Ayame420
přečtené 394
Bývali jsme bratři
2019,
Ronald H. Balson
Knize se nedá upřít, že je čtivá a člověk ji prostě dočíst chce, protože ho zajímá, jak to dopadne. Ale to je tak všechno. Zajímavé téma a nápad, to rozhodně. S pravděpodobností některých situací a vykreslením postav už je to mnohem horší. Ben při svém utíkání a schovávání pokaždé narazí na někoho, kdo je velmi ochotný a rád mu pomůže (soused, známý jeho otce, který viděl, že se v chalupě najednou topí a Benovi poskytne svého koně a vlečku, Zeleinšti a další děsně sluníčkové postavy, to, jak Ben na potkání vykládá lidem, které vidí poprvé v životě, o tom, jak se schovává i se svojí sestrou a přítelkyní a jiné, bohužel k cynickému úšklebku vybízející situace). Ne. Prostě ne. Takhle to nefunguje a už vůbec to tak nefungovalo za války, kdy se projevily ty nejhorší lidské charakterové rysy, když vycítily příležitost. A je úplně jedno, jaké národnosti ten člověk byl. V příběhu lze cítit totální "amerika", abych to zjednodušila. Strašně černobíle vykreslené dobro a zlo, strašně vyhrocené a nepravděpodobné situace (ukradená uniforma a vražda v bordelu - po které nikdo nikdy nepátral, když to byla vražda jednoho z údajných "velkých zvířat", jak příběh vypráví, a jak ožralý Rolf Benovi podrobně povykládá, co přesně se dělo s Bekou - byla už jenom těžké "wtf"). Jenže historie není černá ani bílá, dokonce ani černobílá, a je strašně špatně, že ji tak tolik populárních autorů čehokoliv vykresluje. Knížku jsem dočetla jen proto, že mě zajímalo, jak to dopadne (ačkoliv se to dalo od prvních stránek předpokládat), a jak si s tím autor ještě nakonec vyhraje. Do knížky jsem před čtením vkládala naději, že to nebude další ptákovina "doplňkohochceš z Osvětimi", s nimiž se k mojí hrůze v posledních letech roztrhl pytel a které tolik lidí dobrovolně čte a uděluje jim pět hvězdiček. Nebyla to taková hrůza. Ale nebylo to nic, co by mě dojalo. Co by ve mně něco zvlášť zanechalo a něco, u čeho bych se v knihovně, až kolem ní znova půjdu, usmála se a řekla si: "Jo, tahle knížka stála za to".... celý text
Dědina
2018,
Petra Dvořáková
Hořkost atmosféry maloměšťáctví je mi (bohužel?) více než blízká. Žila jsem v tom dvacet let. Velmi povedená kniha, neméně z jazykového hlediska!