešla bez popisů typu “oblékla si bílé džíny a hedvábnou halenku” i bez rádoby sexuálních scén, které byly popisovány naprosto stejne - něco ve stylu “sundala si bílé džíny a hedvábnou halenku a cítila se nažhavená”. Tento typ literatury není bohužel můj šálek kávy. Za mě zklamání.

5 21.03.2021

Velmi originální způsob zpracování. Vývoj titulků v dobových denících je střídán krátkými kapitolami, které skládají mozaiku života děvčátka milovaného dědečkem, ale chladně přezíraného matkou. Dětská nevinnost v kontrastu s charaktery jednotlivých postav (ani dědeček totiž není jednoznačným hrdinou) a "štěky" novinových titulků působí smutně až beznadějně. Po knížce zůstává spíše pocit než příběh.

5 17.03.2021

Kniha se mě dotkla mnohem více než všechny knihy o holocaustu. Snad proto, že stáří se potenciálně týká nás všech a všichni doufáme, že stárnout budeme pomalu, důstojně a že zůstaneme dlouho aktivní. I když všichni víme, že takový dar nedostane do vínku každý...

5 01.01.2021

Medializovaný příběh Olgy Hepnarové zpracovaný velmi zajímavou a čtivou formou. Obešla bych se bez konečných mnohastránkových dodatků, které pro mě už nebyly tak přínosné, co se informací týče, a které postrádaly také předchozí čtivou podobu příběhu. Jinak rozbor osobnosti Olgy Hepnarové opravdu velmi podrobný a z psychologického hlediska opravdu velmi zajímavý.

5 26.10.2020

Knížce nelze upřít literární hodnotu. Je napsaná krásným jazykem, mnohovrstevnatě, v několika časových rovinách, prolíná počáteční styl psaní anglických spisovatelek 19. století s téměř naturalistickými válečnými popisy s nádechem baudelairovské poezie. Přesto jsem asi nebyla správně naladěná na autorovu notu a příliš detailní popisy mně nějakou tu hvězdičku z hodnocení ubraly.

5 08.07.2020

Vždycky, když čtu knížku Tomáše Šebka, mám obdivem bradu až na zemi. Nikoli kvůli literární hodnotě knihy, ale pro její obsah. Pro to, jak samozřejmě dokážou Lékaři bez hranic operovat v relativně primitivních podmínách, bez rentgenu a s přípravou u ponku, kde si vyrobí potřebné pomůcky, pokud je právě nemají. Pro to, jak samozřejmě ošetřují zanedbaná zranění, lidi se vzteklinou nebo HIV. Pro to, jak dokážou vyměnit "pohodlí" českých nemocnic za prostředí, v něm je nepohodlné snad úplně všechno. Moc si jich za to vážím. Tomáši, jste machr a vaši kolegové z Lékařů bez hranic jakbysmet!

5 04.07.2019

Kniha o tom, jak barva kůže může být v jedné zemi zcela druhořadá, zatímco v jiné kvůli ní lidé umírají.

5 01.07.2019

Myslím, že Alena Mornštajnová opět dokázala, že psát prostě umí. Moc se mi líbí kompozice jejích příběhů, které nejsou jednoduše chronologické, ale pracují s retrospekcí. Časová mozaika se v jejích knihách postupně skládá, vysvětluje, co dotvářelo charaktery jednotlivých postav a jak je osud (často dosti pohnutý) formoval nebo přímo zdeformoval. Nejinak je tomu i v knížce Tiché roky.

5 28.04.2019

Nechci soudit, jestli se vše mohlo odehrát tak, jak bylo v knize uvedeno. Ano, mnoho děl líčí větší hrůzy. Nicméně každá zpověď týkající se holokaustu má pro mě velikou hodnotu. Nikdo by nechtěl zažít ani zlomek toho, co kniha líčí, a proto je pro mě kniha přínosná. Stejně jako práce každého autora, který se snaží vypátrat pamětníky a přenést jejich zážitky do povědomí čtenářů.

5 11.02.2019

Brodeckova zpráva je dílo, které mi určitým způsobem připomínalo Gogolova Revizora. Jen místo těch vtipných postav a obecních figurek tu byli lidé nahánějící hrůzu svým mravním pokřivením a schopností obětovat druhé pro svůj prospěch. Se svým "Chlestakovem" se vždy vypořádali po svém ... Kniha je zrcadlem nastaveným společnosti, ale také dílem o lásce, válce, ponížení, odpuštění, naději, touze po obyčejném klidném životě i o hodnotách, které v životě máme.

5 22.01.2019

Vždycky si říkám, kdo volil toho či onoho politika, prezidenta, tu či onu stranu, když před bojem všichni tvrdí, "toho volit v žádném případě nebudu", a po boji je právě "ten" vítězem. Možná je to známkou malého zájmu spolurozhodovat (mám jasno v tom, koho volit nebudu, ale nechci si lámat hlavu s tím, koho volit budu), vírou, že ostatní to rozhodnou za nás (a v mém zájmu?), snahou udělat si alibi pro tvrzení - já to nebyl, kdo je volil, nebo jen leností dojít k volební urně. I o tom je kniha Erika Taberyho. O českých lidech a jejich přístupu k veřejnému životu a tendenci hledat jistoty a pohodlí, o české politice, která nějak nemůže najít směr, o politicích, kterých si ne vždy můžeme vážit (až na dva velké humanisty), o populismu, lžích, naivitě a o nebezpečí, které může vést k cestě "zpátky do klece zoologické zahrady s jejími jistotami, rovnostářstvím a svobodou od odpovědnosti za život svůj i své společnosti" (s. 247). Zajímavé čtení, zajímavé myšlenky, které nutí přemýšlet a uvědomit si vlastní postoj a názor.

5 21.10.2018

V rámci čtení švadleny z Dachau jsem měla pocit, že někdy méně je více. Příběh je čtivý, ale je to jakási kombinace červené knihovny (zejména na začátku knihy), historického románu (válečné období) a pokusu o psychologickou prózu. Větší hodnotu pro mě měla pouze střední část, kdy byla Ada skutečně švadlenou v Dachau.

5 07.08.2018

Pan Werich je pro mě synonymem moudrosti, svobody, humoru, byl skvělým hercem a také brilantním spisovatelem. Přestože mi nebyl Škutinův styl psaní v této knize nijak blízký, v některých pasážích jako bych Jana Wericha slyšela - jeho stavbu vět, filozofování (pro J. Wericha by to jistě bylo filosofování, neboť filein je milovat a sofía moudrost) i specifický humor. A tak si říkám, že je škoda, pane Werichu, že s tím vápnem už k vám nejen pan Škutina, ale ani nikdo jiný už nemůže přijít.

5 03.08.2018

Tato kniha pro mě byla nejen zajímavým pohledem na skutečnosti týkající se Černobylu, ale také výpovědí o povaze tamních obyvatel. Z knihy na mě čišelo zejména zklamání - zklamání ze státu, kterému lidé tolik důvěřovali a který před nimi skutečnost v začátku ututlal. Zklamání z toho, jak byli lidé využíváni při likvidaci jaderné katastrofy a posíláni na smrt bez ochranných prostředků. Zklamání z reakcí veřejnosti. Zklamání z toho, že si cejch Černobylu nesou už trvale. Opravdu hodně působivá kniha.

5 26.07.2018

Četla jsem již mnoho knih, které byly výpovědí pamětníků o válce, pobytech v koncentračních táborech a pochodech smrti. Knížka Věry Gissingové je jiná. Poskytuje pohled zvenčí, ze zdánlivě bezpečného prostředí, a přitom od člověka, který je do války zavlečen stejně jako jiní. Popis nezištné péče anglických rodin byl pro mě opravdu obohacující. A návrat Věry Diamantové do Čech obrovským zklamáním. Přestože člověk dějiny zná a ví, co se dělo, při četbě příběhu, z kterého prýští emoce, touha i bolestné zklamání, nemůže zůstat v klidu. Kniha má ale i jiný rozměr. Jen tak mimochodem, bez velké glorifikace, a přesto s upřímným obdivem zmiňuje postavu Nicholase Wintona. Člověka, který byl tak veliký, a přitom tak skromný. Zasloužil by si více takových knih.

5 14.07.2018

Když je rodič přesvědčený, že postupuje při výchově správně, a přitom vychovává dítě, které se jen snaží nezklamat ho, končí to často zklamáním na obou stranách. Nešťastné zůstávají děti i rodiče a ve snaze nedat své skutečné city najevo tvoří kolem sebe hradby póz, lží, buducnosti, kterou si nikdy nepřáli... Přesně takový je román Anežka. Skvělá prvotina.

5 01.07.2018

Je velmi těžké hodnotit knihu, o které člověk od začátku ví, že popisuje podle skutečnosti poslední dny života mladé dívky. Anna by si zasloužila přežít. Stejně jako miliony dalších...

5 12.02.2018

Že "smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého", psal už Jiří Wolker. Jako by na něj navázal Marcus Zusak ve Zlodějce knih, který psal o smrti jako o unavené boží zaměstnankyni. Smrt v podání Sebastiana Niedlicha coby kamarádka, postavička lovící duše - motýly, je pak něco zcela jiného. Člověku by mohla být chvíli i sympatická. A pak si uvědomí, že setkání s ní je i v této knize pro většinu lidí (vyjma hlavního hrdiny) konečné. A dojde ke stejné myšlence, jako v běžném životě. Kam se podějí všichni ti motýli?

5 02.07.2017

Klasika o lidské hlouposti, servilnosti, snaze skrýt své prohřešky a hodit špínu na druhého.

5 10.06.2017