Angie_Missfit
přečtené 103
Vláda módy: Cena rychlé módy a budoucnost oblečení
2020,
Dana Thomas
Jediný problém téhle knihy je, že se pravděpodobně nedostane k těm, kteří by ji potřebovali číst nejvíc, ale tak je to holt asi vždycky. Každopádně jde o skvělý text popisující detailně, jak špinavý byznys móda je, ať už jde o lidské zdroje nebo životní prostředí. Osobně jen doufám, že se tlak na udržitelnost bude ze strany kupujících stupňovat a donutí tak řetězce výrazně změnit své praktiky. Vidím, že nějaká změna už se děje, zatím pomalu, ale věřím, že postupně nabere na obrátkách. Jen aby už nebylo pozdě. Tuhle knihu plánuju podstrkovat všem ve svém okolí, kteří mi kdy na moje námitky k fast fashion řekli "no jo, ale mně se to líbí a je to levný."... celý text
Japonky nechodí na plastiku
2017,
Sophie Ortega
Reklama na konjak. Autorka ho má evidentně hodně v oblibě. Kniha nebyla vyloženě špatná, víc než recepty mě bavilo stručné povídání o japonském stylu života, který je v evropských podmínkách bohužel těžko aplikovatelný, ale četlo se o tom hezky. Samozřejmě vychvalovaný konjak jsem zkusila (přestože je v ČR nekřesťansky drahý, podobně jako další zahraniční speciality nebo bio potraviny, bohužel) a nadšená jsem tedy nebyla. Nudle do polévky tedy jakž takž, ale třeba konjakový špagety nebo penne jsou za mě podivný amarouny, které se s kvalitní pastou nedají srovnávat ani náhodou (ať si kniha tvrdí, co chce). Agar agar, což je vlastně rostlinná želatina, pak autorka radí rozmíchat ve vodě a pít, aby dotyčný získal pocit sytosti a nepotřeboval nic jíst...Musím říct, že tohle už mi přišlo trochu ujetý a se zdravým životním stylem opravdu nesouvisející. Abych nekončila na tak znepokojivou notu, líbilo se mi zdůrazňování důležitosti estetiky jak na talíři, tak v životě. Fajn bylo také připomenutí kouzla pozitivního myšlení, zpomalení a obrazné 'přivonění k růžím', na které v uspěchané Evropě často zapomínáme.... celý text
Pánská móda
2019,
Giuseppe Ceccarelli
Konečně kniha pro pány, která s vkusem ukazuje a vysvětluje, že oblečení podtrhuje osobnost a dodává jedinečné gentlemanské kouzlo. Nezáleží přitom na tom, jestli se ze všeho nejvíc cítíte dobře v padnoucím obleku, nebo vám naopak sedí džíny a motorkářská bunda. V jednotlivých kapitolách se autor věnuje dvaceti součástem pánského oděvu, ze kterých se časem (často kvůli těm, kteří je nosili) stala legenda (například bílá košile, černá kožená bunda, oxfordky, kravaty, ale třeba i manžetové knoflíčky). Čtenář se dozví, jakou mají jednotlivé kousky historii a jak se vyrábí. Myslím, že některým mužům kniha může pomoct najít a vytříbit svůj styl, ale zároveň se i základně orientovat v pánské módě. Čtení jsem si užila i jako žena a knihu bych doporučila českým mužům ideálně jako povinnou četbu (protože kdo se má pořád na ty vytahaný sepraný trika, kapsáčový kraťasy a sandály koukat, že). V neposlední řadě potěší i pěkná grafická úprava, pevný papír a kvalitní fotografie. Jedná se tedy o zdařilého průvodce pánskou módou, který je vhodný pro všechny, kdo se rádi poučí a porozumí svému šatníku.... celý text
Francouzky se umí otáčet
2011,
Mireille Guiliano
Říká se, že my Češi jsme skromní a přílišnou sebechválu nemáme rádi. Často na to myslím, když mě vnitřně namíchne něčí sebeprezentace složená téměř výhradně ze superlativ. Je to dané kulturně? Mentalitou společnosti, ve které jsem vyrostla? Nebo jde o normální reakci a chytit za nos by se měli ti, kteří dávno zapomněli, co je to zdravá sebereflexe a berou sami sebe příliš vážně? Osobně myslím, že my, české holky obzvlášť, to s tou skromností přeháníme - mít se rády a pochválit se za úspěch, osobní nasazení nebo vytrvalost, je zcela v pořádku. Mireille jde ale v knize až příliš často na hranici, kdy to začíná být otravné. Možná jsem na to citlivější, ale namísto prezentace v duchu "mistr světa amoleta" je mi mnohem sympatičtější normálně lidsky přiznat všechny ty odstíny šedi, všechny ty oběti, zklamání a ústupky, s nimiž se člověk musí na své cestě za úspěchem popasovat. Bylo zajímavé číst o rozjíždění byznysu v USA, o snaze odlišit se od konkurence. Souhlasím ale s ostatními, že název knihy je zavádějící a kapitoly se ani nepokouší věnovat snaze nás obyčejných smrtelnic skloubit práci, rodinu, osobní život a u toho všeho ještě být v pohodě, krásná a spokojená. Autorka si vybrala práci na úkor rodiny a osobního života, což je samozřejmě její osobní rozhodnutí a je to v pořádku, ale její rady jsou pak logicky nepoužitelné pro ženy, které kromě zvaní šéfa na večeři a uzavírání kontraktů na golfu musí ještě vyzvedávat děti ze školky a věnovat se jim, o víkendech uklízet, na celý týden navařit do krabiček, obíhat obchody a ještě mít čas na sebe a strávit nějaké romantické chvilky také s partnerem. Myslím, že autorka rozhodně dřela a dostat se na vrchol nebylo zadarmo, ale právě v tomto kniha působí trochu křečovitou a hranou lehkostí, kterou toho měla dosáhnout. Často se v textu opakují věty ve stylu "Firma byla předurčena k úspěchu, protože jsem měla skvělý francouzský akcent, což se při prodeji francouzského vína hodí" atd. Těžení z výhod, známostí, superlativa. Škoda že neexistuje vážnější vyvažující linka, kde by se autorka třeba rozepsala více o složitých životních volbách a rozhodnutích, které musela udělat, například právě nemít děti, nebo obětovat velký kus osobního života a pohodlí ("I do letadla musíte namalované a dobře oblečené, protože co kdyby vás potkal nějaký důležitý obchodní kontakt" atd). Kdyby přiznala, že ne vždy se její nápady setkaly s pochopením a nadšením, a že dost pravděpodobně musela vycházet i s lidmi, co měli vůči ní předsudky, chovali se k ní bez respektu nebo jí nechtěli dovolit rozbít onen "skleněný strop", na který ženy v kariéře tak často narážejí. Kdyby rozvedla i krize své kariéry, těžká období, kdy měla chuť se vším seknout a jít dělat něco úplně jiného.. Nevěřím, že se takovými myšlenkami nikdy nezaobírala. Tyhle záležitosti v knize odbyde slovy v duchu "jasně, ne vždy to bylo jednoduché, ale nakonec jsem to zvládla". Ale nás by možná víc zajímalo, jak to zvládla. Označení jejího chování v byznysu a vůči zaměstnancům jednou z novinářek jako "tvrdé'" (což autorce knihy prý polichotilo) taky sympatie vůči ní zrovna nepřidá. Takže závěrem - nejedná se vyloženě o brak a budoucí bezdětné manažerky ideálně spíš zahraničních firem by si z knihy mohly odnést pár obecných a vachrlatých tipů, ale o moc víc tohle dílko nepřináší.... celý text
Devadesátky!
2019,
Johana Fundová
Tohle je prostě pure nostalgie pro všechny, které už dneska straší třicítka, nebo ji mají už chvilku za sebou. S knihou v ruce jsem se zase přenesla do školních časů s bravíčkem pod lavicí, bokovkama do zvonu („vem si košilku, nastydnou ti ledviny!“) a s penálem Fishbone plným taháků, co jsem se většinou neodvážila použít. Do dob, kdy jsem v jídelně rýpala do lepivý bramborový kaše s rybníčkem uprostřed, kdy jsem si do deníčku po večerech psala, jaký mě během dne postihly „děsný trapasy“, kdy jsem o matice tajně koukala na „svýho idola“, kterej mě úspěšně ignoroval, a kdy jsem po vyučování spěchala domů, abych stihla TV maraton složený ze Sabriny, mladé čarodějnice, Hvězdné brány, Čarodějek a podle nálady i Ochránce. Potěšila mě kapitola o gastronomii (protože kdo tehdy nechtěl narozeninovou oslavu v Mekáči?) a připomněla jsem si znělku Family Frostu a všechny ty supr polotovary, co byly tak toxický, že už se dneska neprodávaj. Líbila se mi i kapitola o médiích a samozřejmě ta o tehdejší nesmrtelný šustivý módě v pekelně pestrobarevných barvách. Kniha mapuje fenomény tehdejšího života včetně mnoha úsměvných bizárů, a zároveň obsahuje vyprávění řady osobností, které vzpomínají na vlastní příběh z doby „mejdanu bez pravidel“. Z těch jsem měla smíšené pocity. Na jedné straně byla řada docela zajímavých, zábavných, nebo takových, které se mi líbily, protože jejich autoři jsou prostě Pure 90´s legendy. Na druhé straně se našly i příspěvky nudné, bezobsažné, nebo vyloženě chvástavé. Neříkám, že není v pořádku být hrdý na své úspěchy, ale někteří z toho vylezli jako adepti na zlatýho bludišťáka v kategorii Samožer. Plácat se po ramenou za to, že jste udělali kariéru v době, kdy v podstatě kdokoli mohl dělat cokoli, a kdy jste se mohli s trochou štěstí i jakožto profesní tabula rasa dostat k příležitostem, ke kterým dneska nepřičichnete ani se třemi VŠ diplomy a hustě popsaným CV? Trochu skromnosti by možná neškodilo. Texty takových autorů bohužel vytvářely knize hluchá místa, protože kromě sdělení „jsem nejhustější na světě“ neobsahovaly vlastně nic. Ke konci pak kniha trošku ztrácí tempo a spíš zkratkovitě líčí další složky devadesátkové esence, ale můj celkový dojem z knihy je dobrý. Takže díky za to vzpomínání, a teď už si jdu za zvuku znělky z Beverly Hills 902 10 do vlasů frknout nějaký sponky s motýlama.... celý text
Sofiin svět
2006,
Jostein Gaarder
Na knihu jsem myslela už hrozně dlouho. Několik let jsem si říkala, že bych si ji jako někdo, komu filosofie na škole tvořila většinu studijního plánu, měla přečíst. A konečně jsem se k ní nedávno dostala. Jak to dopadlo? Nedočetla jsem ji. Posiluji tedy ten zvláštní jev, kdy tato bezpochyby populární kniha nechává určitou skupinu čtenářů zcela chladnou. Možná pro mě byla příliš zřejmá, nudná, příliš polopatická a zdlouhavá, nevím. Četla se mi nehezky, musela jsem se k tomu nutit, až jsem se na to po několika kapitolách vykašlala úplně. Nechci tím knihu zcela odsoudit, věřím, že své čtenáře si najde. Já však mezi ně tentokrát nepatřím.... celý text
Obratník Raka
1991,
Henry Miller
Kniha složená ze zápisků o každodenním životě spisovatele a bohéma ve 'městě hříchu' - Paříži 30.let. Mně se to líbilo, protože mám ráda upřímnost a spisovatelé jdoucí proti proudu mě obvykle zaujmou. Miller byl ve své době rozhodně nekonvenční, psal o životě na chvostu společenského žebříčku bez příkras, tak jak to bylo. Samej chlast, šlapky, laciný hotely, blechy a to všechno furt dokola. Nesnaží se odvyprávět příběh, sdělit něco velkého, prostě to plyne, text utkaný z každodennosti. Ke konci kvůli tomu už kniha maličko ztrácí tempo, ale dočetla jsem. Občas někde narazím na názor, co všechno Obratníkem Raka chtěl Miller říct, ale upřímně si nemyslím, že by nad tím on sám zas tak přemýšlel, spíš prostě sednul a psal o tom, co se ho dotýkalo, o tom, co znal. Možná proto, že ho všechno štvalo. A protože papír ho nemohl přerušit a on si ulevit potřeboval, protože ho nikdo doopravdy neposlouchal. Vyloženě erotická mi kniha nepřišla, všechny věci kolem sexu Miller popsal dosti věcně a byl s nimi celkem rychle hotov, nebylo to zásadní. Jistě chtěl do jisté míry šokovat (a ve své době se mu to povedlo), ale ne prvoplánově. Důležitá je spíš vnitřní prázdnota, která mě na knize nejvíc oslovila. Rozpíná se v nitru, pomalu a plíživě. Z knihy dýchá odcizenost, která protkává všechny autorovy vztahy, i frustrace z otázky, zda je vůbec schopný někoho doopravdy milovat (a někdo jeho). Ona je to vlastně taková deprivační depka tlumená sexem, který nevede dál, než k uspokojení základní potřeby, ředěná chlastem a potlačovaná sociálním stykem a občas cestováním, ale pořád tam je. On to ví a ani nedoufá ve zlepšení. Možná to jinak ani nechce. Na jednu stranu ho baví vyžívat se v přízemnosti a mít dobrý pocit z toho, kolik lidí využil, nechal se od nich hostit nebo ubytovat. Musím přiznat, že jsem si při čtení někdy říkala, že na to, že věčně neměl peníze a pohyboval se na hranici absolutní chudoby a bezdomovectví, si povětšinou žil na docela vysoký noze, i když to možná znamenalo zapomenout na sebeúctu. Večeře u boháčů, víno téměř kdykoli je chuť.. Kam se hrabe můj chleba s máslem k večeři! Jak jsem psala, konec knihy už byl trochu slabší a navíc končila bez nějakýho resumé, prostě Millerův život běží dál, furt tak nějak stejně, bledě modře. Já mám pocitovky ráda, ale nesmí toho být příliš. Proto se mi kniha docela těžko hodnotí. Dala bych tři a půl, ale musím uznat, že mě vždycky pobavily šílený kecy jeho kamarádů o ženských a o životě, tak jsem se rozhodla dát ještě o půl hvězdy víc. Za přečtení podle mě stojí, obzvlášť pokud vás taky všechno štve, jste umělec, sebedestruktivní alkoholik, nebo ideálně všechno dohromady.... celý text
Kam se poděl můj sýr?
2000,
Spencer Johnson
Pokud je kniha tenoučká, ale papír tlustý, text vytištěný velkým písmem s širokým řádkováním a prvních 25 stran zabírají pochvalné recenze, automaticky zbystřím. V tu chvíli mám totiž před sebou buď brak, na který byla škoda i ta trocha papíru, nebo geniální minimalistický mindfuck, u něhož více slov netřeba. Tato kniha byla bohužel ten první případ. Přesto se celou dobu snaží tvářit jako ten druhý, jenže nemá vlastně na čem stavět. Točí se kolem jednoduchého, až stupidního příběhu, který okamžitě vzbuzuje šťouravé otázky, na které autor nemá jak odpovědět, protože jeho metafory stojí na hodně vratkých základech. Zajímalo by mě, kdy a jak se stane, že se z řady z nás, kteří jsme jako děti byli vnímaví k příběhům, jejich logice, přidané hodnotě a vztažitelnosti na život, stanou v dospělosti lidé, kteří čtou a vestoje tleskají takovým kecům. Stačí, abych napsala jednu jedinou větu a okamžitě vyspoileruju veškeré (ano, opravdu veškeré) sdělení knihy: "Změny se prostě dějí, a tak je lepší s tím počítat a pružně na ně reagovat." Jo, to je fakt všechno. Autor se tváří, jako by čtenáři předkládal voňavý čerstvý ementál, a zatím mu podstrkuje camembert značky Kaufland, který zůstal týden zapomenut v teple trampské krosny. Alespoň mi kniha zabrala asi jen hodinu času, a já se tak můžu vrhnout na další knihy, o kterých jsem přesvědčená, že mě obohatí trochu více. Tento sýr už nikdy víc.... celý text
Všechno je definitivní
2003,
Stephen King
Jedna z mých nejoblíbenějších Kingovek. Jak to tak u povídek bývá, některé jsou slabší, jiné standardně dobré a některé skvělé. Právě díky poslední zmíněné kategorii dávám vysoké hodnocení, protože některé povídky z této knihy nemohu dostat z hlavy. A která povídka je mým favoritem? Naprosto úžasné mi přišly "Silniční virus míří na sever" a "Jízda na střele". I další povídky se snadno vryjí pod kůži, myslím, že snad jen 2 nebo 3 povídky mě nebavily na 100 nebo alespoň na 90%. I když už jsem knihu četla mnohokrát, ráda po ní čas od času sáhnu. Doporučuji.... celý text
Kuchařka pro dceru
2007,
Jana Florentýna Zatloukalová
Takhle by měla vypadat kuchařská kniha. Líbí se mi bohatý, až květnatý styl psaní, kterým autorka vládne - po kuchařkách psaných z většiny v trpném rodu je to příjemná změna. Stejně jako zmiňují předchozí komentáře, i já velmi oceňuji dopodrobna popsaný postup včetně vysvětlení, co se vlastně v hrnci děje, a proč je proto důležité postupovat uvedeným způsobem. Díky autorce mám nyní mnohem konkrétnější představu, jak asi jídlo dopadne, pokud něco vynechám, nebo ošidím. Konečně mám pocit, že opravdu rozumím co, jak a proč (nechtěla by autorka stejným způsobem napsat učebnici matematiky?). Třešničkou na dortu je kvalitní vazba, papír a pěkná grafická úprava. Doporučuji každému, kdo se alespoň občas pohybuje v kuchyni a rád před rodinou či kamarády zaválí perfektní svíčkovou nebo dokonalým domácím koláčem.... celý text
Všichni žijem' v blázinci
2014,
Radkin Honzák
Pan Honzák je pro mě skutečná osobnost - inteligentní člověk s úžasným přehledem a vnitřní moudrostí, který zároveň netrpí posedlostí sebou samým a přesvědčením o své jediné a nedotknutelné pravdě, kterýžto jev dělá z řady inteligentních lidí ve výsledku hlupáky. Pro mě kniha představuje velmi příjemné povídání a zamyšlení nad životem lidským a všemi jeho aspekty. Pasáž o psychopatech mě definitivně utvrdila, že si musím přečíst Honzákovu knihu zaměřenou na toto téma. Líbila se mi i kapitola o psychiatrické praxi, jelikož mi pomohla trochu umazat auru "intelektuální autority", kterou pro mě pan Honzák jednoznačně oplývá, a přidat trochu lidskosti - takového toho "člověčenství", k němuž patří i chyby, obavy, či nejistota. Jeho názory se pak dají číst v širším a zajímavějším kontextu. Jediné, co mě během čtení knihy maličko otravovalo, byla paní Červenková se svými dotazy. Bezpochyby je to inteligentní žena s přehledem, ale její otázky na mě někdy působily křečovitě, jindy jako snaha demonstrovat své vlastní vědomosti, což je škoda. Celkově vzato jsem si ale čtení užila a knihu zhltla za pár večerů. Setkání s panem Honzákem v jakékoli podobě je pro mě vždy příjemnou a inspirativní zkušeností, a tato kniha není výjimkou. Doporučuji.... celý text
Boss Babiš
2017,
Jaroslav Kmenta
Velmi hutné čtení narvané informacemi a souvislostmi. Trpělivé skládání mozaiky Babišovy minulosti, která má vliv na současnost a mnoho vysvětluje, působilo chvílemi velmi tísnivě. Zásadní v knize jsou právě ty kontexty, které pomáhají pochopit provázanost minulého a nynějšího. Píděním se po Babišově minulosti autor předkládá čtenáři mrazivé počteníčko o divoké polistopadové "demokracii po česku", okolnostech privatizace, machinacích se státními zakázkami, přeměně rudých komoušů na velké "podnikatele", či domluvách v politických kuloárech, kde bylo možné dohodnout téměř cokoli. Na pozadí toho všeho autor ukazuje Babiše jako člověka, co za těchto podmínek prostřednictvím svých kontaktů postupně rozšiřoval svůj majetek, moc i vliv. Kmenta se snaží držet doložitelných faktů, informace ověřovat z více zdrojů, za knihou je nepochybně obrovský kus práce. Z mého pohledu precizní investigativní dílo se sociologickým přesahem.... celý text
Lola Rose
2004,
Jacqueline Wilson
Jedna z nejsugestivnějších a nejrealističtějších knih od J. Wilson o životě s fantazií a vírou v happyend ve světě, který stojí někdy pěkně za prd. Tohle je pro mě přesně jedna z těch knih, kterou jsem nezvládla odložit, dokud jsem ji nepřečetla celou a dodnes v hlavě vidím film, který se mi při čtení odvíjel v hlavě. Některé věci by asi ve skutečnosti nešly vyřešit jako v knize (zápis do školy, byt..), ale čert to vem. Příběh Jani je skvělá ukázka toho, jak chyby rodičů dopadají na děti, které musejí už ve svém mladém věku nést obrovskou zodpovědnost nejen za sebe, ale často i za ně. Vzpomínám si, jak silně jsem soucítila s Jani, která si připadala tak osamělá a plná strachu a do příchodu tety Barbary neměla nikoho, kdo by ji poskytl alespoň trochu lásky a zázemí. Napětí příběhu dodával otec jako patologický parchant a násilník. Kniha se vám dostane pod kůži a rozhodně stojí za přečtení.... celý text
Vadí nevadí
2001,
Jacqueline Wilson
K Tracy jsem si chvíli musela hledat cestu a spolu s Elsou ze Slavné hvězdy asi patří mezi mé nejméně oblíbené postavy od J. Wilson. Vadil mi ten věčně útočný postoj a Tracyina zlomyslnost a nevděk vůči spisovatelce Mandy. Na druhou stranu lze její chování pochopit vzhledem k tomu, čím si procházela. Kniha je určena spíš mladším čtenářům.... celý text
