blackholesun32
přečtené 878
Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy
2020,
kolektiv autorů
Tak jsem tu knihu dočetl. A... přemýšlím nad ní. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co mne nad ní tak trochu rozčilovalo a na konci jsem se to dozvěděl, Radan Haluzík to sám řekl - ten hipsterskej odér z ní trčící. Na druhou stranu, to z knihy taktéž trčí je zcela nefalšované nadšení! A zápal pro věc. Což je zcela zřejmé i na samém formátu knihy a tím jak je kniha zpracována - připomněla mi svým zpracováním knihy o Klanech, které jsou taktéž vytvořené skvěle, takže za to rozhodně 1! Zároveň z tohoto nadšení ovšem vyplývá pro mne asi největší negativum celé knihy a to je někdy až úmorné opakování již řečeného, dokonce jsem měl i někdy pocit, že stejnými větami. Ovšem jako celek, bych knihu hodnotil spíše pozitivně, mezi nejlepší části mi přijdou stručné dějiny vágních míst, psychoterapeutická část a kapitolka páně Sádla. Kapitola, která mě nejvíce točila, byla pak Eposova, jelikož většinu jeho "uměleckých děl" nepovažuji za umění (možná škoda, že neukázal nějaké své grafity) a tak jediné čím to pro mě zachránil, byl koncept "K pramenům" či jak se to kýho šlaka menovalo. V neposlední řadě, pak kniha dostává malé plus za to, že kapitolka o Landscape (které mě ovšem jinak příliš nebaví) je prací mé bývalé spolužačky Petry Lacinové! Takže Péťo Hoj! Suma sumárum se mi to i přes výše zmíněné výhrady líbilo - rozhodně to přináší netradiční pohled na místa - a tak je kniha velice přesně pojmenovala - kterých si běžně příliš nevšímáme a jestli tedy za něco plus, tak rozhodně za to, že se člověk naučí koukat jinak na oprýskanou zeď, rezavějící chroští či ztichlé nádraží.... celý text
Jak přejít řeku
2020,
Václav Cílek
Dal bych spíše 3,5, ale slabších, tak jsem musel přistoupit ke třem. Asi to ani není Cílkova chyba - na knihu jsem narazil víceméně náhodou v knihkupectví (no dobře, to zas taková náhoda není, ale vlastně jsem si ji vůbec nechtěl původně kupovat) a nějak mi trklo - tvl to si vem, v týlle době, samej stres, samá úzkost z tej posranej korony, by tě mohl starej dobrej Václav Cílkůch uklidnit, pohladit etc. - a ne, že by ne! ale já do toho blbec vložil vícero očekávání a těch se prostě nedostalo. Vlastně je tohle dost subjektivní hodnocení, který asi úplně nehodnotí kvalitu knihy, protože je to víceméně tradiční Cílek - ba i vztah k Děvínu mám velkej, přese mojeho jednoho kamaráda a ten výhled na řeku znám více než dobře, leč zas až tolik mne tentokráte slova p. Cílka neuklidnila. Nota bene, mám přeci jen více rád Cílka, který se rozplývá nad krajinou a v ní protíná, hledá souvislosti, než toho který věští z letu ptáků budoucí katastrofy.... celý text
Podivuhodný příběh Petra Schlemihla
1981,
Adelbert von Chamisso
Tak jsem tuto útlou knížečku, jež přespříliš neohromí stylem ani autorovým rukopisem, dočetl. A nelze než souhlasit s doslovem, že kouzlo tkví především v námětu a to ztráty stínu. Mně samozřejmě jako první napadl a již mne ani neopustil, stín jungovský. Tedy z psychologického hlediska, naše vlastní vlastnosti, které u sebe neakceptujeme (bo jsou nemorální, titěrné, malé, sprosté, zlé etc.), nechceme je vidět a pro lepší obranu sebe sama, je projikujeme do svého okolí. A to se v knížečce, krásně zobrazuje, především v reakcích okolí směrem k Petrovi, který de facto ve zkoušce obstojí a nepropadne se peklu, v boji o to ještě více neviditelné a pro moderního člověka, zcela zbytné a tím jest duše. Také mě poněkud rozčilovala jistá ufňukanost hrdiny, jak je psáno níže, na druhou stranu, mám pocit, že to byl spíše tehdejší literární diskurz, než fakt (alespoň doufám), na druhou stranu; asi bych taky zaplakal, kdybych prodal to nejmenší co mám a pak poznal, že není malých stínů. A co mě trochu překvapilo, jak moc autor jde na to věc, z jedný vody šup na plot. Už na druhý, či třetí stránce se duše prodává, na čtvrté se mu všichni smějí a vyhání jej pryč etc. Ale toho si žádá rozměr větší povídky. U mě dobrý, dal bych tak za 3,5 což tu není a tak dám štyry. chceš-li žít mezi lidmi, nauč se nejprve ctít svůj stín až pak peníze.... celý text
Slavnost bezvýznamnosti
2020,
Milan Kundera
Achjo, až tak to napíšu znovu - bo se mi předcházející komentář smazal. Takže - číst mě to bavilo, o tom žádná, s tím Kundera nikdy neměl problém, některé pasáže mě vyloženě bavili - především se Stalinem - jak cituje Schopenhauera, je prostě kouzelné, též mě jednou dostal - s pakistanštiou, ale celkově; řkl bych, že vše je rozehráno dobře, ale příliš rychle to uběhlo - prostě je to krátké - na malém prostoru spousta otázek a ne vždy přichází odpovědi. Pro mě, spíše slabší Kundera, i když je to asi i tím, že už mě poslední roky příliš nebaví a celkově mi z toho všeho vychází, již jen ironicky škleb starého muže nade vším, s čímž se zcela neidentifikuji. Na druhou stranu, je dobře, že se konečně překládají i Kunderovi francouzské romány. Nejvíc mě bavil doslov Anny Kareniny.... celý text
Podzimní sen
1992,
Jakub Deml
Nadherna kniha! Vlastne jsem cetl takto pozdniho Demla poprve a je to tedy krasa. Skutecne v jeho psani doslo k posunu, pryc je nesmiritelnost a jedina pravda. Naopak z tech stranek citim smireni se stavem veci, s behem sveta. A dokonce se mi libila i predmluva, respektive jeji vyzneni. Ze Demluv Podzimni sen, se da cist stale dokolecka, studovat v nem, hledat; ciro cira pravda. Myslim, ze se take budu vracet, trebas kazdy rok, kdo vi.... celý text
Matylka
2001,
Jakub Deml
No, když já toho Demla tak rád. A tak jsem si pořídil bibliofilské vydání Matylky s Demlovým podpisem a poté co jsem knize rozřezal stránky (a tím ji barbar znehodnotil) jsem si ji jedním dechem přečetl. Je to klasickej Deml, který ho mám tak rád, defacto záznamy snů - především a do tho vše prostupující láska, až za smrt jdoucí, k dávno zemřele sestře. Bylo v tom až cosi trpitelského, asketického - no Deml, katolík, co dodat, že, když on o tom tak krásně píše a v těch jeho slovech, vždy si něco najdu - - - Kráčím po sladké cestě - protože vím, kam vede.... celý text
