annihilation
přečtené 775
Snování: Rok dopisů o snech
2008,
Michal Ajvaz
Snování je velmi zajímavá kniha, ve které se dva moudří muži pokoušejí netradičním - v tomto případě filosofickým - rozhovorem odhalit tajemství zrodu snů. Díky tomu, že jde o dialog, jsou myšlenky podrobovány přímé kritice a často i vyvraceny, což je pro čtenáře velmi osvěžující změna. Velmi zajímavý moment je, když autoři narážejí na ideu, že se jejich konverzace vlastně také chová jako sen - často začíná od píky, protože nejsou schopni reagovat na nepřeberné množství předchozích myšlenek, věčně se v ní rodí nové a nečekané nápady, a stejně jako sen i jejich skvostný hovor končí tak, že vlastně nekončí (Nebo začíná dalším snem?). Fakt, že se Michal Ajvaz ani Ivan Havel nesnaží urputně opírat o vědeckou literaturu, je příjemnou změnou ve vodách filosofie. Jejich hloubání tak plyne přirozeně - přináší pouze nové myšlenky a může se rozvíjet dál a dál. I když je třeba podotknout, že se kvůli této skutečnosti občas zaobírají zbytečnými otázkami, které jsou již dávno ve světě psychologie zodpovězeny (Ubíhá čas ve snu stejně jako v realitě? Proč sny tak lehko zapomínáme?) Naopak ale velice důvtipně do svých úvah zahrnují výstřižky z beletrie, které knihu oživují, pozbývá tak vyloženě formálního dojmu a je čtivější. Co je možná škoda je skutečnost, že oba autoři pravidelně nemívají lucidní sny (Ivan Havel občas, Michal Ajvaz nikdy), jejich rozjímaní by se tím posunulo ještě na vyšší úroveň. Osobně doufám, že přijdou ještě s pokračováním. (Něco jako Bdělé snování - Rok snů o dopisech)... celý text
Malé básně v próze
2002,
Charles Baudelaire
Díla, která tento úchvatný básník představuje v Malých básních v próze, jsou úžasnou sondou do zákoutí přemýšlivé poetovy mysli. Jeho úvahy mohou být zlomené, zamilované, depresivní či choré, ale vždy jsou odrazem nezměrného talentu a přirozené vnímavosti. Jestliže Charles Baudelaire hledá slova v básních tak, aby se rýmovala a měla rytmus, v prozaickém vyjádření nimi proplouvá bez omezení, což mu umožňuje hovořit s pravdivou otevřeností, lépe si hrát s příběhem, gradací i tóny smyslů, a tím přivodit čtenáři neklidnou a hloubavou náladu, rozvíjet obrazotvornost a milovat dekadenci. Vždy jsem Charlese Baudelaira považovala za nejlepšího ze všech prokletých, a touto pozoruhodně krásnou knihou mi mé mínění jen potvrdil. Pane Baudelaire, proč jsem se narodila tak pozdě a nemohla si vás vzít?... celý text
451 stupňů Fahrenheita
1957,
Ray Bradbury (p)
Že je 451 stupňů Fahrenheita fantasy, či snad sci-fi? Kéž by. Spíš jde o obludné varování před zvrácenou formou modernizace, která se zvrhla do totality a zabránila lidem přemýšlet - dokonce je od přemýšlení odradila. Představa tupých mas s nosem přilepeným k všudypřítomným televizním obrazovkám a naprosto lhostejným k citům, dává vzniknout netradičnímu hrdinovi, který si při své práci hasiče - nikoliv někoho, kdo oheň hasí, aby před ním uchránil lidi, ale někoho, kdo se podílí na spalování pár kusů knih, které ještě na světě zbyly - uvědomí, že nečiní správně, že se cítí prázdný a rád by svět kolem sebe změnil. Čtenářovi sympatie utuží fakt, že se tak svým smýšlením stává vyvrhelem a na tomto pokraji společnosti paradoxně teprve nachází svůj smysl žití. Autorova bezbřehá fantazie, která si (doslova?) hraje s ohněm navíc krásně tuto metaforu dobrý sluha-špatný pán připodobňuje k fénixovi, kterým se v tomto případě má stát i sám člověk, a tak vnáší do teskného příběhu nikdy nehasnoucí naději. Často je tento román přirovnáván/srovnáván s Orwellovo 1984 a vedou se spory o to, jestli je to vůbec na místě. Oba autoři se ve svých antiutopistických zobrazeních pohybují ve velmi podobném světě, ale každý se jím zabývá z jiného úhlu. Zatímco Orwell se věnuje především politickému systému a životu v totalitě, Bradbury se opírá ryze o popírání samostatného uvažování, které není zapříčiněné nějakou mocí shůry, ale samotným člověkem-jedincem. Navíc i přese všechny hrůzy a úpadek nabízí východisko, ve kterém se opět nebojí opřít o samotné individuum. Právě tato víra v moc jednotlivce přináší do strastiplných románů tohoto druhu kousek světla. Co je ještě třeba vyzdvihnout, je autorův překvapivě poetický a upřímný styl prózy, díky kterému se čtenáře přímo dotýká. Když hovoří o chuti deště, probudí ve vás vzpomínky na věci, které jste v dospělosti přestali zkoušet, když popisuje vůni knih, přiměje vás ke stránkám přivonět a celou dobu vás nechá přemýšlet nad tím, jestli jste opravdu schopní svobodně přemýšlet, to vše navzdory tomu, aby vám něco vnucoval: „Má žena tvrdí, že knihy nejsou skutečné.“ „Díky Bohu, že nejsou. Můžete je zavřít, říct jim: Počkej. Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to okolí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé. Knihy můžete umlčet rozumným argumentem."... celý text
