annihilation
přečtené 775
Venuši dát hlavu do dlaní
2007,
Jaroslav Seifert
Koho napadlo udělat právě takový výbor z díla? Středobodem Seifertovy inspirace je láska, ale nikdy ne omezená na lásku milostnou - Seifert překračuje samotné slovo a nechává ho vyznít na lemech veršů upínajících se dál. V tomto výboru šlo o snahu vybrat poezii plnou milostných citů, ale ptám se - proč takto nešťastným způsobem? A hlavně - koho napadlo knížečku doplnit o tak ohavné koláže? Copak ty básně nepochopili? Avšak i přes tuto mrzkou schránku tato lyrika okouzlí, jako vždy se každé lidské bytosti dotkne hlouběji, než je možné a zanechá touhu vzít do ruky tužku a začít psát básně, protože - co může být krásnější? "Slyším to, co jiní neslyší, bosé nohy chodit po plyši. Vzdechy pod pečetí v dopise, chvění strun, když struna nechví se. Prchávaje někdy od lidí, vidím to, co jiní nevidí. Lásku, která oblékla se v smích, skrývajíc se v řasách na očích. Když má ještě vločky v kadeři, vidím kvésti růži na keři. Zaslechl jsem lásku odcházet, když se prvně rtů mých dotkl ret. Kdo mé naději však zabrání - ani strach, že přijde zklamání -, abych nekles pod tvá kolena. Nejkrásnější bývá šílená."... celý text
The Happy Prince and Other Tales / Šťastný princ a jiné pohádky (dvojjazyčná kniha, 7 pohádek)
2006,
Oscar Wilde
Prokletí
2012,
Chuck Palahniuk
Palahniuk se opět ukazuje jako totálně vadná verze Američana, která kritizuje ještě vadnější Američany. Ty jeho narážky člověku většinou přivodí pitomý záchvat smíchu, stejně tak jeho vize pekla, dialogy a vůbec všechny ty psycho(pa)tické myšlenky. Prostě silná jízda jinou dimenzí, která je konstruovaná jako šílený příběh zachycující se na určitých frázích. Někdo je prostě jen úchyl, někdo to dokáže využít k psaní a tím si získat velký zástup fanoušků. Ano, Chuck Palahniuk je přesně ten druhý případ - skvěle využívá své obsese, poruchy a vulgarity, a dokáže z nich vytěžit naprosté maximum. I když, nemůžu si pomoct, tento příběh je ve srovnání s jinými dechberoucími nechutnostmi (Klub rváčů, Program pro přeživší, Zalknutí) trochu slabší. Nevím, jestli za to může fakt, že příběh vypráví třináctiletá holka a proto je psán víc dětsky, nebo jde prostě o fakt, že autorovi pomalu dochází nápady. Něco tomu chybí, ale Bůh ví co. (Jo, ehm, písmeno na B.) Třeba jen Satan trochu zpackal scénář.... celý text
Co je umění? Texty angloamerické estetiky 20. století
2011,
Tomáš Kulka
Nemůžu si pomoct, ale spousta knížek, které se zabývají estetikou umění, se nedá číst. Snaha porozumět a především definovat umění je v současnosti naprosto nemožná. I přes tento fakt jde přeci jen solidně polemizovat nad tímto pojmem a snažit se najít nějaké přípustné východisko. Spousta statí je však nezáživná - a to proto, že nepřináší žádné nové myšlenky nebo se snaží o zoufalou filosofii, která nikam nevede. Jsou zde samozřejmě velmi zajímavé kapitoly, ale v celkovém měřítku je kniha průměrná.... celý text
Farářova dcera
2000,
George Orwell (p)
Zprvu - nedoporučuji tuto Orwellovu knihu srovnávat s sociálně-kritickými poklady jako je 1984 nebo Farma zvířat. Pokud to totiž uděláte, nebude se vám líbit, což by v tomto případě byla škoda. Hrdinka knihy je vylíčená jako šedá myška, která se bojí projevit, aby se neznelíbila Bohu. Popírání sebe sama jí pak přiměje k útěku, kde je však stejně nešťastná. Na této osobní rovině se rozplétá hluboké polemizování o víře a samozřejmě svobodě. Krásně ukazuje rozvrstvenost společnosti (rozdíly muž-žena, bohatý-chudý jsou více než patrné), stejně tak problémy mezi lůzou a otřesným prostředím na školách. Na osobní rovině by tato kniha neměla valný význam, ale kvalitní vyprávění, které zobrazuje tehdejší poměry na něj vrhá naprosto jiné světlo. Není to kniha o problémech člověka, hlavní postava je jen uměle vykonstruovaná, aby mohla procházet jednotlivými prostředí, které Orwell zamýšlel zobrazit v jejich ubohosti.... celý text
Hovory s jabloní
1999,
Viktor Fischl
Kniha Viktora Fischla je velmi nevšedním počtením o všedním životě. Každého upoutá výrazný nápad, kdy se hlavní postava Josef chodí svěřovat jabloni se svými problémy a myšlenkami, dokonce od ní žádá rozhřešení. A právě i díky sepnutí s přírodou, kdy jako symbol člověka používá ovocný strom, se mu v této knize podařilo vysvětlit koloběh života, který se nezadržitelně blíží ke smrti. Opět klade důraz na lásku a snaží se jí - marně? - pochopit. Je to příběh o postupném smiřování se se sebou samým. Jediné, co čtenáře může odradit, je sáhodlouhé popisování příbuzných Josefa, avšak tyto nudnější pasáže zaniknou pod poetickou hloubkou autorova jemných sdělení. "Cožpak není v životě nejkrásnější právě to, že můžeme snít?"... celý text
Cizinec
2005,
Albert Camus
Každý se občas cítí jako cizinec sám v sobě. Co když je tento stav trvalý? Hlavní hrdina - Mersault - se jeví jako bez citu, život mu bez povšimnutí protéká mezi prsty, na ničem mu doopravdy nezáleží, nikdy se nedá unést emocemi - žádné nemá. Je vůbec možné si představit někoho takhle prázdného? A co když se v jeho životě stane něco zásadního - zemře mu matka, zasnoubí se nebo někoho zabije, projeví se u něj nějaké pocity? Samozřejmě, že ne, jak by mohly? A právě za to je odsouzen širokou veřejností. Prázdný člověk je člověkem zcela zbytečným, zrůdou mezi květinami. Mersault to ale ví, nepopírá svou zbytečnost. Ba co víc, je s ní smířený, stejně jako se smrtí, protože ví, že je to něco, čemu nemůže vzdorovat. Jeho jediná jistota... Na této depresivní rovině je člověk schopen zcela otevřeně přemýšlet o tom, jaký jeho život (ne)má smysl, co v něm určuje jeho momenty. Možná se budete chvíli cítit lépe - vy přece nejste tak prázdní jako hlavní postava. Vy máte city, naděje, víru, empatii, dokážete milovat. A přesto skončíte stejně.... celý text
