Aaron Lewis přečtené 743

Před svatbou 2008, Julia Quinn

To bylo krásné! A ten konec:). Devět dětí. Haha. Moc hezký závěr. A teda, taky to bylo napínavé, vůbec mě to nenapadlo, nic z toho… a bože, Gregory… tomu se říká tedy láska. Škoda že Bridgertonů nebylo 9. Takhle to končí. Mohla by o nich autorka ještě psát. Prostě dohromady. Moc hezké to bylo. Až jsem překvapená, jak mě to bavilo.... celý text

Poznáš to z polibků 2007, Julia Quinn

Zase trochu jiné a přitom pořád stejné:). Hyacinth mi nepřišla, že by se až tak lišila od ostatních, jak ji autorka a všichni ostatní vyličovali, ale asi holt nebyla klasicky poddajná ženská, i když poddala se mu docela rychle:P.... celý text

Nečekaná láska 2007, Julia Quinn

Všechno dobré, až na ty PODDAJNÉ ŽENSKÉ, to jako fakt? To snad není možné. Nemůžu být zas až tak chladná! To se takhle každá před chlapem sesype? To nemá žádnou hrdost? OMG… jinak to bylo fajn, zase trochu jiné, jsem ráda, že tam byla Franceska, i když mi k srdci úplně nepřirostla, ale to proto, že nedokázala říct ne, ach bože… vypadá to, že všechny ženy a dívky podle autorky přemýšlí klitorisem? Haha. Ale vzhledem k povaze žánru si nestěžuji, to jen tak vypadá:). Btw, kdyby to nebylo psané převážně z Michaelova úhlu pohledu, který byl docela dost vtipný, tak by to bylo celkem dost unylé.... celý text

S láskou, Eloise 2006, Julia Quinn

Nemůžu si pomoct, baví mě zatím všechny díly. Tohle bylo příjemně jiné, především tím, že Eloise je trochu jiná, což bylo určitě dobře. Jejich namlouvání bylo velmi úsměvné a když přijeli všichni čtyři Bridgertonovi bratři, no tomu se nedalo odolat:). Opravdu mají krásnou rodinu. Že měl už Phillip děti, jeho mrtvá žena, je opravdu fajn, že to nebylo jak přes kopírák s ostaními příběhy, každý je trochu jiný. A hlavně Eloise:). Jinak, můj nejoblíbenější Bridgerton je (překvapivě a hned po nepřekvapivě Anthonym) asi Violet… ta ženská je úžasná.... celý text

Čekanka 2006, Julia Quinn

Vážně mě překvapuje, že mě to stále baví… Colin je k zulíbání a Penelope jsem si také oblíbila, kvůli seriálu jsem už sice věděla, kdo je Lady Whistledownová (či jak se jmenuje), ale nějak mi to nevadilo. Spíš mi zase vadilo, že je Penelope tak poddajná, a nejen vůči Colinovi, ale tak celkově. Je fajn, že ženské hrdinky nejsou chladné protivné krásky, ale zase na druhou stranu… jsou až moc milující, chápavé a poddajné…... celý text

Nevhodný návrh 2005, Julia Quinn

Překvapivě zatím nejlepší díl, pro mě. Culila jsem se u toho jako puberťačka a několikrát mě příběh dojal. Ta láska rodiny Bridgertonových je úchvatná, mohla bych číst jen o nich. Opravdu. Bavilo mě to víc než pohádka o Popelce, asi senilním…... celý text

Vikomt, který mě miloval 2005, Julia Quinn

Na tenhle díl jsem se těšila, protože díky seriálu je Anthony můj nejoblíbenejší Bridgerton. V knihách je ještě lepší než v seriálu:). Jedinou výtku mám, že se mi prostě nelíbí ta naivita a neschopnost ženských odolat mužskému šarmu, ale no tak. Já vím, že doba si to žádala, ale i tak… A pak ten závěr, bylo to trochu jako přes kopírák první díl, poznají se, trochu drama, vezmou se a zase trochu drama, aby to bylo zajímavý, tak to trochu zamotáme... Ale četlo se to hezky, ne, že ne:).... celý text

Vévoda a já 2007, Julia Quinn

Příjemné překvapení. Daphné byla sympoška (na rozdíl od seriálu, kde byla jednoznačně za nejnudnější z Bridgertonů a vůbec nesympatická). Celá rodina Bridgertonů byla příjemná. Nic složitého, ale dialogy jsou milé, příjemně to plyne, žádné šílené drama či debilnost hlavních hrdinů, u kterého bych skřípala zuby, prostě přesně to, co od takové knihy očekáváte. Možná ještě víc, protože postavy byli sympatické.... celý text

Mýtonoši 2021, Tracy Deonn

Vůbec jsem nevěděla, o čem to bude. Chtěla jsem nějaké nenáročné rozptýlení, zatímco marodím. Prostě trocha romantiky, nějaké to čarování, klasika. Pak jsem náhodou přečetla nějaký komentář, že je to o Artušovi, tak si říkám, to by mohlo být zajímavé. Začíná to policií, tak si říkám, ok, proč ne, Artuš v moderní době… pak je tam vejška, říkám si dobře ty, dětem nebude 16… hahahaha! Jakmile jsem se dozvěděla, že je Brianě 16, šlo to všechno z kopce... Celá ta historka divná, všichni ti scioni a pageové (četla jsem to v angličitně) a párování a přísahy přitažené za vlasy a až moc umělé a vůbec jsem se v tom neorientovala. Ty chudáčky démony nebudu komentovat, to bylo k smíchu (hlavně ten jeden, co se vybarvil na konci...), co se týče těch bran... už teď se rozčiluju nad tou blbostí, že se otevírají zrovna na místě, kde sídlí ten jejich řád a ten plán... unést Nicka... bože, to bolí... Všechny postavy neuvěřitelně černobílé a klišoidní (vůbec nebudu komentovat Nick vs Sel), Bree neuvěřitelně nesympatická, nejlepší kámoška, co na vás neustále bonzuje rodičům, psychoterapeutka, ze které máte větší trauma než se kterým vám má pomoc. Všem musí být mezi 16 a 22 jinak je neposednou, bože. Jsou na vejšce a nejstaršímu je 18??? Vážně??? Tak mají zůstat na střední... Prostě nepochopím to posednutí tímhle věkem, úplně si to u mě tím autorka zkazila… Ne-e, zkazila si to u mě Artušem, takovýho kreténa z něj udělat, z takové legendy... neodpustitelné. Dvě hvězdy, že jsem to dočetla. Fakt jsem u toho skřípala zuby, to už se mi dlouho nestalo.... celý text

Mořeplavec 2011, Diana Gabaldon

Příjemné čtení. Ze začátku mě bavila víc Claire, to zjišťování, že je Jamie naživu a tak. Brianna už byla taky trochu lepší. Některé pasáže byly úplně stejné jako v seriálu, jiné ne. Něco jsem úplně zapomněla, ale celkově mám pocit, že kniha byla lepší. Fergus s Marsali mě bavili, těším se na ně i v dalším díle. Jedinou výtku mám k tomu, že jsou sice o dvacet let starší, ale jsou úplně stejní jako byli v prvním díle (alespoň mám takový pocit), ale těžko říct, když jsem to nečetla najednou. A jedno dobrodružství za druhým. Ale tak nějak příjemně. A vůbec mi nepřišlo, že to mělo tolik stránek. Četlo se to samo.... celý text

Vážka v jantaru 2011, Diana Gabaldon

První půlku (a něco) jsem začala číst hned po prvním dílu, jenže jsem pak chtěla číst jinou knihu a tuhle jsem už nedočetla. Nevím proč, vrátila jsem se k ní. Co si pamatuju z té první půlky (a něco), ten začátek, ten byl úplně bombastickej, kdy jsem měla husí kůži (a to jsem viděla seriál, takže jsem tak nějak věděla, ale i tak, ta jejich láska…), když našla Jamieho hrob… úplně mě bolelo srdce, vážně. To bylo prostě super. Ten začátek úplně masakrovej. A potom překvapení, protože mě Pařížská část bavila o dost víc jak v seriálu. Tam mě to nebavilo, ale v knize ano. Claire je tam opravdu sympatičtější. Není to typická hlavní ženská hrdinka, kvůli které se všechno posere a někdo ji musí pořád zachraňovat. Je svá, dá si říct, a prostě taková normálně fajn:), žádná superhrdinka, ale příjemná milá ženská. Takže Paříž mile překvapila, pak se vrátili domů a já přestala číst. Dočetla jsem v pohodě, ale věděla jsem, co přijde (ve filmu mě z nich bolelo srdce, když se vracela a věděla, že je těhotná a on umře… fuj, to bylo teda něco pro moji křehkou duši). Tady jsem to už tak neprožívala, ale ten úplný konec v 1968, nevím, jestli bych to dokázala, pokračovat jako Claire. A když se dozvěděla, že Jamie možná nezemřel… autorka hezky píše, lehce, pořád se něco děje, ale ne tak, že je to vždy nějaký problém a trable. Už jsem si vzpomněla, proč tam musel být Roger, úplně jsem zapomněla na jeho spojení s Geilis a Dougalem. Tady je zatím ještě fajn, uvidíme, jestli bude fajn i dál (v seriálu jsem ho pak chvíli dost nesnášela). Brianna je tady nesympatická jako v seriálu (zatím, pak už bude taky ok, ale tady je drzý spratek a v seriálu to bylo totéž).... celý text

Odkaz popela 2021, Matthew Ward

Neměla jsem možnost hned si zapsat dojmy po přečtení, takže jsou psány cca po týdnu, což už není ono, ale bohužel se nedá nic dělat. Takže… Bylo to fajn, určitě budu číst pokračování (i když tam byla chvíle, kdy se to blížilo ke konci, že jsem si myslela, že to snad bude jen jeden díl a že se všechno tak nějak dokončí už za jednu knihu – díkybohu ne:)). Fajn postavy – hned mě samozřejmě zklamalo zabití Kazamora, vypadal jako fajnej charakter, kterýho bych si mohla hodně oblíbit. Bohužel přežila Rosa, která mě tak nenadchla, i když mě potěšily její city ke Kazovi, že to není studený psí čumák (tak jsem to myslela), děsně mě naštvala, že tak snadno uvěřila té protivné ženské Ebigail (nechat zabít své děti – teda… to byla můra jedna, to se aspoň musí nechat tomu druhýmu protivnýmu chlapovi Chadonovi, že svého syna nezradil, když mu řekl o své témné stránce), byli přece přátelé, takže si to u mě hodně podělala. A její přátelství s tou dcerou Sevakou (ta byla taková nijaká, plus, že měla svýho bráchu ráda) no, jestli se dají dohromady – můj oblíbený pár to nebude, to byli samozřejmě Džosiri s Anastázií (zajímavý jména, co?). Džosiri byl fajn nerohodný a ještě se hledal a Anastázie absolutně bezkonkurenční. Je mi líto, co jí Viktor provedl, i když to netušil. Doufám, že se osvobodí. Btw, vůbec jsem nepochopila, co jsou ty archminandritové zač a i ty kouzla atd… možná to mohlo být lépe vysvětleno, to celé s Luminou a Lumestrou či jak to bylo a ještě jak se v té druhé zemi nazývají jinak, no měla jsem v tom bordel. Viktor – vypadal jako můj hlavní hrdina, se stínem, rozervaný, prostě akorát, to s tou Kalennou, ok, proč ne, ona nebyla úplná sympaťanda, což jí dělalo zase trochu zajímavou a nepředvídatelnou, ale ten konec to zkazil. To jako nepoznal, že Kalenna už není Kalenna? Byla bych radši, kdyby jí taky usmrtil nebo by shořela. A vůbec celý ten závěr (kromě toho, že Viktora probrala střela mířená na něj, ale střelená do Džosiriho – hezké přátelství, to bylo dobré), tak takové to posednutí moc nemusím, když jsou lidi jen loutky, škoda že to nešlo jinak. Že mají všichni z Jižska tu babiznu v sobě díky popelu proč ne, to je zajímavé, ale aby kvůli tomu museli všichni shořet – to se mi nelíbilo, už tak si vytrpěli dost. Samozřejmě jako utlačovaní jsem jim fandila a Seveřsko neměla ráda a taktéž tu mrchu Melannu. Na jednu stranu nic nemůže jako princezna, ale klidně jí nechají samotnou potulovat v nepřátelský zemi, haha, a jak se ty věci, jak přežít v divočině naučila? Haha. Vadilo mi, že útočila na zemi, která jí nic neprovedla, proto má u mě velké mínus a nemám jí ráda – fakt jsem doufala, že jí Kalenna v té bitvě zabije (btw, bitva na třetinu knihy – dost dobré). No a potom další nejoblíbenějsí pár, resp. dvojka, jednoznačně Reveka a Kurkas. To s tou Revekou bylo dost hnusné a nejsem si jistá, jestli to stálo za to. To byla správná hrdinka, byla fakt super a s Kurkasem byli naprosto neodolatelní. Aspoň, že ten to přežil (myslím si teda). Malachiáš taky milý, ta Apara – tomu jsem taky moc nerozumněla, tomu trhu, bylo to takový divný… no nevím, a ten její vztah, ta moc co má nad ní Viktor (taky je fajn, že to rozhodně není ukázkovej hrdina, protože to s tou Aparou mluví samo za sebe). Takže tak. Musela jsem se začíst, moc jsem tomu nerozuměla – tomu náboženství, jak tam funguje ta politika, ty rytířské řády či co to bylo a tak. Možná další díly toho víc vysvětlí, začetla jsem se vlastně až díky bitvě a Revece a Kurkasovi. A pak ty dvojčata, škoda, že tam nebyli víc. Zajímavé postavy, i ta Janda (fakt, ty jména:)). No uvidíme, co bude dál. Jsem ráda, že z Viktora není (zatím) antihrdina, protože to tak fakt vypadalo, ale to s tou Kalenou a Malatriant mě taky nenadchlo, tak uvidím.... celý text

Ozvěna věcí budoucích 2020, James Islington

Ten úplný konec s Caedenem a Davianem super. Báječné. Takovéhle věci miluju (ne napíchávání hlav, ale když se nějaká zmínka dočká vysvětlení, ale až za nějaký čas, když začnou věci do sebe zapadat). A jestli takhle Davian opravdu zemře, tak wow, paráda a autorovi smekám. (Taky by mě zajímalo, jak to ovlivní třetí díl, když čtenář ví, jak by měla skončit jedna postava (a uvědomuje si to i ten, kdo ho má skončit:). Dufám jen, že to tak dopadne a jestli ne, tak proto bude nějaký super sci-fi vysvětlení a následky a nebo něco podobného…) Caeden je určitě jedou z nejzajímavějších postav, co jsem kdy četla. Prostě jeho rozhodnutí a činy jsou všechno jen ne černobílé (to samé víceméně platí pro všechny a celá filozofie knihy - kdo je vlastně záporná postava? Co je dobro a co zlo? Kdo s kým a jak manipuluje? A manipuluje vůbec? To je v knize velmi těžko rozlišitelné, ale to mě taky moc baví - je to něco jiného a vlastně hodnocení jako dobré a špatné si každý jedinec nastavuje sám podle vlastního přesvědčení. Ve skutečnosti věci prostě jen "jsou":). Snad to do sebe všechno zapadne (a pak si to budu muset přečíst všechno znovu, abych si potvrdila, jestli to dává smysl – takhle je tam toho tolik, že si prostě nejsem jistá, ale zatím mi přijde, že celkem jo – i když mám výtku k té bariéře a co Caeden vymyslel, aby jí pohánělo a udržovalo, ale poté to všechno ruší. Každopádně mi možná něco uniklo nebo mi něco nedocvaklo a nebo se to ještě vysvětlí). Je tam ještě spousta věcí, které nejsou odkryté a vysvětlené, což je ale z mého pohledu určité fajné a zatím to vypadá, že si je toho autor vědom a ve třetím díle snad spojí i zbytek. Jinak doufám, že Asha zůstane, tam kde je. Dave skončí, tak jak by měl (nic proti němu) a Ishelle někdo konečně odkrágluje (tu teda fakt nemusím, zvorala, co mohla (i když to nebyla její vina, ale i tak)). Dále, autor píše pořád stejně – což znamená nic moc. Všechno je takové stejné, každou situaci, postavu, myšlenku, rozhovor, reakci postav popisuje stejně, píše stejným stylem, používá stejnou slovní zásobu. A přitom se autor snažil, aby každá postava byla jiná, ale napsal je všechny stejně. Proto nikdy nemůžu dát 5 hvězd. Nápad je super, ale provedení horší, strašně sterilní psaní.... celý text

Stín věcí ztracených 2018, James Islington

Mám v hlavě pořádnej guláš. Naprosto. Pochopila jsem asi jen pár věcí. Tolik jmen, tolik postav, s tím, že každá používá alespoň dvě jména… to je hrůza i na mě! Ze začátku to byla docela nuda. Bylo to takové suché a nic moc. Nehledě na to, že jsem se za chvíli začala ztrácet ve všech těch jmen a názvů. Všechny postavy se chovaly stejně, reagovaly stejně, přemýšlely stejně a mluvily stejně… kdyby před nimi nebylo jejich jméno, nedokázala bych ani trochu poznat, kdo zrovna mluví. Jsem ráda, že se kniha nevěnovala jen Devianovi , ale i jiným. Charakterů je tam tedy habaděj. Taky mi přišlo, že jsou všichni bolestně naivní, hned každému na všechno skočí a jsou nechutně upřímní. Až ke konci jsem jistila, že všichni víceméně lžou a nikdo není tím, kým se zdá být… haha, ale za mě jedině dobře, doufám, že to má autor pořádně promyšlené, protože až na tyhle nedostatky (autor píše docela strojeně a jako přes kopírák, chybí tomu taková nenucenost) mě to bavilo a jsem zvědavá, jak se to všechno vybarví. Děj rozhodně není jednoduchý a lineární, btw. miluju cestování v čase, ale tady jsem z toho pochopila asi tak jen půlku a to si možná ještě fandím. Taky to vypadá, že tam není jeden hlavní hrdina, což je taky fajn. Obrovské plus za děj, mínus za postavy, resp. byli zajímavé, ale děsně napsaný. Co se týče těch správců a Tolů, měla jsem v nich úplnej bordel a do teď vlastně nevím k čemu jsou. Nikdo se nemá rád, každý proti každému zbrojí, i mezi s sebou…. No… jdu na druhý díl:) Popravdě řečeno, v těch jménech a vzpomínkách jsem byla tak ztracená, že těžko dokážu soudit, jestli to do sebe všechno zapadá… Prostě si nejsem jistá, kdo co udělal… A fakt každý musel mít alespoň dvě jména? A ještě taková šílená… Každopádně jsem to přečetla v cukuletu:).... celý text

Město zázraků 2018, Robert Jackson Bennett

No, nakonec jsem přečetla i třetí díl, byla jsem zvědavá na Sigruda a co s ním autor vymyslí. Nejsem si úplně jistá, jestli se mi to líbilo… (myslím tím, co autor vymyslel se Sigrudem). To se týče víceméně i závěru. Jsem z toho všeho trochu taková rozpačitá, a přitom se mi tenhle díl líbil asi ze všech. Nokov byl fajn, ale Mishrová mi tam přišla úplně zbytečná. Co se týče Malvíny a Táni, k srdci mi nijak nepřirostly, to samé platí i pro Sharu, její osud mi byl ukradený. Naopak mě potěšil návrat Ivanji. Ono je to pak těžké, když si neoblíbíte hlavní postavy a Sigrud to sám neutáhl. No a ten závěr… byly tam situace, které byly až moc pravdivé a podobaly se dnešnímu světu, což bych jindy i ocenila, ale v této trilogii už byl i tak svět hodně depresivní a ten konec tu depresivitu jen umocnil. A co se týče toho úplného závěru… bylo mi z toho smutno.... celý text

Město mečů 2017, Robert Jackson Bennett

Jako přes kopírák první díl. Veškerý děj se odehrává namísto v Bulikově ve Voortyaštanu – depresivní poničené město, kde poznáme pouze jednoho jeho obyvatele – apatykáře. Namísto Shary, hlavní hrdinky, která přijíždí do hlavního města s tajnou misí, a která se v závěru přemění ve skoro boha, je tu Mugaleshová, hlavní hrdinka, která přijíždí do hlavního města s tajnou misí a v závěru se přemění ve skoro boha. Namísto vraždy historika dr. Pangyuieho se tu vyšetřuje vražda vojačky a agentky Choudhryové. Namísto Voa jako zajímavé postavy, která se snaží dostav Bulikov na nohy se svými odvážnými plány (výroba zbraní) a nakonec zemře, naprosto zbytečně, je tu Signa - další zajímavá postava, která se snaží dostat Voortyaštan na nohy se svými odvážnými plány (přístav) a nakonec zemře, naprosto zbytečně. Sigrud zase sekunduje, ale namísto rozhřešení na konci prvního dílu a slibem lepších zítřků se svojí rodinou, ho na konci druhého dílu čeká odsouzení k žití bez své rodiny. Namísto Kolkana, boha, který měl být mrtvý, ale tak úplně mrtvý není, je tu Voortya, bohyně, která má být mrtvá, ale tak úplně mrtvá není. Namísto pomateného Volka, který má historii s jednou z hlavních postav, tu máme Biswala, dalšího pomatence, který má historii s jednou z hlavních postav (ano, vím, že to byla Radka, kdo přišel s tím úžasným plánem povolat mrtvé, ale její motivace a charakter mi přijde tak absurdní a nehodící se, že jí prostě ignoruji). Jako v prvním dílu je tu spousta mrtvých, kteří vás (stejně jako v prvním dílu) vůbec nezajímají, protože ty lidi vůbec neznáte (jsou to anonymní obyvatelé měst) a o kterých se autor vůbec nezmiňuje, prostě jen zemřeli při zásahu boha nebo něčeho božského. Jako v prvním díle je tu pár namátkových jmen (tu povětšinou vojáků a zaměstnanců JDE, v prvním díle to byli policisté a sem tam nějaký úředník), kteří jsou vám též ukradení, protože jsou tam jen do počtu a naprosto účelově, aby se sem tam hýbnul děj, viz Nadarová, Pandey a Sakthi (kde ten se tam vůbec vzal? A co mi je po něm? Proč musím číst z jeho úhlu pohledu?), adt… Jediný rozdíl je v tom, že první díl mě bavil. Tenhle vůbec. Ano, konec byl už sice lepší, ale celý děj mě tak děsně nezajímal (a nezajímal mě proto, že už jsem něco podobného vlastně četla… no jo, v prvním dílu!), že ani ten konec a pár překvapení to nemohl zachránit, ale alespoň ho zachránil od dvou hvězd. Vůbec nemám chuť číst poslední díl.... celý text

Království popela 2019, Sarah J. Maas

Tak máme doputováno. Maeve i Erawan skončili konečně pod drnem (někteří bohové snad též) a zbytek až na pár výjimek se dočkal happy endingu… ale než se tak stalo, co si někteří museli vytrpět, viď Aelin… fakt mi jí bylo líto. A jsem moc ráda, že se při té jejich záchranné akci nic nepokazilo a stihli jí zachránit cca docela rychle, zas takový sadomachista nejsem. No a potom ty boje Aediona a Lysandry a spojenců - nebudu moc kousavá a nebudu se moc pozastavovat, že je náhoda, že to přežili všichni leadři…, protože mi ta jejich beznadějná situace rvala srdce. Jako vážně. Odsrali to ze všech úplně nejvíc (no, Manon by mohla něco namítat). Pořád jsem čekala, že jim někdo přijde na pomoc, Manon, Aelin, rukové… ale oni se pořád vybavovali v Anielle a a já si úplně zoufala při představě, že pro ně nikdo nepřijde, že je nikdo nezachrání, že všichni ti neznámí vojáci umírali úplně zbytečně… a v jednu chvíli jsem se opravdu bála, že je autorka nechá všechny zemřít. Za což by u mě autorka měla bod za koule, ale mínus sto za mé zlomené srdce. Nakonec sice přišli, ale docela pozdě… když umřela Třináctka resp. Dvanáctka s Asterin… a to s tím proroctvím… no, měla jsem dost. Vůbec, celá linka s Manon byla bezkonkurenční. Její souboj s vůdkyněmi klanů a to jak povolala ostatní čarodějky pomocí čarovného ohně, úplně jsem měla husí kůži. Další hezký moment byla Elide hledající Lorcana. To bylo taky něco, moc jsem si přála, ať ho najde, ať to stihne. Modlila jsem se, ať Aelin něco provede, já věděla (ok, zas až tak jistá jsem si nebyla, u té Aelin poslední dobou člověk nikdy nevěděl, co se jí honí hlavou), že je nenechá umřít… to též mělo super grády. Konec byl tedy happy ending, což mi ale tak nějak nevadilo. Stačilo mi to s tou Třináctkou a Gavrielem (což si myslím, že bylo zbytečné, ale autorka holt chtěla, aby to ještě někdo odsral, což chápu, a jelikož on měl zajímavou citovou vazbu - svého syna, tak bylo jasné, že z toho se dá něco vymáčknout. No kdyby umřel Aedion v Gavrielově náruči, tak mě asi odvezou...). Dorian ušel taky pořádný kus cesty (nejvíc podle mě Manon, Aelin ta k tomu měla vždycky nakročeno) a ke konci jsem si ho taky hodně oblíbila a zase jsme tu měly srdceryvné setkání s jeho otcem… nakonec byl Adarlanský král jednou z nejsilnějších a nejzajímavějších postav – nezasloužil si ten konec. Za mě by ta kniha mohla být o dost delší. Spousta věcí tam byla dost zkratkovitá (jako vyhnání Maeve) a některé věci tam byli jen lehounce zmíněny, než se staly skutečností (ty vyhnané víly s vlky – vůbec jsem nevěděla o co go). Takže by mi fakt nevadilo, kdyby se ohledně toho autorka víc rozepsala a klidně přidala víc řádek ohledně setkání a znovu setkání starých a nových hrdinů. Ale popravdě řečeno, to jsou jen takové pidivýtky. Myslím si, že v tomhle žánru nemá autorka konkurenci. Fakt se snažila, aby příběh nebyl přímočarý, aby ne všechny postavy byly černobílé a neustále nás něco překvapilo. Takže klobouk dolů, povedlo se jí to.... celý text

Věž úsvitu 2018, Sarah J. Maas

Že se děj přesunul k Chaolovi a Nesryn mi ze začátku vůbec nevadilo, koneckonců po tom hrůzostrašném záveru pátého dílu jsem si říkala, že když se trochu zvolní tempo, je to jen dobře. Čekala jsem nějaké to pletichaření a palácové dýky do zad, ale určitě jsem nečekala 400 stránkové cukrování Chaola a Yrene! Myslela jsem, že u toho omdlím a doufala jsem, že tyhle blbosti, jsme si odbyly v prvních dvou dílech, ale bohužel, love story is back, na škodu děje… (Zlatá Manon s Dorianem, ty se s tím nepárali, třikrát se na sebe podívali, zaplnili tím tak 10 stránek a bylo to). Ale tohle... bylo to tak utahané… bože, i ta linka s Nesryn a Sartaqem (která byla jasná hned, jak se na ní v přijímacím sále podíval a bohužel o Sartaqovi jsme se toho moc nedozvěděli) byla utahaná a pomalá, ale aspoň byla krátká… Cekově to bylo pomalé a ospalé a po díle jako byl pátý, to byla katastrofa (kdyby to byla samostatná kniha, tak bych na to měla jiný názor, ale takhle…) Nesryn je celkem fajn, ale je nemastná a neslaná, to samé Chaol, raději bych ho měla, kdyby se s nikým nesral, k čemuž má trochu nakročeno, ale nakonec se stejně s každým sere, ach bože… Těch posledních sto stránek už bylo trochu lepších, ale i tak. Nejsem úplně nadšená, co se týče Maeve, přijde mi to trošku přitažené za vlasy, já bych jí měla raději jako zlou sebestřednou vílí mrchu, ale jestli i ona bojuje proti Erawanovi, no proč ne. Na malou chvíli jsem myslela, že má autorka dost velký koule, aby Chaol umřel, a ještě takhle, když zrovna začne chodit… no nemá, ale abych byla upřímná, Chaolovi štěstí přeju. Ti sourozenci byli též fajn (tu Dunu jsem uhodla:)), ale dalo se z nich vytřískat víc. Třeba takový Kashin by určitě stál za hřích... No nic, tak jdu na poslední bitvu a jsem zvědavá, jestli budou mít čas se všichni potkat a kdo z nich všech to nakonec přežije. Jestli všichni, tak mě asi omejou, jestli všichni kromě Aelin, tak budu děsně naštvaná a jestli někdo umře, tak budu určitě brečet:).... celý text

Říše bouří 2017, Sarah J. Maas

Mimochodem jen tak pro začátek, první dva díly (a nultý) byly plné pachu nemytých těl a zvětralých piv a poslední tři jsou plné nebesky krásných můžů a žen buď se stříbřitými vlasy nebo zlatými nebo kaštanovými nebo černýmu jako noc… a s pleti do bronzova nebo do zlatova. Nic mezi tím, začíná to být nudné (nemyslím děj, bože to ne! Ale vzhled všech těch nadpozemsky krásných víláků a démonů a čarodějnic) a nějak nevím, jak si mám koho představovat, protože se mi všichni slévají. Začátek byl zase pomalejší, ale autorka psát umí, takže jsem se zachvíli začetla. To odmítnutí terrasenské šlechty Aelin jako královny, to byla teda podpásovka, já být jí, tak je všechny spálím na uhel a nechám je tam, ať si tam všichni pomřou a ani jedinkrát bych se neotočila nazpět (za moji krvelačnost může samozřejmě můj nudný a obhyčejný život). To Aelin neustále tajnůstkáření mi taky lezlo na nervy (ale pak jsem jen mohla číst s otevřenou pusou, co to zase vymyslela a to teda!). Každopádně musím přiznat, že ona a autorka jsou vždy o krok přede mnou, teda spíš o kilometry – nikdy nevím, kam se děj bude zaobírat (tedy kromě toho párování, tam je to jasné jako facka...). Ten konec s Maeve pro Aelin jsem nečekala, ani trochu. Že to Maeve udělá zajímavé, to bylo jasné, ale takhle… Musím přiznat, že Aelin a Jeřáb nepatří mezi mé oblíbené postavy, ale ten konec si fakt nezasloužila, vlastně oni oba. Pukalo mi nad nimi srdce a snad i já bych před Aelin klekla a přísahala jí věrnost a pak bych šla spolu s Jeřábem ji najít a pomstít. A to myslím vážně, jestli Maeve něco neprovedou (a tím myslím zabijou, když bude opuštěná a zlomená), tak to autorce jen tak neodpustím. Maeve je super zloduch, rovnocenný nepřítel se vším všudy, ale též si zaslouží svojí karmu (tak jako Arobynn). Koneckonců, kdyby tam nebyla ona, pouze s Erawanem by to byla jen tuctovka (ten je tam teď stejně pouze namísto mrtvého adarlanského krále a aby hrdinové měli cestou příběhem něco zabíjet). S Eleniným příběhem je to též zajímavé, ale jsem na straně Eleny, měl jí to Brannon říct a bylo by to (ale my bychom pak neměli o čem číst:)). Taky jsem ráda za Jeřábovu tlupu, hezky se to mezi nimi všemi zamotalo, i když nevím, proč byli Lorcan a Gavriel tak zoufalý, že je Maeve zbavila jejich přísahy, vždyť museli být rádi. Gavriel kvůli Aedionovi, když už nic jinýho a Lorcan kvůli Elide… třeba se toho autorka ještě nějak dotkne, zatím to má moc hezky vymyšlené, i když nevím, jak si mohli myslet, že všichni budou věřit, že Lysandra je Aelin, když nemá žádnou moc? To by přece bylo naprd, kdyby měla moc i toho v koho se promění… už tak je dost OP. Ale tak, třeba se to dočtu v dalších dílech, jak to nakonec autorka promyslela. To s tou Ansel bylo též fajné (hmm, nakonec je možná dobře, že jí Aelin nezabila a nakonec se možná ukáží i ty Terrasenští šlechtici včele s Darrowem jako k něčemu:P). S vrahy jsem tak nějak počítala, s Galanem vůbec a Manon? Že bude poslední Crochanská královna mě nenapadlo nikdy a nikde mezi řádky, vůbec mi ta možnost nepřišla na mysl. Že bude spešl mi bylo jasné hned od začátku, ale ne takhle. Popravdě řečeno někdy sama nevím, jak se Manon nakonec zachová a třeba to s Asterin, tam jsem si fakt nebyla jistá, jak se rozhodne, i v tom Zlomuvalu ne, ale jsem ráda, že se rozhodla, jak se rozhodla, a ač mám ráda, když sem tam někdo zemře, Manon je pořád moje favoritka spolu s Třináctkou a autorce bych jen tak neodpustila, kdyby mi je začala vraždit (nebo nedejbože by mi šáhla na Abraxose!).... celý text

Krvavé ostří 2017, Sarah J. Maas

Čekám na knihy z knihovny a nevím, co by, tak jsem začala číst zase tohle, i když tuhle jsem před tím nečetla. Je to pro náctileté, takže bych neměla být tak přísná. Celaena (strášné jméno, vůbec mi nejde přečíst, ale aspon nezačíná na E nebo L) je rozmazlený drzý spratek a přála jsem jí všechno špatné, opravdu. Ten začátek s tím pirátským králem a otroky byl bolestně naivní, ale jak jsem se již zmínila, je to pro náctileté, takže proč ne, autorka nám jí chtěla vykreslit, že je to sice nejlepší zabiják (haha, moc se tedy neukázala, je impulsivní, namyšlená a ne moc chytrá (tolikrát jí Arobynn napálil, mimochodem super postava), pochybuju, že v opravdovém světě zabijáků by vydržela alespoň minutu), ale i ona má své meze (chápejte – morální), takže s otročením nechce nic mít, budiž jí to k dobru). Intermezzo s tichými či němími vrahy je jako milá pohádková vsuvka (asi každý musel chtít, aby Ansel ta naše úžasná vražedkyně zabila) a konec už je o něco lepší, a to proto, že je tam tolik klamů a zrad. A dokonce i nečekané úmrtí (myslela jsem, že k vraždě krále toho podsvětí se Celaena už nedostane). Takže, Sama je mi samozřejmě líto, ale všichni jsme tvůrci svého štěstí a on si vybral to své, Celaena je nesnesitelná a nejlepší postavou ze všech je jednoznačně Arobynn. Ten se autorce povedl (už si nevzpomínám, co s ním autorka udělá ve Skleněném trůnu, ale mám pocit, že se Celaena určitě pomstí – a to mu určitě přeju:) - jenom proto, že je to dobře napsaný charakter neznamená, že mu nepřeju všechnu tu jeho karmu:)).... celý text