alef přečtené 1283

Pražský hřbitov 2011, Umberto Eco

Tahle kniha splňuje všechny předpoklady, proč dát 5*, je opravdu výjimečná ... pro mě především tím, kdo jí napsal ... autor s ohromným spektrem znalostí historie, faktů, souvislostí, ... filozof, vědec ... také autor s ohromující představivostí ... způsob, jakým skládá kaleidoskop všech těch historických událostí dohromady s fikcí je úžasný, výsledkem je příběh (o mystifikaci, moci, nenávisti, ...) - tak a teď se dostávám k tomu, proč jsem z hodnocení jednu * odebrala - ... příběh vyprávěný asi jedinou fiktivní postavou (značně nesympatického, nenávistného falzifikátora Simoniniho), tahle kniha by měla být, jak jsem někde četla "brilantně vystavěným dobrodružným vyprávěním", tahle kniha je podle mě všechno možné, jen ne vyprávění, je daleko "temnější" - pouští se tak strašně hluboko, je tak složitá, že už to ani není vyprávění, ale literatura faktu? ... hlubiny autorova filozofického uvažování? ... zneklidňující příběh? ... o tom, jak je možné zneužít nenávist, jak je možné pomocí ideologie manipulovat s nevědomými (bohužel dost často i s těmi vědomými) ... jak je snadné? ... aby se něco stalo důkazem ... těch otazníků je tu strašně moc a čím víc o téhle knize přemýšlím, tím víc jich přibývá ... to množství informací, které na nás autor "vyklopí" mě bude zaměstnávat ještě dlouho ... a to je to, co mě na téhle knize popuzuje, ale i baví :-). „Je to bezútěšné místo, ale pomohlo mi představit si pražský hřbitov, který jsem viděl jen na obrázcích. Byl jsem dobrý vypravěč a mohl by ze mne být umělec: z nemnoha stop jsem vystavěl magický prostor, temný, lunou zalitý střed všesvětového spiknutí. Proč jsem dal ten výtvor z ruky? Mohl bych tam toho zasadit ještě tolik…“... celý text

Má rodina a jiná zemětřesení 2008, Ivan Kraus

... a tak jsme se seznámili s celou různorodou Krausovic rodinou ... a jejich sem tam kurziozními, absurdními, rozhodně legračními zážitky. Knížka pobavila, potěšila, chvílemi jsem měla pocit, jako kdybych seděla u nich v obýváku :-) ... prostě príma pohodové čtení.... celý text

Pod kupolí 2010, Stephen King

Páni! ... tahle exkurze do hlubin lidského chování a uvažování v extrémní situaci byla vážně skvělá! Byli jsme svědky přeměny normálních civilizovaných lidí v podstatě dezorientovanou hrstku osob podléhajících strachu a manipulaci. I tohle uskupení (ostatně jako každé jiné lidské uskupení) vygeneruje ty "dobré" a ty "zlé", tak už to mezi lidmi chodí ... Panu Kingovi musím dát opět palec nahoru za to, jak si "pohrál" s atmosférou, charaktery postav, jak opět dokázal "šokovat" námětem. Prostě opět skvělé: "Takže ano, měla starosti. Ty přinášela práce. Nebyla však zvyklá na to, aby jí dělalo starosti vlastní chování ...". „Jsme v průšvihu, příteli. Doufám, že ty tomu rozumíš, protože já rozhodně ne. Ale oba víme, že zítra bude v kostele plno a lidi budou hledat u nebes pomoc v té katastrofě.“ V kostele bylo ticho a ticho bylo i venku. „Až moc ticho,“ jak se říkalo ve starých filmech. Slyšela někdy v Millu o sobotní noci takové ticho? ... „Nebudu tě žádat, abys mi vyjevil svou vůli, protože už nejsem přesvědčená, že nějakou vůli doopravdy máš. Ale pro případ, že tam náhodou přece jenom jsi – ta možnost vždycky existuje, to velmi ráda připouštím – prosím tě, pomoz mi říct něco, co jim pomůže. Aby naději nehledali v nebesích, ale přímo tady na zemi. …“... celý text

Poutníci 2007, Kathleen Winsor

Jako některé z komentářů níže, ani já se nevyhnu srovnání s již přečtenými knihami autorky (Věčnou Ambrou a Robertem a Arabelou). Věčná Ambra - od této autorky první přečtená - pro mě krásně vysněný, strhující příběh, který nás zavede do epicentra morem zamořeného a hořícího Londýna, na tomto pozadí si můžeme vychutnat příběh o "úspěchu" chudé dcery hostinského, která se z venkova dostane do Londýna a nakonec se stane milenkou anglického krále - prostě romantický příběh (á la Angelika), který, čtený v tu správnou chvíli, mě jednoznačně nutí dát 5*. Robert a Arabela - (druhá přečtená) - nevím jak jinak to nazvat, než pornografickou splácaninou - prostě odpad! Po delší době jsem opět sáhla po knize od této autorky - teď se již dostávám k Poutníkům - komentáře slibovaly příběh o několik tříd lepších než knihy předešlé. Bohužel! Pokud knihu budu srovnávat s odpadem typu Robert a Arabela, ano, jednoznačně je tato kniha o několik tříd výš (řekněme o 2 ... proto 2*), ovšem jinak mé očekáváni nesplnila. Možná částečně zvoleným tématem - zlatokopecká historie obecně není pro mě zrovna oblíbené téma, ovšem pokud by román byl (bylo napsáno již níže - "Rup") více historický popřípadě dobrodružný, určitě by mě zaujal, bohužel ale nebyl ani jedno a bohužel nebyl ani (jak opět píše "Rup" - je to škoda) ani extra romantický. K 2* nemám co přidat. A tak pro mě Kathleen Winsorová zůstane spisovatelkou romantické Věčné Ambry.... celý text

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel 2012, Jonas Jonasson

Tenhle pohodový stařík nás provází "komentovaným" průřezem politických událostí 20. století ve světě. Celý jeho stoletý život je jedna velká série náhodných setkání ... jakoby přesně podle notoricky známých slov J. Wericha: "Jednou jsi dole a jednou nahoře. Život plyne jak voda a ..." a dál to všichni známe :-) ... ano je to trochu Forest Gump, trochu Cimrman ... trochu ten a trochu onen ... každý z nás asi najde mnoho paralel ... ale o tom ten příběh možná je ... je o tom, že si v něm každý najdeme "to svoje" a přitom se skvěle pobavíme ... alespoň já se bavila ... od první do poslední stránky :-).... celý text

O jistotě 2010, Ludwig Wittgenstein

Wittgenstein byl geniální matematik a filozof! Jeho knihy mapují vývoj jeho uvažování a tak číst tuto knihu a snažit se jí porozumět, bez toho, že bychom předtím přečetli a "porozuměli" jeho Tractatu a Filozofickým zkoumáním není úplně nejlepším řešením (i když osobně si myslím, že porozumět jeho filozofii lze jen v kontextu dalších filozofických prací filozofů zabývajících se analytickou filozofií, resp. otázkou jistoty poznání, a to je opravdu velký úkol na dlouhé období ... :-) ) ... A tak si dovolím snad jen dvě krátké citace z Traktátu: „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“ ... a samozřejmě jeho poslední 7. věta: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“. A na závěr ještě jedna citace z Traktátu: "Většina otázek a vět filosofů spočívá na tom, že nerozumíme naší jazykové logice. ... A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou.“... celý text

Mistr a Markétka 1969, Michail Bulgakov

Uf ... to byla jízda ... jinak se snad ani ten ďáblův nájezd na Moskvu nedá pojmenovat ... vtrhne do města a zdánlivě bezdůvodně ničí životy jeho obyvatel, vždycky ale nakonec zjistíme, že si to vlastně všichni ti "postižení" z nějakého důvodu "zasloužili". Opravdu zvláštní kniha nad kterou přemýšlíte, i když zrovna nečtete ... alespoň moje myšlenky se k ní během dne často utíkaly, takhle mě třeba hodně "zaměstnával" příběh Ježíše, který s pomocí Mistrova románu o Pilátovi Pontském do knihy autor vetknul: příběh Ježíše - filozofa (jakým ve skutečnosti možná mohl být) a příběh Piláta, který své rozhodnutí učinil pod vlivem okolností - donucen synedriem? ... a nebo to bylo dílo ďáblovo? "Znepokojuje mě jedna otázka: jestliže Bůh neexistuje, kdo tedy, ... řídí životy lidí a vůbec koloběh věcí pozemských?... "Člověk sám to řídí", vyhrkl nasupeně Bezprizorný na tuhle, abych pravdu řekl, dosti zapeklitou otázku. "Promiňte", mírně namítal neznámý, "ale k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk může něco spravovat, jestliže je zbaven možnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůže ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?" "... před ním se prostírá měsíční stezka a on by se rád po ní vypravil a diskutoval s vězněm Ha-Nocrim. Je totiž žpřesvědčen, že ... toho jarního měsíce ... si cosi nedopověděli. Ale běda, nikdy se mu to nepodaří ... "„Není těch dvakrát dvanáct tisíc úplňků přílišš velký trest za ten jeden jediný dávný úplněk?",” zeptala se Markétka. ... "„Tentokrát se nemusíte znepokojovat. Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět. ... Nemusíte se za něj přimlouvat, Markétko. Užž to učinil ten, s kým si tolik přál mluvit."”... celý text

Pěna dní 1994, Boris Vian

Po dočtení téhle knihy mě napadá jediné - opravdu jsem ji četla, nebo to byl jen zvláštní surrealistický sen? Opravdu lovili úhoře ve vodovodním potrubí (... nebo to byli pstruzi?), boty samy dorůstaly, klobásy byly zaživa stahovány, slunce svítila na chodbách, podával se nápoj z pianococtailu ...? Všechny tyhle absurdity mají samozřejmě v tomto příběhu své místo ... no ... já se nakonec v tomhle zvláštním "snu" ztratila (a to i přesto, že miluju fantasy a na poměrně velkou míru absurdit a zvláštností jsem zvyklá :-)¨) ... jak tak nad tím uvažuji ... tím to tedy nebylo ... naopak, tyhle "zvláštnosti" příběhu mě bavily a udržovaly mou pozornost a taky byly důvodem, proč jsem dočetla do konce. Proč jsem se tedy v tomhle příběhu ztratila? Vlastně nevím ... asi to byl autorův /alespoň pro mně/ netradiční smysl pro humor, netradiční smysl pro ironii, netradiční forma i netradiční hloubka jeho myšlenek ... čekám ... třeba mi to časem všechno dojde (zatím dávám *** ... pianococtail byl skvělej :-)... celý text

Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století 1970, Svatopluk Čech

Můj otec Galileo 1988, Luca Desiato

Kniha psaná formou deníku Galileovy dcery Virginie, která žije jako jeptiška a pečuje o svého otce. V deníku popisuje časy jeho velké slávy a společenského uznání i období pádu, inkvizičního procesu, při kterém byl GG nucen pod hrozbou mučení odvolat svou teorii. Také popisuje své dětství, jako nemanželské dcery GG, popisuje život jejich rodiny (matky a sourozenců), která sice žila pospolu s GG v pěkném domě a přesto si ji GG nikdy nevzal. Námětem pro tuto knihu byla dochovaná korespondence mezi dcerou a otcem z doby, kdy již byla jeptiškou. Po historické stránce určitě zajímavé čtení, ale musím bohužel hodnotit jako čtení nezáživné. Autorovi se nepodařilo zasadit historická fakta do zrovna čtivého příběhu, a tak pro mě zůstává spíš jen takovou ne zrovna povedenou učebnicí dějepisu.... celý text

Robert a Arabella 1991, Kathleen Winsor

Nedočteno. Souhlasím s Kerberos níže, taky bych tohle po Věčné Ambře nečekala a nejde o to, že je to kniha plná sexu, ani, že je to spíš pornografická literatura, to mi nevadí (Lady Fuckingham třeba vůbec nebyla špatná), ale o to, že tenhle příběh je prostě špatně napsaný! Není to smyslné, ani erotické, ale je to spíš jako byste četli slohovku, řekněme rozverného puberťáka :-).... celý text

Možnost ostrova 2007, Michel Houellebecq

Smutný příběh o obhajobě svého místa v upadajícím konzumním světě, o absurdnosti takového života (Daniel 1). Tak tohle je lidským osudem? (Daniel 25) Neolidé nahradí "nedokonalého" člověka? Jak píše "Ben Nevis" - autor to vidí moc chmurně - ani já to po čtyřicítce nemíním takhle zabalit :-). Přesto nelze popřít, že autor popisuje současný svět bohužel až příliš trefně a otázky o naší možná až příliš blízké budoucnosti, které se mi v hlavě při čtení této knihy vyjevují, nevyznívají příliš optimisticky. A nebo je všechno jinak? (Daniel 25): "Zbavili jsme se neúplného paradigmatu formy, proto můžeme dojít univerza nekonečných možností. Dostali jsme se za hranici vznikání, vstupujeme do stavu neomezené, nekonečné stáze." (Taky Daniel 25): "Pak se dostavily i slzy, jejich slaný dotek mi připadal hodné zvláštní. Nato se objevilo slunce a s ním hmyz; pomalu jsem začínal chápat, jaký byl lidský život." (A taky Daniel 25): "Vědomí naprostého determinismu nás bezpochyby nejvýrazněji odlišovalo od našich lidských předků. Stejně jako oni jsme byli jen inteligentními stroji; ale na rozdíl od nich jsme si toho, že jsme jenom stroje, byli vědomi." (A Daniel 25 naposledy :-): "Tak tohle tedy lidé nazývali mořem: oceňovali jeho schopnost konejšit a znali ničivou sílu, jíž oplývalo, i jeho vlastnost pozvolna rozežírat, přivodit pomalý konec. Zapůsobilo na mě velice, najednou se mi nabídly poslední detaily, které mi scházely k pochopení jejich druhu. Najednou jsem porozuměl, jak mohla v mozcích oněch primátů vyklíčit myšlenka na nekonečno; nekonečno dosažitelné drobnými krůčky s původem v rozměru konečném. Docházelo mi, jak se v Platónově mozku mohlo zrodit první pojetí lásky." A nakonec jeden citát, který jsem před nedávnem někde četla :-) : " ... máme chytré telefony, chytré hodinky, chytré oblečení, chytrá auta... jen ty lidi jsou čím dál blbější."... celý text

Poslední aristokratka 2012, Evžen Boček

I pro knížky, které nemají jinou ambici než pobavit, mám 5*, především proto, že autor svou práci odvedl opravdu dobře :-). Příjemná, oddechová četba, která naprosto splnila mé očekávání ... zasmála jsem se a odpočinula si od starostí běžného dne i "vážného" čtení :-) ... bylo to pro mě takové pohlazení po duši, báječné, krásně cvaklé a praštěné počteníčko.... celý text

Takzvané zlo 1992, Konrad Lorenz

Je toho mnoho, co mi tato kniha poskytla k přemýšlení (o egoismu vs. altruismu všeho živého), ne se vším se ztotožňuji a mnohé Lorenzovy názory byly dávno "překonány", což píšu v uvozovkách, protože jeho pozorování a závěry jsou v mnohém stále aktuální. Tato kniha dá hodně i těm, kterým etologie (ale také biologie, sociologie popř. filozofie) zatím moc neříká a tak snad pro ně, pár drobných postřehů, proč si tuto knihu přečíst: "Jsme to nejvyšší, čeho dosud dosáhli velcí konstruktéři vývoje druhů na Zemi, jsme jejich posledním výkřikem, ale určitě ne posledním slovem." "Abstraktní myšlení a řeč způsobily tak velké změny v životních podmínkách člověka, že jeho instinkty neměly čas se přizpůsobit." Tato kniha nás přinutí přemýšlet, zda je opravdu: "Egoismus ... pramenem a principem všech našich hnutí, rodí se s člověkem a neopouští ho, pokud žije." (Jean Jacques Rousseau), nebo je altruismus, který si pro nás připravila evoluce, tou hnací silou lidstva? Vždyť je základem téměř každé morálky, kterou si lidstvo za dobu svého působení vytvořilo.... celý text

Čaroprávnost 1994, Terry Pratchett

Musím přiznat, že Zeměploše jsem naprosto podlehla. Tahle kniha (stejně jako všechny ostatní) je tak úžasně bláznivá, ale pozor, nakonec zjistíme, že je až příliš realistická a ironická (zjistíme, že všechny ty pohádkové a fantazijní postavy mají spíš nepohádkové charaktery), a právě proto je nejen zábavná, ale také nám toho přinese hodně k zamyšlení. Zjistíme, že magie je něco samozřejmého, co si nedá poroučet: "Magie je jednoduchá, musíte jenom najít místo, na kterém je to všechno vyváženo, a trochu do toho strčit. To umí každý. Nejsou v tom žádné čáry. Všechna ta legrační slova a mávání rukama jsou akorát na... se dělají jenom kvůli... zastavila se překvapená sama sebou. Ona skutečně přesně věděla co a jak. Ta představa se jí jasně a ostře zhmotnila v hlavě. Jenže ji neuměla vysvětlit slovy, a to ani sama sobě. Byl to hrozný pocit, najít ve vlastní hlavě věci, které se nedají popsat slovy." Je toho opravdu hodně, co si z téhle útlé knížky můžeme odnést, tak alespoň střípky, co mi utkvěly v paměti: "„Nikdy ses tam (do světa) nešla podívat?“ Bábi se pohodlně opřela ... "Ne,“ odpověděla. „Tady kolem je dost trablů a potíží, nevím, proč bych je měla ještě hledat někde v cizině.“ "Když důsledně nebudete dodržovat nějaká pravidla, minimálně v polovině případů je příslušní lidé upraví tak, že se na nás nebudou vztahovat." "... tady platilo, že 'kdo je zvědavý, nebude nikdy starý' a 'kdo se moc ptá, toho nakonec podříznou'." "Jediné, co víš, je že ... si myslel, že říká pravdu. Svět vždycky není takový, jak ho lidé vidí!"... celý text

Stíny na ostrově 2006, Barbara Erskine

Příjemné oddychové čtení ... když si chci odpočinout a relaxovat sáhnu po téhle skvělé, osvědčené autorce a zatím mě nikdy nezklamala :-).

Cit slečny Smilly pro sníh 2006, Peter Høeg

Zvláštní kniha ... nejsem příznivce severských detektivek, vlastně nejsem příznivce detektivek vůbec (čestnou výjimku pro mě představuje snad jen Agáta Christie) ... přesto jsem této knize "dala šanci" a zjistila (jak se objevuje také v komentářích pode mnou), že to tak úplně není "jen" detektivka, ale že je tato kniha spíš nezařaditelná do nějakého jednoho konkrétního žánru ... vlastně jde o pátrání "po pravdě", plné různorodých pocitů, popisů střetů severských kultur (pro mně do této chvíle naprosto neznámých), s hlavní hrdinkou, která si od vás jakoby stále drží odstup, skoro neprojevuje emoce, je chladná (jako sever, kde žije) a odtažitá (na můj vkus až příliš ... až je mi tím nesympatická) a ... prostě neuchopitelná. Stejné jsou i mé pocity z této knihy... obtížná na čtení ... s místy až příliš chladnými a nudnými popisy ... s vlekoucím se dějem ... a někdy i Smillinými myšlenkami, ale takový asi ten sever je, je tam pořád zima, sníh a tma ... a tak vše plyne pomalu, stejně tak i tento příběh (přitom nabitý ohromným množstvím informací, o dánské a grónské kultuře o její historii, o matematice, o sněhu a ledu ...). Mé hodnocení je z velké části ovlivněno mými "sympatiemi" k slečně Smilly ... prostě jsme si nesedly ... opravdu svérázná postava - svobodomyslná slečna, která se "vyzná v lidech" a přitom je naprosto "asociální". *** jsou tedy čistě jako "pocta" autorovi, v knize jsem našla mnoho pasáží, které mně oslovily, jeho jazyk a komplikované vyprávění, mně často nutily k přestávkám a zamyšlení, byly pro mě výzvou, i když celek (z velké části právě díky hlavní hrdince a rozvleklosti příběhu) mě zas tak úplně neuchvátil. Zde několik drobných úryvků, které mě naopak oslovily: "Dívám se na západ slunce, který v téhle roční době trvá tři hodiny. Jako kdyby Slunce přece jen v poslední chvíli ve světě našlo kvality, kvůli kterým se teď loučí jen proti své vůli." "Nikdy jsem neříkala, že jsem dokonalá. Před lidmi, kteří mají moc a jimž moc dělá dobře a používají ji, se ze mě stává někdo jiný, menší a zlejší. Ale nedávám to najevo." "Jen velice málo lidí umí naslouchat. Pospíchají a jsou nepozorní, nebo si v duchu situaci vylepšují, či přemýšlejí, jak vstoupí na scénu, až člověk sklapne a na řadě budou oni." "Číst sníh je jako poslouchat hudbu. Popisovat, co z něj člověk vyčetl, je jako vysvětlovat hudbu písmem." "Mám moc ráda jednu větu, Dedekindův postulát o lineární komprimaci. Ten říká, asi tak přibližně, že kdekoliv v číselné řadě, v jakémkoliv mizivě malém intervalu lze nalézt nekonečno." "Bertrand Russell napsal, že čistá matematika je obor, ve kterém nevíme, o čem mluvíme, nebo do jaké míry to, co říkáme, je pravda nebo ne."... celý text

Nevěra 2014, Paulo Coelho

Způsobné děti: „Nedělej si starosti. Jsou natolik vychované, že když jim řekneme, aby na nás klidně počkaly, poslechnou“, ... úspěšný, milující, chápající manžel ... bohatství ... báječná práce ... služebná ... přítelkyně ... prostě nechybí vůbec nic ... ... a tak z celé knihy na nás zívá jedna velká nuda. Jako poznámku pod čarou bych ještě chtěla připomenout, že tématu "nevěry" se Coelho už věnoval, v knize Alef, a řekla bych, že tam se mu vedlo o poznání lépe: každý z nás může dospět k bodu, kdy má pocit, že život plyne kolem nás ... že se jen snažíme plnit očekávání druhých ... kdy vnitřně "voláme o pomoc". Coelho se s tím vyrovnává "cestou" - resp. poutí, na které je otevřeně nevěrný ... kdy je nevěra součástí jeho "duševní pouti" a "terapie"? (no s tím mám, přiznám se, trochu problém), ale knihu jako takovou jsem si přečetla se zájmem, našla v ní hloubku příběhu, který jsem v "Nevěře" prostě neobjevila.... celý text

Mrtvá zóna 1999, Stephen King

Mozek je opravdu asi nejzvláštnější orgán našeho těla - producent naší mysli. Dneska už toho víme poměrně hodně o tom, jak funguje, jak reálně fungují a mezi sebou komunikují různé struktury mozku a nervový systém jako takový, co se v mozku děje, když myslíme, hovoříme, spíme, vnímáme, ... přesto nám toho stále ještě mnoho uniká. Mnozí neurologové říkají, že toho o mozku (naší mysli) vlastně moc nevíme, lidská mysl je naprosto jedinečná v tom, jakým způsobem nám zprostředkovává pocity, emoce, paměť, jazyk a sebeuvědomění - dává nám pocit něčeho zvláštního, tajemného a unikátního ... a to je podle mě základním motivem této knihy a to je to, proč před Kingem smekám, to je to, proč /přestože jsem nikdy nečetla a asi nejspíš ani číst nebudu, jeho horory/ mě všechny ty jeho ostatní "jiné" knihy nepřestávají fascinovat. Obdivuji Kinga jako vypravěče příběhů, v této knize (stejně jako ve všech jeho knihách, z těch které jsem přečetla) mě naprosto uchvacují jeho popisy vnitřních duševních pochodů. V tomto případě člověka, kterého díky jeho nabytým schopnostem odvrhuje společnost, a který si s tím neumí poradit a tak se zároveň ze společnosti vyčleňuje i sám, odcizuje se svým přátelům, prožívá duševní peklo umocněné ještě fyzickými problémy po nehodě. Jeho největším problémem, je určitý způsob "jasnovidectví", vidí hrůzy, které dotyčná osoba v budoucnu způsobí, nebo se ji můžou stát, a on neví, jestli s tím má něco dělat. King svým jedinečným způsobem, který obdivuji, vytváří celou řadu souvisejících příběhů k tomu hlavnímu, a přitom nás celou knihou provází nejdůležitější otázka, kterou si John Smith klade: Proč právě já?... celý text

Duna 1988, Frank Herbert