Ayame420
přečtené 394
Odvaha
2024,
Markéta Lukášková
Autorku, její knihy i podcasty mám ráda, ale tentokrát bohužel přišlo zklamání. Atmosféra doby byla v knize vykreslena skvěle, nápad nebyl špatný (za to ty dvě hvězdy). Ale obsah a celkový příběh byl prostě plytký, působí krajně neuvěřitelně, místy až tragikomicky. Když jsem se dostala ke konci, trošku jsem doufala aspoň v zajímavější vyústění, k němuž se přes půl knihy poukazovalo. A ono nic. Zakončení jak z young adult příběhu (vidím v komentářích, že nejsem jediná, na koho styl psaní takto působil, nakonec tak na mě působila právě i pointa). Ve srovnání s ostatními autorčinými knihami, které jsem často doporučovala, protože byly opravdu dobré, tentokrát udělám výjimku. Snad jen pokud by se jednalo o doporučení mladším ročníkům, které chtějí nahlédnout do padesátých let v Československu - tam to doporučení smysl určitě má.... celý text
Žiju bez dětí
2024,
Martina Hynková Vrbová
Moc oceňuju autorčino odhodlání a zpracování tématu, které je u nás stále celkem tabu a spousta lidí má potřebu bezdětné řešit, aniž by jim po tom cokoliv bylo. K obsahu - bohužel pro mě kniha byla trochu zklamáním, měla jsem jiná očekávání. Blízko mi byly a zasáhly mě příběhy Anežky, Stáni a Marie. Líbilo se mi i zpracování rozhovoru se dvěma ženami, s Hanou a Alenou. Každý žijeme nějak, ale zbývající příběhy byly v podstatě vždy nějakým způsobem spojeny s ezoterikou a duchovnem. Věřím, že to spoustě lidem pomáhá, osobně se ale k těmto věcem stavím značně skepticky. Bohužel na mě z knihy působilo, že většina bezdětných žen musí být automaticky "lesana se lněnou dlouhou sukní". Bez urážky. Ale tak tomu určitě není. Trochu mě mrzelo, že jsem v knize nenašla příběh nějaké ženy, která nehledá v životě duchovno a pozitivní energie, zároveň se ale nehrne nutně za kariérou, což považuju za nejčastější nálepkování od společnosti. Příběh ženy, která nemá jednoduše od dospívání (nebo už od dětství?) mateřské pudy, přestože má děti třeba ráda, ale nepociťuje touhu po tom mít vlastní (což bylo ale jen moje očekávání a neodráží se to na hodnocení). Nutno uznat, že lehké náznaky takového cítění jsem měla z Aleny, alespoň. Obsah otázek trošku pokulhával, nebyla to klasická kniha rozhovorů, ale ani na tom neubírám hvězdiček, protože se jedná o velmi intimní téma a sama vím, jak na mě působí, když se mě prakticky cizí člověk během prvních pěti minut zeptá: "A proč nemáš děti?! A proč je nechceš?!". Tudíž jsem to neočekávala ani u rozhovorů. Přesto mi relativně dlouhé popisy energií, vnitřních dětí, "zarouškování" (eh, ty zmiňovala každá více či méně ezo respondetka, prostě pokaždé) a dalších ezo věcí připadaly už trochu... No, neztotožnila jsem se s nimi a často se opakovaly. To už moje hodnocení ovlivnilo. Závěrem bych řekla, že podobných knih a rozhovorů je v naší společnosti hodně potřeba. Proto knihu rozhodně nezavrhuji. Ale nejsem si jistá, zda bych ji vyloženě doporučila někomu, kdo na některá zmíněná témata nahlíží skepticky stejně jako já. Aby ho to jen neutvrdilo v názoru, že každá bezdětná je, jak již zmíněno, lesana s pérem ve vlasech.... celý text
Vypůjčená minulost
2019,
Naďa Pischová
Jak jsem se zas jednou nechala natáhnout obalem. Kniha je celkem čtivá, ale jediné pasáže, které mě zaujaly, byly ty kurzívou z matčina deníku. Ač byly myšlenkové pochody často taky celkem bokem. Celkově mi postava Jany/matky ze všech seděla nejvíc, i když nějak extra sympatická mi taky zrovna nebyla, ale výběr byl omezený. Kdo mi přišel teda od začátku na dva liskance, byla dcera Tereza, kolem které se bohužel naprostá většina knihy točila. Ta mi byla protivnější ještě víc než Oskar Štefanka, který svou husákovskou češtinou, amorálním jednáním a dokonce i tělesnou postavou připomínal jednoho nejmenovaného dřívějšího premiéra (kdyby se vše netočilo právě kolem Terezy, nesnášela bych nejvíc jeho). Když teda dám bokem to, že i dost z knihy byly popisy erotických scén (malé bezvýznamné plus za to, že to aspoň nebylo jak z 50 SoG), vůbec jsem nepochopila Terezino frackovské chování a už vůbec ne vyhýbavé jednání na konci knihy, kdy přesvědčovala samu sebe o tom, že ona vlastně vůbec nemůže za to, že její přítel Petr vykradl byt nějaké babičky (scéna, kdy za ní poprvé šel a všechno bylo podle plánu, mě svou absolutní nereálností tahala za vlasy). Stupidní část s ukradenou fotografií po ukojení Tereziných choutek po vloupání do bytu už ve mě zanechávala jen pocit úlevy, že se knížka blíží ke konci. Ukázat v Tereze lidskost, a že to "nakonec není tak špatná holka" nezachránilo ani její nasádlení ožralé Štefankovy dcery do auta a pohlazení po vlasech. A ani ne to, že se nakonec Petra zastala. Pravděpodobně by to totiž vůbec neudělala, kdyby jí Jana v průběhu několika stran neřekla, jak to bylo s ní a s Patricií poté, co ukončila psaní deníku. Knize dávám jednu hvězdičku za pasáže z deníku a konečných pár zmíněných stránek, kde Jana pokračovala v příběhu s Patricií. Myslím, že kdyby knížka byla jen o tom, a ne o nadržené a rozežrané Tereze, která svým vzorcem chování "já nic, za to můžou všichni okolo" nakonec připomínala právě bezpáteřního Štefanku, mohlo by to i trochu stát za to. Bohužel. Ještě že to bylo krátké čtení.... celý text
