blackholesun32
přečtené 878
Šikmý kostel
2020,
Karin Lednická
Není to špatná kniha, ale že bych z ní byl urvanej jako téměř všichni, tak to říci nemohu. Nejradši bych dal 3 - 4, to tu však není! A přitom to rozhodně není špatně napsáno. Nicméně mi nějak přišlo, že to ne vždy plyne. Určité pasáže jsem se nudil. Jak už psal někdo přede mnou - vlastně jsem se neidentifikoval s žádnou postavou, žádná mi nebyla dostatečně sympatická. Nejvíce snad Jurek a jeho žena. Vlastně mi taky vadilo, že má kniha poměrně zaměnitelný styl - respektive nebyl ničím zajímavý. A přestože mám románové kroniky rád a Ostravsko je dostatečně zajímavý kraj (ale to i Podkrkonoší, Krušné hory - obecně Sudety), tak jak jsem psal již výše, ne zcela mě kniha ohromila.... celý text
Legenda o jazyku
2018,
Pavol Rankov
Moc se mi to líbilo. Mám rád takovéto knihy, kde se člověk ještě něco dozví; navíc sv. Jana Nepomuckého mám taky moc rád a jazyk - no tak ten mě taky moc ba. Celé je to vlastně o vzniku Legend, na čemž je krásně vidět, že se vlastně nic moc nezměnilo. Akorát postava tajného mě trochu iritovala, spíše připomínala karikaturu, i když ke konci, začala být živější a živější, takže jsem ji nakonec vzal na milost. Co se týče záplětky a pointy - tak pecka, jedná se v podstatě o vytěsnění, respektive přenesení, a nutno podotknout, že takhle to skutečně v případě počátků psychiatirických onemocnění může vypadat. Takže super, jsem rád, že jsem na knihu, náhodou narazil.... celý text
Kolem Jakuba
2019,
Michal Vrba
Kniha se mi moc líbila a byť to někdy musím přetlačit přes své spisovatelské ego (bo se též pokouším něco napsat), především pak v případě Českých autorůch - tak tady musím bez mučení přiznat, že super. Bavila mě dějinná propojenost, detaily, a situace lidí v mezních situacích, kdy nám povětšinou jde o druhé. Nejméně mě pak bavila povídka první a poslední, byť se v ních krásně propojí i motiv další a to motiv kruhu. Nicméně u povídky první bych očekával větší vyhrání si s jazykem, přeci jen v 17. stol., se tu klevetilo krapet jinak, nemusí to být samozřejmě psáno jazykem Bible Kralické, ale tak alespoň lehké odlišnosti od jiných časových období by znát být mohli. Mno a povídka poslední, byť pointou super, mě trochu rozčilovala svojí schématičností, mno přišlo mi, že až moc operuje se zažitými stereotyp, až na hranici karikatury; na druhou stranu, pravdou je, že spousta lidí, asi skutečně takto uvažuje. A též, možná je to příznačné i pro naší dobu, o to více by se vysvětlovalo to, proč mě to rozčiluje, hehe. Ovšem ostatní tři povídky, k nim nemám námitek - ostatně ulice Aloise Kostrouna - mě dostala, takhle se dělá mýtus! Mno a poslední poznatek - v rámci povídky o motorce - nevím teď název, se domnívám, že v roce 1958 ještě nebyla sobota volným dnem, ale to je jenom takový detail.... celý text
Krasosmutnění
2000,
Bohumil Hrabal
To... byla... pro mě - - - zvláštní kniha. Z počátku mi přišla nějak netypicky Hrabalovská, až jsem si na základě toho dávkoval každý den max. 2 povídky. Posléze se už vše rozeběhlo tak jako vždy a ke konci musím říci, že se jedná pro mě o jednu z nejhezčích Hrabalovských knih. Především pak silou detailu - - - fascinuje mě, jak dokáže Hrabal psát, mimochodem, jen tak o šumění stromů, o ptácích - o tom jak do noci ozývá se houkání a člověk, tedy já (sic!) pak zcela automaticky do toho vkládá si své, vzdálené půlnoční houkání projíždějícího vlaku rozléhající se mezi paneláky Boleslavě Mladé (a nelze si nevzpomenout na Prousta, že?), nebo ty letmé okamžiky, těžko zachytitelného štěstí a nekonečnosti, letních večerů, kdy sedí celá rodina po žranici okolo stolu venku a hlasitě se baví do noci a vedle problikává hasnoucí oheň a všichni se směji a nad námi s obdivem a úctou blikají hvězdy a přelétávají netopýři a ze smíchu a hlasitého halasu je zadumané, pokorné ticho. Tak to mě na Hrabalovi moc baví a také to, jak dokáže dějům zcela všedním zavdat mystiku téměř biblickou, svátosti plnou, protnout třebas obyčejné pití piva s křtem a provoláváním proroků. Ovšem pozor, zároveň to dokáže i obraceně a z dějů těch mystických a svatých tímto snímá jejich kouzlo a navrací je zpět mezi život, život žitých lidí. Tak to vše mě baví - - - A toť má poklona pro páně Hrabala.... celý text
Příběh jedné moskevské ulice
2018,
Michail Andrejevič Osorgin (p)
Tak tahle, kniha, kterou jsem si vybral pro její květinový přebal (no dobrá takhle to vypadá trochu banálně, ale nechce se mi rozepisovat ten přeukrutně dlouhý příběh o jednom výběru knihy), mě skutečně nadchla! Až jsem ji přečetl za, všehovšady tři - čtyři dny, čistého času - nevím. Každopádně, mě především bavila neutuchající fantazie autora, jež do poměrně vážného příběhu o první světové válce a bolševické revoluci vkládá absurdní a velice ironicky vtipná intermenza se zvířátkama, s rozbitýma hodinama, rozpadajícíma se domama etc. Vůbec mám hodně rád, využití ironie a humoru i v případě, závažných a tragických témat a zde je od všeho výrazně mnoho. Příběhově je to samozřejmě mimo, jelikož se jedná o sérii, mnoha mikro příběhů, které se pravidelně mění, což jenom potrhuje napětí a bažení po tom číst dál. Za mě pecka a to rovnou za rovných pět.... celý text
Svätojánska noc
2000,
Mircea Eliade
Musím říci, že mě kniha hodně oslovila. Svým rozsahem, který, dle mého rozhodně není na škodu, dokázala postihnout opravdu dlouhé období s velkou spoustou postav. Na počátku, vlivem rumunských jmen, jsem se v nich trochu ztrácel, ale nakonec jsem si zvykl. Mimochodem je, právě na jménech krásně vidět, jak jsou Rumuni de facto Řekové:). Celé pojetí knihy, mytologičnost, dějinnost mě nesmírně fascinovalo. Častí dvojníci v knize (a není tomu skutečně tak i ve skutečnosti?), potkávání světců, mytologických příšer v běžném životě etc. A samozřejmě neochvějně tvrdá a neúprosná pěst dějin. Hlavní postava mi připadla jako solidní mimoň, ale když se to vezme kolem a kolem je jeho chování vlastně logické; upjatě se drží několika myšlenek, které mu nedají spát (však i já to mám podobně, za život člověk toho moc nepromyslí, pár utkvělých myšlenek, vzpomínek, které se stále vracejí dokola, tak jako se vrací dějiny) a to, že jsou jeho obsesivní myšlenky zrovna trochu podivné, je hold úděl údělu, jak by řekl Werich. Propojování osudů a sbíhání se do sebe, to jak se blížíme k sobě a vše to dává smysl (a nebo je to jenom rozumový konstrukt?) Kniha nastoluje spoustu otázek, ba podává i některé odpovědi. Ostatní postavy, byly vykresleny taktéž moc dobře - obzvláště mě bavil zaprcatělej krypl bez oka, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, ten mi chvílemi připadal, jak když vypadl z Kundery, jak byl trapně směšnej a vzápětí z něj čišelo až nebezpečné zlo. Asi bych mohl o Svatojánské noci psát dlouho, otázka je jestli by to k něčemu bylo. Mě se kniha enormně líbila, snad i proto, že jsem se v mnohém poznával, v mnohém jsem spatřoval své vlastní situace. Je to pár dní, co jsem ji dočetl a stále nad ní přemýšlím a ještě dlouho budu a myslím, že i do budoucna mě čeká i další četba. Rozhodně mě to inspirovalo a pořídil jsem si Dějiny náboženského myšlení od Eliade. A tím bych asi skončil. A budu dále přemýšlet nad tím, jestli náhodou, celý příběh Stefana Viziru, nebyl jenom zdání a jestli někde na něho nečeká stařec, který má jenom žízeň. Mimochodem - neptáme-li se na správnou otázku, vadneme?... celý text
