alef přečtené 1283

Nové povídky 2011, Zdeněk Svěrák

Obyčejné radosti i starosti nás všech - veselé, smutné, některé bolavé, jiné naopak mírně lechtivé, záležitosti všední i nevšední - to vše a mnohem víc najdeme v této laskavé knížce povídek o neobyčejně obyčejném běžném životě :-). Přesto že hned první povídka nebyla zrovna z těch veselých, přesto jsem se hned od začátku cítila tak nějak spokojeně, bylo mi s touhle knížkou prostě příjemně. ,,Ptám se sám sebe, co vlastně dělám, když píšu povídku. Jako bych našel pecku a dělal kolem ní třešeň. Nebo švestku. Podle toho, co seberu. Jádro každého příběhu jsem našel na cestě. Byl to třeba zážitek, s nímž se mi někdo svěřil, nebo jen věta zaslechnutá od vedlejšího stolu v restauraci. Moje práce spočívá v tom, že si představuju, co bylo předtím a co potom, a hledám v mateřštině slova, která dovedou vrátit dávno snědenému ovoci dužinu a šťávu. Kéž by vám to chutnalo." (text Zdeňka Svěráka na obalu knihy Nové povídky) Pane Svěráku, mně chutnalo :-).... celý text

Milión 1989, Marco Polo

Polovo vyprávění o "pohádkových" asijských zemích se stalo pobídkou pro zámořské cesty, známé bylo i Kolumbovi. V dnešní době však mnozí historikové poukazují na zvláštní nepřesnosti, kterých by se očitý svědek nedopustil. Kromě nepřesností v popisech vojenských lodí a operací, se v Miliónu neobjevuje ani slovo o takových čínských zvycích jako je pití čaje, bandážování chodidel u žen, nebo ani zmínka o Velké čínské zdi. Opravdu by něco takového opominul někdo, kdo tam tak dlouho žil? No, italští vědci se domnívají, že tam Polo nikdy nebyl, a ve své knize pouze "zkomolil", co slyšel od Peršanů (tam se asi dostal nejdále) :-). Od téhle knihy jsem nečekala příběh, ale zajímavý cestopis ... bohužel zajímavým nebyl ...dost nuda, jak píše "Denaille": ... Co je to za lidi, co jedí, co dělají, co se tam pěstuje ...a tak :-) Možná i vzhledem k výtvarné úpravě mi to sem tam přišlo jak z čítanky pro ZŠ. Nechci této knize křivdit, přeci jen mluvíme o cestopisu z 13. století, ale na druhou stranu, četla jsem literaturu daleko, daleko starší ... a rozhodně jsem se nenudila. Lituji, ale Marco Polo mě neoslovil ... pro mě zůstane zajímavým cestovatelem (nebo řekněme historickou postavou), ale rozhodně ne spisovatelem :-).... celý text

Zelňačka 1995, René Fallet

"Ve vesnici už při vší skromnosti nebylo nic. Pekařova pec vychladla zároveň s pekařem,… Čímž se podobala spoustě a spoustě namátkou vybraných vesnic. … Nebyl už ani farář. … Zbýval jistě okrskový duchovní, ale když byl pro všechny, nebyl vlastně pro nikoho. Bůh mu odpusť, vždyť probůh ujížděl jako notář od obce k obci hlásat slovo boží, žehnající ruku na volantu a s nohou na plynu, rozvážel mše, poslední pomazání, … Pánbůh už vlastně nebyl. Nebo skoro nebyl. Nebo jen malinko. Nebyl už pošťák, ať by chodil pěšky, nebo jezdil na kole, jen uspěchaný doručovatel, jezdil v dodávce, byl anonymnější než dopis a neměl ani chvilku, aby si mohl vypít skleničku. ... Kromě jiného ve vesnici už nebyl obecní blázen. Sotva obecní blázen projevil své vlohy, sebrali ho jako slepé kotě a zavřeli do blázince .... Blázni tam přišli o svou malebnou jedinečnost, nezískali ani za mák průměrné inteligence, zbláznili se dočista, hynuli nudou, až zhynuli docela, a jejich okolí z nich nic nemělo, zatímco dřív rozjařovali a povznášeli pouhou svou existencí. Byli to prostě místní blbci, a dík nim si každý slaboduchý rodák mohl připadat jako sám Šalamoun." Nemohla jsem si pomoci a ocitovala jsem část úžasného malebného úvodu téhle knížky ... často se stává, že mi několik stran trvá, než se do knihy začtu, ne však u této ... chytla mě u srdce hned od prvních řádků a už nepustila :-). Přemýšlela jsem jak nejlépe vystihnout o čem tato kniha vlastně je, a oslovila mě upoutávka na Zelňačku od Činoherního klubu: "Komedie o tom, jak je možné navázat styk se vzdálenou civilizací a jak exportovat radost ze života na jinou planetu." ... naprosto přesně vystihuje mé pocity ... tahle kniha exportuje radost ze života a to nejen na jinou planetu :-). Zelňačka je polévka, která zahřeje a potěší a zrovna tak tato knížka ... tak se do ní Vážení s chutí pusťte :-).... celý text

Záhada Modrého vlaku 2009, Agatha Christie

Detektivky většinou nečtu, jen paní Christie je pro mě čestnou výjimkou a tak si přeci jen čas od času nějakou přečtu, a mimochodem pan Poirot mě prostě nemůže nikdy zklamat :-). Když jsem tedy knihu otevřela a zjistila, že slavným luxusním vlakem cestuje (jak už to tak u pana Poirota bývá) sestava určitých "výjimečných" osobností,věděla jsem, že to bude opět bezva čtení :-). A na závěr přidávám ještě jednu zajímavost: "Knihu Záhada Modrého vlaku považovala Agatha Christie za nejhorší detektivku, jakou kdy napsala. Do psaní vůbec neměla chuť, ale potřebovala peníze. Tehdy se z ní, podle jejích vlastních slov, stal opravdový profesionál, neboť pracovala, i když se jí nechtělo. Recenze ani čtenáři autorčin názor na její dílo nesdíleli ..." ... a mně nezbývá než se přidat ... jako vždy skvělé :-).... celý text

Zničení člověka 1998, C. S. Lewis (p)

Když člověk ztratí smysl pro "tajemství" a už neumí žasnout nad "kouzlem", kterým je příroda, když se jeho přístup k ní stane čistě manipulativní, pak dojde ke "zničení člověka". Do téhle jediné věty by se dalo shrnout "poselství" téhle útlé knížky :-). A teď trochu obšírněji: Podle Lewise je proces, který vede k tomu, že si člověk snaží podmanit přírodní síly, ve snaze nechat je "pracovat" pro sebe, patologický a povede k vlastnímu sebezničení. To, před čím Lewis varuje je "nový" způsob výchovy a vzdělávání (postavený čistě na vědeckých poznatcích), podle něj povede k tomu, že budoucí generace už nebudou schopné samostatného uvažování, budou "vytvarované" podle určité vědecké představy, budou čím dal "slabší", protože morálka se pro ně stane jen "obyčejným vedlejším subjektivním produktem fyzických a ekonomických situací člověka". Pro Lewise je kritériem "správnosti" výchovy "... víra, že určité postoje jsou skutečně pravdivé a jiné skutečně nepravdivé", a to bez ohledu na to, jestli to tak člověk cítí, nebo ne. Lewis mluví o "objektivní hodnotě" - takové, která si je podobná ve všech svých formách (najdeme ji u Aristotela, Platóna, stoiků, v křesťanské i orientální filozofii) - je to podle něj jediný možný způsob posuzování hodnot: "... pokud vůbec máme mít nějaké hodnoty, musíme přijmout, že platí absolutně ... pokud nic není zřejmé samo o sobě, potom nic není závazné ..." .... celý text

Třetí přání 2004, Robert Fulghum

Čtu neustále, ... ovšem důvody, proč po některé knize sáhnu, bývají různé, čtu, když potřebuji něco znát, čtu, když potřebuji něco zjistit, čtu, když si chci odpočinout, ... a také čtu, před spaním (pro určitou potřebu spokojeného usínání :-)... a ke každé z těchto činností potřebuji jiný typ knihy. Třetí přání jsem si zařadila právě do skupiny "příjemného usínání" ... čtení není náročné ... můžeme se nechat unášet dějem, společně s hlavními hrdiny se ocitneme jednou uprostřed rozvalin starověké krétské kultury, poté se přesuneme do zahrady v Giverny, v níž žil a maloval Claude Monet, budeme jezdit vlaky z Madridu do Barcelony a z Paříže do Londýna, létat letadly z Evropy do Ameriky, plavit se lodí po oxfordském vodním kanálu. A všude budeme Svědky, stejně, jako hlavní hrdinové této knihy, budeme svědky jejich životů. Pocity z téhle knížky naprosto dokonale popsal v komentáři pode mnou "tanuki": "Všichni tři jsou děsně inteligentní, nekonformní, finančně zajištění, nezávislí, s hlubokými znalostmi všeho možného vědění, od vesmíru přes filosofii, dějiny až po botaniku. Všichni mají, jaké to štěstí, slabost pro nonsensovou poezii, skvěle si rozumí, vlastně až tak moc, že si téměř čtou myšlenky" ... ale nenechte se odradit :-), je to opravdu milá knížka :-) ... a opravdu překrásně ilustrovaná.... celý text

Stopařův průvodce Galaxií 2002, Douglas Adams

Moje první pocity, když jsem se začetla do téhle knihy? Nadšení až okouzlení :-) ... humor, postavený na jednom jediném základním pravidle - ve vesmíru je možné úplně všechno. A pokud v něm chcete přežít, musíte vědět, kde máte ručník :-). A protože je ve vesmíru možné vše, je možné i to, že jsou vesmírné problémy (např. jak postavit mezigalaktickou dálnici) tak podobné těm našim, pozemským: "Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že taková spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru rozhodli, kde vlastně chtějí být." Zrovna tak, jako když si my, pozemšťané vybíráme reprezentativní hlavu státu, zjistila jsem, že se vlastně řídíme mezigalaktickými zvyklostmi: "Proto je za prezidenta vybírán vždycky sporný typ – provokativní a zároveň fascinující. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž odvracet od ní pozornost." A vážení, pamatujte, že: „Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy ... jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch." A tak pusťte problémy z hlavy ... a bavte se :-).... celý text

Pí a jeho život 2004, Yann Martel

Z téhle knihy mám rozporuplné pocity, námět téhle robinsonády je rozhodně originální, ale ... Na jedné straně krásný, idylický začátek, sympatická Patélovic rodina, popisy zvířat, jejich zvyků, vč. "varování", jak nebezpečná mohou být (a Pí to všechno ví, vždyť vyrůstal v zoo) ... a pak přijde konfrontace s největšími světovými náboženstvími ... a tady musím říci bohužel - pro mě nejméně uvěřitelná část knihy ... ano dokážu uvěřit tomu, že 16-ti letý chlapec v konfrontaci s neuvěřitelnou silou oceánu dokázal přežít 227 dní ve společnosti tygra sám na voru (strach - jak bylo citováno v příspěvku "Prostě-já" dokáže být neuvěřitelným pohonem, věřím, že dokáže zmobilizovat lidské síly až téměř za všechny myslitelné hranice a tak využít i zkušenosti, které získal vyrůstajíc v zoo, ... přijmu-li tento příběh jako robinsonádu, je skvělý, je bezvadný, ... ... jenže je tu ta jeho druhá rovina, duchovní, a tady musím říct, bohužel. Autor nám na začátku říká, že uslyšíme příběh, po kterém uvěříme v Boha ... já ho bohužel neslyšela, stránky mluvící o víře mi přišly "ploché", až laciné: „Pokud hinduismus plyne jako Ganga, křesťanství se hemží jako Toronto v dopravní špičce.“ ... "Bůh nechal zemřít svého syna Ježíše pro lásku ..." ... když jsem tohle četla, vzpomněla jsem si na jiného autora, kterého jsem měla ze začátku ráda a dnes poté co napsal spoustu knih s opakující se tematikou, mi už připadají jeho knihy čím dál lacinější - myslím tím Paula Coelha, který se téhle tematice osobního rozvoje a cesty k víře hodně věnuje. Ano bohužel mi tyhle pasáže přišly podobné Coelhovým posledním, a podle mně málo povedeným. Mně se to prostě nelíbilo, nebylo to uvěřitelné a tak mě to ani nebavilo. 3* které dávám jsou za skvělou robinsonádu, krásně napsanou a příjemnou na čtení ... to mě bavilo a to bylo skvělé :-). "Díky zoologické zahradě svého otce jsem měl to štěstí, že jsem mohl strávit bezpočet hodin jako tichý svědek vysoce vznešených, nesmírně mnohotvárných projevů života, které krášlí naši planetu. Života tak zářivého, hlučného, podivného a křehkého, že omračuje smysly."... celý text

Lety a pády 1986, Vladimír Renčín

S touhle knížkou jsem strávila dnešní příjemný až poetický podvečer :-) ... nelituji ani minuty času s ní strávené ... pobavila, uvolnila ... a tak celkově potěšila :-).... celý text

O třech podivných tovaryších 1979, Václav Říha (p)

Tak se poslední dobou probírám knihovnou a našla jsem pár polozapomenutých "pokladů", tahle knížka je mezi nimi. Vzpomínám si na pohádkové dobrodružství "šikovných" tovaryšů, kterak získávali princeznu :). Plus ode mě dostávají také krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové. Škoda jen, že jsem si na tuhle knížku nevzpomněla, když byly děti malé, ale snad se ještě bude hodit :-).... celý text

Nová nůše pohádek dětem pro radost a velkým k zamyšlení 1980, Helena Šmahelová

Před časem jsem ji znovuobjevila v knihovně, ... jedna z knížek mého dětství. Už jako malá jsem hodně četla a kromě mých oblíbených pohádek od Němcové, to byla i tahle knížka, kterou jsem měla ráda. Hodně napoví už jen sám obsah téhle knížky, namátkově: Helena Malířová - Paleček hrdina, Karel Čapek - Velká kočičí pohádka, Václav Říha - Ach, Josef Čapek - Můj tlustý pradědeček a loupežníci, Vojtěch Martínek - Pták Žal, Vladimír Neff - Pohádka se špatným koncem, ... a další krásné pohádky, mj. krásně ilustrované. Tak například pohádka od Josefa Čapka - Můj tlustý pradědeček a loupežníci, je původní, později byla upravena a přejmenována na První loupežnickou pohádku – O tlustém pradědečkovi a loupežnících - tak ji můžete znát z Devatera pohádek (výběr 2. od Karla Čapka). Jen pro zajímavost: myšlenka zasadit pohádky na určité místo se zrodila v hlavě Josefa Čapka. Zařadil je prostě tam, kde mu je vyprávěli, kde si všechny ty víly, hejkaly i loupežníky jako kluk představoval. ... „Na počátku byla jeho pohádka o tlustém pradědečkovi, kde tuto možnost jen naznačil. Jeho bratr Karel rychle pochopil, jak geniální nápad to je, rozvedl jej nejprve ve své Pohádce psí a k dokonalosti dotáhl v ostatních, hlavně ve Velké doktorské pohádce. Od něj to pak převzali i jiní tvůrci tohoto žánru - Jan Drda, Josef Lada a Václav Čtvrtek,“ upozorňuje Aleš Fetters, autor malebného místopisu pohádek bratří Čapků. Někdy se zajeďte podívat do severovýchodních Čech, kde se jejich kouzelné příběhy odehrávají ... třeba se tam potkáme :-).... celý text

Bridget Jonesová: Láskou šílená 2014, Helen Fielding

Kapesní básně 2004, Jiří Žáček

Čím je pro mě poezie? ... na tuto otázku pan Žáček na svých stránkách napsal: " ... je to způsob myšlení hlavou i srdcem, ... permanentní pokus obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném dysharmonie ... " A na otázku: Proč píšu básně? ... odpovídá, že "je to z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti ... jako trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí ... a jedinečná možnost porozumět sám sobě ... a skrze sebe světu ..." A tohle je přesně důvod, proč pana Žáčka obdivuji a čtu jeho básně :-). Tužka "Záleží hlavně na tuze, jestli text dojme nebo raní. Tvrdá nám škrtá iluze a měkká píše něžná psaní."... celý text

Mort 1994, Terry Pratchett

S každou další přečtenou knihou Terryho Pratchetta začínám toužit po další a další ... tohle čtení pro mě opravdu začíná být návykové :-) a tak se mi pomaloučku odhaluje nový ... (možná jen zdánlivě) "jiný svět": "Vědci vypočetli, že pravděpodobnost existence něčeho tak výjimečně nesmyslného je zhruba několik milionů k jedné. Jenže mágové zase spočítali, že při pravděpodobnosti, že se nějaká věc může přihodit s pravděpodobností milion ku jedné, přihodí se pravidelně devětkrát z deseti případů." „Aha, už to chápu. Lidé nechtějí vidět to, co podle nich nemůže existovat.“ A tak jsem stále pevněji rozhodnutá přijít na kloub téhle "logice, ležící v pozadí vesmíru": "Když dával Stvořitel svět dohromady, měl spoustu skvělých nápadů, ale rozhodně k nim nepatřil záměr, aby svět byl srozumitelný." A protože: "... i s nekonečností vesmíru se člověk lépe vyrovná, když si ji představí jako řadu malých částí." ... budu postupovat pomalu, ... knížku po knížce ... a už teď se těším na další :-).... celý text

451 stupňů Fahrenheita 2001, Ray Bradbury (p)

" ... v telestěnách napěchujeme do lidí údaje, které nejsou nebezpečné. Zahlť lidi fakty, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že srší informacemi. Potom budou mít pocit, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, budou spokojeni, protože fakta tohoto druhu se nemění.“ „ke čtení potřebujeme čas a hodnotu, o čem kniha vypráví. Času je sice hodně, ale nemáme čas přemýšlet. Televizor řekne, co si máte myslet a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu, žene vás tak rychle, že mysl nemá čas, aby protestovala: 'vždyť je to nesmysl'“. "… a všechno je hrozně abstraktní. A v galeriích — byl jste tam někdy? Všechno abstraktní. Všude jen a jen tohle. Strýček říká, že kdysi to tak nebylo. Před mnoha lety prý obrazy něco vyjadřovaly, a dokonce na nich byli lidi.“ "Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo ‚intelektuál‘ stalo nadávkou, jak si také zasloužilo. Z neobvyklých věcí máš vždycky strach." Pozoruhodné, ... jak tyto myšlenky, jsou stále víc aktuální! Mrazí v zádech z toho, jak jsou lidé čím dál víc "naplňováni" prázdnými myšlenkami, ... vzpomeňte si na to, až budete sledovat večer televizní noviny a hned potom nekonečné seriály :-), vzpomeňte si, až se Vaše děti budou odpoledne učit do školy zpaměti kilometry vzorečků a pouček, aniž by věděly PROČ! "„Pane Fabere, zeptám se vás na něco trochu neobvyklého. Kolik se u nás zachovalo výtisků bible?“ „Nevím, o čem mluvíte!“ ... „A kolik výtisků Shakespeara a Platona?“ „Žádný! Vždyť to víte stejně dobře jako já. Žádný!“ ... Žádný. Samozřejmě že to věděl z požárnické statistiky. Ale nějak to chtěl slyšet ...... celý text

V genech není všechno 2012, Robert Boyd

V základních rysech se lidské společenství v podstatě podobá jiným sociálním uskupením savců, shodné rysy můžeme pozorovat např. u šimpanzů, a nejde tu o podobnost nahodilou, základní rysy všech vytvořených lidských společenství zůstávají hodně podobné rysům jiných savců, nesmíme ale zapomínat také třeba na mravenčí společenství, i ta vykazují charakteristické kulturní znaky, jako společné bydlení, kastovní determinace, organizace, péče, populační politika, tykadlové obřady, rituály, výchova, aj. Z tohoto úhlu pohledu nám pak nezbývá než říct, že lidské chování je výsledkem přírodního výběru a tedy, ovlivněno geny. Na druhou stranu tu ale máme naši specifickou kulturu, která se vyvíjí po své vlastní samostatné dráze? Možná, svým způsobem ano, možná předstihla v jistém smyslu tu biologickou (darwinovskou) evoluci, ovšem, nesmíme zapomínat na to, že vývoj člověka se uchýlil tímto směrem, protože se v populaci rozšířily geny, které člověka „předurčily“ k tomuto vývoji, tím, že jedincům s těmito rysy dal větší šanci se rozmnožit a tím přežít. Genetická evoluce tak svým přirozeným výběrem zvýšuje šance, nebo spíš možnosti kulturní evoluce, umožnila tak její rychlý vzestup a naopak, kultura ji to "oplácí", zvětšuje genetickou způsobilost těch, kdo ji maximálně využívají. Pro ty, koho zajímá, jak a za jakých podmínek se rozvinulo naše, lidské, společenství, mohu knihu jen doporučit.... celý text

Bára, Mates & zelený škraloup 2009, Metoděj M. Alexa

Koupeno pro syna ... četli jsme spolu a mně to taky bavilo :-) ... těšila jsem se na večer až si zalezeme do postele a pustíme se spolu s Bárou a Matesem ... do světa za skříní :-).... celý text

Zavátý život 1941, Josef Augusta

Koupeno pro syna ... s potěšením jsem četla spolu s ním (na střídačku :-) ... krásné obrázky (které ale víc potěšily mně ... nostalgie je prevít :-)

Vesmír plný umění 1999, John D. Barrow

Vznik zárodků myšlení a vznik našeho jazyka je klíčovým mezníkem na naší cestě od nemyslících organismů k společenské lidské bytosti. Naše genetická výbava nám umožnila, aby se náš mozek vyvinul dostatečně složitě pro vznik vědomí, a právě z něj vychází naše společenské struktury. Náš mozek uzpůsobený k předávání informací, přenosu zvuků, nám umožnil náš masivní rozvoj (získání a přenost ohromného množství informací), který nezůstal omezený na místní geografii, počasí, místa, kde lze nalézt potravu, atp., jak je tomu u jiných živočišných druhů. Díky našemu mozku jsme schopni přežít v našem světě rychle se měnících a stále nově vznikajících informací, dokážeme předvídat budoucí události, připravit si alternativy, a tak měnit své chování a reagovat na změny, kterým jsme neustále vystavováni. Naše metody uchování informací (např. v psané nebo zvukové podobě) nám umožňují jejich přenos a následnou možnost korekce na základě nově získaných dat. … Doporučuji, ... a to každému, koho zajímá příběh o vzniku našeho specificky lidského způsobu myšlení, o vzniku našeho jazyka, o pojetí svobody, a o spoustě dalších neméně zajímavých tématech.... celý text

Žena pro třetího krále 2008, Ludmila Vaňková

Paní Vaňková je pro mě Paní spisovatelkou, vytvořila nejen román založený na historických faktech, ale především nádherný, zromantizovaný, a přesvědčivý příběh. Malá holčička Richenza se setká s posly českého krále Václava II., a zatímco Hynek z Dubé jedná s Přemyslem, Jindřich z Lipé na seníku vypráví Richenze pohádku ... o malé princezně a třech králích ... Soužití Elišky Rejčky a Jindřicha z Lipé bylo už v jejich době obecně známé a na středověké poměry opravdu neobvyklé, přesto tolerované: ,,a Rejčka k němu přimkla celou žíznivou duší, málo dbajíc o to, že tím překračuje zvykem posvěcené tradice královských vdov i dobové názory mravností." (STLOUKAL, K. Královny, kněžny a velké ženy české). Mnozí historikové tvrdí, že šlo o mocenský záměr, ale já budu ráda věřit tomu, že v sobě prostě jen dva vlivní a mocní lidé našli zalíbení a lásku :-). Ráda jsem se ponořila do tohoto příběhu, kde historie vytvořila kulisu pro "obyčejný" (nebo možná neobyčejný) lidský příběh.... celý text