blackholesun32
přečtené 878
Kmeny 0
2013,
Tomáš Pospiszyl
Po kmenech 90, jsem zhltnul i Kmeny O (Kmeny - tedy první díl, mě nezajímají). A opět to skvěle odsejpalo, napsáno poutavě, byť kvalita různých kmenů se dost odlišuje. Někdy bych rád četl víc a víc a náhle končí, jindy mě text zase nebavil a byl rozvláčný až běda. Rozhovory - mno, asi bych se ptal na něco jiného....Přijde mi, že se otázky stále opakovaly, ale chápu, že při takovém objemu se snažili o nějaký ucelený pohled. Legrační mi ovšem přišlo, jak každý druhý kmen svým konáním vlastně rozpeltával komunismus - metaláci, vlajkonoši (ti mě hodně bavili - když padesátiletý chlapi hovořej o tom, že "mlatit se přestali před rokem", tak jsem se vážně musel smát), veksláci (ntvl!!! sic! - na druhou stranu, mě jejich kapitola bavila), etc. Kvalitnější texty mi přijdou v první polovině knihy, underground, disent, alt. hudba (ta asi nejsympatičtejší),... Mno - mohlo by se zdát, že jsem rozčarován, nicméně tak to není; kmeny 90 se mi asi líbili o něco více, snad i tím, že jsou mi bližší, bo jsem v těch letech vyrůstal. Ale jinak Kmeny 0, kloubouk před nimi, nota bene, sami nezastírají, že nemohou obsáhnout všechna témata v jejich náležitém rozsahu, a proto se jisté schématizaci nelze vyhnout. Jinak nelze, než palec nahoru a Vladimir 518 je mi opět o chlup sympatičtější, vskutku ve svém konání renesanční člověk a to žádnej jeho fanoušek nejsem.... celý text
Cesta na konec noci
2018,
Louis Ferdinand Céline (p)
Tak zdá se, že toto je poslední kniha, kterou tento rok stihnu dočíst. A také se mi zdá, že jedná se nejlepšího Celina. Skutečně, jako, kdyby knihu nepsal první, ale spíše poslední; natolik vyzrálou se jeví. Vše o čem psal dále, je již v první knize obsaženo, samozřejmě nesmí chybět i výrazně černě, absurdní humor, který mám u Celina tolik rád a též i Celinovo lidství. Mnohé myšlenky, které v knize jsou, o kterých Celine píše, nad nimi mnohokrát uvažoval jsem i já, ba i o nich psal. Celine je přímočarý ve svém poměrně jasném popisu hnusu lidích, které dnes a denně potkáváme na ulicích, s kterými sdílíme své životy, jimiž jsme, zároveň však nezapomíná na to, že i ty nejtrapnější motivy, ty nejhloupější rozhodnutí a k smíchuřečené nesmyslnosti, pocházejí vždy z lidství, někdy právě směšného, někdy dojemného, jindy hloupého, podruhé zase vulgárního. Pod mnohé bych se s radostí podepsal a jak se mi do knihy obtížně vstupovala, prvních cca 50 stran, poté již nemohl jsem vystoupit. Inu cesta na konec cesty - z ní snad ani vystoupit nelze, každý z nás ji činí.... celý text
České pohanství. První díl: Nejstarší prameny
2018,
Záviš Kalandra
Musím říci, že mě kniha dost překvapila. Vlastně poprvé jsem se setkal s psaným slovem od Záviše Kalandry a teda tak poutavě psané a čtivé dílo jsem rozhodně nečekal. Byť první díl týkající se kritiky Kristiánovi legendy, mě tolik nebavil, druhá část bez výhrad ano. Minimálně ironické šlehy mířící směrem k našim historikům, etymologům etc., uplynulého 20. století, si zasloužili téměř vždy můj pobavený výraz; Kalandra se s tím moc nesral. Co dále však - byť se kniha může zdát poněkud kontroverzní, pro mě přinesla mnoho nového a podnětného. Souhlasím rozhodně s tím, že křesťanství, které se v Čechách prosadilo v desátém stoleté, je přesto naroubované na pohanském základu, který přetrval v lidových pověrách a zvycích až do první poloviny 20. století. Je prostě nedílnou součástí našeho křesťanství, jeho základem (jak praví páně Cílek) a dodává mu jakýsi mysticko-prastarý rozměr, který mě nikdy nepřestane překvapovat, udivovat; to jak nezapomínáme, i když jsme dávno zapomněli. Prostě a jednoduše fascinující a byť jde jistě v mnohém v případě Kalandrově knize polemizovat, tak tento neochvějný pocit, jistého přesahu, myslím-li na svatého Jiří, na svatou Ludmilu, svatého Václava, etc., pevně, zakořeněné v mně zůstává.... celý text
Makom. Kniha míst
2007,
Václav Cílek
Asi se mi více líbila Krajina vnější a vnitřní...respektive, asi jsem od Makomu očekával přímé pokračování a to jsem úplně nedostal. Makom má větší rozptyl - některé eseje, hlavně krapet ekonomického charakteru mě moc nebavili, i když do knihy, konceptu jisto jistě patřili, na druhou stranu, mi kniha přijde asi více přemýšlivější a méně přímočará, takže vlastně ještě upe nevím, jestli nezměním hodnocení a nedám hvězdiček pět - uvidí se. Vícekrát jsem se přistihl nadšen a jindy zase znuděn - více kolísavá. Každopádně u této knihy mi došlo, co je na páně Cílkovi obdivuhodné a to je to, jak učí, umět se dívat. Za každým šutrem, kamenným zábradlím pískovcového mostu, lze vytušit, najít příběh, jež vine se námi a my se stáváme jeho součástí; někdy jej pouze tušíme, jindy jej doslovně známe, ale to nevadí, je tu a nezmizí zcela.... celý text
Krajiny vnitřní a vnější
2007,
Václav Cílek
Tak k tomu ještě něco málo připíšu. Kniha je výborná... tedy, skutečně první polovina mě zcela nadchla a byl jsem nadšen, pan Cílek umí nabudit, že by člověk vyrazil hnedle do přírody a hledal krásné krajiné kouty svatých míst-ch; bo dokonce i upravoval kouty své znejmilejší, do čehož jsem se pustil a nyní čekám až mi úříznou v kamenolomu krásný pískovcový sloupek, jímž si označím starou cestičku u nás na chalupě Via Sancti Adalbertus. Nicméně druhá polovina, byť samozřejmě taktéž velice dobře napsaná (a člověk může žasnout nad šíří páně Cílkova vědění, i když je jenom sem tam 10 - 15%), je skutečně až moc mystická. Ne - já proti tomu nemám až tak moc vážnějších námitek, bo sakrální a profánní se stéká denodenně v každém našem kroku, ale přeci jen taková ta keltsko-druidsko-germánská mystika je mi krapítek cizá (to už spíš ta přepjatá a leckdy hysterická mystika křesťanská - byť jedno nelze oddělit od druhého); prostě a jednoduše v krásném postaveném kameni vidím spíše perfektní doladění krajiny, místo, kde se mohu zamyslet, odpočinout, pokochat se, než se rozplývat nad tím jedná-li se o menhyr, který vysílá do svého okolí magickou sílu celého vesmíru, teď trochu zlehčuji, ale jak psal jsem výše, toto nazírání (a vlastně tak trochu prvotně Jungovské) světa je mi vzdáleno. Ovšem jinak - klobouk dolů, kniha skvělá a inspirativní.... celý text
Proměny
1969,
Publius Ovidius Naso
Tak jsem to konečně po roce přečetl - uf, tedy tak s desetiměsíční přestávkou pravda. Dočítal jsem to teď na dovolené v Egyptě, což mělo svojí atmosféru (byť samozřejmě se kniha geograficky odehrává jinde, ale tak pro navození). Co k tomu dodat? Fascinuje mě komplexnost těch příběhů, jejich vzájemné provázání, jejich narativní rámec (někdo něco někomu vypráví) - božstva úplně všeho (třebas právě proměn, nebo pověsti) a také značná brutalita, jež ovšem samozřejmě není samoúčelná, ale má zřejmě vypíchnout nadlidskou sílu hrdinů a reků. Verše samotné jsou enormně hutné, někdy obtížněji čitelné (respektive Vergilius se mi čte mnohem lépe), ale vzhledem k postavení takovéto knihy v kontextu evropských literárních dějin, je de facto nezbytné si ji přečíst a jsem tomu rád.... celý text
Evropská literatura a latinský středověk
1998,
Ernst Robert Curtius
Mno - uf! To sem si dal! Skvělá kniha, ale teda je jí kus a není to zrouna jedna z těch knížek, ke kterým sednete a na jeden zátah si je dáte. To fakt není! Leč - literárně latinská topoi Evropské literatury, to jsou dnes a denně slýchané příběhy zpráv, novin, knih, poudaček, historek, vtipů i pomluv a řečí (etc.). Ani si neuvědomujeme, jak moc jsme svázání se svojí kulturou; křesťanstvím, Římem, Řeckem, Hebrejci a přesto to na sebe dnes a denně prozrazujeme, minimálně formou svých narací, kterými obplétáme své životy.... celý text
