alef přečtené 1283

Merde! Rok v Paříži 2007, Stephen Clarke

S doznívajícím úsměvem a příjemným pocitem po dočtení poslední stránky se ptám, v čem se skrývá kouzlo téhle knížky? Autorův humor mi je celkem sympatický. Podle mého naprosto přesně, vtipně a výstižně líčí ten "odvěký boj" :-) ... Francouzů a Angličanů, ano ... proč k jejímu přirovnání nepoužít teorii her :-) ... autor kápl na to pravé ... "klasická půjčka za oplátku" ... mě to bavilo :-): "... my (angličané) jsme se jenom posmívali jejich přízvuku a taky frňáku generála de Gaulla, a od té doby je prý jen v jednom kuse prudíme svým nechutným jídlem a pokoušíme se ze světa vyhladit francouzštinu. Proto nastavěli (francouzi) tábory pro uprchlíky hned vedle vjezdu do Eurotunelu a odmítají jíst naše hovězí, ačkoli už to je roky, co je podle odborníků bezpečné. Permanentní půjčka za oplátku, ... Nejezdi tam. A já mu na to: milej zlatej, je mi líto, ale musím tam jet a ověřit si, jestli s tím spodním prádlem nekecáš." Dočteno, zavřu oči ... a stále jako bych cítila tu "příjemnou" :-) vůni francouzského sýru, ... prostě zjišťuju, že se mi bude po Paříži (viděné Paulovýma očima) stýskat :-).... celý text

Lehké fantastično 1993, Terry Pratchett

Přiznávám, tenhle "jiný" zeměplošský svět, který od toho našeho není až zas tak jiný, mě naprosto okouzlil. Jsem přesvědčená, poté co jsem si „prostudovala“ zeměplošské teorie: „Vesmír, … tvrdili, existoval díky vyváženosti čtyř základních sil, které nazývali Nadpřirozeno, Přemlouvání, Nejistota a Nasranost …“, že všichni pocházíme z jednoho vesmíru: „ … čím dál tím častěji mluvili o tom, že je na čase, aby magie zmodernizovala především svůj image, a že už by se konečně měli přestat patlat s voskem a kousky kostí a vybudovat celému odvětví dobře organizovanou základnu. Žádali rozběhnutí výzkumných programů a třídenní sjezdy v hotelích, kde by si mohli v klidu ve svých novinách přečíst články s názvy jako Kam kráčíš, geomantie? nebo Úloha sedmimílových bot v současné společnosti.“ „Dělal si množství poznámek, na stěně ve své kanceláři měl obrovskou mapu, která se hemžila barevnými špendlíky, vlaječkami a čarami. Nikdo jí nerozuměl, ale vypadala velice efektně.“ Najde se také mnoho důvodů, proč nám může být Mrakoplaš velice blízký: „Mrakoplašovi se zadrhl hlas. V debatní místnosti jeho mozku vyskočilo několik emocí najednou a začaly se překřikovat. V čele se chvilku držela Úleva, pak ji ale odkopl někam do kouta Šok a nakonec se do čela protlačilo Ohromení. Hrůza se pustila do boje s Pocitem ztráty a jejich zápas skončil, když se z nejbližších dveří vynořil Stud, aby se podíval, co se to tady vlastně ke všem čertům děje.“ „Co budeme dělat?“ rozhlížel se Dvoukvítek. „Zpanikaříme?“ navrhl Mrakoplaš s nadějí. Vždycky si myslel, že nejlepší cesta k záchraně je zpanikařit. Jeho teorie vycházela z toho, že se lidé, kteří se v minulosti setkali se šavlozubým tygrem, dali rozdělit zhruba na ty, kteří zpanikařili a utekli, a na ty druhé, kteří zůstali stát na místě.“ Dozvíme se samozřejmě také mnoho poučného: " ..., že pyramida skrývala bludiště tajných chodeb, jejichž stěny byly ozdobeny nápisy zachycujícími destilovanou moudrost mudrců Tsortu. ..., že součet její výšky a délky dělený polovinou šířky se rovná přesně číslu 1,67563, což je téměř na chlup 1 237,98712567 násobek rozdílu vzdálenosti Zeměplochy od Slunce a váhy malého pomeranče." "... že na Ploše zatím nikdo nevymyslel psychiatrii. Mrakoplašovi nikdy nikdo nestrčil pod nos rozmazanou inkoustovou skvrnu, aby zjistil, jestli v mládí neztratil na půdě oblíbenou hračku." Knihu, jejíž slova jsou zábavná, poučná, ironická, humorná, ... pobaví, pohladí po duši, přitom nutí k zamyšlení (jestlipak my nakonec nežijeme také na takové zeměploše) ... takovou knihu si vždycky ráda přečtu. .... celý text

Pilíře země 2001, Ken Follett

Kdybych před četbou této knihy nečetla naprosto uchvacující Husitskou trilogii od Sapkowského ... možná by mě tako kniha zaujala ... jenže já přečetla i báječnou Martinovu ságu Píseň ledu a ohně ... obě syrovým, drsným a naprosto fascinujícím a strhujícím způsobem popisují středověk. Jak se píše v komentáři pode mnou (CeP): "je mnoho mnoho lepších knih :-) ... a ještě si dovolím citovat jeden komentář (Vikina333): "Kdybych nepřečetla mnohem více lepších knih, možná bych dokázala tuto knihu více ocenit, ale za mnoho knihami pokulhává (obsahově i formou)... Nevím, zda je to překladem, ale některé věty (i pasáže) mi přišly jako pro náctileté... ". Hned v úvodu mě odradil na můj vkus moc chvástavý autorův úvod, chválící sama sebe, následoval úvod do děje, který bych přirovnala k středoškolskému pokusu o příběh ... nějací zedníci dělaji to a to, nějaká babka si tu staví stánek, ... kluci čůrají na popraviště ... odsouzenec s sebou žuchnul ... rozjezd tedy naprosté zklamání! Když už si ale nějakou knihu vyberu (tuhle jsem si vybrala na základě pochvalných komentářů) nerada se "vzdávám" ... první reakcí bylo ji odložit, ale ... když se při psaní tohoto komentáře dívám pod sebe na ty pochvalné pod sebou, ... zkusím jí dát druhou šanci ... třeba svůj komentář ještě změním :-). Dopsáno v únoru 2015: ... snažím se, snažím, ale jde to ztuha ... asi si tuhle knihu musím "dávkovat" ... po cca 250 přečtených stranách knihu opět na chvíli odkládám ... není v ní to "něco" co člověka nutí číst dál a dál, dokud příběh neskončí ... ta nutkavá potřeba "vědět jak to bude dál" mi v této knize prostě chybí.... celý text

Bez haléře kolem světa I. 1921, Harris Franck

Stará kniha nalezená u babičky na půdě. Hned mně zaujala, nejprve dobovými fotografiemi, pak jsem se do ní začetla. V prvé řadě jsem si musela zvyknout na způsob vyjadřování autora, který je samozřejmě dnešnímu na hony vzdálený, ale na to si za chvíli každý zvykne a pak už se můžete vydat s autorem na jeho dobrodružnou cestu, na kterou by si troufl málokdo. Dost často se našemu poutníkovi stávalo, že neměl nejenom kde spát, ale ani co jíst, byl někde v pustině a spal pod širákem. No klobouk dolů :-) ... musím obdivovat jeho vytrvalost, umíněnost s jakou se rozhodl v cestě pokračovat a často velkou dávku odvahy a "drzosti" díky které se dostal tam, kam potřeboval.... celý text

Žítkovské bohyně 2012, Kateřina Tučková

Fascinující! Bylo mi ctí a potěšením tuto knihu číst už od prvních vět. Ano, je to opravdu příběh o ženské duši a magii a také o malé části naší historie. Pochopit, co se vlastně na kopanických kopcích odehrávalo bylo úžasným dobrodružstvím. Objevovat moudrost bohyní: "Že je někdo doktor, neznamená, že ví všechno! Jak já znám doktory, tak ani ten lepší, ani ten horší nevědí ani to nejzákladnější – že totiž nemoc těla je i nemoc duše. To bylo to první, co mě moje mamka naučila, a oni se k tomu nedopracovali doteď." Vyprávění doplněné o citace ze zdrojů, které autorka prostudovala mě nadchly ... teprve ze strohých úředních hlášení je možné plně pochopit tu bezmoc, která bohyně po celá ta léta provázela (čarodějnické procesy, slídění SS, později STB), umocněnou jednoduchostí a nevědomostí lidí z tohoto drsného a chudého kraje. Neobyčejné ženy žily v Bílých Karpatech. "... tato mračna zakalená a búřlivá povětří zažeň, jakož i všeckny neřesti v nich škodlivé, krupobití, hromy a blesky... prosíme, rozežeň a zkaž Bůh všemohúcí!"... celý text

Broučci 2004, Jan Karafiát

Trápení, smrt a trochu radosti ze života ... spojené v neobyčejnou pohádku. Mnozí se nejspíš zamýšlejí, jestli tenhle příběh je ještě pohádka i pro malé děti. Jsem přesvědčená, že tenhle příběh je pohádkou pro každého, jen se prostě i těm nejmenším snaží ukázat všechny "verze života", ... tedy i takový život, který není zrovna radostný, a taky, že i to prostě k životu patří ... a v tomto směru před panem Karafiátem smekám ... příběh je napsaný tak krásně a poeticky, že i dospělému na konci ukápne slzička a malé děti ... nevyděsí :-). Myslím, že přesně tohle je ideální knížka pro předčítání ... příběh, který bychom měli prožívat s dětmi ... pohromadě :-).... celý text

O psaní: Memoáry o řemesle 2005, Stephen King

Odhalené vzpomínky z dětství - smutné i veselé u kterých jsem se opravdu pobavila - nám ukazují spisovatelské začátky Kinga, jako "sběratele" zamítavých dopisů od nakladatelství. Ovšem štěstí přeje připraveným, proto nám King hnedle ukazuje, co je třeba, k rozjetí slibné spisovatelské kariéry, a tak si připravte potřebné "nářadí" a můžete to zkusit také, King nám dává příležitost "nakouknout mu pod pokličku" :-).... celý text

Malevil 1974, Robert Merle

Fikce laděná do příjemné a poklidné atmosféry francouzského venkova ... rozvíjí se tak nevinně, přes dospívání a podrobnosti z života Emanuela a jeho přátel a když "to" udeří, sedí poklidně ve sklepě a stáčí víno ... drsnost a krutost světa "potom" je zmírněná částečným zidealizováním hrdinů i událostí ... v tom je tahle kniha jiná ... a mně to bavilo. Není nutně potřeba syrový a drsný popis světa "potom", abychom přijali fakt, že v "novém světě" už stará pravidla pozbývají platnost a že je potřeba si stanovit nová a jiná ...... celý text

Tanec s draky 1 2012, George R. R. Martin

Já také, jak bylo uvedeno níže v komentáři, už prostě musím vědět, jak to dopadne. Draci vyrostli, příběh se rozvinul do ohromné šíře a přesto se všechny ty nitky osudů a dílčích příběhů pomalu, ale jistě začínají přibližovat k zatím jen v náznacích tušenému (nebo netušenému?) cíli. Po jedné z těch nitek kráčí Tyrion (jeden z mých oblíbenců): „Ve správných rukou může být kniha stejně nebezpečná jako meč,“ řekl Haldon. „Vynasnaž se mne dnes porazit, Yollo. Hraješ cyvasse stejně špatně, jako padáš.“ „Snažím se tě ukolébat k falešnému pocitu sebedůvěry,“ řekl Tyrion, zatímco rovnali svoje figurky na protilehlé strany hrací desky. „Ty si myslíš, že jsi mne naučil hrát, jenže ne vždy jsou věci takové, jak se zdají. Nenapadlo tě, že jsem se té hře možná naučil od pána sýrů?“ „Illyrio cyvasse nehraje.“ Ne, pomyslel si trpaslík, ten hraje hru o trůny, a ty a Griff a Kachna jste jen figurky, které posunuje, kam chce, a které obětuje podle potřeby, stejně jako obětoval Viseryse. „V tom případě padá vina na tebe. Jestliže hraju špatně, je to tvoje dílo.“ Půlmistr se zachechtal. „Yollo, až ti piráti podříznou krk, budeš mi opravdu chybět.“ „Nechceš se se mnou vsadit o výsledek?“ Půlmistr zvedl obočí. „O kolik?“ „Mince nemám. Budeme hrát o tajemství.“ Buďme proto ve střehu, ještě zdaleka nejsou věci takové, jaké se zdají, jak řekl Zelenověštec: "Lidé žijí svoje životy polapeni ve věčné přítomnosti, mezi mlhami paměti a mořem stínu, které je vším, co víme o dnech, jež přijdou." A tak věřím, že pokračování nám ještě přinese mnohá překvapení na která se už teď těším.... celý text

Ptačí vodopády 2007, Wilbur Smith

Afrika jako stálá inspirace. Pokaždé, když zatoužím přečíst si knihu nabitou dobrodružstvím, akčním dějem a úžasným popisem krásné africké divočiny, má volba je jasná. Líbí se mi i to, že se knihy opírají o reálná historická fakta a zároveň je v každé z nich vidět autorova láska k Africe. Od Smitha jsem přečetla již hodně knih a ani tentokrát mě nezklamal.... celý text

Kafka na pobřeží 2006, Haruki Murakami

Naprosto pohlcená příběhem jsem dočítala poslední stránky. Číst tuto knihu nebylo vůbec jednoduché, význam vět, souvislosti ... dějové zvraty ... překvapivé pointy ... nakonec se musíme smířit s tím, že v příběhu je možné téměř vše a každý, kdo si ho přečte si z něj může odnést něco naprosto odlišného. Příběh je úžasnou kombinací fantasy, místy až hororu, erotických scén, a pak také (možná trochu překvapivě, protože jde o japonského autora) odkazů k západní filozofii (ale také evropské vážné hudbě). Jak říká pan Óšima, náš svět je samá metafora. " ... na světě existuje něco, čemu se říká ironie osudu. ... v řecké tragédii je to úplně základní pohled na svět ... hlavní úlohu přitom nesehrají slabé stránky hrdiny, ale naopak ty lepší. ... Lidi nezavlečou do tragické situace jejich nedostatky, ale právě jejich přednosti. Jen se podívej na Sofoklova krále Oidipa, toho nepřivede do neštěstí nějaká lenost, nebo hloupost, ale hlavně jeho odvaha a poctivost. V tom je právě ta nevyhnutelná ironie osudu."... celý text

Město na obzoru 1996, Anton Gill

Detektivka s mizerným historickým pozadím, taková kniha na rozptýlení na středně dlouhou cestu vlakem.

Veronika se rozhodla zemřít 2000, Paulo Coelho

"Všechen ten chaos v našem světě pramení z přemíry pořádku - společnost má stále víc pravidel a zákonů na obcházení těch pravidel - a nových pravidel na obcházení těch zákonů ... a lidé se pak bojí vybočit z toho neviditelného řádu, který řídí život všech." ... zákony holt nebyly stvořeny k tomu, aby řešily problémy. Žijeme ve světě spoutaném pravidly a konvencemi, ale mohli bychom bez nich žít? Ať už se podíváme do historie na jakékoli společenství, které lidé vytvořili, najdeme mnoho stále stejných institucí, řídících se stále stejnými (podobně založenými) pravidly, jako jsou: láska, manželství, tabu, obchod, ale také např. homosexualita, šílenství, incest apod. Lidé prostě bez pravidel neumí žít, vždy a stále znovu si nějaká vytvářejí. Společnost, tak jak ji chápeme, není bez pravidel možná. Ovšem to, jaká pravidla to budou, která uznáme za obecně platná a kterými se budeme řídit, je už na nás, a to i přesto, nebo možná právě proto, že jsme při jejich vytváření podmíněni zvyky a konvencemi, neméně důležité je také vědět, že to víme. Jak už jsem uvedla u knihy Ďábel a slečna Chantal, série "A dne sedmého ..." patří, spolu s Alchymistou, mezi to nejlepší, co Coelho napsal.... celý text

Kdo chytá v žitě 2000, J. D. Salinger (p)

„Měla bys někdy chodit do klukovský školy. Jednou to zkus,“ povídám. „Jsou tam samí tajtrlíci a neděláš tam nic jinýho, než že študuješ, aby ses toho dost naučila a byla dost chytrá a jednoho krásnýho dne si mohla koupit nějakej pitomej cadillac, a v jednom kuse musíš dělat, jako že ti není fuk, jestli fotbalový mužstvo prohraje, a celej den neděláš nic jinýho, než že vykládáš o holkách a o chlastu a o sexu, každej tam patří k nějaký pitomý, prašivý partě, která táhne za jeden provaz. Kluci, co jsou v basketbalovým mužstvu, táhnou za jeden provaz, katolíci táhnou za jeden provaz (…).“ Tento krátký úryvek je charakteristický pro celý příběh, o chlapci hledajícím svou vlastní identitu, vzpírajícím se průměrnosti. Odmítá žít podle konvencí a zuřivě se brání stereotypům. Na svůj věk hodně komplikovaná povaha. Zajímavé čtení, ve mně vyvolávající rozporuplné reakce, od pocitu, že v něm nenacházím, to co bych tam chtěla mít (humor se mi opravdu hledal těžko), až po chvilkový úžas nad tím, jak autor dokáže pozorovat a posléze popsat celou škálu těch běžných, nudných, zajímavých, nepříjemných, pubertálních, jednoduchých, a různě průměrných lidí.... celý text

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti 2012, Ransom Riggs

Projděme mohylou ... octneme se na ostrově, kde svítí slunce a stojí zde velký dům, o kterém Jacobovi vyprávěl dědeček. Ony domnělé pohádky, byly pravdivé víc, než jsme spolu s Jacobem zprvu ochotní si přiznat. Vše byla pravda! Čas jakoby se zastavil. Jenže co když toto zjištění o pravdě je pouze malý střípek všeho? Nakonec nemáme na vybranou. Když do sebe všechny události zapadnou, jsme přinuceni přijmout spolu s Jacobem svůj úděl a pokračovat v dědečkových stopách. Zjistíme tak, že existuje cosi, jako paralelní realita, a že někteří lidé nejsou tím, kým se zdají.... celý text

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Páni! Murakamimu skláním hlubokou poklonu, po dočtení jsem sotva popadala dech. Murakamiho cesta do hlubin lidské duše byla naprosto dokonalá ...od prvního řádku do posledního slova: "Obraz studny, kterou jsem na vlastní oči nikdy neviděl, je ... v mé hlavě nesmazatelně vypálen. ... To jediné co o studni bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je ta díra až po okraj plná tmy Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařili ze všech temnot, co jich na světě je." "V krabici se sušenkama je spousta druhů sušenek a ty máš některý z nich rád a některý ne. A když sníš nejdřív ty, co ti chutnají, zbydou ti nakonec jen ty nedobrý. Myslím, že se těm nedobrejm nedá vyhnout, takže když skousneš nejdřív je, zůstanou ti pak už jen ty lepší. A život je něco jako taková veliká krabice sušenek:"... celý text

Boží bojovníci 2005, Andrzej Sapkowski

Tato kniha je výzva (předpokládá docela široký rozhled, historický, slovní zásobu, ...), je v ní mnoho latinských, německých slovíček, citátů, také hodně různých středověkých názvů, ovšem, to vše má svůj důvod - dokresluje středověkou atmosféru. Pak se tedy můžeme přenést do husitské Prahy, vidět, jak zastánci kalicha vzbuzovali strach v celé Evropě, můžeme, spolu s Reynevanem, sledovat jednu legengu - protože ... nic není takové, jaké se zdá: "Zmenšuje se nám svět a o něco chudne - totiž o legendy. ... Každou chvíli se některá rozplyne jako dým. Každou chvíli jsme chudší o jeden sen. Jenže když umírá sen, na jeho uprázdněné místo padne stín. A ve stínech, zvláště když i rozum usíná, se často probouzejí strašidla." Historie se chová jako utržená z řetězu a ukazuje čeho všeho je schopná. A Reynevan? Reynevan nám zmoudřel: "Zmoudřel jsi, Reynevane, dokazuje to tvé jednání se Smiřickým. Byl ve tvé moci, vydán ti na milost a nemilost. A ty? Pustils ho na svobodu. Stále ještě roztrpčen bratrovou smrtí, veden touhou po pomstě a přesto jsi ho propustil. Neboť jsi už dostal rozum, pochopil jsi zbytečnost takové pomsty. Smrtí tvého bratra není vinen Smiřický. Ten Birkart Grellenort, třebaže ho patrně zabil vlastní rukou, a biskup Konrád, třebaže to nařídil, také nenesou vinu. Peterlina totiž zabila historická zákonitost. Historická zákonitost přivedla tehdy v zimě roku 1425 Ambrože k Radkovu a Vartě. Nikoli občané kutnohorští, nýbrž dějiny svrhávaly zajaté husity do šachet. Nikoli Zikmundovi Uhři, nýbrž dějiny znásilňovaly a podřezávaly ženské v dobytých Lounech. Nikoli Žižkovi bojovníci, nýbrž dějiny pálily zaživa lidi v Chomutově, Berouně a Českém Brodě. Dějiny zabily též Hynka z Kolštejna. Chceš se mstít? Dějinám? To bys mohl rovnou bičovat moře jako král Xerxes.“... celý text

Konec civilizace 2011, Aldous Huxley

Kam až nás zavede naše konzumní společnost? " ... neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“ - heslo dneška jako vyšité. Vzdáme se stejně jako oni své svobody, resp. celého smyslu našeho života, pro zábavu a uspokojení našich choutek? Ten, kdo se odváží samostatně uvažovat a opovrhovat masovému "vymývání mozku" ve formě reklam, módního zboží, všelijaké zábavy, adrenalinových sportů, sexu kam se podíváme, apod. je vyřazen z davu: "Ty bys nechtěla být svobodná, Lenino?“ „Nevím, co myslíš. Já jsem svobodná. Mám naprostou volnost skvěle se bavit. Každý je teď šťastný.“ Zasmál se. „Ano každý je teď šťastný. Začínáme s tím už u pětiletých dětí. Avšak nechtěla bys být svobodná, abys byla šťastná nějak jinak, Lenino? Například podle svého, nikoliv jako jsou ostatní?“ Neměli bychom zapomínat, že jsme to my, kdo určuje přítomnost (a s ní i naši budoucnost). Je na nás, jakým způsobem štěstí dokážeme vnímat.... celý text

Barva kouzel 1993, Terry Pratchett

Jistě všichni víte, co je Zeměplocha, já to až do nedávna nevěděla, Pratchett mě hodně dlouho míjel, k Barvě kouzel (to abych začala pěkně od začátku) jsem se dostala vlastně až na základě komentářů - mám ráda fantasy a tohle,trochu něco jiného, mě zaujalo a řekla si, že je čas, se s Zěměplochou seznámit. No a jaký je můj první dojem? Zeměplocha je skvělý nápad, to jsem cítila hned od počátku, ale: vyprávění je na začátku poněkud chaotické, také hodně popisné (vysvětlování co to je Zeměplocha a jak funguje, dala bych přednost tomu, dozvědět se všechny tyto údaje postupně - z děje) a tak než jsem se začetla, otočila jsem o mnoho víc stránek než obvykle. Co následovalo? Doslova a do písmene, jedno velké překvapení! Zeměplošský příběh vlastně není žádný výmysl, Pratchett nám ukazuje celou tu ohromnou paletu našeho světa - do všech jeho nejmenších detailů, do všech jeho absurdnosti, a nutí nás zamyslet se (nad sebou, ostatními, nad tím kam se my (a možná i lidstvo vůbec) ubíráme a jaké to bude mít důsledky? Čím si mě Pratchett získal? Svou nadsázkou, příjemnou ironií, a vlastně i propracovaností až do detailů: „Ale ne, já osobně neriskuji. Největší dobrodružství, které mě v životě potkalo, bylo, když jsem převrhl kalamář. Já rizika odhaduji. Den za dnem. Víš, jaká je pravděpodobnost toho, že vznikne požár domu ve čtvrti Červený trojúhelník v Bes Pelargicu? Pět set třicet osm ku jedné. To jsem vypočítal osobně,“ dodal se stopou pýchy v hlase. „A na-“ Mrakoplaš se pokusil potlačit říhnutí, „- a na co? S dovolenim.“ Nalil si další šálek vína. „To je potřeba k -“ Dvoukvítek se zarazil. „Nevím, jak bych to řekl v trobštině, obávám se, že Trobové pro to nemají výraz. V naší řeči se to řekne-“ vydal ze sebe skupinu cizozemských zvuků. „Pojí-štěnic,“ opakoval Mrakoplaš, tak nějak totiž tomu zvuku rozuměl. „To je ale srandovní slovo. Co to znamená?“ „No, tak řekněme, že bys měl například loď naloženou zlatými cihlami. Mohla by se dostat do bouře, nebo by ji mohli zajmout piráti. Ty nechceš, aby se něco takového stalo, takže se vypravíš k nám a zařídíš si pojí-štěnic. Já vypočítám pravděpodobnost ztráty nákladu. Výpočet je založen na zprávách o počasí a záznamech o pirátech za posledních dvacet let, přidám k tomu kousek a ty mi potom zaplatíš peníze určené touhle pravděpodobností -“ „- a když potom o svůj náklad opravdu přijdeš, budu ti ho refun-dovat.“ „Re - co?“ „Zaplatím ti tvůj náklad,“ vysvětloval Dvoukvítek trpělivě. „Aha, já už tomu rozumim. Je to jako sázka!“ „Loterie? Svým způsobem by se to tak dalo říci.“ „A dá se v tom vašem pojí-štěnic vyhrát hodně?“... celý text

Listy v lahvích 2010, Stanislav Komárek

"Když člověk cestuje, vidí, jak relativní je náš obraz světa, který si ve střední Evropě pěstujeme … Není více mylný než ten, který si pěstují třeba v Pekingu, v Rijádu nebo v New Yorku. … každý region má své lokální pravdy … tak třeba, řekněme, že Freudova psychologie je nejpřesvědčivější ve Vídni, zato v Praze už méně. A v Hongkongu vůbec“ (z rozhlasového rozhovoru se Stanislavem Komárkem) Pan Komárek je biolog, esejista, spisovatel, filozof ... těch přídomků by se asi našlo i víc, každopádně, je pro mě hodně zajímavá osobnost. Bloguje, píše články a různě se vyjadřuje k spoustě aktuálních témat. Říká, že naše lidské společenství se dostalo do takového stupně své existence, nebo složitosti, kdy už pomalu nejsme schopni všechny ty, ještě stále rychlým tempem se zesložiťující, jevy pojmout a hlavně … porozumět jim, a tak je jednou z největších bolestí naší technické civilizace 21. století … „ztráta kontextů“ … k tomu si pak samozřejmě musíme přidat (jako další spíš nechtěnou přidanou hodnotu) … až zarážejícím způsobem narůstající „relativizaci“ … všeho. Dneska si už jen stěží můžete říct, že jste našli jediné, správné řešení, či vysvětlení pro nějaký problém, jev, nebo situaci, a dost těžko se hledá i řešení nebo vysvětlení obvyklé, či alespoň přijatelné :-). Pan Komárek je tak trochu renesanční člověk, nebo alespoň si myslím, že se o něm dá říct, že jeho způsob uvažování do značné míry kontextový je, … totiž, on dokáže, při promýšlení svých vyjádření, ať už v esejích, nebo článcích, využít ohromnou škálu informací z nejrůznějších oborů, a uvést je do souvislostí. Je pravdou (z mého opravdu subjektivního pohledu), že relativizaci se nevyhne ani pan Komárek :-) – není zas tak složité najít argumenty hovořící proti jeho názorům a postojům, argumenty, které zas relativizují jeho postoje vyvozené z kontextu, tak, jak si je vyvodil autor, a které někdo další posuzuje jinak, prostě se dá s panem Komárkem v mnohém polemizovat, ale o to tu vlastně vůbec nejde. Texty – eseje, které máte možnost si v téhle knížce přečíst se vyjadřují k různorodým tématům, a pan Komárek v nich prostě zaujímá svůj vlastní, osobitý postoj v literárním útvaru, který mu naprosto sedí, je v něm doma a číst jeho eseje je minimálně zajímavé, každopádně, když se mi do rukou dostane některá z autorových knih, já po ní určitě sáhnu, protože vím, že to bude příjemně strávený čas se zajímavými podněty.... celý text