alef přečtené 1283

Na pokraji temnoty 2008, Barbara Erskine

Musím se přidat k názorům chválícím téma knihy, mě také zaujalo a posléze i nadchlo: "Jednoho dne si tě zase najdu, A-dame. Jednoho dne tě uvidím v zrcadle své duše a vrátím se. Pak už mezi nás nikdo nevstoupí. Nikdy." "Byl to sen?" "Zdál se mu snad celý jeho život?" "Může věřit svým očím, nebo si s ním zase pohrává čas? Dozví se to vůbec někdy?" Ale, na druhou stranu, musím se přidat i k těm, co si myslí, že kniha byla v poslední třetině zbytečně zdlouhavá, možná i překombinovaná (proto 4*). Závěr nás možná přinutí k pousmání, ale také k zamyšlení - co kdyby byl čas opravdu jen závoj - mlha, která nás obestírá?... celý text

O lidské přirozenosti 1993, Edward O. Wilson

S hledáním lidské přirozenosti je hodně úzce spojená otázka altruismu: „proč pomáháme druhým?“ ... v prvopočátečních úvahách (pátrejte až v antice) ... objevíte altruismus chápaný jako ctnost ... teprve později, někdy v období osvícenství, je možné zaznamenat změnu v pohledu na lidskou přirozenost – kdy je člověk primárně chápán jako tvor zaměřený na vlastní cíle (jako např. u Davida Huma, který tvrdil, že člověk se v rámci své přirozenosti stará především sám o sebe, ovšem má schopnost sympatizovat s druhými, to ovšem nepřináší nic jiného než dobrý pocit) ... tak to jen tak na úvod :-) ... ... v téhle knížce pak naleznete základní vymezení předmětu zkoumání sociobiologie (jak tady již bylo řečeno p. Willson je jejím zakladatelem), ... čímž je, „pozorování biologické podstaty veškerých forem sociálního chování všech druhů organismů na Zemi, vč. člověka“. ... Člověk je podle Willsona zásadním způsobem formován prostředím (kulturním), ve kterém se nachází, a samozřejmě, jeho genetickou výbavou, která významným způsobem ovlivňuje jeho sociální chování ... Otázka kterou si autor klade, nezní zda je lidské chování – jeho přirozenost – geneticky determinované, ale jde spíš o to, jaká je míra tohoto ovlivnění, tedy, do jaké míry je naše přirozenost výsledkem přírodního výběru, a tedy ovlivněná našimi geny. Vždyť téměř ve všech základních rysech se lidské společenství v podstatě podobá jiným sociálním uskupením savců (hodně shodných rysů můžeme pozorovat např. u šimpanzů, a podobnost nepovažuje Wilson za nahodilou), základní rysy všech vytvořených lidských společenství zůstávají stejné (i když jsou lidé vychováváni v různých prostředích, nebo i kdyby byli úplně zbaveni kulturního vlivu, přesto si nakonec vždy vybudují společenství postavená na stejných základech, jako jsou zákony, pravidla, manželství, tabu, mýty, rituály, víra, psychózy, homosexualita, apod.) ... a hodně podobné rysům jiných savců (např. u šimpanzů nalezneme různé formy chování připomínající použití kooperativních manévrů v průběhu lovu a rozdělování kořisti, nalézáme u nich „zárodky“ kultury – používané techniky jsou pak schopni předávat dál, máme přímé důkazy pozorování imitace chování dospělých při lovu, které provozují mláďata při hře) ... pozor, slovem „civilizace“ se nemůžeme omezovat jen na hominidy :-), protože taky např. mravenčí společenství vykazují charakteristické kulturní znaky, jako společné bydlení, kastovní determinace, organizace, péče, populační politika, tykadlové obřady, rituály, výchova, aj. ... a co je nejzajímavější ...všechny tyto zaznamenané a pozorované jevy jsou přitom plně v souladu s hypotézou, že lidské sociální chování je organizováno geny ... ... Willsonova práce pak směřuje především k hledání odpovědí na dvě otázky: (1) jestliže je veškeré lidské snažení evolučně formované k prostému přežití, proč má člověk „v sobě“ smysl pro transcendentní záležitosti jako je víra, různé ideologie, atp. a (2) proč člověk od nepaměti řeší dilema spočívající v nutnosti volit mezi etickým způsobem řešení problémů (které mj. velí zachovat se altruisticky) a řešením vycházejícím z, řekněme lidské biologické (zakódované) přirozenosti, velící přežít (tedy jednat egoisticky)? Sociobiologické pojetí, tak jak ho představuje Willson, pak staví na tom, že „každá osoba je formována vzájemným působením svého prostředí, obzvláště kulturního, a pak svých genů, které ovlivňují sociální chování“. Tedy jsou to geny, které hrají v tomto sociobiologickém pohledu na altruistické chování – a lidskou přirozenost - hlavní roli, ... evoluce je zde vysvětlována skrze genocentrickou představu o vzájemném soupeření sobeckých genů o přežití. Sociobiologické pojetí tedy popisuje altruismus, svobodnou vůli, ... prostě naši přirozenost ... jako (z velké části :-) ) ... chování podmíněné sobeckostí ... :-) ... našich genů ... jak později na tuto tradici navázal známý propagátor této teorie Richard Dawkins ... pokud se o toto téma zajímáte ... Willsonova práce (jako předcházející všem těmto úvahám) by pro Vás mohla být zajímavým čtením ...... celý text

Úvod do evoluční biologie 2007, Jaroslav Flegr

Zamrzlá evoluce 2006, Jaroslav Flegr

Věda je dnes už schopná poskytnout nesčetné důkazy o původu druhů ze společného předka (např. její výsledky výzkumů DNA potvrzují tuto teorii) a samozřejmě podává i mnohé důkazy pro tvrzení, že přírodní výběr je spolu s náhodnou mutací schopný způsobit evoluční změny. Přesto stále existují oblasti, v nichž se vědci dodnes zcela neshodují, jako např. míra do jaké jsou schopné přírodní výběr spolu s náhodnou mutací tímto způsobem evoluční změny způsobit. Proto se dnes vedou spory o to, jak jednoznačná evoluční vysvětlení jsou. Když se zaměříme na stěžejní myšlenky této teorie, můžeme říct, že myšlenku, že lépe přežívá potomstvo těch schopnějších, lze označit za celkem neproblematickou a lehce přijatelnou, problematizuje ji teprve pojem další, „náhodná mutace“, resp. Darwinovo tvrzení, že organismus se stane schopnějším než jiní jeho příbuzní právě díky „šťastné náhodě“, která ho učiní silnějším než ostatní, čímž zajistí, že bude mít i více potomstva a lépe přežije. Problémy způsobují mj. naše ne zcela úplné znalosti mechanismu fungování takové selekce – spory jsou často vedeny právě o tom, jak vysvětlit způsoby, nebo spíš důvody proč jsou některé vzorce chování úspěšnější než jiné. Často diskutovaným problémem je právě náhodná mutace, protože je to jev celkem vzácný a jeho četnost a mechanismus nejsou schopny zcela tuto teorii podpořit. To je také důvod, proč se ptát, zda jsou přírodní výběr, společný předek a náhodná mutace k vysvětlení evoluce postačující? A takové otázky si kladou právě různé alternativní teorie, jako je například tato Flegrova, který nám představuje, jak sám říká kacířskou, teorii „Zamrzlé evoluce“. Mezi evolučními biology vyvolala bouřlivou debatu. Podle Flégra původní Darwinova teorie předpokládá, že: „druhy, se kterými se v přírodě setkáváme, jsou evolučně plastické a více či méně ochotně odpovídají na selekční tlaky prostředí.“ Flégr ale říká, že většina druhů nic takového nedělá a ani dělat nemůže, takové druhy označuje za „evolučně zamrzlé“. Podle jeho teorie odpovídají takové druhy na změny ve svém prostředí jako guma: „zpočátku se tlaku prostředí podvolí a částečně se pozmění … (ale) čím se jejich vlastnosti více odchylují od původního stavu, tím větší odpor tlaku kladou, a v určitý okamžik na sebesilnější tlak prostředí přestanou odpovídat“, jak říká: „v darwinovském světě se … druhy radostně vyvíjejí a … mění … ve světě zamrzlé plasticity zůstávají druhy víceméně neměnné a … smutně čekají, až se změny v jejich protředí nahromadí … (pak) jim nezbude nic jiného než způsobně vyhynout“. Flegr říká, že jeho teorie vznikla spojením teorie evolučně stabilních strategií J. Maynarda Smithe a hamiltonovsko-dawkinsovské teorie sobeckého genu, říká, taky, že většina druhů není schopná se evolučně vyvíjet (ať už jsou vystaveny sebevětšímu selekčnímu tlaku), a tedy, že jen pasivně čekají, až se změny v okolí nahromadí do takové míry, že jim nezbude nic jiného než vyhynout, jinými slovy, že evoluce probíhá jen ve zlomku času existence druhu, po zbytek času jsou organismy „zamrzlé“. Jeho teorie se samozřejmě setkala s kritikou. V současné evoluční biologii existují v podstatě dva základní typy pohledu na evoluční změnu: (1) tzv. Fisherův model (všeobecně uznávaný, empiricky podložený) evoluce ve velkých populacích, kde je základní hybnou silou přírodní výběr, a (2) tzv. Wrightův model adaptivní krajiny (považovaný za daleko kontroverznější), který předpokládá změny spíše v malých populacích, odstartované genetickým driftem a teprve následně dokončené přírodním výběrem. Flegr vychází z modelu (2), kdy stěžejní úlohu v mechanismu evoluce podle něj hrají genové interakce (selekce může velmi snadno vychýlit populaci z rovnováhy, proto, vzhledem k tomu, že výhodnost mnohých alel stoupá s poklesem jejich zastoupení v populaci, reaguje populace na přetrvávající selekční tlak čím dál méně ochotně a po jeho ukončení má tendenci vrátit se do původního rovnovážného stavu) a dále pak kontextová podmíněnost (kterou opírá o fakt stabilní existence nesmírného množství polymorfizmu v přírodních populacích, tzn. že v podstatě známe jen dva, vzájemně příbuzné, mechanizmy dlouhodobého udržování polymorfizmu – selekci ve prospěch heterozygotů a frekvenčně závislou selekci). Oba mechanizmy předpokládají kontextovou podmíněnost projevů genů (že se selekční koeficienty jednotlivých alel mění v závislosti na tom, v jakém genovém kontextu se alely nacházejí), nebo v jakém fenotypovém kontextu se nachází daný znak (tedy na kontextové podmíněnosti vlivu jednotlivých znaků). Kdyby tedy budoucí genetické studie ukázaly, že kontextová podmíněnost projevů genů (genové interakce) nehraje u dnešních organizmů významnější roli (čemuž Flegr nevěří), neměli bychom pro existenci stabilního polymorfizmu jiné vysvětlení než právě kontextovou podmíněnost vlivu jednotlivých znaků. Tak to by byly hodně v krátkosti shrnuté hlavní důvody, proč je jeho teorie často kritizovaná :-). Pro zájemce nejen o evoluční biologii to je rozhodně zajímavé čtení.... celý text

Charles Darwin 2011, Michael Ruse

Darwin našel způsob, jak uspokojivě vysvětlit fakt, že se organismy na naší planetě účelně přizpůsobují podmínkám jejich prostředí, a to i přesto, že ve své době v podstatě nepředložil žádný přímý důkaz pro svá tvrzení (pouze nepřímé důkazy v podobě popisu a fungování umělého výběru). Samozřejmě, že dnes je přirozený výběr, jako mechanismus evoluce, běžně přijímaný, a to především díky mendelovské genetice a navazujícím současným výzkumům na poli genetiky, které potvrdily jeden důležitý aspekt genu, a to, že je jednotkou změny - mutace. Dneska už víme, že mutace není jev bez příčiny (za jednu z hlavních příčin takových změn je považována např. radiace – H. J. Muller si za svou práci na toto téma vysloužil Nobelovu cenu), důležité ale je především to, že se jedná o jev náhodný, tzn. že k němu nedochází , když je ho potřeba (protože pokud má organismus např. získat nějakou výhodu díky třeba změně krycího zbarvení, mutace mu ji neposkytne), a pak, je měřitelný jen v rámci skupin. Naše pozornost se tak posunuje směrem k jednotlivému organismu (následně až ke genu), a díky tomu pak začala být postupně věnována pozornost také studiu sociálního chování jednotlivých organismů: „Kdo bojuje s kým, a kdo je tedy vybírán?“ ... nabízí se otázka, zda se výběr zaměřuje na jedince jako základní jednotku, anebo se soustřeďuje na skupinu? Darwin v této záležitosti váhal, uznával, že je to jedinec, kdo bojuje proti drsné přírodě, nebo proti druhému jedinci. Otázku si tedy můžeme položit jinak. Někdy spolu organismy stejného druhu soupeří (pohlavní výběr se vždy týká vnitrodruhového boje), ale musí ve skupině vždy docházet k boji, nebo si mohou členové skupiny pomáhat, anebo spolupracovat proti členům jiných skupin? Darwinova teorie nás tak provází mj. úvahami o původu altruismu v našem chování, ale to už se posouváme do poloviny 20. století, kdy se na tuto otázku pokus odpovědět William Hamilton a mnoho dalších následujících neodarwinistických teorií (které mimochodem už ve valné většině zdůrazňují jedince na úkor skupiny). Samozřejmě, že věda je dneska už schopná poskytnout nesčetné důkazy o původu ze společného předka (např. právě výsledky výzkumů DNA potvrzují tuto teorii), a podává také mnoho různých důkazů, že prostě jsou přírodní výběr spolu s náhodnou mutací schopné způsobit evoluční změny, přesto ovšem stále existují oblasti, v nichž se vědci dodnes zcela neshodují, jako např. míra do jaké jsou schopné (právě přírodní výběr spolu s náhodnou mutací) tímto způsobem evoluční změny způsobit, proto se dnes vedou spory třeba o to, jak jednoznačná evoluční vysvětlení jsou :-).... celý text

Původ ctnosti 2000, Matt Ridley

Lidských společenství vždy bylo mnoho různých druhů, a přestože se tato společenství v mnohém (někdy i celkem radikálně) liší, ve všech známých kulturách lze pozorovat rozvoj téměř shodných základních témat, jako rodina, láska, rituály, přátelství, předsudky, skupinová loajalita, aj. Z našeho chování pak lze v zásadě vyvodit, že je založené na zákonech všeobecně převládající slušnosti, a to navzdory tomu, že jsme po celou tu dobu mezi sebou zápasili o přežití. Kde se ovšem tento altruismus v lidském chování vzal? Ridley objasňuje např. postoje „nového“ pohledu na evoluci, s kterým přišli v 60. letech 20. století, Williams a Hamilton (později ho zpopularizoval Richard Dawkins), podstatou jejich myšlenky bylo, že „to, co živí tvorové dělají, se neděje v zájmu jejich skupiny, … ani jich samotných … (ale) každý jedinec se snaží, aby jeho chování prospívalo jeho genům“. Živočichové a rostliny se tedy nechovají v souladu se zachováním jedince nebo druhu, ale v souladu se zájmem svých genů – a někdy je v zájmu genů, aby jedinci pomáhali svým příbuzným. Mohou tedy za náš altruismus naše geny? Jsou zodpovědné např. za náš pocit odpovědnosti za své příbuzné, který následně vede k takovému chování, které jim napomáhá přežít? Výsledkem pak je, jak říká Ridley, že pokud bychom z uvedeného došli k závěru, museli bychom konstatovat, že příbuzenský altruismus není nesobeckým aktem, ale sobeckým zájmem, jak nejlépe šířit svoje geny: „Člověk je nejen jedním z mnoha zvířat ale navíc slouží jako dočasná hračka a nástroj pro spolek sebestředných genů.“ Příbuzenský altruismus ovšem pro nás vlastně není nijak zvlášť překvapivý, genetická příbuznost je dobrým důvodem pro spolupráci, ... jinak je tomu ale s altruismem recipročním. Proč už naši nejstarší předkové vytvářeli spolupracující skupiny (kromě přímé rodiny), které se staraly mj. o bezpečnost, ale i o své potomky? Je to tak, že od počátku vzniku lidské společnosti všechny interakce mezi jedinci procházely určitým sítem přirozeného výběru, vytvářené strategie vzájemných vztahů se „vytřídily“, a skrz pomyslné síto prošly jen ty odolnější, přinášející větší prospěch? A z nich se pak postupně vyvinuly, ustálily a rozšířily určité vzorce chování, které daly vzniknout všemožným společenským strukturám, pro život a rozvoj člověka zásadním? Při výběru těchto strategií byl pro člověka rozhodující především výsledek, resp. tedy to, aby výsledek byl lepší než u jiných alternativ, protože ti, kteří se takovou strategií řídili, přežívali častěji. A jsme u základů recipročního altruismu :-). Na tyto altruistické teorie se hned záhy „vrhli“ matematici a podrobili je Teorii her :-), výsledkem byl v podstatě popis situací, které popisovaly „spolupráci“ dvou egoistů, resp. čistě racionálních jedinců, nezatížených žádnými morálními zábranami, takže jsme se dostali k popisu situací, nezobrazujících „správné jednání“, ale pouze „logicky nejlepší postupy“, chovat se sobecky, znamená chovat se racionálně. A tak naše otázka: Jak je možné, že evolučně úspěšnou strategií a základním rysem všech známých lidských společenství je vzájemná důvěra a od ní se odvíjející kooperace?, stále není zodpovězena :-), máme před sebou jen, jak by řekli matematici, paradox, na který se snaží nalézt odpověď: za jakých podmínek se stává kooperace řešením logickým? Tím se, podle Ridleyho, jevily úvahy ve smyslu: „správné chování závisí na chování ostatních lidí“. Pokud z výsledků „hry“ vyplývá, že jediným racionálním řešením jednotlivce je sobectví, dokazuje to pouze nesmyslnost herních pravidel. Víme, že výsledky v matematice nejsou ovlivněny okolnostmi, ... zato náš běžný život je na okolnostech přímo závislý. V životě prostě není možné řídit se čistě algoritmem pro to, co se nám vyplatí nezávisle na ostatních :-). Když do „hry“ zahrneme lidské emoce (a všichni víme, že na nás, na lidi, mají city a intuice velký vliv), mohou být zřejmou příčinou, proč sobectví není racionálním postupem :-)... (o tom je dnes možné si přečíst v spoustě jiných /novějších/ studiích, které rozvíjejí právě myšlenky rozšířeného altruismu založeného na tom, že člověka "formují" jeho emoce). Podle Ridleyho je celý tento systém vyvážený tak, aby se sobecké ambice jednotlivců uspokojily, ale pouze společnou prací ve prospěch celku. Můžeme tedy říci, že specializace práce nás takto přivedla k závislosti na druhých, a také, že čím víc se lidské společenství rozrůstá, tím většího významu pak nabývá vytváření tzv. přátelských koalic, protože jenom ty jsou následně schopné prosazovat zájmy své skupiny proti skupinám jiným. Ridley ale také říká, že život není hra s nulovým součtem (to je pro Vás, páni matematici :-), protože ta má vždy vítěze a poraženého), někdy získají nebo ztratí obě strany a díky dělbě práce pak můžeme uspokojit své sobecké ambice oba, stejně jako jsme oba vedeni svými sobeckými ambicemi, tak oba můžeme prospět sobě i společnosti (na obranu matematiků, ti dnes už také rozvíjejí své teorie her se zahrnutím faktu, že člověk je tvor iracionální a k svým výzkumům používají stochastické procesy, víc zaměřené na zohlednění náhody, nebo prostě čistě iracionálního rozhodnutí :-)). Závěrem bych ještě citovala autora: „nízké motivy mohou vést ke správným věcem ... a lidská společnost může usilovat o společné dobro, aniž bychom si museli namlouvat, že jsme andělé.“... celý text

O původu člověka 2006, Charles Darwin

Pro člověka (jako jedince) je velmi důležité, co si o něm myslí druzí: „…vzniká touha po chvále, dychtění po slávě a ještě silnější hrůza před přezíráním a opovržením prostřednictvím soucitu“. Už Charles Darwin tedy předpokládal (právě v téhle knize) – že člověk je zřejmě pod silným vlivem přání, ocenění, ale i hany svých bližních – svými úvahami tak otevřel dveře evoluční etice. Docela zajímavý je jeden z Darwinových inspiračních zdrojů, byla to totiž Esej o populaci od Thomase Malhtuse. Darwin si na jejím základě uvědomil, že „pokud populace rostou rychleji než potravní zdroje, musí dojít k soutěži o tyto zdroje.“ Je pak zřejmé, co ho vedlo k myšlence, že příroda je „selektující silou působící pomocí rozdílů v přežívání.“ Vznikly tak nové myšlenky, jako teorie přirozeného výběru, která pak vysvětluje adaptaci a specializaci druhů, anebo popis příbuzenských vztahů. V původu člověka pak Darwin aplikuje svou teorii na vývoj člověka, popisuje jeho vývoj, porovnává rozumové, duševní, ale i morální vlastnosti člověka, píše o rozdílech mezi rasami, mezi pohlavími a o pohlavním výběru. Darwin totiž od počátku věřil, že krom přirozeného výběru působí ještě další selekční síla – pohlavní výběr. Teorie sexuálního výběru je pak doplňkem teorie přirozeného výběru: „Tento typ výběru nezávisí na boji o přežití, ale na souboji mezi dvěma jedinci stejného pohlaví, nejčastěji samci, o jedince pohlaví opačného. Výsledkem pro poraženého soka není smrt, ale jen méně početné, nebo vůbec žádné potomstvo.“ Pozdější výzkumy pak potvrdily, že velká část vlastností organismů neslouží k „přežití“, ale spíš zvyšují jejich šance na vítězství k komplikovaných vnitro- či mezi-druhových hrách :-). A tak jsou samci ti, kdo předvádějí své schopnosti, a samice si pak své sexuální partnery vybírají (jak tomu je u živočišných druhů, kde se o potomky stará více nebo výlučně samička). Jen silnější samec tak předá své geny další generaci, která tak získá výhodné predispozice pro život v určitých podmínkách. Ale pozor! Ne vždycky je v soubojích mezi soky rozhodujícím prvkem síla. Důležitějšími se můžou v některých podmínkách stát např. taneční schopnosti samce nebo síla jeho zpěvu :-). Někdy samičky prostě vybírají podle na první pohled iracionálních indicií :-) ... třeba podle ozdob, které, pozor! - pouze viditelně, žádnou užitečnou funkci nemají ... V zásadě to všechno pak platí i u člověka, jen s nepatrnými rozdíly, danými vývojem. Lidé jsou živočišný druh, u kterého se vyvinuly i vysoké otcovské investice (muži se starají o své potomstvo). Potomci, jejichž rodiče spolu v minulosti spolupracovali na výchově, častěji přežili. Mateřské investice jsou vždycky velmi vysoké, ale pro ženu je výhodné získat k výchově dětí partnera, který bude také ochoten a schopen rodinu zabezpečit a spolupracovat při výchově potomků. Pohlavní výběr pak Darwin taky považuje za jeden z hlavních činitelů, majících vliv na vznik lidských ras – lidé často považují za nejkrásnější ty, kteří jsou nejvíc podobní jim samým (resp. těm se kterými vyrůstali) – díky přírodnímu výběru pak mají lidé znaky, které jsou pro druhé pohlaví atraktivní (barva vlasů, očí, kůže ... „V každé části světa se tyto znaky vyvíjely společně tak, že lidé preferovali podobně vyhlížející partnery, takže vývoj dospěl k dnešní pestrosti lidských ras.“). A to není zdaleka vše, co Darwin ve svých knihách, vč. této, uvažoval, třeba i díky jeho myšlenkám se vědci začali víc zajímat o chování zvířat (už Darwin vyjádřil myšlenku, že „existuje podobnost ve vyjadřování pocitů u zvířat a u lidí“, jinak řečeno, že zvířata zjevně pociťují radost i bolest, štěstí i tíseň). Neopominutelné jsou taky jeho poznatky o vzniku morálního jednání – a lidem dlouho trvalo (a vlastně to je občas problém do dnes) akceptovat, že člověk není sám od sebe dobrý, že v jeho chování je spousta negativních tendencí, které má ovšem šanci naučit se ovládat! a bránit se jim – podle Konráda Lorenze totiž člověk jen těžko a neochotně připouštěl svůj evoluční původ, jen velmi těžko a neochotně akceptoval, že jeho chování podléhá mj. určitým zákonitostem přirozených příčin a následků. To, že se člověk vyvinul v tvora, schopného nahlédnout sebe, jako problém a uvažovat o svém chování z pozice subjektu i objektu, což mu dává spoustu možností, jak se k danému postavit – jak své chování podřídit morálnímu uvažování (jak překročit sám sebe) – je pak už otázka další ... dalších myšlenek a úvah ... které mnohé od Darwina vyšly ...... celý text

Úkryt před světlem 2003, Barbara Erskine

Současnost ve které doznívají temné a zlověstné síly z minulosti. Nevím, jak nejlépe popsat atmosféru této knihy: Taky někdy máte takový ten pocit déjà vu, kdy jedete třeba někam na výlet, kde jste nikdy nebyli a přesto je Vám krajina důvěrně známá, stojíte, rozhlížíte se kolem a najednou si říkáte, tohle uličkou už jsem někdy šla? Občas se do něčeho zamilujeme, ani nevíme proč. Takhle nějak bych popsala pocity z četby této knihy, opravdu mohu říct, jako bych Lízin domek viděla, procházela se okolo a nasávala tu tajemnou, až strašidelnou atmosféru. Jak se tak procházím, pomalu a plíživě se vkrádá pocit zla, který je všude kolem a jako mlha se rozprostírá v krajině, aby se zase na konci rozplynul, jak mlha, když vyjde slunce. Paní Erskinová je navzdory tomu, že se v jejích knihách opakují podobné typy postav a struktura děje, prostě báječná vypravěčka. To, že vím, když si vezmu další knihu, co mohu tak nějak očekávat, mně vůbec neruší, beru ji do ruky právě proto. A už se těším na další příběh, kam se podívám tentokrát?... celý text

Ze Santos do Bahie 1948, Hakon Mielche

Knihu jsem objevila náhodou v knihovně po babičce, první, co mně u této knihy zaujalo byl přebal, vydáno u nás v r. 1948 - vydavatelstvím Družstevní práce, s.r.o. ! Autor popisuje nadšení s jakým se zaostalá Brazílie v poválečném období mění na vyspělou kapitalistickou zemi, a přesto ještě tato knížka stihla v r. 1948 u nás vyjít. Moc se mi také líbily drobné perokresby po kraji textu i dobové fotografie. Příjemné letní čtení, při kterém se dozvíme spoustu postřehů a zajímavostí z poválečné Brazílie.... celý text

Půlnoc je osamělé místo 2002, Barbara Erskine

Divoké pobřeží Essexu, osaměle stojící dům a mladá dívka, hledající duševní rovnováhu ... a máme hlavní kulisy příběhu, ... ke kterým tentokrát paní Erskinová přidala antický hrob ... probuzenou sílu pradávných vášní ... a nebezpečí ... ... ano, je to tak, že kulisy a hlavní linie příběhu jsou u paní Erskinové předvídatelné ... jsou spolu s měnícími se časovými rovinami příběhu, jejím „podpisem“ (vím o čem mluvím, přečetla jsem jich už docela hodně :-)) ...kdysi u první knížky mně její styl psaní zaujal a čas od času zatoužím se opět vrátit do známých kolejí :-) ... je to přesně ten důvod, proč beru do ruky další knížku téhle autorky ... já se na to vždycky těším :-) ... a přesto byl tento příběh trochu jiný ...víc zaměřený na současnost (což u knížek paní Erskinové není úplně obvyklé, většinou se hodně zaměřují právě na minulost, alespoň ty, co jsem četla) a současnost je jen doplňkem, dokonce jsem v některém z komentářů psala, že mě její historické linie baví víc než ty ze současnosti, ... u téhle knihy je to ale jiné, v tomto příběhu mně současnost naprosto sedla, bylo to přesně to pravé (známý styl) a přitom něco trochu jiného ... jakoby příběh „zabrousil“ až do thrillerového světa :-) ... a to mně opravdu příjemně překvapilo ... a bavilo :-).... celý text

Narrenturm 2005, Andrzej Sapkowski

Historie prolínající se s fantasy ... ale také s filozofickým podtextem = prostě skvělé. "Vesmír, ... je dokonale zorganizovaný celek a dokonale hierarchický řád. Rovnováha mezi rozením a umíráním, tvořením a ničením. Vesmír je, jak učí Augustin, ... stupňování podstat. Viditelných i neviditelných, hmotných i nehmotných. Vesmír je jako kniha, ale ... k pochopení knihy nestačí jenom si prohlížet krásnou kaligrafii. Tím spíše, že naše oči bývají často slepé…" "A já si zase myslím, ... že všechno zlo tohoto světa pochází z myšlení. Zvláště, když se myslet pokoušejí lidé, kteří k tomu nemají žádné předpoklady." "Ten ... Hans Mein Igel. Víš pane Záviši, že ... Musím přiznat ... máš můj obdiv." "Proč?" "Když vystoupil ze tmy, ani ses nehnul. Ani hlas se ti nezachvěl. A když jsi s ním mluvil ... Vždyť to byl ... Noční tvor. Cizí. Nečlověk ..." Záviš se na něho dlouho díval: "Znám mnoho lidí," řekl nakonec nezvykle vážným hlasem. "Velmi mnoho lidí, kteří jsou pro mne více cizí." "Pasovaní rytíři křičeli strachy ... jak utíkali před pražskými ševci a provazníky, před venkovskými sedláky, kteří jim před pár dny byly k smíchu. Utíkali v takové panice, že odhazovali zbraně, jimiž bylo tak snadné během celé předchozí kruciáty pobíjet bezbranné. Utíkali, ... jako zbabělci ... jako by se polekali ... Víš čeho? Pravdy. Hesla VERITAS VINCIT vyšité na husitských korouhvích."... celý text

Tereza 2005, Fredy Germanos

Fiktivní příběh záhadné Terezy zasazený do skutečných historických událostí, plný známých osobností jako Picasso, Sarah Bernhardt, Mussolini, ale především Ernest Hemingway. Příběh plný romantiky, lásky, ale i sexu, násilí a politických zákulisních praktik. Příběh lásky Terezy a Hemingwaye ... kde je hranice mezi pravdou a fikcí? Skládačka plná fantazie a historie ... nezbývá než si přát, aby to byla pravda. + dávám také za pěkné fotografie doplňující text.... celý text

Noc v Lisabonu 2008, Erich Maria Remarque (p)

Přestože knihy s válečnou tematikou nejsou můj šálek kávy, tahle kniha je jiná - je skvělá! Válka je na spadnutí, a já přesto daleko víc vnímala příběh Josefa a jeho filozofický podtext, než válečný příběh jako takový. To jak Remarque dokáže vylíčit lidskou bytost v mezní situaci je naprosto úžasné. "Člověk se někdy dostane do toho, co popisují lodníci při tajfunu: do úplného bezvětří, přímo uprostřed víru. Člověk rezignuje - je jako brouk, který předstírá, že je mrtvý - ale člověk není mrtvý. Jenom se vzdal jakékoli jiné námahy kromě pouhého přežívání, a to proto, aby přežil. ... je ztělesněním ... pasivity. Nemůže už ničím plýtvat. Bezvětří, zatímco kolem běsní tajfun ... náhle už zmizel strach. Neexistuje zoufalství - i to by byl luxus, který si nelze dovolit."... celý text

Hračka 2007, Sylva Lauerová

Rozpačitost - to je emoce, kterou u mně tato kniha vzbudila. Styl psaní Sylvy Lauerové se mi líbí (vnitřní monology, výběr slov, zvýraznění textu, napětí, spád děje s překvapivým závěrem - to vše jsem mimochodem chválila i u podle mě výborného "Jumaroro"), ani výběr tématu opět nebyl špatný, terapeutka se sklony k okultismu na tropickém ostrově slibovala zajímavý erotický román, ovšem výsledek zklamal moje očekávání, děj byl v podstatě nudný, hlavní hrdinka (40 roků), která nemá v hlavě nic jiného, než spát a poflakovat se, pak si namalovat přijatelný obličej a prožít vášnivou noc s milencem (případně se k tomu ještě opít), a tak pořád stále dokola, každý den, jeden jako druhý, a toužit jen potom, aby to tak zůstalo navěky. No, mně to přišlo trochu málo. Spád děje tentokrát pokulhával (ani syrovost popisovaného sexu tomu nepomohla), ovšem musím uznat, že autorka dostála svému stylu s překvapivým závěrem. Na můj vkus ho ale klidně mohla vynechat, knize tím už stejně moc nepomohla. Takže 2* za jazykový projev, ten u autorky obdivuji, ať už píše cokoli.... celý text

Hra o trůny 2 2000, George R. R. Martin

Hra o trůny 1 2000, George R. R. Martin

Filosofická zkoumání 1993, Ludwig Wittgenstein

„Žádná pravidla nejsou pevná a trvalá.“ Marcus Tullius Cicero Pravidla hrají zásadní roli v tzv. "jazykových hrách", což je klíčový pojem pozdní filozofie Ludwiga Wittgensteina, který se tímto termínem chtěl distancovat od názorů, které v raném období zastával i on sám, že jazyk slouží k jedinému účelu – přenášet myšlenky, odvrací se od jazykové idealizace a chce zkoumat vztah jazyka a skutečností. Metafora jazykové hry pak zdůrazňuje právě onu různorodost lidského chování, které je s jazykem spojené: „… jako řečové hry by bylo možno označovat i zmíněné pochody pojmenování … a opakování … Jako „řečovou hru“ budu označovat … celek zahrnující řeč a činnosti, s nimiž je spjata.“ Proč jazyková hra? V původní představě: „Slova řeči pojmenovávají předměty – věty jsou spojení takových pojmenování.“ ... nachází problém, a to v předpokladu, že v jazyce nalezneme nějaký dokonalý „řád" (logický řád je základem Wittgensteinových představ o jazyce v Tractatu - znázornění a skutečnost mají logickou formu), ale ve Filozofických zkoumáních Wittgenstein ukazuje, že se tohoto „předsudku“ musíme vzdát, požaduje změnu způsobu uvažování o jazyce, protože jazyk je komplex mnoha různých aktivit, jednání, činností, které nelze postihnout pouze logickou analýzou. „Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a uniformními domy.“ Tato metaforu města nám má ukázat, že nenajdeme jen uniformní domy a pravidelnosti, ale také mnoho přístaveb z různých dob, nové ulice a celá předměstí, která během dob měnila svou tvář, některé mohou zaniknout a naopak vznikají nové – tato metafora ukazuje právě na změnu ve způsobu uvažování, od úvah o čistě logické formě jazyka (uniformní domy a pravidelné ulice) k úvahám o „různosti užití jazyka“ (přístavby měnící svou tvář). Wittgenstein se tedy začíná zajímat především o souvislosti mezi jazykem a jednáním, základem jeho úvah je, že "jazyk se nějak vztahuje ke skutečnosti". Je to hodně zajímavé čtení, Wittgensteina obdivuji, byl to geniální matematik a filozof, pokud si s ním ale chcete začít :-) ... začněte od Tractatu, v něm naleznete základy jeho ranných úvah, na která Filosofická zkoumání navazují, a vy tak můžete sledovat proměnu jeho myšlenek :-).... celý text

Tractatus logico-philosophicus 2007, Ludwig Wittgenstein

Mluvit – mlčet … smysluplnost – nesmyslnost … Základní cíl? Popsat kritéria a následně případy, které do jednotlivých kategorií spadají. Takže, o čem že bychom, podle Tractatu (je to vlastně jen taková krátká ranná Wittgensteinova práce – spíš poznámky a další, složitě rozvětvené poznámky k poznámkám :-) ... měli radši mlčet? Je to krátké, ale nečte se to úplně snadno … to, co zjistíte, je: … že „jazyk už nadále nelze používat tak, jak s ním zacházela tradiční filozofie“, a taky, … že „jazyk zobrazuje svět“, k tomu se totiž historicky vyvinul, a pak, … že „každá věta musí buď bezprostředně zachycovat nějaký stav věcí, nebo musí být logickou operací na takový elementární výrok převoditelná“. A především, … že „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“. Čehož důsledkem je pak Wittgensteinovo, asi celkem známé: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“  Podle Wittgensteina nás totiž náš běžný jazyk vede ke vzniku filozofických problémů, a ty je třeba rozpustit … Wittgenstein na to potřeboval přesně 7 vět :-). Zásadní totiž je, nabádá Wittgenstein ostatní filozofy, uvědomit si, že „jazyk je prostředek, se kterým je třeba zacházet velmi opatrně“ (každý stavitel se musí naučit, jak používat nástroje svého řemesla :-). Náš jazyk je totiž pěkně nedokonalý nástroj … a jak to dopadne se snahami vybudovat jazyk, který by byl dokonalý (neobsahoval ty rysy, které vedou ke vzniku problémů)? Asi se budeme muset smířit s tím (Wittgenstein tomu v podstatě věnoval celý svůj život), že jazyk není něčím, co lze zreformovat k dokonalosti a pak už ho jen pohodlně používat . Zásadní totiž je, že ten, kdo se o něco takového snaží, by musel vystoupit „vně“ jazyka, a tak na něj pohlížet, … tedy věc nemožná … každá teorie jazyka je totiž vždy teorií utvářenou „uvnitř“ nějakého jazyka, jeho prostředky, viděná za pomocí určitých pudů, instinktů, smyslů, rituálů, sklonů, konvencí … určité skupiny společnosti … do níž je chtě nechtě každý z nás zapleten … všichni hrajeme „jazykové hry“ … tedy, používáme výrazy vždy v nějakém kontextu, a slova pak mají v této konkrétní „hře“ svůj význam. A nezapomeňte, když slova vezmete a přenesete do jiné jazykové hry … jejich význam se v této nové hře změní! … vzpomínáte? „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“. Promluva … je totiž činnost … jen si představte tu ohromnou škálu a rozmanitost našich jazykových her  … rozkazovat, jednat podle rozkazu, referovat o něčem, zformulovat hypotézu, ověřovat si ji, hrát divadlo, překládat z jedné řeči do druhé, snít, atd., atd. … a mít spoustu jiných prožitků … … s jejichž pomocí v konkrétních životních situacích se totiž podle Wittgensteina učíme jazyku … máme to stejně, jako když hrajeme hry, které se naučíme tím, že je hrajeme ... Tractatus je Wittgensteinovo ranné dílo, … i on sám spoustu svých myšlenek z něj později opustil, či je výrazně přepracoval, takže je dobré si následně přečíst i jeho Filozofická zkoumání (pozdní práci), která jsou minimálně, výrazně delší a, no řekněme, ještě propracovanější :-).... celý text

Hostina pro vrány 2 2006, George R. R. Martin

Sen čarodějky 2002, Florinda Donner