5236 | Přečtené knihy | Databáze knih

5236 5236 přečtené 163

Hana

Hana 2017, Alena Mornštajnová
4 z 5

Alena Mornštajnová má podmanivý a až neuvěřitelně čtivý styl psaní. V Haně rozehrává mnohovrstvý příběh, který je už ze své podstaty bolestivý a hluboce dojemný - na konci jsem jen vzlykala a zoufale přemítala nad totálním rozvratem lidství - jenže v něm něco chybí. Za velký klad považuji realistické zobrazení fyzických a hlavně naprosto devastujících psychických následků holokaustu - zdá se mi, že díla s podobnou tématikou tento strašlivý aspekt celé věci spíše opomíjejí. Líbilo se mi také, že titulní hrdinka byla až do svého příchodu do Osvětimi velmi nesympatická a dělala jedno špatné rozhodnutí za druhým, stejně jako každý druhý obyčejný člověk, což příběhu dodalo na opravdovosti a jeho tragédii to přineslo ještě další rozměr. Pokud ale Mornštajnová nechtěla mnohdy jen klouzat po povrchu, román měl být aspoň třikrát delší nebo se měl zaměřit pouze na jednu ze tří generací. Ponořit se více do hloubky by mu vůbec neuškodilo. Jak bylo potřeba projít v co největší rychlosti co nejdelší časová období, často byl běh událostí čtenáři natvrdo a dosti polopaticky nadiktován, a to včetně některých věcí (jako třeba motivace všech možných postav), které by spíš raději měly zůstat mezi řádky. Toto mi vadilo zejména v druhé části knihy, stejně jako vesměs libovolné přeskakování vypravěče z jedné hlavy do druhé. Navíc bylo sice fajn sledovat, jak jednotlivé střípky příběhu na konci zapadly dohromady, některé zvraty ale působily až zbytečně akrobaticky a směšně, jako ten s Idou, který byl vyvedený do absurdna a místo překvapení či šoku ve mně vyvolal jen tázavé povytáhnutí obočí. Rozhodně to není tak, že by se mi Hana nelíbila - příběh o osudových chybách a strašlivých lidských tragédiích mě naprosto ohromil, dokonalý ale nebyl a až nezdravě nekritický obdiv, jemuž je na platformách jako je tahle vystaven, si úplně nezaslouží.... celý text


Hon

Hon 2014, Andrew Fukuda
2 z 5

Byla jsem od přečtení Honu odrazována, ale nechtěla jsem se nechat přesvědčit - na to mě až příliš zaujala ústřední myšlenka člověka skrývajícího se ve světě upírů pomocí složité metodiky, jejíž sebemenší narušení pro něj znamená jistou smrt. Byla jsem velmi zvědavá, jak se s logickou výstavbou takového světa autor vypořádá, nakonec mi ale bohužel nezbývá než konstatovat, že v tomto svém úkolu Fukuda hluboce selhal. Jeden logicky nesmysl střídá druhý - upíři jsou extrémně rychlí, ale jen když se to autorovi zrovna hodí, a přestože nepoužívají mimické svaly, Gen se čas od času zmíní, že se některý z nich usmál. Všechny tyto nekonzistentní prvky působí velmi rušivě, ještě podstatně významnější diskomfort mi ale způsobovaly dialogy. Ty jsou neskutečně šroubované a nevěrohodné, čemuž se ale nedá moc divit, když je pronáší tak charakterově ploché postavy. Stačí si vzít samotného hlavního hrdinu - jeho hlavní charakteristikou je fakt, že je nadprůměrně krásný (ale pozor, celý život tím trpí) a pak taky nadprůměrně chytrý (tím samozřejmě trpí úplně stejně), nic víc bych o něm ani bezprostředně po přečtení nejspíš nedokázala říct. Dvě hvězdičky dávám za nápad, jakkoliv nepodařeně zpracovaný, a za čtivost a určitý stupeň napětí, který mě donutil knihu dočíst až do konce.... celý text


Tajná historie

Tajná historie 1996, Donna Tartt
5 z 5

Jedna z nejpůsobivějších knih, které se mi kdy dostaly pod ruku. Znepokojivá, dechberouci a hrozným, zvráceným způsobem krásná. Donna Tartt me naprosto oslnila svým vytříbeným jazykem (čteno v originále) a mistrovskou schopností vykreslit ponurou atmosféru Vermontu, ale i dynamiku mezi skupinou rozmazlených snobů, jejichž poetickou estetikou a hýřivým stylem života je hlavní hrdina z nižší střední třídy tak fatálně fascinován. Román řeší širokou škálu témat, od sociálních rozdílů, přes závislost, násilí a psychické zdraví až po svá ústřední témata, krásu a vinu, které člověka dokáže zbavit asi jen smrt. Na první pohled působí jako antická tragédie, kdybyste ji zasadili na americkou univerzitní půdu 80. let, ale ve skutečnosti je něčím mnohem víc. Spousta důležitých věcí se člověku v plném rozsahu spojí až ke konci, a tak přestože nemám ve zvyku knihy číst dvakrát, Tajnou historii si i přes její délku chci pro její plné docenění určitě přečíst znovu. Už jen proto, abych se přesvědčila, jak moc celou tu dobu jednotlivé postavy manipulovaly sebou navzájem, a co je důležitější, jak mistrně se hlavnímu hrdinovi dařilo manipulovat se čtenářem samotným. Je až k nevíře, k jakým myšlenkám dokázal člověka přivést. Nejprve si usilovně přejete, aby už konečně došlo k ústřední události, která je avizovaná už na obalu knihy a které se díky Bunnyho odporné povaze vyloženě nemůžete dočkat. Když pak ale váha toho činu nemilosrdně drtí životy všech (anti)hrdinů, rozkládá jim vztahy a před vámi se otevírá plná šíře jejich charakterů, začněte tak trochu zpochybňovat i ten svuj. Epilog jsem musela psychicky zpracovávat několik dní. Během nich jsem si ve svém životě nebyla jistá snad ničím, kromě toho, že s Donnou Tartt jsem ještě rozhodně neskončila.... celý text