annihilation
přečtené 775
Básně 1974–1978: Láska je pes
1994,
Charles Bukowski
Bukowski jako autor povídek je skvělý, ale kam se hrabe na Bukowskiho jako na básníka! Proč se snažit zaobalit slova do poetických krás, když je mnohem větší síla v surovosti, neurvalosti a tvrdosti (doslova?). Pod touto, pro mnohé ohavnou, skořápkou je skrytá přemíra citů, ubohost, bolest a samota, takže spolu vytváří velmi neobvyklou upřímnou poezii, kterou budete buď milovat za každým slovem, nebo knihu ihned zahodíte. V něčem tak výrazném střed prostě neexistuje. Sám se všemi tělo obepíná kost a dovnitř dají mozek a někdy duši, a ženy rozbíjejí vázy o stěny a muži pijí přespříliš a nikdo nikdy nenajde toho pravého ale lidi nepřestávají hledat hemží se z postele do postele. tělo obepíná kost a tělo hledá něco víc než tělo. není v tom vůbec naděje: všichni jsme ve spárech stejného osudu. nikdo nikoho nikdy nenalezne. městské skládky se plní smetiště se plní blázince se plní nemocnice se plní hřbitovy se plní nic jiného se nenaplní.... celý text
Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane
2009,
Kurt Vonnegut Jr.
Pánbůh ti požehnej, humore Kurta Vonneguta! Zase tu máme další knihu, která balancuje na hranici sci-fi, humoristiky, satiry a polemice o životě. Hlavní postava se opakovaně dostává před nebeskou bránu, kde je jí umožněno vést rozhovory s těmi, kteří jsou již po smrti. Mluví tak se spoustou (i nechvalně) slavných osobností, které se snaží vysvětlit svou životní pravdu nebo nějaký důležitý názor. Na této úrovni je jednoduché rozpoznat ironii a komičnost, která je pro autora charakteristická. Krátká knížečka, dlouhý smích a velmi vtipný závěr.... celý text
Zlomená žena
1970,
Simone de Beauvoir
Simone de Beauvoir představuje ve své knize silně niterní prózu protkanou beznadějí a v každé ze tří povídek na ní pohlíží jiným způsobem; jinou smířlivostí a jiným východiskem. Zvláštní je, že se i přes námět ztrácení sebe sama příběhy silně odlišují svou gradací, stylem podání a především tím, co ve čtenáři dokážou zanechat. Ve „Věku odříkání“ se autorka zaměřuje na bolest způsobenou stárnutím, plynutím života do tmavého kouta místnosti. Ženě, která povídkou provází, toto období velmi těžko snáší. Ztratila na důležitosti. Její syn naslouchá své ženě, nikoliv své matce; není pro něj již důležitá? Těžce tuto hluboké poznání nese a nechává se strhnout afektem, nepoznává se. Jenomže odříkání není celoplošné, únik a oporu nachází ve svém muži, který jí pomáhá se se skutečností smířit a neobracet ji zbytečně (?) proti sobě. Druhá povídka je téměř až ohavně osobní zpovědí, kterou pronáší žena zhrzená samotou. Nikdo jí není oporou, všichni se obrací proti ní (ať už jsou v právu nebo ne), není kam uniknout, komu se vyzpovídat, kde nalézt pomoct. Tak se tedy obrací k hněvu; nechává se pohltit nenávistí bezmocných a snaží se svých negativní pocity přebít zlostí. Je ohavné si od bolesti pomáhat čirou zlobou – byla tu však jiná možnost? „Monolog“ vyšlapává cestu od osamocení k nenávisti. Podle posledního příběhu nese název celá kniha – je tomu tak proto, že je to povídka nejsilnější, nejosobněji pojatá a především nejsmutnější. Žena, jejíž příběh je čtenáři nastíněn formou deníku, je nucena potýkat se se skutečností, že jí manžel přestat milovat. Okolí se jí snaží nabízet různá řešení, ale jaká řešení mohou existovat pro ženu, která celou svou existenci vložila do lásky? Ztrácí samu sebe a neví, jak tomu čelit – prakticky vzato ani nemůže. Velmi zajímavý je kritický náhled na její dcery: jedna se šťastně vdala, ale nikdy se v ničem nenašla, druhá se naopak rozhodla oddělit svůj život od citů a povrchně, ač bez zranění, proplouvat časem. V těchto úvahách se rozvíjí ještě silnější existenciální utrpení, než tomu bylo doposud – vyvstává otázka, zda-li existuje nějaká cesta, která je ta správná jak pro jednotlivce, tak jeho blízké okolí. Tento poslední příběh zřejmě v každém zanechá spousty otázek. Můžeme jednat, jak nejlépe umíme, milovat z celého srdce, ale nestačí to. Proč? Samá podstata je nezměnitelná. Existuje z takové agónie východisko? Ne. Dveře galantně otevírá strach z budoucnosti…... celý text
Bídníci II.
1975,
Victor Hugo
Někoho možná zprvu vystraší rozsáhlost knihy, ale opravdu není čeho se bát. Victor Hugo slova používá důmyslně a čtenáře neznudí nicneříkajícím vyprávěním. Bídníci - to je dílo, které je naprosto nepřekonatelné, propracované do detailu a hlavně dokáže v každém něco zanechat. Nejúžasnější je líčení postav. Je to opravdu poprvé, co někdo dokonale dokázal popsat jednotlivé lidské povahy se všemi jejich touhami, emocemi, motivacemi a utrpením z ambivalentních pocitů, které sužují jejich bídnou duši. Dokonale propracovaná postava Jeana Valjeana vás vtáhne do jeho bloudění. Není možné se s ním nesnažit ztotožňovat, zamilovat si ho a obdivovat obrovský růst jeho osobnosti a pokory. Jak na Jeanu Valjeanovi, tak na ostatních mistrně vylíčených postavách, dokáže autor vykreslit jakékoliv emoce - od čiré lásky k slepé nenávisti, od průzračné dobroty duše k hloupé temnotě a sobectví, od sebezapření k sebevyjádření. A to vše s lehkou něhou a vírou v hlubokou pravdu skrytou za závojem slov. Jestli vás ještě něco ohromí, tak to bude nit propletená lidskými osudy, která se nedokáže přetrhnout a opět všechny svádí k sobě a přivádí je až k nejvyššímu bodu vášně. Co je pro mě naprosto nepochopitelné, je doba, kdy byl román napsán. Je neuvěřitelné, že v té době někdo stvořil tak úžasné dílo, že nikdy nezestárne. Jeho idey jsou totiž olemovány osudy lidského utrpení, které se s časem nemění. Bídníkem jste možná i vy. Bída ale není něco materiálního, je to kus vás, který si v sobě nesete. Je to ten člověk hluboko uvnitř, který trpí ve své podstatě a s této bídy není úniku. Román vás k sobě touto skutečností připoutá a vtáhne vás do napínavého příběhu, kde každá malá náhoda může nakonec sehrát hlavní roli, kde má každý člověk svůj úděl, kde se některé činy nedají vysvětlit, protože je neovládá síla mysli, ale síla srdce. Jak lépe popsat tíhu (lehkost?) lidského života, než jako bídné bloudění?... celý text
Cikáni
2000,
Karel Hynek Mácha
Mácho, Mácho, co to je za paskvil? Jak básník, co napsal něco tak krásného, čím je Máj, mohl vytvořit něco tak nudného? Próza mu očividně vůbec nesvědčí, jeho popisy jsou kostrbaté a často uměle useknuté - při popisování krajiny různými přízvisky na konci dodá "atd." a tím jeho líčení skončí, takže kontrast krajina/člověk zmizí neznámo kam a zbudou jen prázdná slova. A je to velká škoda - v díle jsou opět patrné klasické motivy profilované do ubohých lidských osudů, jen jsou pohřbené hluboko pod mdlou půdou...... celý text
